Life sucks

takže jsem se dneska rozhodla, že už nebudu psát na tenhle blog...

... ale že si založím jiný (komplet jiný) a že adresu sdělím jen vyvoleným osobám. we'll see.

už jsem prostě unavená pročítat si zpátky ty svoje pubertální (i když jsem si tím nikdy nijak razantně neprošla) kecy o všem a o všech.

prostě chci čistej štít. x

Slova ó velkého Gustava Wooda, člověka s nejmagičtějšíma očima co jsem zatím kdy viděla, na to, že mu je absolutně volný, jestli jsme si nový cédo stáhli nebo koupili. Okay.

Just for the record, já si ho pořídila.

Bez mučení přiznávám, že tyhle svoje soukromý cesty do Prahy si náramně užívám. S nikým se nemusím vybavovat nebo spoléhat na někoho jinýho než sama na sebe.
Což občas není žádná procházka růžovou zahradou.
Už před nějakou dobou jsem si vytiskla mapu, abych do Rock Café trefila. V Praze je stále moc klubů, kde jsem ještě nebyla (a chtěla bych!) a Rock Café byl jedním z nich.Takže díky té mapě...
... nebo možná protože prostě můj orientační smysl sucks big time - obzvlášť pokud jde o naše hlavní město -, jsem špatně na Václaváku odbočila a ztratila asi dvacet minut, díky kterým jsem přišla o půlku setu nějaké české předkapely.. Criminal něco.

Když mi něco nejde, začnu se vztekat. Chodila jsem proto ulicema Prahy a pod vousama si mumlala jedno konkrétní sprosté slovo. Moje hrdost mi nedovolila kohokoli se na cestu optat, protože to prostě zvládnu sama a vy všichni ostatní můžete jít do kopru. Skoro jsem propukla v jásot, když jsem před Rock Café konečně přišla, možná byl nápovědou i ten zelenej tourbus s britskou poznávací značkou před vchodem?
Nevermind.

Přišla jsem... a nějak nevěděla, kam dál. Než se člověk v Rock Café dostane před podium, projde kolem tří barů a to mě docela zmátlo. Tak jsem stála u vchodu a dělala že píšu smsku, když kolem mě prošel Gustav.. ha, co bych se ozývala nahlas a dávala najevou svou přítomnost.
Odchytla jsem jakýsi starší pár, který šel na výstavu, já dostala na ruku razítko s krtkem a žábou na kole a šla jsem. Šatna levná, pití levný, klub celkem útulnej a merch drahej. Za ten kus gumy, co nosím kolem ruky, jsem dala nechutně velkou částku. Ale žiju jen jednou, že jo.

Dala jsem si frisco (protože co bych se ožírala, když jsem dvacet minut od nádraží a ještě ke všemu sama) a čekala na tu druhou předkapelu. Celej večer jsem žila mylně v předpokladu, že jde o Parkway Drive, jenže to byli Your Demise, co spustili ten svůj randál. Ale ono to obojí zní dost stejně.
Předkapely mě nezajímali ani v nejmenším. Na většinu českých kapel koukám přes prsty a to, co Your Demise předvedli, bych já osobně nenazvala hudbou. Jen takovou směskou neidentifikovatelného rachotu, ze kterého jsem nejvíc slyšela bicí a občas kytaru či zpěv. Taky jsem doteď neviděla tolik crowdsurfingu jako tam.

Ale Young Guns!
... z nich jsem taky nebyla nějak odvařená.
Vzhledem ke svojí trpasličí velikosti mám tendenci cpát se dopředu, abych viděla aspoň něco, a dopadlo to tak, že jsem se posunula o několik metrů na stranu.
Protože: absolutně nesnáším circlepity. Ať si to Subways cpou na festivalech na poli do lidí, ale mně se to v malých klubech prostě nelíbí. Young Guns..
... Gustav Wood získává cenu za nejkrásnější oči (ano, napíšu to znova) a Fraser Taylor byl tak nehorázně cute až to ani nebylo možný!
Další bod, co pánům nechám: zahráli Stitches. Song, který chovám ve skoro posvátné úctě (tetování, brzoooo), ale naprosto zanikl ve všem tom rachotu a bordelu, co lidi dělali, takže jsem z toho neměla skoro nic. Zazpívala jsem si, ale to je tak vše. Jak tak koukám na tohle video, tak jsme hezky všichni zpívali a tleskali.
D.O.A. se povedlo moc, stejně jako Winter Kiss nebo Bones. Hmmm.

Na afterparty jsem nebyla, místo toho jsem skoro hluchá nijak nepospíchala na nádraží, zatímco jsem se cestou vyhýbala pohledu všem a říkala si, že to je v pohodě, že vlak dneska asi evidentně dobíhat nebudu.
Ve vedlejším kupéčku ve vlaku nějaká holka týrala absolutně krásnou bílou kočku; skoro jsem za ní šla a seřvala ji. Stepovala jsem na hradeckým nádraží, protože mi byla zima a mhd nejelo a nejelo. Vědět co mě čeká, šla bych pěšky. Jen co jsem vlezla do autobusu, málem mě porazil odér, co ze sebe vypuzujou jen ožralý lidi - nechutná část č. 1. O zastávku dál pak nastoupil jakýsi důchodce, který se s největší pravděpodobností podělal - naprosto nechutná část č. 2. A zase jsem šla spát ve tři, bábina jen ráno řekla: "ve tři! že se na to nevysereš."

Ale proč bych to dělala, když mě to tak baví :)

stíhám to jen tak tak.

takže. hurikán Sandy. hmm.

jestli jednu věc ("věc") opravdu nesnáším, tak to jsou Američani a ta jejich domnělá nadřazenost nad zbytkem zeměkoule. haló? je tu ještě tak 10 miliard lidí (by oko..) a všechno, na co myslíte, jste vy sami. americkej prezident není hlava celý zeměkoule a už vůbec mě to vaše shlížení na každýho z patra vůbec nezajímá.

zpátky k Sandy.

jako vážně, jakej stupeň demence to je, když si Američani místo toho, aby křičeli, bílili police v obchodech a na okna si přibíjeli dřevěný prkna, jdou ke břehu moře/oceánu, aby si vyfotili/natočili stometrový vlny, před kterýma byli varováni? já říkám stupeň jedenáct z deseti. člověk by si řekl, že když tam mají tak 26 hurikánů ročně, budou na to zvyklí. né, oni jen s pusou dokořán budou ukazovat na masu vody za nima a křičet "hele, mami! to je ale vlna, có?"

možná to vyznělo krutě, ale i don't give a fuck!

miliony dolarů na afgánistán tam, miliony sem. však on ten benzín znova poteče a v NY si hipsteři zase budou moci nabít svoje telefony a na instagramu se dělit s lidma o to, co se zrovna chystají sníst.

poslední dobou mě doběla vytáčí i americké bloggerky. celá tahle fraška, jak po sobě jdou autorky/ři a amatérští čtenáři na stránce goodreads už je vážně trapná. připomíná to válku. mám za to, že bloggerky přilejvají olej do ohně už jen tím, že na knihách shazují každou blbost, na kterou narazí. je to jako by četly jeden odstavec půl dne a podrobně rozebíraly slovo od slova, jestli náhodou něco nedává smysl nebo není přehnaně sexistický (sexismus a věci, co moje morálka taky nezkousne, mi taky vadí, přiznávám), ale tohle je tak stupeň devět z deseti na mé škále americké demence.

ale jde o knížky proboha, když se jim to nelíbí, tak ať to sakra nečtou a nepomlouvají to všude, kam přijdou.
(tady jsem možná ukřivdila americkým bloggerům, protože nejsou jediní, kdo tohle dělá..)

a proč jsem poslední dobou tak vzteklá a unavená z lidí ježíší?! asi začnu chodit na judo, box nebo co já vím, abych ze sebe tuhle geneticky vrozenou indispozici dostala pryč. aspoň na čas.

Zase reklamovej song. Proklínám tě, škodovko!

To, na čem teď momentálně ujíždím je song 'Hey Now' od Peter Bič Project. Zní to světově - až na tu angličtinu, která je v podání té slečny poněkud tvrdá -, ale tenhle projekt je původem ze Slovenska. Nicméně s tímhle odvážným a svěžím kouskem zabodovala banda prý až za velkou louží, před nedávnem navíc pokřtila už i svůj debut s názvem 'Say It Loud'. A video už má skoro tři miliony shlédnutí!

O tomhle prostě musím napsat!

Včera do Prahy podruhé zavítali Royal Republic, švédská rocková banda, která vznikla před pěti lety.

A bylo to naprosto úžasný!

Příjemně mě překvapilo, kolik lidí přišlo. Nečekala jsem, že jich bude tolik. Ještě před hlavní hvězdou začala hrát předkapela Kopek (Irové, znělo to zajímavě), ale jako vážně, přijeli jsme hlavně kvůli headlinerům. Ti začali hrát v deset a začalo to pěkně zostra; předvedli skoro všechny moje oblíbený songy, přiváděli lidi do varu a prostor před podiem po celou dobu jejich setu byl jeden velkej mosh pit. Adam se bavil s fanouškama, bavil nás a zahráli nám i spešl verzi "Addictive", při který jsme se všichni mohli akorát tak tlemit. Takže jsme prostě všichni pili, skákali, tleskali, pískali, zpívali...

Nechtělo se mi pryč. Chci je vidět znova. Prokletá jsem nejspíš já a ne kámoška I., protože jsem dobíhala vlak o půl druhé ráno, a to jsem jela sama. Spát jsem šla před třetí hodinou ráno, spala jsem lehce 6 hodin, ale.. zaplaťpánbůh že jsem nemusela do práce! #epicwin

Další životní pravda: není moc věcí lepších než rockový koncert.

Jestli koukáte na televizi a zuřivě nepřepínáte reklamy ve chvíli, kdy naskočí, tenhle song vám určitě něco řekne.



Marek Vašut protentokrát neradí mužské části populace, aby si dali pozor na prostatu, ale cestuje po Francii a koštuje vína pro obchodní řetězec Lidl. Už víte?

Debutové album téhle slečny vyšlo 1. října (pokud jsem tomu se svojí již rezatou francouzštinou rozuměla správně) pod názvem Pas Fragile. Už jenom z téhle první ochutnávky čiší těžká pohoda.. bum, bum, bada, bada..

Jindy večer jdeme spolu kolem Bastilly, osloví nás nějaký chlap, neměly byste prosím pár drobných, sedí opřený zády o výlohu nějakého opuštěného krámku. No po něm koukne, jdeme dál, ani nezpomalíme. Strčím do ní loktem, to je přece Momo, tvůj kámoš z nádraží Austerlitz! Zastaví se, chviličku váhá, otočí se, jde k němu, řekne, Ahoj, Momo, a podá mu dvacetieurovku. Momo vstane, napřímí se před ní, sjede ji pohledem shora dolů a zdola nahoru, bankovku si nevezme, odplivne si, zas si sedne. Je mi jasné, na co No myslí, když zas jdeme dál, už do tohohle světa nepatří, ale ani do toho našeho, není ani mimo ani uvnitř, je někde mezi, tam, kde není nic.

(str. 133)

Než jsem potkala No, věřila jsem, že zlo spočívá v křiku, ranách, válce a krvi. Teď vím, že zlo je taky v tichu, že je často na první pohled neviditelné. Zlo je čas na zacelení ran, ten nezkratitelný sled dnů, nemožnost návratu. Zlo je to, co nám uniká, mlčí, neukazuje se, zlo je to, co nemá zdůvodnění, to, co zůstane navždy neproniknutelné.

(str. 151)
Delphine de Vigan - No a já

Varování: tento článek bude nepřiměřeně dlouhý. Možná i nudný.

Mohla bych napsat, že jsem dobývala Anglii, ale lhala bych, protože jsem byla i ve Skotsku. Takže nadpis nechám takhle.

Co říct celkově? Bylo to famózní. Až na pár věcí, kterým se do příště ale jednoduše můžu vyhnout.

dojmy:

• chtěla bych vidět VŠECHNO! (alespoň co se západní Evropy týče)

K cestě. Vůbec jsem nebyla nadšená z toho, že se čas odjezdu posunul o několik hodin dopředu, což mi značně zhatilo páteční plány, ale proboha, jedu do Anglie! říkala jsem si. Čekala jsem, že 'děti' z gymnázia budou přibližně v mém věku, jenže část té skvadry, se kterou jsem týden sdílela autobus, byla o dost mladší. Dětí kolem 12-ti let tam bylo nějak moc. Ale aspoň moje sestra zapadla. :D
Cesta přes český tankodrom (aka dálnice) byla docela problematická pro můj močák. Všechno to drkocání a houpání fakt nemusel, takže jsem cestou po německých dálnicích naházela do automatů na záchodech docela slušnou částku v eurech. Svým způsobem celá cesta z Jaroměře až na odpočívadlo kdesi před Londýnem byla jedním velkým kocháním. Vážně bych chtěla vidět letiště ve Frankurtu nad Mohanem, Kolín jinak než z mostu nebo Brusel za denního světla... Prostě všechno! Jednoduše řečeno, nedovolila jsem si spát a místo toho jsem měla hlavu přilepenou k okýnku autobusu.
Zatímco cesta tam byla jen dlouhá a plná filmů puštěných v autobusu a mixlepixle a knížky.. tak ta zpátky byla neúnosně dlouhá, bez filmů puštěných v autobuse, prázdného žaludku a naprosto neuvěřitelné únavy, která nechtěla jít pryč. A taky ucpanýho nosu; kdesi v Londýně (nebo na Skotský vysočině?) jsem chytla bacila a teď už se jen vezu.. Fakt, že jsme urazili cestu dlouhou 5100 km (v buse jsme strávili celkem tři noci z celého týdne) mě moc nepřekvapila, začínala jsem už totiž mít dojem, že jsem se sedadlem srostlá...

trošku faily

• pobočka Waterstone's na Greenwichi měla v neděli v deset ráno zavřeno, to jsem považovala skoro za osobní urážku
• tůra po Skotské vysočině

Greenwich, nejlepší místo na světě

Když se nevyspíte, Británie dokáže být strašně unavující - a myslím to v dobrém slova smyslu. Po dvou hodinách spánku - a to ještě ne vcelku, ale po kouskách - jsem čekala, že pak padnu kdesi do postele v F1 hotelu a budu spát sto let. Ale Londýn nám ukázal záda a já pak akorát mohla prohlásit podzim za skutečně započatý.
Věděla jsem, že v neděli bude pršet, s sebou do tašky jsem si proto přibalila i pršiplášť, který mi v závěru dne byl ale stejně celkem k ničemu. Tentokrát jsme začali tam, kde jsme před dvěma lety končili - na Greenwichi. Oficiálně a se vší parádou prohlašuju Greenwich nejkrásnější částí Londýna. Za ten výhled bych zabíjela, letos mi to jen trochu kazily ty tribuny, které tam zůstaly po olympiádě. Pak cesta kolem City, kolem "slánky" a "okurky", tunelem pod Temží.. Sranda to byla ve chvíli, kdy začalo pršet. Při přechodu Tower Bridge jsme všichni promokli od kolen dolů až na kost a nezachránily to ani pláštěnky. Takže jsme s mokrýma nohama odjížděli do Coventry. Moje bývalá učitelka na fráninu měla pravdu v tom, že hotely typu F1 jsou jen na to, aby člověk přišel, umyl se a šel spát.

poznatky #1

• dva naši páni řidiči byli podle mého přesvědčení kuchařky v převlečení. Obávala jsem se, že strava bude připomínat jídla ze školních jídelen, ale opak byl pravdou. Už jen za tohle bych jim zatleskala. A taky za to, že nás nevyklopili kdesi na skotských dálnicích.
• na skotské benzínce jsem si kupovala pomerančový džus a na etiketě byl strašně dobrý text: „Thanks for hand picking our juice. If you're reading this, you've possibly already taken your first sip - how is it, good hey? At Johnsons Juice Company, we're a pretty open-minded bunch, but we're single minded when it comes to our approach to quality. We have one goal - TASTE! And bundles of it! Welcome to our world.“ No nekoupili byste si radši tohle než nějakej produkt, kde je popis nemastnej neslanej?
• když už jsem u tý benzínky.. koupila jsem si NME (vyšlo 22.9.2012 s Johnem Lennonem na obálce) a strašně mě tam pobavili historky čtenářů ohledně festivalových záchodů.. :D (pro lepší čitelnost klik na obrázek)

Následují dny cestování po Skotsku (popřípadě Yorku na severu Anglie) se nesly v podobném duchu: snídaně, balení, cesta na místo dané programem - železniční muzeum v Yorku, námořní muzeum, zámky, hrady, procházky, tůry po vysočině.. - pak nějaká ta výtečná večeře, klimbání hlavou v buse, teplá sprcha a postel.
Počasí. Huh, počasí. Zatímco první dva dny se Británie ukázala jako Británie (když nepršelo, tak aspoň mrholilo), třetí den dovolené se asi na tři vteřiny ukázalo slunce a následující den dokonce svítilo celý den! To bylo naprosto k nezaplacení.. a taky mi stihly konečně proschnout kecky. Deštivé/větrné počasí mi ani tak nevadilo, dalo se to čekat. Při případném stěhování se na ostrovy bych si ale musela zásadně změnit šatník.

Šéfe, chtěl bych si vzít dovolenou. Jak nejspíš víte, neměl jsem dovolenou přes šest let.
- Ano, Dane, toho jsem si vědom. Ale odpověď zní „ne“. Podle tvých záznamů ses za těch šest let hodil marod v průměru na šestatřicet dní ročně.
To můžu snadno vysvětlit, šéfe. Víte, trpím chorobou, kvůli níž jsem vysoce citlivý na etylalkohol a různé léky.
- Tak ti dám radu... nechoď do práce každej den ožralej nebo zfetovanej.
Šéfe, vážně... copak bych si mohl nechat ujít ten opojný pocit, když se pode mnou vlní a hopsá dodávka, zatímco asfalt bouří a vyvrhuje zelenomodré magma vzhůru k nebi barvy cucavých bonbónů? To by asi nešlo.

Max Cannon - Red Meat, kniha třetí
(str. 109)

Lidi jsou někdy krásný.
Ne tím, jak vypadaj.
Ne tím, co říkaj.
Jenom tím, co jsou.

Markus Zusak - Posel
(str. 222)