takže jsem se dneska rozhodla, že už nebudu psát na tenhle blog...
... ale že si založím jiný (komplet jiný) a že adresu sdělím jen vyvoleným osobám. we'll see.
už jsem prostě unavená pročítat si zpátky ty svoje pubertální (i když jsem si tím nikdy nijak razantně neprošla) kecy o všem a o všech.
prostě chci čistej štít. x
Slova ó velkého Gustava Wooda, člověka s nejmagičtějšíma očima co jsem zatím kdy viděla, na to, že mu je absolutně volný, jestli jsme si nový cédo stáhli nebo koupili. Okay.
Just for the record, já si ho pořídila.
Bez mučení přiznávám, že tyhle svoje soukromý cesty do Prahy si náramně užívám. S nikým se nemusím vybavovat nebo spoléhat na někoho jinýho než sama na sebe.
Což občas není žádná procházka růžovou zahradou.
Už před nějakou dobou jsem si vytiskla mapu, abych do Rock Café trefila. V Praze je stále moc klubů, kde jsem ještě nebyla (a chtěla bych!) a Rock Café byl jedním z nich.Takže díky té mapě...
... nebo možná protože prostě můj orientační smysl sucks big time - obzvlášť pokud jde o naše hlavní město -, jsem špatně na Václaváku odbočila a ztratila asi dvacet minut, díky kterým jsem přišla o půlku setu nějaké české předkapely.. Criminal něco.
Když mi něco nejde, začnu se vztekat. Chodila jsem proto ulicema Prahy a pod vousama si mumlala jedno konkrétní sprosté slovo. Moje hrdost mi nedovolila kohokoli se na cestu optat, protože to prostě zvládnu sama a vy všichni ostatní můžete jít do kopru. Skoro jsem propukla v jásot, když jsem před Rock Café konečně přišla, možná byl nápovědou i ten zelenej tourbus s britskou poznávací značkou před vchodem?
Nevermind.
Přišla jsem... a nějak nevěděla, kam dál. Než se člověk v Rock Café dostane před podium, projde kolem tří barů a to mě docela zmátlo. Tak jsem stála u vchodu a dělala že píšu smsku, když kolem mě prošel Gustav.. ha, co bych se ozývala nahlas a dávala najevou svou přítomnost.
Odchytla jsem jakýsi starší pár, který šel na výstavu, já dostala na ruku razítko s krtkem a žábou na kole a šla jsem. Šatna levná, pití levný, klub celkem útulnej a merch drahej. Za ten kus gumy, co nosím kolem ruky, jsem dala nechutně velkou částku. Ale žiju jen jednou, že jo.
Dala jsem si frisco (protože co bych se ožírala, když jsem dvacet minut od nádraží a ještě ke všemu sama) a čekala na tu druhou předkapelu. Celej večer jsem žila mylně v předpokladu, že jde o Parkway Drive, jenže to byli Your Demise, co spustili ten svůj randál. Ale ono to obojí zní dost stejně.
Předkapely mě nezajímali ani v nejmenším. Na většinu českých kapel koukám přes prsty a to, co Your Demise předvedli, bych já osobně nenazvala hudbou. Jen takovou směskou neidentifikovatelného rachotu, ze kterého jsem nejvíc slyšela bicí a občas kytaru či zpěv. Taky jsem doteď neviděla tolik crowdsurfingu jako tam.
Ale Young Guns!
... z nich jsem taky nebyla nějak odvařená.
Vzhledem ke svojí trpasličí velikosti mám tendenci cpát se dopředu, abych viděla aspoň něco, a dopadlo to tak, že jsem se posunula o několik metrů na stranu.
Protože: absolutně nesnáším circlepity. Ať si to Subways cpou na festivalech na poli do lidí, ale mně se to v malých klubech prostě nelíbí. Young Guns..
... Gustav Wood získává cenu za nejkrásnější oči (ano, napíšu to znova) a Fraser Taylor byl tak nehorázně cute až to ani nebylo možný!
Další bod, co pánům nechám: zahráli Stitches. Song, který chovám ve skoro posvátné úctě (tetování, brzoooo), ale naprosto zanikl ve všem tom rachotu a bordelu, co lidi dělali, takže jsem z toho neměla skoro nic. Zazpívala jsem si, ale to je tak vše. Jak tak koukám na tohle video, tak jsme hezky všichni zpívali a tleskali.
D.O.A. se povedlo moc, stejně jako Winter Kiss nebo Bones. Hmmm.
Na afterparty jsem nebyla, místo toho jsem skoro hluchá nijak nepospíchala na nádraží, zatímco jsem se cestou vyhýbala pohledu všem a říkala si, že to je v pohodě, že vlak dneska asi evidentně dobíhat nebudu.
Ve vedlejším kupéčku ve vlaku nějaká holka týrala absolutně krásnou bílou kočku; skoro jsem za ní šla a seřvala ji. Stepovala jsem na hradeckým nádraží, protože mi byla zima a mhd nejelo a nejelo. Vědět co mě čeká, šla bych pěšky. Jen co jsem vlezla do autobusu, málem mě porazil odér, co ze sebe vypuzujou jen ožralý lidi - nechutná část č. 1. O zastávku dál pak nastoupil jakýsi důchodce, který se s největší pravděpodobností podělal - naprosto nechutná část č. 2. A zase jsem šla spát ve tři, bábina jen ráno řekla: "ve tři! že se na to nevysereš."
Ale proč bych to dělala, když mě to tak baví :)
stíhám to jen tak tak.
takže. hurikán Sandy. hmm.
jestli jednu věc ("věc") opravdu nesnáším, tak to jsou Američani a ta jejich domnělá nadřazenost nad zbytkem zeměkoule. haló? je tu ještě tak 10 miliard lidí (by oko..) a všechno, na co myslíte, jste vy sami. americkej prezident není hlava celý zeměkoule a už vůbec mě to vaše shlížení na každýho z patra vůbec nezajímá.
zpátky k Sandy.
jako vážně, jakej stupeň demence to je, když si Američani místo toho, aby křičeli, bílili police v obchodech a na okna si přibíjeli dřevěný prkna, jdou ke břehu moře/oceánu, aby si vyfotili/natočili stometrový vlny, před kterýma byli varováni? já říkám stupeň jedenáct z deseti. člověk by si řekl, že když tam mají tak 26 hurikánů ročně, budou na to zvyklí. né, oni jen s pusou dokořán budou ukazovat na masu vody za nima a křičet "hele, mami! to je ale vlna, có?"
možná to vyznělo krutě, ale i don't give a fuck!
miliony dolarů na afgánistán tam, miliony sem. však on ten benzín znova poteče a v NY si hipsteři zase budou moci nabít svoje telefony a na instagramu se dělit s lidma o to, co se zrovna chystají sníst.
poslední dobou mě doběla vytáčí i americké bloggerky. celá tahle fraška, jak po sobě jdou autorky/ři a amatérští čtenáři na stránce goodreads už je vážně trapná. připomíná to válku. mám za to, že bloggerky přilejvají olej do ohně už jen tím, že na knihách shazují každou blbost, na kterou narazí. je to jako by četly jeden odstavec půl dne a podrobně rozebíraly slovo od slova, jestli náhodou něco nedává smysl nebo není přehnaně sexistický (sexismus a věci, co moje morálka taky nezkousne, mi taky vadí, přiznávám), ale tohle je tak stupeň devět z deseti na mé škále americké demence.
ale jde o knížky proboha, když se jim to nelíbí, tak ať to sakra nečtou a nepomlouvají to všude, kam přijdou.
(tady jsem možná ukřivdila americkým bloggerům, protože nejsou jediní, kdo tohle dělá..)
a proč jsem poslední dobou tak vzteklá a unavená z lidí ježíší?! asi začnu chodit na judo, box nebo co já vím, abych ze sebe tuhle geneticky vrozenou indispozici dostala pryč. aspoň na čas.
