Nikola dobývá Británii, část druhá

tagy: , komentářů (0)

Varování: tento článek bude nepřiměřeně dlouhý. Možná i nudný.

Mohla bych napsat, že jsem dobývala Anglii, ale lhala bych, protože jsem byla i ve Skotsku. Takže nadpis nechám takhle.

Co říct celkově? Bylo to famózní. Až na pár věcí, kterým se do příště ale jednoduše můžu vyhnout.

dojmy:

  • chtěla bych vidět VŠECHNO! (alespoň co se západní Evropy týče)

K cestě. Vůbec jsem nebyla nadšená z toho, že se čas odjezdu posunul o několik hodin dopředu, což mi značně zhatilo páteční plány, ale proboha, jedu do Anglie! říkala jsem si. Čekala jsem, že 'děti' z gymnázia budou přibližně v mém věku, jenže část té skvadry, se kterou jsem týden sdílela autobus, byla o dost mladší. Dětí kolem 12-ti let tam bylo nějak moc. Ale aspoň moje sestra zapadla. :D
Cesta přes český tankodrom (aka dálnice) byla docela problematická pro můj močák. Všechno to drkocání a houpání fakt nemusel, takže jsem cestou po německých dálnicích naházela do automatů na záchodech docela slušnou částku v eurech. Svým způsobem celá cesta z Jaroměře až na odpočívadlo kdesi před Londýnem byla jedním velkým kocháním. Vážně bych chtěla vidět letiště ve Frankurtu nad Mohanem, Kolín jinak než z mostu nebo Brusel za denního světla... Prostě všechno! Jednoduše řečeno, nedovolila jsem si spát a místo toho jsem měla hlavu přilepenou k okýnku autobusu.
Zatímco cesta tam byla jen dlouhá a plná filmů puštěných v autobusu a mixlepixle a knížky.. tak ta zpátky byla neúnosně dlouhá, bez filmů puštěných v autobuse, prázdného žaludku a naprosto neuvěřitelné únavy, která nechtěla jít pryč. A taky ucpanýho nosu; kdesi v Londýně (nebo na Skotský vysočině?) jsem chytla bacila a teď už se jen vezu.. Fakt, že jsme urazili cestu dlouhou 5100 km (v buse jsme strávili celkem tři noci z celého týdne) mě moc nepřekvapila, začínala jsem už totiž mít dojem, že jsem se sedadlem srostlá...

trošku faily
  • pobočka Waterstone's na Greenwichi měla v neděli v deset ráno zavřeno, to jsem považovala skoro za osobní urážku
  • tůra po Skotské vysočině
Greenwich, nejlepší místo na světě
Když se nevyspíte, Británie dokáže být strašně unavující - a myslím to v dobrém slova smyslu. Po dvou hodinách spánku - a to ještě ne vcelku, ale po kouskách - jsem čekala, že pak padnu kdesi do postele v F1 hotelu a budu spát sto let. Ale Londýn nám ukázal záda a já pak akorát mohla prohlásit podzim za skutečně započatý.
Věděla jsem, že v neděli bude pršet, s sebou do tašky jsem si proto přibalila i pršiplášť, který mi v závěru dne byl ale stejně celkem k ničemu. Tentokrát jsme začali tam, kde jsme před dvěma lety končili - na Greenwichi. Oficiálně a se vší parádou prohlašuju Greenwich nejkrásnější částí Londýna. Za ten výhled bych zabíjela, letos mi to jen trochu kazily ty tribuny, které tam zůstaly po olympiádě. Pak cesta kolem City, kolem "slánky" a "okurky", tunelem pod Temží.. Sranda to byla ve chvíli, kdy začalo pršet. Při přechodu Tower Bridge jsme všichni promokli od kolen dolů až na kost a nezachránily to ani pláštěnky. Takže jsme s mokrýma nohama odjížděli do Coventry. Moje bývalá učitelka na fráninu měla pravdu v tom, že hotely typu F1 jsou jen na to, aby člověk přišel, umyl se a šel spát.

poznatky #1
  • dva naši páni řidiči byli podle mého přesvědčení kuchařky v převlečení. Obávala jsem se, že strava bude připomínat jídla ze školních jídelen, ale opak byl pravdou. Už jen za tohle bych jim zatleskala. A taky za to, že nás nevyklopili kdesi na skotských dálnicích.
  • na skotské benzínce jsem si kupovala pomerančový džus a na etiketě byl strašně dobrý text: „Thanks for hand picking our juice. If you're reading this, you've possibly already taken your first sip - how is it, good hey? At Johnsons Juice Company, we're a pretty open-minded bunch, but we're single minded when it comes to our approach to quality. We have one goal - TASTE! And bundles of it! Welcome to our world.“ No nekoupili byste si radši tohle než nějakej produkt, kde je popis nemastnej neslanej?
  • když už jsem u tý benzínky.. koupila jsem si NME (vyšlo 22.9.2012 s Johnem Lennonem na obálce) a strašně mě tam pobavili historky čtenářů ohledně festivalových záchodů.. :D (pro lepší čitelnost klik na obrázek)
Následují dny cestování po Skotsku (popřípadě Yorku na severu Anglie) se nesly v podobném duchu: snídaně, balení, cesta na místo dané programem - železniční muzeum v Yorku, námořní muzeum, zámky, hrady, procházky, tůry po vysočině.. - pak nějaká ta výtečná večeře, klimbání hlavou v buse, teplá sprcha a postel.
Počasí. Huh, počasí. Zatímco první dva dny se Británie ukázala jako Británie (když nepršelo, tak aspoň mrholilo), třetí den dovolené se asi na tři vteřiny ukázalo slunce a následující den dokonce svítilo celý den! To bylo naprosto k nezaplacení.. a taky mi stihly konečně proschnout kecky. Deštivé/větrné počasí mi ani tak nevadilo, dalo se to čekat. Při případném stěhování se na ostrovy bych si ale musela zásadně změnit šatník.
Co si budu nakecávat, na Skotsku mě nejvíc bavilo jezero Loch Ness. I když autobusem kolovaly různé řeči o tom, že kdosi Nessie chytí nebo že se ukáže (ha..), pravda to nebyla a žadná fantastická událost se nekonala. Místo toho jsem si nakoupila zase nějaký pohledy (to už je typický) a pak jsme kolem břehu jezera (37 kilometrů) zamířili do Inverness, turistického centra na severu, nejseverněji co jsme byli. Tam mě zaujal obchod, kde měli všechno za 1 libru. Myslím naprosto všechno - jídlo, kosmetiku, hračky, halloweenský kostýmy, céda, knihy.. Dovedete si představit, co by tenhle krám provedl s českýma důchodcema? Tolik infarktů popřípadě dlouhodobé kempování před obchodem... Podobně na tom byla i pizzerie na Oxford Street v Londýně. Zaplatíte zhruba 8 liber a něco málo za pití a můžete jíst a pít dokud třeba neprasknete.. hmm-mm, good times.

poznatky #2
  • už nikdy nejedu s žádným mým příbuzným za hranice České republiky
  • mít víc peněz, vykoupila bych hmv do posledního cédéčka
  • byla jsem v Británii jen týden, ale i za tu dobu jsem si už stihla zvyknout chodit všude na levé straně
  • skotská whisky a já nikdy nebudeme kámošky
Celý týden byl dokonalý.. až na nálady mojí matky a ufňukanost mojí mladší sestry, která evidentně vůbec nečekala, že bude většinu dne chodit. To mě vážně nasíralo. Víc tohle rozmazávat nebudu.
paní učitelky krmily pávy.. český knedlík sklidil úspěch
Whisky. Hehe, Skoti jsou na tuhle svoji zlatavou tekutinu z dubových sudů nepochybně hrdý jako my na Káju Gotta, ale mně to vážně nechutnalo. Ať žije prohibice! Cucla jsem si tekutiny, která měla podíl alkoholu 43% a zrála v sudu 12 let. Jak se říká, že zkusit se má všechno, takže tohle si ze svého seznamu škrtám a posouvám se dál. Výklad v muzeu byl ale fakt zajímavý a pán si zaslouží palec nahoru.
To chození nalevo.. trvalo mi, než jsem si zvykla, ale koncem týdne jsem začala říkat i takový ty zdvořilosti typu "please" na konci věty.
Poslední den v Londýně jsem byla neskutečně mrtvá.. tedy, unavená. Po nočním přejezdu ze Skotska jsme měli v plánu asi 11 hodin chození. Ale stálo to za to: prošli jsme Hyde Park, část Soho, kolem Westminsteru, na Trafalgar Square jsme vlezla do Národní galerie.. i když na ni bylo málo času, stejně jako na Národní muzeum v Edinburghu. ALE! Konečně jsem si prolezla i tak chválenou Oxford Street, kde bylo vážně hezky. Nejen, že tam má obchod Waterstone's (kam jsem pro nedostatek peněz ani nevlezla, nač se týrat), ale i HMV, kde jsem si koupila dvě céda za 12 liber... a tak mám diskografii Linkinů zase kompletní.

poznatky #3
  • jestli někdy chcete vědět, jaké to je být ožralá/ý, jeďte trajektem přes La Manche. nebo aspoň já mám za to, že to bylo jako pořádně se namazat
  • už nepojedu se školním zájezdem dál než na Rozvadov
  • tam (na Rozvadově) mimochodem dělají parádní cheesecake
  • songem výletu se stal 'Always Be' od Jimmy Eat World. vážně, tuhle písničku jsem slyšela asi milionkrát
Na závěr si nechám ten největší fail/dobrodružství z celého týdne: (ne)očekávanou túru po Skotské vysočině. Nevím, asi si nikdo z nás pořádně nepročetl program, protože když jsme začali slejzat po mokrých a zablácených kopcích dolů a pak zase šplhat po kluzkém blátě nahoru, byli jsme značně zaskočení. Starší "dámy" (o chlup mladší než já) to nebraly sportovně a nadávaly. Kdesi nahoře na parkovišti nám páni kuchařky vařili oběd a dudák si tam vydělával na živobytí, když předváděl svůj červený kilt.. Pan průvodce mě vážně naštval, protože bylo řečeno, že se půjde vycházkovým tempem a ne moc daleko. Opak byl pravdou. I jedna z učitelek tvrdila, že kdyby věděla, jakej výšlap nás čeká, nebrala by všechna děcka nahoru ale jen dobrovolníky. Nakonec to nebylo tak špatné, celkem sranda. Přežili jsme to všichni ve zdraví. Svoje nové modré kecky jsem přivezla domů i s památkou z vysočiny, která moc nešla smýt.
Chci tam žít, v zemi Mini Cooperů a dobrých sendvičů a angličtiny, kterou by moje uši mohly poslouchat celé dny..  krutě závidím panu průvodci, který tam v tuto chvíli zase někde šmajdá s další skupinou. Fotky najdete tady. Časem možná přihodím i nějaký to video :)

THE ULTIMATE QUESTION: Nosí něco Skotové pod kiltem nebo ne?

Rock for People vol. 2

tagy: , , , , komentářů (0)

bouřky. bláto. lemon. franz ferdinand. klopýtání přes cizí stany. přebíhání od jedné stage ke druhé. bláto. mokrý komenský v peněžence. blesky. pršelo pivo. nacpaná mhd. nevystupující headlineři. blesky. předražený holínky. ranní procházky hradcem. angličtina. deštík. two door cinema club. grep. spálená kůže. moc stageí. přírodní lords of lightning. net v tmobile stanu. růžové pláštěnky. vyhánění z areálu.

Festival si prošel celkem drsnou zkouškou dospělosti, to je fakt.

Den nultý.
Fail dne: ta posraná bouřka.
Začalo to už o půl šestý doma. Všechny nás vzbudila rána jak z děla, což byl ve skutečnosti zásah stromu bleskem asi 50 metrů daleko od našeho domu. Už v tu chvíli jsem začala mít lehkou hrůzu z blesků a bohužel se to za celý týden ani trochu nezlepšilo, spíš naopak. Prostě respekt přírodě.
Když jsem dorazila k bábině jako místu svého dočasného místa na kempování, doufala jsem, že se počasí umoudří a bude pěkně. (Protože já jsem jela zase naprosto připravená - žádná pláštěnka a žádný holínky.) Během jízdy hromadnou dopravou na konečnou zastávku mě ten optimismus ale hodně rychle přešel. Blesk zase šlehnul jen kousek ode mě (někdo tam nahoře něco proti mně má?!) a strhla se naprostá průtrž mračen. Ve výsledku jsme se s kámoškama I. a L. ani vůbec nedostaly do areálu a zpátky domů (cestou jsme sledovaly, jak je v určitých úsecích Hradce téměř po kolena vody a lidi topili svoje auta..) jsem dorazila promoklá skrz na skrz, přičemž ušetřeno nezůstalo vůbec nic. Nevím, jak Česká banka ty bankovky dělá, ale palec nahoru, že se mi v peněžence neroztekly.
Taky šlo o první den ze čtyř na cestě za totálním pojebáním telefonu.

Den první.
Fail dne: bláto a festivalové holínky za 950,-.
Suchá, vyspalá a najedená jsem se vydala na cestu. Málem jsem chcípla v narvané mhd (dokonce i placené) a u vstupu do areálu jsem si přála lehký deštík. Ale fakt jen lehce, protože ve středu byly na programu ty nejlepší kapely.
Grimus - Rumuni, kteří překvapili. I Killed the Prom Queen a Scarred by Beauty - hardcore, který jsem tak docela ještě nedostala pod kůži. Ale dalo se to.
Enter Shikari - podle reakce lidí v kotli asi dobrý, ale taky jsem si na ně ještě úplně nezvykla.
The Subways - pro mě jejich první gig a hned si mě omotali kolem prstu. Přiznávám, to, že si Billy publikum rozdělí publikum na dvě půlky a střídavě je bude nutit křičet, už není nic moc extra. To, že jsme si ale všichni klekli a pak nastala party hard, mě ovšem bavilo. Palec nahoru. Taky, Charlotte je badass. (PS: Konec světa nastane, až mě Billy ukecá abych šla do circle pitu.) A ta čeština! Za chvíli si můžou dávat na festivalech a koncertech "The Subways (UK/CZE)" a třeba i plynně česky budou mluvit.
Franz Ferdinand - nejlepší vystoupení na celém festivalu. Překvapil mě Alex Kapranos s knírkem a ublížil jim jen trošku fakt, že nezahráli This Fire.
Two Door Cinema Club - pro mě jedno ze tří nejlepších vystoupení festivalu. Alex Trimble v reálu je štramák a na songy z alba se fakt dá pařit.
Example - frajer. Jelikož před podiem zbyla ze dne předtím louže velká asi jako Kaspické moře, byla fakt sranda. Během 10-ti minut se moje pravá strana proměnila z "civilizovaný-člověk-co-vypadá-přijatelně" na "prase-co-se-vyválelo-v-příkopu-během-deště". Ty idioty jsme mohli fuckovat jak jsme chtěli, vesele si pařili dál. Ale pak už jsem to brala s úsměvem, protože koukat na ně, jak jsou od bláta doslova naprosto celí, byla švanda.
The Prodigy - nebavili mě, elektronická hudba celkově mě na RfP nebrala. Nejen, že tihle angličtí borci nastoupili se zpožděním 40-ti minut (za což prý můžou oni sami), ale ani nedrželi mou pozornost, takže jsem si radši v t-mobile stanu vesele brouzdala facebookem a twitterem a děkovala Examplovi za blátivou show.
Při koncertech Subways, Franzů a Exampla jsem si připadala jako nejvíc cvičená opice, udělala jsem prakticky všechno, co chtěli. Hlavně ti Subways teda.

Vypařená, neopilá a s bolavýma nohama jsem dorazila domů po třetí hodině ranní, kde jsem si lehce umyla kalhoty a nohy a šla jsem spát. Babička by se zděsila, kdyby mě viděla. Doufám, že jsem zvědavým sousedům poskytla zajímavou show, když jsem si na chodbě za svitu výtahu sundávala boty a ponožky od bahna a že už teď tam mám zajímavou pověst.

Den druhý.
Fail dne: co myslíte? Bouřka jako kráva.
Od čtvrtka už to nebylo nic moc. Kapely už nic moc, počasí naprosto nic moc a tak celkově nic moc.
Mutiny on the Bounty - „Oni asi moc nezpívají, co?“ ptala se I. To ne, ale sympaťáci to byli stejně.
The Feud - viděla jsem je po čtvrté a pořád mě baví. Už to chce to album, lads!
The Computers - hardcoroví páni v bílém z Anglie, co bych na nich neměla ráda? I. z nich byla totálně odvařená (teda hlavně ze zpěváka), ale za zlé jí to nemám.
Selah Sue - sakra, tahle dáma z Belgie obsadila 3. místo (spolu s Annou Calvi) v mých top představeních na festivalu! A její hlas v reálu je fakt nádhernej. A This World zní i naživo úžasně, nejen v reklamě.
Flogging Molly - slyšela jsem z dálky a viděla jsem kousek, ale na žádnou party hard jsem neměla chuť, tak jsem nešla blíž.
The Kooks - hranice zlomu. Lidi šíleli, podupávali si nohama a pivo lítalo vzduchem, prostě paráda. Jenže pak se začalo zatahovat a já se přesvědčila o tom, co všechno se dá posrat během 10-ti minut. VŠECHNO. Bouřka se přihnala tak rychle, že si někteří ani nestihli nasadit pláštěnky (jako já. ale počkat, já vlastně žádnou neměla!) Set Angláni přerušili v půlce Naive (kdokoliv za tu bouřku může, proklínám vás!!!) a pak už to byl jen zběsilý úprk, schovka ve stanech, ze kterých nás stejně vyhnali, pláštěnky zdarma od t-mobilu a cesta blátem a vodou kolem stanů a popadaných stromů domů narvanými autobusy.
Den končil prakticky v devět hodin, kdy se to všechno posralo. Co mě ovšem fakt vadilo byl fakt, že si organizátoři/whoever myslí, že net v mobilu mají všichni a tudíž si změny v programu či předpověď počasí zčeknou všichni. Chyba! Někteří tedy šli už rovnou domů/hotelů a na vystoupení Skrillexe, který se ukázal být velkým frájou, pak po půlnoci už nešli. Dopravní podnik to taky moc nevychytal, když jeli dva busy na to množství lidí.
A lidi, co si koupili jednodenní vstupenku na čtvrtek? Nasranost největší. Nevystoupili ani headlineři Faith No More, ani Orbital nebo Refused. Skrillex se z nich vytáh jako jedinej, ale ostatní prý museli zas pádit dál, tak ok.

Den třetí.
Fail dne: here we go again. Protože jednou to evidentně nestačilo. A taky Pete Doherty.
V programu kromě tří čtyř kapel pro mě už absolutně nic. Tak jsem si aspoň koupila grepa a šla se na ně podívat, aniž bych věděla, co se to na nás za prasárnu zase chystá.
Architects - objev z ostrovů, těšila jsem se na ně, ale naživo mě moc nebavili. Ale to bylo dost pravděpodobně mnou a ne jima.
The Asteroids Galaxy Tour - moc pěkné překvapení, zpěvačka si mě získala i prohlášením, že prostě budou hrát i když bude bouřit.
Anna Calvi - jedno hodně moc velké překvapení. Když jsem si pouštěla nějaký její klip na youtubu, řekla jsem si, že se mi její hudba nelíbí a že na ni nepůjdu. To by ovšem byla chyba. Třetí nejlepší vystoupení festivalu spolu se Selah Sue.
A pak...
... se to všechno zase posralo. Čekali jsme asi 20 minut na info, že se blíží orkán. Za ty tři dny už jsme všichni vypilovali rychlost nasazení pláštěnky k dokonalosti, takže kdy LEHCE sprchlo, byli jsme připravení. Kdo mohl, vzal (ovšem zase nasraně) nohy na ramena a pádil směr zastávka Letiště. Program tak pro některé skončil zase po deváté hodině večerní.
Irie Révoltés nevystoupili vůbec, Crystal Castles vystoupili později aniž by o tom někteří věděli.

Na jednu stranu jsem zklamaná, že už je konec, na tu druhou (a kapku větší částí) jsem ráda, že už je konec. Další vlnu veder a následných prudkých bouří bych tenhle týden asi už neskousla. Nemluvě o blátu. A pivu. Organizátorům bych doporučila nějakou lepší domluvu s dopravním podnikem, víc korýtek na vodu po areálu (já narazila na dvě! a to mluvíme o návštěvnosti okolo 25-ti tisících lidí) a lepší systém organizovanosti a způsobů, jak informovat lidi o tom, co se děje a co se ještě dít bude.

Ale chápu, jestli bych už chtěla moc. Každopádně z tohohle epic průseru nevidím pořadatele tak jako někoho tam nahoře za to pošahaný počasí. Bouřky asi taky mají rády dobrou hudbu, co? x

zkouška blátem.

tagy: , komentářů (0)

[šajze!] pikaču a banán. bláto. kofein. pivo. prach. částečná hluchota. nevyspání/usínání u Metallicy. „Ja.“ spálený ramena. soused Turek a jeho "dobré ráno". zase fascinace větrnýma elektrárnama. úžasně rychlý vlaky. černá. zásuvky na bratislavském nádraží. „Helga!“ bouřka. pohlední polizei. zima až do morku kostí. mokrej stan. a tak dále...

„Tak jste se zase kochal?“

Nova Rock ročník číslo 2. Moc dobré, ale ne perfektní.

Počítala jsem s tím, že letos to bude větší hardcore než to bylo loni, protože 1 den novarockého času se v žádném případě nerovná dnům čtyřem. Byla jsem ovšem připravená (evidentně ne) na vše.

Cesta tam byla v pohodě. Ve vlaku jsem si sedla, kámoš D. (který je mimochodem strašně fajn) mě taky našel a tak jsme si v kupé spolu s jednou jeptiškou povídali, co že nás to teda čeká. Nevím, možná jsem místy utrousila nějaké obhrublé slovo, ale jeptiška nevypadala, že by jí to nějak vadilo. Ach ta naše generace. V Bratislavě jsme se zase museli vyznat ve všech linkách mhd, nastoupit do toho správného busu a jet směr Petržalka. Tam jsem zase měla problém s mluvou pána u okýnka, který nám nabídnul výhodnější jízdenku do Nickelsdorfu. Pro mě za mě, hlavně když to nebude stát víc než těch 50 euro, co mám. Aji do areálu jsem později trefili, tak ok.

Ale proboha, ta cesta tam. S taškama, který byly logicky těžší než kdy jsme odcházeli se cesta Nickelsdorf nádraží - stan na páskování rovnala skoro výšlapu na Mount Everest. Pak čekání, fronta až do zadní části těla a když se slečny přeci jen konečně uráčily nás opáskovat, mohli jsme skoro slavit. Skoro, protože jsme ještě neměli postavenej stan.
Hledat toho správnýho fleka taky nebylo nic jednoduchýho. Chodili jsme od stage I (blue) k stage II (red) a v jejím okolí jsme pak zakempovali. Mít jednu z hlavních stage asi 100 metrů za zadkem byla vážně sranda, aspoň že ta Metallica hrála v neděli u blue na druhý straně areálu. Spát jsme nakonec šli oba už docela brzo, protože já měla plný kecky prachu (obrazně i doslova myšleno) a D. den předtím viděl Ozzyho v Praze.

První den.
A že to začalo pěkně zostra. Royal Republic. Musím říct, že do začátku to byla naprosto skvělá show. Zpěvák je strašnej sympaťák a to, co předváděl na podiu, se musí vidět několikrát. Takže v říjnu v LMB, už se těším hoši! Celej festival jsem měla lehce problém s tím, že jsem v programu měla třeba i tříhodinovou díru, během které jsem neměla co dělat. Vyřešila jsem to návštěvou sprch, jelikož v osm ráno při otvíračce tam byla fronta skoro až do Vídně. Když jsem chtěla studenou vodu (pražilo sluníčko), tekla teplá; když jsem potřebovala teplou (pršelo), tekla jen studená. A zmrzni si.
Zašla jsem si s D. na Steel Panther. Řekla bych, že šlo o největší šílenost festivalu, jelikož texty skupiny byly neskutečně oplzlý a jejich kytarista (nebo basák?) vypadal jako slečna, co se mezi písničkama pořád díval/a do zrcátka. Ale špice večer pořád měla přijít.

The Offspring, Rise Against a Linkin Park. Hezky za sebou byl pro mě tenhle blok to nejlepší, co Nova Rock letos mohl nabídnout. Offspringy jsem chytala, jen mi začátek utekl, protože ta slečna, co lila pití, se mi prostě nevěnovala. Její smůla. Poté, co se Dexter se všema rozloučil, se na obrazovkách začalo objevovat varování před bouřkou (díky bohu za tu jednu anglickou větu!). Nebrala jsem to vážně, přiznávám. Jenže když nás pak polizei (fakt pohlední, už jsem to zmínila?) vyhnali za pásku zhruba 200 metrů od podia, začala jsem mít obavy.
Phi mi utekl.
Zřejmě se organizátoři báli tohohle, ale jistý německy i anglicky mluvící muž mi pověděl, že prý potřebovali zkontrolovat elektroniku a tak. No asi po 50-ti minutách nás polizei pustili.
Usain Bolt by se mnou v běhu na sto metrů prohrál, přičemž bych měla v cíli náskok tak sedmi vteřin. Vážně, ty sprinty směrem k podiu byly neuvěřitelné. A skoky přes dvoje zábradlí? Sranda! Každopádně jsem byla mnohem blíž u podia než loni a bylo to f-a-m-ó-z-n-í. Foťák do kapsy abych měla volný ruce a už to jelo. Hlasivky dostaly zase zabrat, ale už si asi zvykají, protože tak špatně jako loni na tom nebyly. Burn It Down naživo nezní špatně a Lies Greed Misery (oh ach ten nenáviděný song) mi pořád nesedí. Stejně na mě ale největší dojem udělal Chester, když na konci stál u pravého konce podia tak moc blízko, že bych mu dokázala spočítat i naušnice v uších.
Co mě ale naštvalo byl fakt, že díky bouřce, která se nakonec ani neukázala (ale prý to byl hlavně vítr, čeho se organizátoři báli), měli kratší set jak Rise Against, tak i Linkini.
Tady máte rozmazanýho Phiho, abyste neřekli.
Ale viděla jsem je, viděla! Tempo 1 koncert Linkinů za rok se mi líbí, prosím.
Příští rok do třetice?

Ano, jak jinak, nevyspala jsem se. A málem jsem ani nenašla stan. Nevyspala jsem se dřív než doma, ale s tím jsem počítala. Dál.

Den druhý. Den, kdy jsem se nenáviděla.
Nepřítel číslo jedna je bláto.
Po poledni to bylo všechno ještě v cajku. Livingston (Angláni) byli fakt dobří, ta chvíle jak tři členi z pěti hráli na bubínky/bicí je fakt nezapomenutelná. Puddle of Mudd? Taky oukej. Pak zas díra. A poté už Kasabian, kvůli kterým bych teď byla ochotná prodat lístek na Rock for People a jet na Pohodu. V Rakousku je stejně jako nás diváky chytil déšť, což bylo fakt příjemný. Po hodině (kterou jsem si užila, zvlášť když Tom /zpěvák/ nejspíš vyfuckoval Limp Bizkit) jsem byla zmrzlá, tak jsem se šla zahřát do stanu. (Hahaha.) Cesta ke stanu vedla mírně z kopce a to byla další ze srand, protože z prachu a suché špíny se stalo celkem kluzké bláto, které moje festivalové kecky dost zaskočilo. (Byly žluté, btw., a hned po návratu letěly do koše. Bez rozloučení.) Chtěla jsem jít na Pulled Apart By Horses, fakt chtěla!, jenže jsem s sebou neměla adekvátní oblečení. (Nikolo, příště s sebou:
  • holínky (za každého počasí)
  • krém na/po opalování (-//-)
  • repelent (funguje i na kobylky?)
  • NE světlé oblečení)
Jelikož jsem gumáky neměla a klouzat po zadku jsem se nechtěla, tak padli jak Pulled Apart, tak i s nima se lehce kryjící Billy Talent a večer Limp Bizkit, jejichž 'My Way' jsem slyšela ve stanu. Nějak mě dostihla i únava a spala jsem snad nejlíp ze všech čtyřech dní.

Že jsem si jich loni ani nevšimla?
Den třetí a poslední.
Už unavená, trošku hladová a natěšená domů na teplou vodu. V programu už pro mě nezbylo prakticky nic, na co bych se mohla těšit. Já letos investovala těch 3,7k za lístek skutečně jen do pár kapel a zbytek ostrouhal. Metalu jsem moc neviděla, ale to, co jo (Devin Townsend Project, Steel Panther, kousek Trivium) mě nebralo.
Zkoukla jsem Rakušáky Centao, kteří hráli u malilinkatého podia sponzorovaného Red Bullem a pak ještě vyrazila na Awolnation, The Bosshoss a Evanescence.
The Bosshoss pro mě byli překvapením festivalu. Nevím přesně, co to hráli za styl (country/rock), ale bylo to chytlavé a lidi si to užívali. Těmhle se podívám na zoubek. U Evanescence jsem sice už věděla do čeho jdu, ale nic moc jsem nečekala. Chytla jsem se asi u tří čtyř songů a zbytek mi nic neříkal. Jejich fanynka nejsem a písničky moc neznám, ale zklamaná jsem taky nebyla.

Cesta domů byla deštivá a studená. Ráno to v areálu vypadalo jak po řádění tornáda a D. si od okolních stanů vesele znárokoval několik kolíků. A já je dovezla všechny zase zpátky! :D Na tom zvláštním obrázku na výšku vpravo je životně důležitá informace, kterou tam napsal jeden Slovák, se kterým jsme se potkali. Rakušané prostě asi nevedou ukazatele směru nebo tak. Ale vlaky mají prvotřídní a luxusní a já bych v jednom chtěla bydlet. :D

Nevím jak to všechno zhodnotit zkritizovat. Pobavil mě ten týpek, co málem hlavou naletěl do vedlejšího stanu a hlasitě vykřiknul šajze! (ach, to jsem se smála! :D). Nebo jak chodil banán a pikaču areálem. Nebo jak jsem pořád po areálu slyšela „Helgaaaa!“. Nevím, kdo to byl (asi jako Jára Cimrman?), ale byla sranda to poslouchat.
Nelíbilo se mi počasí (ano, to rozhodně přeci můžu ovlivnit! :D) a bláto v botách (to taky.) Prostě jak jsem napsala, dobré, ale ne perfektní. :)

ps: stejně si určitě na hodně věcí ještě vzpomenu! dopíšu.

Bookfest

tagy: , komentářů (0)

Včera jsem se ségrou vydala na svůj první veletrh Svět knihy v Praze.

Příští rok chci jet zas, jen bez svojí sestry.


Hlavním lákadlem pro mě byla návštěva Patricie Briggs, od které jsem sice četla pár knih a celkem mě i bavily, ale žádnou nevlastním, takže na její autogramiádu jsem nešla. Zato Johna Ajvide Lindqvista, jehož knížku Ať vejde ten pravý jsem dostala před pár lety od ježíška, jsem si vyhlídla. Musím říct, že je to v reálu moc příjemný a usměvavý pán. :)
(Jen mamina nepochopila, proč jsem si nechala napsat Nicole a ne normálně Nikola. Jak bych jí vysvětlovala, že po anglicku to zní prostě líp...)

Ségra byla jako osina v zadku. Přiznávám, hlavním důvodem toho, že jsem ji vzala s sebou, byl fakt, že ona už na výstavišti byla a tudíž mi mohla ukázat cestu. Příští rok už tvoje služby nebudou potřeba, Terezko!
Už po zhruba deseti minutách škemrala, že je tam nuda. Jasně, já bych se mohla kochat hodiny a obě křídla projít třeba třikrát, jenže její mizerná nálada a občasné nafouknutí mi to lehce zhatily. Ale bavila jsem se stejně!

Jediné obrovské mínus: neměla jsem peníze na knížky! Bohužel se to sešlo tak blbě, že většina peněz jde na Novarock a bookfest ostrouhal. Ale možná je to i dobře, knihy mají neuvěřitelný potenciál mě finančně zruinovat.

Negativem snad byly jen masy lidí všech věkových kategorií a vydýchaný vzduch v levém křídle, ale s tím se dalo počítat. Takže příští rok nashle a už se postarám o to, aby moje peněženka nezela prázdnotou! x

13. května

tagy: , , , komentářů (0)

Letmo jsem si tak pročítala příspěvky z loňského května a říkám si, sakra, to bylo depresivní! Matura ze mě vysávala radost ze života tak jako nic doteď.

Taktéž jsme hráli hokej se Švédskem a evidentně jsme prohráli. Stejně jako letos. A stále si trvám na tom, že Češi jsou strašně blbej národ (jen se uraž sama, Nikolo, way to go). Když prohráváme, lidi hned sypou výtky, svou zlobu a nedejbože nadávky na tým, zatímco vyhráváme-li, pak náš tým tvoří téměř potomci bohů, kteří umí. V tom druhém případě pak mají celonárodní podporu, v tom prvním... ne. Vážně je mezi tím tenká hranice.

Ale konec keců.

Jak jsem říkala, že musím spřádat plány na léto? Už se to rýsuje.

Bohužel ale musím napsat, že letos to zrovna neoplývá originalitou a festivaly si některé interprety přehazují jak horký brambor.

Awolnation 2x
Example 2x
3 Feet Smaller 2x
The Computers 2x

Ale tak beru to pozitivně, dobré hudby není nikdy dost.
Momentálně tak jen musím doma kdesi vyštrachat stan (určitě je někde v krabici!), naposlouchávat kapely a pomalu si začít sepisovat seznam, co budu potřebovat.

Jako bych jela zase na letní tábor a bylo mi dvanáct! A bude tam i Krteček?

A tak začínám s dobrovolným mučením... den nultý.

tagy: , komentářů (0)

Rozhodla jsem se, že začnu běhat.

Přemisťování veškerých mých věcí mi vlastně poskytlo skvělou příležitost, protože tu mám trasu, která může měřit tak 700-800 metrů (možná kilometr), přičemž bych půlku běžela parkem. A ze schodů dolů, ne nahoru.

V neděli jsem sama se sebou vedla takovou vnitřní bitvu. Váhala jsem, jestli jít už odpoledne, nebo to nechat až na pondělní ráno. S jednomyslnou shodou jsem kývla na pondělí a měla jsem tak začít ničit svoje tělo. Viděla jsem v tom - a stále vidím - způsob, jak spalovat přebytečnou energii, která mi brání v noci spát, vztek, který bych si po cestě nějakým způsobem vybila a taky bych si zlepšila fyzičku.

Tolik k onomu skvostnému plánu.

Pondělní ráno jsem sice vstala dřív, ale ven jsem nešla. Mým dlouhotrvajícím problémem je neuvěřitelně slabá vůle. Hodně věcí či plánů v mém případě končí ještě v zárodku. Ovšem stále jsem se nevzdávala a říkala si, že bych mohla jít třeba odpoledne... ha ha.
Premiéru v úterý jsem si taky neodbyla, jelikož jsem odpoledne měla jet na kole na nádraží (žádný kousek to není.) Musím říct, že jsem cestou domů - což bylo před desátou hodinou večer - vymrzla a řekla si, že příště už žádný frajeřinky nebudou a hezky si s sebou vezmu bundu, ať si sluníčko svítí sebevíc.
Středa padla úplně, úterní návštěva kina mě nejspíš společensky moc vyčerpala, o té skoro smrtící jízdě na kole ani nemluvě. Já jsem strašně společenská osoba - vystačím si vážně sama.
Včera, tedy ve čtvrtek, už jsem si ale opravdu říkala, že půjdu. Jenže mi plány překazil sníh. For fuck's sake, really?! Nehodlala jsem riskovat zlámanou končetinu nebo zápal plic nebo tak něco, proto jsem to raději odložila.
Dnešní zamlžené ráno jsem též odolávala a sníh se pořád držel, neřád jeden bílej studenej.

A tak to šlo do kopru. Ale nevzdávám to a odteď si budu hlídat předpovědi počasí.

Do kina jsem jela na Válečného koně a musím říct, že jsem byla příjemně překvapená. Nevím, jestli si Spielberg v dětství hrál na vojáčky nebo s nima, ale on snad ani filmy s jiným motivem netočí, ne? I když má Válečný kůň přes dvě hodiny, vůbec mi to tak nepřišlo a v sedačce jsem seděla prakticky jako přivařená. Nejvíc se mi asi líbil fakt, že film měl víc dějových linek; nešlo jenom o Alberta a Joeyho, ale za ony dvě hodiny se setkáte s dalšími postavami, které se zapletou do dobrodružství Joeyho. Celkově byl film občas vtipný, občas emočně náročný (být citlivější povaha, bulela bych) a hlavně působivý. Doporučuju! x

březen, můj oblíbený měsíc

tagy: komentářů (0)

Né.


Pomalu začínám odpočítávat dny, které mi zbývají do dne, kdy už nebudu náctiletá. Abych řekla pravdu, mám chuť udělat nějakou pořádnou chujovinu (asi budu muset dát echo R., že jsem si to s tou dlažební kostkou rozmyslela a aby přijel tím nejrychlejším vlakem.)

Hledání práce je neuvěřitelná zábava. Když člověk pošle životopis a nazpátek mu nepřijde ani odpověď - byť třeba záporná -, co si má jeden o takových lidech myslet? Dnešní svět mi přijde dost na psí bobek a lidi v něm jako nehorázní pokrytci. To, že nemám praxi v oboru nebo že jsem dosud nikde nepracovala (jak bych taky při škole mohla), neznamená, že nic neumím. No prostě vy hovada jedna dvounohá! Tudíž jsem se rozhodla, že příští rok zmizím z republiky. Zvažovala jsem, že bych prchla už letos, ale tohle léto si tu chci ještě užít. V roce 2013 klidně může Česká republika zaniknout nebo si jako prezidenta zvolit Karla Gotta, co mi je do toho.

Zběžně jsem si pročítala svoje články starší rok a více a je to vážně smutné. Chybělo málo, abych si začala zoufalstvím trhat vlasy nebo abych ty články nesmazala úplně. Úloha blogu se doteď nezměnila, buď tu nad něčím slintám, nebo si nad něčím stěžuju, ale v úplných počátcích to byla fakt bída. Omlouvám se za to, vím o tom a už tak nikdy psát nebudu. Čestný skautský.

Přemýšleli jste někdy nad tím, proč vás rodiče pojmenovali tak jak to udělali? Protože i jména o vás odhalí určité věci. To moje například o mně vypovídá, že "nic vám neodpustím, na nic nezapomenu, všechno vám spočítám a nenechám se odstavit na druhou kolej." Souhlasím s tím! A co teprve měsíc narození? To je v mém případě taky sranda založená na pravdě...

doma, ale ne tak úplně doma.

tagy: komentářů (0)

V posledních dnech mám zmatek v tom, kde je vlastně doma.


V domě, kde jsem strávila 12 let, kde mě vytáčely narážky mých nevlastních sourozenců a kde jsem neměla dveře v pokoji, takže o slovu soukromí se moc mluvit nedalo?
Nebo v domě, kde jsem se zatím dvakrát vyspala, měla už jednu dost hnusnou noční můru a kde mám vlastní kout zařízený podle svého? (Situace dveří je tu lepší, ale pořád to není ono.)

Nevím.

Kdyby se mě teď někdo zeptal, jestli jsem šťastná, odpověděla bych, že ne, nejsem.

Už v době, kdy tohle celé šílenství jménem stěhování začalo (a o kterém jsem do určité doby nevěděla, ale nakonec jsem si složila 2 + 2 dohromady), se mi do toho nechtělo. Nyní, kdy už to celé končí a kdy bychom si z prázdných krabic mohli postavit nedobytnou pevnost a žít v ní, jsem už ráda, že je konec. Ale spokojená nejsem stejně.

Neříkám, že nový dům je špatný. Mám sice s mladší sestrou společný pokoj, ale to se dá přežít. Věc, která je snad rozčiluje nejvíc, je ta, že v dodatečně postavené stěně, která půlí obrovský pokoj na dva, je průchod, kterým je do našeho pokoje vidět. Hm, takže soukromí se zase nekoná. Všechno, co otčím musí udělat, je efektně se natáhnout a uvidí mi prakticky až do krku.
Samozřejmě, přeháním, ale stejně. Je tam naštěstí jakási roleta, takže se můžu spokojit s relativním soukromím.

O víkendu, kdy jsem tam poprvé strávila celé dny, byla docela nuda, protože ještě nemáme internet. Bavila jsem se tak, že jsem na sestřině kolečkové židli jezdila po pokoji z jedné strany na druhou, přičemž mi to následně bylo zakázáno, protože jsem prý dělala čáry. Aneb způsob, jak mi kazit zábavu.
Hudbu si nemůžu pouštět tak nahlas, jak bych chtěla, takže musím spoléhat na svoje sluchátka.
Sprcha je úžasná (doposud jsme měli jen vanu), lépe se holí nohy vestoje :D
Velkým mínusem je taky to, že tam není žádný otevřený prostor, kde bych si v létě mohla natáhnout nohy a opalovat se.
Kuchyň je malinká. Jsem zvědavá, kdy mamimě poprvé rupnou nervy.

Tohle všechno ale nebudu muset řešit dlouho (alespoň doufám), protože až si najdu práci, stejnak tam nebudu moc přes den. A v létě na festivalech, opalovat se.

za minutu 2012!

tagy: , , , komentářů (0)

A to znamená, že nám (aspoň podle Mayů) zbývá 356 dní života. 8544 hodin. 512640 minut.


(Matika mi nikdy moc nešla, takže počty berte s rezervou.)

Když to nebudu brát vážně, řeknu si: No, začíná nám pomalu hořet koudel za zadkem, co?

V tom následujícím (posledním?) roce musím:
  • vymalovat svůj šmajchlkabinet nějakou pěknou barvou a pak si tam něco načmárat
  • začít plánovat (poslední?) festivalovou sezónu
  • najít si práci - ale už fakt jako
  • koupit si lupen na Coldplay
  • pořídit si festivalové vybavení: nový spacák, sluneční brýle, špunty do uší a nejspíš i nějaký kolíky ke stanu do zálohy (znám se...)
  • snažit se nerozmyslet si to tetování (dávám tomu měsíce až dva roky)
  • přečíst aspoň 150 knih
  • ovládat svoji vznětlivost a nenechávat se otčímem zbytečně rozčilovat
  • shodit pár kilo a opálit si břicho
  • nenechat se překecat, abych šla znova na vysokou
  • nezamilovat se (knižní crushe se nepočítají)
  • postavit aspoň jednoho sněhuláka
  • znovu navštívit Anglii (fingers crossed! x)
  • nezešílet ze své mladší sestry
  • zároveň ji naučit poslouchat indie
  • drbat Gepana na břiše (...)
  • zkusit si znova obarvit část hlavy na modro.
Samozřejmě, většina těch věcí je naprosto nepředmětná.

Ale who gives a fuck? (již brzy na vaší klíční kosti)

Čtením tohohle nesmyslu jste strávili asi minutu, už je rok 2012! Tick tock, běží vám čas! :)

vymyslel už někdo stroj času?

tagy: , komentářů (0)

Nemám ponětí, co se to v poslední době děje.


Jo, sestra naznačovala něco o tom, že finanční situace mého nevlastního otce není zrovna růžová.

Ale že domů chodí cizí lidé od pondělí pravidelně každý den, tak to už je docela hardcore, ne? Je mi skoro dvacet a nehodlám se stěhovat do panelákového bytu 2+1, kde by mi soužití s mladší sestrou v jednom pokoji určitě po nějaké době začalo lézt na nervy. Všechno se to nějak začíná sypat jako domeček z karet.

Nemluvě o nadšení maminy, které by následovalo po zjištění faktu, že se (jak to tak nejspíš vypadá?) budeme stěhovat. Já ani nevím, jestli něco ví/tuší. Přála bych si, vážně strašně moc bych si přála, aby se před těmi 11-ti vůbec s otcem nepotkali. Nikdo mi dodnes neřekl, jak k tomu vůbec došlo. Ne že by mě to zajímalo natolik, abych se na to maminy zeptala sama; ta nebyla schopná mi říct ani o sourozencích. Kdyby k tomu nedošlo, nebydlela bych na maloměstě ale stále (asi) v Hradci, kde jsem to milovala (když jsem mohla plivat semínka z melounu po cizích lidech ze 13-tého patra), kde jsem chodila do školy a kde dodnes pořád žije větší část mého příbuzenstva. Na druhou stranu by se nejspíš nikdy nenarodila ségra...

Sakra, život je někdy fakt těžkej.

questions, questions.

tagy: , komentářů (1)

„A proč teda končíš?“


Nevím, mohla bych napsat to, co už jsem tady napsala, tedy: škola je hrozná a město není o moc lepší. Až dnešní cestou domů jsem si uvědomila, že bych si na to zvykla. Ne, nemám moc ráda změny, ale tohle bych časem zvládla. Možná za semestr, možná za víc. Jenže jsem celýmu tomuhle plánu nedala šanci a zarazila ho rovnou v zárodku.
Včera jsem zamířila do školy ne kvůli výuce, ale proto, abych si vyplnila žádost o zrušení studia. Přiznávám, že se mi to nedělalo vůbec lehce; nějakou část mě to mrzelo. Pravděpodobně jsem několik lidí zklamala svou neúčastí a neochotou strávit další tři roky ve škole, ale to mi je jedno. Pokud se nestane něco opravdu výjimečného, příští rok budou vysoké školy taky určitě existovat.
Těch důvodů, které k téhle situaci nakonec vedly, bylo víc. Sama jsem si ještě v hlavě ani neurovnala, který že měl tu největší váhu.

„A co budeš dělat dál?“

Jeez, pojedu do Irska válet sudy z těch travnatých kopců!
No vážně, co mi teď asi tak zbývá? Ano, návštěva pracáku. Neskáču sice deset metrů vysoko, jak jsem nadšená, na druhou stranu ani tohohle rozhodnutí nelituju. Chtěla bych mít vlastní příjem, abych měla na léto, které bych pokud možno chtěla mít ještě lepší než to letošní - prostě festivaly od června do srpna. Navíc mi byla nabídnuta možnost jet o prázdninách do Anglie do Liverpoolu a předpokládám, že ani to by nebylo zadarmo. A ještě si chci pořídit asi tak milion cédéček, a co jako?
Otázkou ale je, jakou práci seženu...

„Jak je to možný?“

Kromě toho, že jsem včera ukončila školu jsem se taky dozvěděla jednu moc zajímavou věc. Na facebooku mi napsal jistý klučina, ze kterého se vyklubal můj napůl vlastní bratr. A aby to nebylo všechno, vyšlo najevo i to, že máme i sestru, která je z nás tří nejmladší. Čuměla jsem jako péro z gauče, s prominutím. Všechno to potvrdil telefonát mamině, která nic nepopřela. Když jsem jí však napsala, že mám evidentně i sestru, naprosto v klidu mi odepsala, že ano, mám i sestru.
Dozvěděla bych se to vůbec někdy, kdyby mi nenapsal na facebooku?
Tahle otázka se mi honí hlavou od včerejšího dne prakticky neustále. Dříve či později dojde i na to, že ji vyslovím nahlas a budu chtít odpovědi. Debatu jsem plánovala na dnešní večer (jak o vysoké, tak i o sourozencích), ale protože jsem emočně vyčerpaná a pořád nabroušená z jedné jízdy MHD v Jihlavě, kdy jsem málem nestíhala vlak (díkybohu za to zpoždění!), odložím to na jindy. Možná na zítra.

Musím ale uznat, že jsem od včerejšího dne (sourozenci stranou) v klidu, jelikož vím, že už nebudu muset přemáhat spánek při přednáškách, plácat dohromady seminární práce nebo se nervovat kvůli zkouškám. Přinejhorším rok. Stejně mě však pronásleduje otázka, zda bylo dobré vůbec na školu nastoupit nebo tak brzo odejít...

„Promiňte, můžete nám říct, kudy do klubu SaSaZu?“

tagy: , , , , , komentářů (0)

Nikolka se konečně vyspala, takže vám může napsat o svém dobrodružství v noční/ranní Praze s prakticky prázdnou kapsou.


Jak už možná víte z předchozího článku, na autorku blogu se usmálo štěstí a mohla si zadarmo odjet na koncert kapely Charlie Straight. No fajn, tak úplně zadarmo to nebylo, ale na místo se dostala, zima jí nebyla, hlad taky neměla a nakonec se dostala i domů. Jo, a bylo to dost narychlo, ale možná právě proto to byla povedená akce.

Už v pondělí ráno bylo rozhodnuto, že teda pojede. V pondělí večer se už vědělo, že s sebou vezme svoji nevlastní sestru Kristýnu, jelikož se kamarádka Iva zachovala jako vzorná studentka a odjela do školy do Olomouce. O něco později večer už se vědělo i to, kdy se pojede a kudy zhruba se do pro ně obě neznámého klubu dostanou.

Upřímně? Žádná procházka růžovým sadem to nebyla.

Na nádraží se obě docela vyděsily, když za cestu musely vypláznout o něco víc, než čekaly, ale protože se Nikola šikovně zbavila svých deseti euro, co jí zbyly, bylo to v pohodě. Zatím. Ve vlaku do Prahy začala Nikolu zmáhat únava - to ta nevyspalost, že -, ale držela se, protože věděla, že spát nepůjde dřív než za minimálně dvacet hodin. Její sestra se na ni ze sedadla naproti tí šklebila a dělala, že čte knížku, zatímco Nikola si snažila vrazit do uší sluchátka, která jí zoufale nedržela v uších. Když něco po čtvrté odpoledne dorazily do hlavního města, ta pravá sranda teprve začala.

Alespoň jedna ze sester myslela na to, že by si měla opsat jména ulic, kterými by do klubu měly dorazit. Mapy na Googlu pomohly, ale to ještě holky nevěděly všechno. S pomocí trafikáře, tří map umístěných v centru města a dvou policistů se zhruba po dvou hodinách sestrám skutečně podařilo dojít do oblasti, kde se klub nacházel. „Hele, jestli tam dojdem, tak si dáme panáka.“ Nikola se ještě musí připomenout.
Protože jim zbývalo přes hodinu času, prošly si spolu pražskou tržnici, kde je jeden vietnamský trhovec zatáhl do svého obchůdku a bez toho, aniž by si to ani jedna uvědomila, zamknul. Uvnitř jim cpal pásky, kabelky a mikiny světových značek za nepochybně skvělé peníze, ovšem poté, co se dozvěděl, že žádný obchod nebude, svou snahu vzdal, odemkl a pustil sestry ven. Nikole se ulevilo, protože měla z toho, že byla zamčená v kumbále s jakýmsi Vietnamcem, špatné tušení. Další prodejce odpálkovy se slovy, že nemají peníze. Zabralo to.
Věděly, že noc stráví v Praze, takže si došly do Penny marketu nakoupit něco k jídlu. Šest rohlíků, plátkový sýr a čtyři párky měly sloužit jako obživa na osm hodin minimálně. Ještě že si už doma koupily dva litry energeťáku; evidentně věděly, do čeho jdou.

Koncert. Konečně! Lidí mraky, pití drahý, ale celkový dojem z klubu moc dobrý. Kožený sedačky, úžasný světýlka podél schodů a vymakaná VIP zóna. Jako předkapela začala hrát o dvacet minut později německá banda Lucky Fish. Lidi je nevypískali, takže asi dobrý. Nikola je neznala, o Kristýně radši ani nemluvit; ta ani netušila, že Charlie Straight jsou Češi. Když už začali hoši český hrát, obecenstvo se trochu probudilo. Sestry usrkávaly z litrové lahve brčkem kofein a Nikola dovezla koncert svojí mladší sestře až domů, když jí zavolala a pak jen nechala, aby poslouchala po drátě. Jen ten Albert se moc vykecával v nesprávnou chvíli, no. Nikola si při "School Beauty Queen" notovala a zpívala, Kristýna jen koukala. Obě byly nakonec spokojené, mladší si přála "Bathroom Song" a ten taky dostala, takže spokojenost. Dalším cílem bylo získání autogramu. Hoši kapelníci se ovšem nikde okolo parketu nevyskytovali, takže si sestry řekly, že na to dlabou, a zhruba o půl druhé odcházely s dobrou náladou a skvělými vzpomínkami z klubu SaSaZu.
Na cestě směr hlavní nádraží, kam šly jinou cestou než kterou přišly, Nikola dostala hlad, a tak si vytáhla rohlík se sýrem a dala do časné snídaně. Potkaly po cestě pár lidí, kteří na ně koukali jako na blázny a Nikola se ne poprvé udivovala, jestli nemá na čele napsáno "nejsem z Prahy". Neměla, ale Kristýna se nabízela, že se o to postará.

Cesta zpátky na nádraží netrvala dvě hodiny, ale chvilka to taky nebyla. Protože všude jezdily policajti, bály se sestry přejít silnici tam, kde nebyl přechod. Ale stejně to párkrát udělaly. I když byly zhruba dvě hodiny ráno, v Praze to žilo; lidí chodilo asi tolik, co v Jaroměři během bílého dne. Obě sestry si vzdychaly, jak moc chtějí žít v Praze: Kristýna snila o nějakém černém Pražákovi, který by měl peníze, Nikola zase o tom, jak by měla všechny kluby jako na dlani.
Jak si tak šly, nahlížely do výloh obchodů nebo hotelů, v jednom případě Nikola chytla výtlem, když pozorovaly z chodníku jídelnu jistého hotelu. Kristýna dělala vtípky na téma, že musí být divné, když jíte a lidi vám koukají do talíře.
Nebo Nikolu pobavil ceník restaurace, kde panák vodky stál 190 CZK. Praha, tak co se divila. Ovšem ten zdaleka největší vtip si sestry uvědomily ve chvíli, kdy vyšly téměř u nádraží a zjistily, že se do Holešovic dalo dostat o mnoho jednodušší cestou. Google celkem zklamal, nějakou Seifertovou ulicí vůbec nešly, i když to na mapě bylo vyznačeno.

Ještě než došly na nádraží, posadily se na chvilku na lavičku v parčíku, který podle tamnějšího sousoší nazvaly "Park teplých bratří". Jestli někdo víte, co je to tam za sousoší, kdy se objímají dva chlapi (zřejmě vojáci), ozvěte se. Jen co se sestry doplazily - teď už lehce unavené - na nádraží, solidně sprchlo. Do řeči se s nimi dostal jakýsi Ostravák, podle něhož byla Praha nanic už jenom z toho důvodu, že ve tři hodiny ráno nebyl otevřený žádný krám poblíž, kde by si mohl koupit chlast. Zklamaly ho, nevěděly, kde by si ho mohl obstarat. Když se sekuriťáci-opice umoudřili natolik, aby lidi zvenku pustili dovnitř, odešla si Nikola natáhnout nohy do křesílka z Ikei (3400,- CZK), odkud byl dobrý výhled na tabuli odjezdů, zatímco si její sestra odešla s nějakým pofidérním pražským feťákem na druhou stranu. „Za dvacet minut jsem zpátky,“ řekla Kristýna. A tak Nikola čekala. A čekala až do 4:20-ti, což bylo něco přes hodinu, co její sestra odešla. Nikola měla velkou chuť nakopat ji do zadku, protože nechybělo hodně k tomu, aby zmeškaly vlak. A protože se docela zlobila a byla už unavená a bojovala s vyčerpáním, mlčela Nikola cestu domů a soustředila se pouze na svoje oční víčka, která těžkla každou minutou.

V Pardubicích stihly vlak domů, tam pak na nádraží musela Nikola skoro klusat, aby stihla autobus dolů na zastávku, protože pěšky by to nešla ani náhodou. Když dorazila domů, bylo čtvrt na osm ráno a prakticky hned poté zalehla do postele, kde strávila příštích 11 hodin. Než usnula, myslela na to, jak si její sestra dělala srandu z toho, že by jejich dobrodružství měla sepsat do knihy. „Aspoň 700 stran!“

---
Je divné psát o sobě ve třetí osobě. :D
Výlet do Prahy stál za to, už dlouho jsem neviděla takové masy lidí s foťáky kolem krku nebo mapami v rukou. I já zvažovala, že bych si mapu pořídila, ale nakonec jsme nemusely. Obdivovala jsem Prahu. Žasla jsem nad tím, když slečny mého věku vylezly ven z divadla Hybernia s programem v ruce. Otáčela jsem se za Converskama a tím stylem módy, který Pražáci mají zmáknutý. Fakt tam chci bydlet, nejen kvůli klubům, ale kvůli tamnímu životnímu stylu, který je z naší republiky snad nejlepší. Nejdřív Praha, pak Anglie.
Navíc mi ani nepřipadalo, že by Praha byla nějak velká; možná že rozlehlá, to ano, ale nic, co by se nedalo pěšky nebo na kole zvládnout. Chtěla jsem ve tři ráno jít na Karlův most, ale deštík, co nás chytil na hlavním nádraží, nás odradil od pochůzky po Václaváku. Snad příště, za měsíc mě čekají Wombats!

it's no Big Deal!

tagy: , , , komentářů (0)

Po sto padesáti letech se na mě zase usmálo štěstí a já vyhrála něco, co souvisí s hudbou. (Nic ve stylu/rozsahu diskografie Linkinů, ale stejně.) V Medúze jsem vyhrála lupení na Charlie Straight do Prahy.


Jenže. V sobotu (tudíž 8.10.) jsem se to dozvěděla. Netušila jsem, co s lupením na kapelu, kterou moc neposlouchám, budu dělat. Přeci jen, musím jet do školy a odprezentovat svoji seminární práci na Roberta Schumana, víte? A tak jsem do Medúzy poslala zprávu s tím, že není v mých schopnostech koncert stihnout. Odpověď jsem doteď nedostala.
Chápejte, přijde mi docela vtipný, že vyhraju lístky na koncert, který se koná dva dny poté, co se o výhře dozvíte. Tolik k dělání plánů.

Dnes mi doporučeně přišel balíček, kde byly jak dva lupeny na zítřejší koncert, tak i růžové (hohohó, moje oblíbená barva! :D) triko a flashka. Dlouho jsem rozvažovala, co teda zítra budu dělat. Pojedu do školy a budu depkařit, jak strašně mě to tam nebaví, nebo pojedu na půl dne do Prahy a užiju si koncert?

Co myslíte, že jsem si vybrala? No samozřejmě, že tu druhou možnost. Mamina nechala rozhodnutí, zda jet do školy nebo ne, zcela na mě, což oceňuju. Dokonce ani teď otec neměl nejmenší připomínku k tomu, že tam nejedu. Akorát jen: „Tys něco vyhrála? Že o tom nevím.“
Školu zazdívám čím dál tím víc a vůbec mi to nějak nevadí. Jak už jsem psala, je to daleko a spoje jsou k ničemu, ve škole mě to nebaví i když jsem na oboru, který mě vždycky zajímal a pak je tu i finanční stránka věci. Nějaká pořádná pozitiva mě do téhle chvíle stále nenapadla.
Mám trochu obavu z toho, že nedostanu zápočet z Evropské ekonomické integrace, ale who gives a fuck. So be it.

Celý víkend jsem neposlouchala prakticky nic jiného než stále ještě neznámou bandu Big Deal. Jejich debut s názvem Lights Out vyšel na konci srpna a je úchvatnej. Songy mají nádherný texty a melodii. A ano, jsou z Anglie. Cédo si v nejbližší době rozhodně pořídím. Na ukázku sem dám song Talk:

All I wanna do is talk, but seeing you fucks me up..

Ministerstvo školství varuje: Vysoká škola neprospívá zdraví.

tagy: komentářů (0)

Mezi způsoby, jak ze mě dostat to nejlepší, rozhodně nepatří, že budu muset prezentovat svou seminární práci řekněme tak 60-ti naprosto neznámým lidem nebo sdílení bytu s pěti dalšími osobami.

Ani nezmiňuju to, že jsem tento týden byla vysoce nespolečenská a uzavřená sama do sebe.

Jako vážně. První týden vysoký a já jsem ráda, že žiju.
Stálo mě to hodiny spánku, většinu nervů a mám pocit, že jsem si rozhodila i zažívací systém. Moc jsem se nesmála a nikdo mi neposkytoval munici k tomu, abych proti nim obracela slova zatížená sarkasmem. Takže ho v tomhle článku najdete dost.

Místo uvítání "vítej na vysoký!" bych použila "vítej v pekle!" (kde si jacýsi profesoři/démoni o sobě myslí kdovíco, když mají dvacet titulů před jménem a dalších deset za jménem.)

Přednášky jsou nudné (některé i nepovinné), na cvičeních se ještě nic nedělo, na bytu nešel net a tak jsem prakticky celý týden krutě nudila. Když jsem nechodila do City Parku očumovat těch milion obchodů, co tam je (je tam všechno, ale nic pro mě), seděla jsem na vrzající černé kožené sedačce a koukala na Glee/Vampire Diaries/Na doživotí/Dariu. Nebo jsem četla Divergent, vřele moc doporučuju, je to snad jediná knížka, kterou jsem přečetla dvakrát za měsíc.

Moc si nemyslete, přijela jsem vybavená.

Spolubydlící (a to pozor, rovnou PĚT místo tří!) jsou celkem v pohodě, dvě slečny nás v lednu opustí a pak tam zbydu s těmi, co se znají z okolí Brna nebo odkud to jsou. Řekněme, že ta jedna z oněch tří mi zrovna nesedla, protože má nejspíš tak trochu nos nahoru, ale což...

K Jihlavě: je to nesnesitelná díra. Oproti Hradci mi přijde, že ulice tam jsou až moc dlouhý a zbytečně roztažený do všech směrů; jen na Masarykovo náměstí se snad dá dostat z tisíce ulic ze všech čtyř světových stran. V neděli, kdy jsem tam byla vlastně potřetí v životě, jsem jen valila bulvy na všechno okolo mě, během dalších dvou dnů jsem si byla schopna dojít i nakoupit do (celkem) vzdáleného City Parku, kde se to každodenně množí puberťáky. Stále jsem nebyla schopna najít knihovnu, která na tom náměstí prostě někde je.

Jediná věc, kterou jsem vážně nemusela hledat příliš dlouho, jsou cikáni. Všude, vždycky. Myslete si o mě třeba že jsem rasista (kdo to v sobě v tuhle dobu nemá), ale Jihlava by měla mít přízvisko černé město.

Ke škole: bordel, zmatek. Samozřejmě jsem nečekala, že budu připravená a hledat třídy, kde mám hodinu, nebude žádnej problém. Posluchárny mám ráda, tam se dá sedět vzadu a číst si knížky/spát, zatímco děláte, že posloucháte. Je poznat, že škola je stará. Třídy jsou malý a lavice nebezpečně připomínají ty ze střední školy. Profesoři vypadají zatím docela v pohodě (i když oni se do nás zatím pořádně neobuli), až na jednu černovlasou krávu, která se po prohlášení, že do pondělí zpracujeme pětistránkovou seminární práci na zadané téma (Roberte Schumane, doufám, že se obracíš v hrobě!), ihned dostala na můj seznam těch naprosto nejoblíbenějších učitelů ever. Seminárku možná dostane, ale ať nečeká, že v úterý budu stát před lidma a prezentovat ji. Naopak na cvička z mikroekonomie máme takovýho mile prdlýho inženýra. Doufám, že zdání neklame a že z nás nestáhne kůži zaživa. Možná to bylo tím nedostatkem smíchu, ale včera navečer při hodině jsem měla tendenci se bezdůvodně culit.

Byt má mrňavou koupelnu, nešel a plyn a paní domácí je nějaká slepice, která asi ráda kecá lidem do obličeje. Pozitivem je ona černá kožená sedačka a to, že to do školy není daleko.

A jako slušná chodím i po přechodu a ne na červenou! Kdoví, co se mnou Jihlava provede...

PS: Ano, minulý týden na autodromu byl ten chlapík, co nás zval loni. Letos nás pozval zase, takže jsem se krásně povozila. Modřiny zdobí moje nohy ještě teď.
PS2: Brusinkový Frisco nejlepšííííííí!

week-end.

tagy: komentářů (0)

Hahá, já to věděla, že to s těmi sedmi-osmi hodinami spánku denně nepůjde moc dlouho!


Včera jsem courala jednak po Hradci Králové, kam jsem si zajela pro lupen na listopadový koncert The Wombats do Lucerny a na návštěvu bábiny, pak i u nás v Zapadákově, kde jsem začala pomalu shánět věci do školy. Věci do školy, ehm, tedy ne tužky, vodovky a sešity, ale spíš co s sebou vzít do bytu. Ovšem pořád nemám ty omalovánky, kterým se budu věnovat při přednáškách práva!

A tak jsem v celkem pozdních odpoledních hodinách dorazila domů a netrpělivě začala odpočítávat hodiny do doby, kdy si konečně budu moct natáhnout nohy a jít spát. V deset jsem zalehla (nejspíš rekort prázdnin) a téměř o 12 hodin později jsem se vzbudila. Krása. I ty kruhy pod očima mi zmizely.

Čeká mě docela náročný víkend: musím balit, protože v neděli po poledni vyrážím směr Jihlava. Po roce k nám opět zavítala pouť, takže dnešní i zítřejší večer strávím v davech lidí (pijících/jedících/zvracejících/bavících se.) Hodlám si to náležitě užít. (Třeba tam zas bude ten chlápek, co nás loni pozval na autodrom..?)

Pak příští týden... Huh, bude to zajímavé. V pondělí mě čeká pouze dvouhodinová přednáška, jinak budu mít celý den volno (knihovna, jak se dostanu do knihovny?!) V úterý trošku učení, ve středu státní svátek (to bude průser, všude bude zavřeno...), ve čtvrtek čtyři hodiny (z čehož tři tvoří angličtina; jsem lehce nervózní, nechci působit za nějakýho geeka) a v pátek snad odjezd domů.

Když všechno přežiju v pohodě, ozvu se příští týden. Snad.

tákže.

tagy: komentářů (0)

včera jsem se dobrovolně upsala minimálně k jednomu semestru na Vysoké škole polytechnické v Jihlavě.
heh, doprava je na tři věci, do nedávna jsem neměla ani zajištěné ubytování, protože koleje jsou tam stavěny asi jen pro tu největší elitu, která pochází z těch největších pr... dálek.

v hlavě si musím přehodit slovník z "ředitel, třídní učitelka, kmenová třída" na "rektor, prorektor" a podobný.. cokoli to je. štěkala tam na nás jedna pani včera, když jsme nedávali pozor a dělali rambál. tak sakra, je nám skoro dvacet a máme se chovat jako na prvním stupni základní školy? připomněla mi jednu učitelku ze základy na zeměpis, jejíž obličejové výrazy uměla moje sestra tak dobře parodovat, že jsem pokaždé chytala neuvěřitelný výtlemy. a když nám pak ta pani oznámila, že si s tvorbou rozvrhů budeme muset poradit sami (přičemž neprojevila moc soucitu), bylo jasné, že ji mít ráda za žádnou cenu nebudu.


a abyste věděli, vůbec mě to netěší. sedět tři hodiny ve vlaku nebo čtyři v autobusu? budu si muset nějak vycvičit močák, protože tohle bude docela problém...

zrovna ve chvíli, kdy jsem s maminou stála přede dveřmi studijního oddělení (které bylo v době zápisu zavřené, další bod dolů!) se v Rusku zřítilo to letadlo, na jehož palubě byly i tři české hokejky. cesta domů byla docela krutá, přes dvě hodiny jsem i přes sluchátka v uších slyšela zhruba každých deset minut o tom, co se stalo. vážně jsem doufala, že tam nebyli.
jenže pak to potvrdili a mě poklesla nálada. nevím, ale donutilo mě to přemýšlet o tom, že prakticky v každé chvíli se na světě děje něco strašnýho a my nemůžeme dělat nic, abychom to zastavili. život není fér.

jo, a samozřejmě, že mám strach. ale možná budu mít pokoj sama pro sebe. ^^

this summer has been incredible. how was yours?

tagy: , , , , , komentářů (0)

ten stres v den, kdy jsem maturovala. ta bezmezná úleva, když jsem to dala. to flákání, kdy jsem nic nemusela dělat. to nadšení, když jsem začala spřádat plány na Novarock. ten strach, co když se ztratím? to zklamání, když jsem nestihla Framing Hanley. (ten největší fail tohohle léta.) to dojetí, když jsem konečně viděla Linkiny. ty zničené hlasivky. ten pocit, kdy jsem chtěla, aby to nikdy neskončilo. ta zima, když jsem na višních promokla na kost. to teplo ve vaně. ty najeté kilometry. ten zmatek na cestě na Rock for People. ty litry kofeinu. ta pařba. ta krása, když hrál Tord na basu. ten Harryho úsměv. ta nekonečná únava. ten pocit, když jsem si zase lehla do vlastní postele. ten pocit, když mi slunce vyhřívalo kůži. ty hodiny spánku. ta zmatenost, když ke mně přiběhl nějaký kluk a snažil se mě políbit. ta druhá pařba. ti lidé, co jsem za tohle léto poznala. ten stres okolo vysoké. ta nevědomost, co se bude dít dál.

i got in! i got in!

tagy: , komentářů (0)

so how come i'm not happy or at least glad for it?


Dostala jsem se do Jihlavy na vysokou! Musím přiznat, že jsem spíš věřila (doufala?) v to, že mě nevezmou, a to teď způsobuje ten stav: no a co? tak mě vzali.

Čekám, že to na mě ještě úplně nedolehlo. Fakt, že budu pryč z domu minimálně na rok. Fakt, že svoji samostatnost budu vybrušovat do dokonalosti. Fakt, že mě tam nikdo nezná, takže budu moct začít s čistým štítem...

A nebo naopak, můžu ze sebe udělat někoho, kým bych chtěla být.

Tak jsem se tedy dneska přihlásila k zápisu a zjistila jsem, že jsem zmeškala termín pro přihlášení na vstupní kurz. Takže teď jako nebudu vědět, jak funguje školský systém, kredity a podobný vysokoškolský záležitosti? Shit. :D
Musím si začít zařizovat bydlení, pozdějc i brigádu a pak taky způsob, jak se tam budu dostávat.

No, ta pravá sranda teprve začíná!

Jediná věc, ze který mám teď fakt radost, je ta, že si budu moct jezdit do Prahy/Brna na koncerty bez toho, aniž by moje drahé rodičovstvo o tom vědělo. Mám takříkajíc volnou ruku. To znamená, že vidina toho, že uvidím Wombats potřetí za čtyři měsíce, má hnedka reálnější rozměry...

can't I just sleep under a tree? vol.3

tagy: , , , komentářů (0)

Dlouhé cestování. Slovenština znějící jako čínština. Levnej redbull. Natěšenost. Stavění stanu podruhé v životě. Myši pod stanem. Zima. Sluníčko, co pálí. Placky. Eura všude. Mačkání se. Skoro holčičí bitka. Modřiny. „Plechovky máte?“


V pátek v devět hodin ráno jsem odcházela na autobus směr Pardubice (-> Bratislava -> Piešťany), abych se zúčastnila druhého ročníku Grape festivalu. Než jsem do areálu dojela/došla, bylo něco po čtvrté hodině odpoledne.

Když jsem postavila stan, šla jsem se podívat na Fontánu pre Zuzanu. Mamině jsem napsala sms: Zuzana ma pry hrozne dobre vlasy. Ona odepsala: Ty jsi blba. Později jsem pak zašla i na divadlo o neposlušných dětech, které dobře pobavilo.
Jo, se slovenštinou jsem měla problémy (viz ten pán, co se mnou mluvil ve vlaku směr Piešťany), ale když na mě Slováci mluvili pomalu, dalo se to pochytit.
První den jsem čekala hlavně na Hurts, kteří splnili moje očekávání.
Theo je prostě štramák. Jen ty růže mohl taky házet i na tu
druhou stranu, kde jsem stála já. Při Evelyn se dokonce pokoušel rozsekat stojan na mikrofon, ale vydržel to.Slyšela jsem, že se při Hurts brečí. Já tu potřebu neměla, takže to pravda asi není. Hurts byli taky jedinou kapelou, na kterou jsem šla s foťákem v ruce, protože jsem věděla, že to nebude moc party hard.

The Sounds. Byla jedna hodina ráno, já stála ve druhé řadě s redbullem v ruce a čekala jsem. Po Interpol, kteří byli předtím, jsem doufala, že to bude něco rychlejšího. Interpol mě prostě moc nebrali. Ovšem Švédi to rozjeli slušně. Přede mnou stála jedna slečna a evidentně si pozici u zábradlí užívala. Zezadu se na nás začala mačkat jiná slečna, která už měla dost upito. A protože ta slečna u zábradlí nechtěla svoje místo pustit, otočila se a začala se prát po holčičím. Facka, rána pěstí, zuby, nehty. Moje ruka schytala pořádnej štípanec, po kterým mám modřinu ještě teď. Vtipné je, že obě protagonistky byly blondýny. (No offense.)

Po The Sounds jsem se chtěla jít podívat na The Qemists, kteří mi ujeli už na Rock for People. Chtěla jsem, aby zahráli Dirty Words. Jenže jsem byla už unavená (půl třetí ráno, víte), tak jsem se otočila po jednom songu a šla hledat svůj stan. Našla jsem, lehla si a pokoušela se usnout.
Zážitek festivalu: myši pod stanem. Minimálně dvě. Snažila jsem se spát, budila mě ovšem v intervalech dvou-tří hodin hudba, která vyhrávala až do pěti a taky ti otravní hlodavci, kteří pod plachtou stanu rejdili kolem mojí hlavy k nohám. Zkoušela jsem je kolikrát praštit, jenže to bylo zbytečný. Chvilku bylo ticho a pak to začalo nanovo. Po areálu se povalovaly balíky sena, na kterých byly matrace. Někteří šikovní Slováci si ji přitáhli do stanu a spali na ní. Druhý den byli pak požádáni, aby je vrátili na místo. Jo, na tom by se spalo! :D

Druhý den. Byla jsem nehorázně unavená a měla jsem co dělat, aby se mi nezavíraly oči. Pořádnej program začínal až v poledne, takže jsem se do té doby dopovala kofeinem, co to šlo, a snažila se vydržet. Věděla jsem, že všechnu možnou sílu budu potřebovat na Wombats. Na Sunflower Caravan jsem stála v první řadě a měla jsem krásnej výhled na Andyho.
Proč je nepozvali třeba na Rock for People? Zatracenej mainstream! Po nich jsem se šla natáhnout do stanu/pařeniště. Možná jsem na chvilku usnula, protože jsem po tom nebyla tolik unavená. United Flavour nic moc pro mě, takže jsem šla čekat na Nicelanda. Jo-ó, ten bavil hodně. Pak návrat do stanu, popadnout láhev s pitím a jít čekat na headlinery.

Po zkušenostech z Rock for People jsem věděla, že jít na Wombats bez pití je prakticky sebevražda, takže to byla buď láhev, nebo foťák. Láhev vyhrála. Murph a spol. měli hrát o dvacet minut déle, než v Hradci, a o to víc jsem se těšila. Můj crash Tord je neuvěřitelnej. Měla jsem docela kliku, že hrál na té straně podia, kde jsem stála já, měla jsem na něj lepší výhled. :D Palec nahoru za to, že zahráli My First Wedding. Ok, všichni v prvních třech řadách jsme maličko zdivočeli, ale u nich to jinak nejde. Na konci jsme je museli vytleskávat a vyřvávat, aby přidali ještě Let’s Dance to Joy Division. A pak se všichni zbláznili. The crowd went wild. Murphův skok a to, jak po něm skončil na zadku, byl k nezaplacení.
Zbyly mi unavený hlasivky, propocený triko a nohy, které mě odmítaly poslouchat. Nějakou dobu se teď obejdu bez bližšího tělesnýho kontaktu.

„We love you, Marina!“ ozývalo se, když tahle Britka s původem v Řecku nastoupila. Já si ji pamatovala jako slečnu s dlouhými tmavými vlasy. Překvapení festivalu, ona přišla s blonďatým mikádem a růžovými šatičkami, které prý měla na maturitní ples, na který nikdy nešla, takže je měla na sobě poprvé. Ještě že je v průběhu sundala. Bavila mě a na závěr jsem se snažila jí zatleskat s plechovkou redbullu v ruce. No, moc to nešlo.
Spala jsem líp než předchozí noc. Myši mi pořád lezli jak pod stanem, tak na nervy. Ráno jsem sbalila stan, nechala jim tam na památku další kolík (neúmyslně, doma měli radost :D) a vydala se na zhruba sedmihodinou cestu do vlastní postele.

Z trojlístku Novarock/Rock for People/Grape mi připadal nejlepší právě Grape. Dobrý ceny, parádní kapely (žádnej mainstream) a ucházející počasí se postarali o skvělou tečku za tímhle létem. Překvapilo mě, že bylo zakázáno brát si s sebou plechovky, ale v areálu jste si je mohli klidně koupit. Grape byl o dost... liberálnější? než Rock for People. Přineste si chlastu kolik chcete, my to kontrolovat nebudeme.

Je neuvěřitelný, o kolik jsem se za poslední dva měsíce změnila.
Už nejsem stejná, to v žádným případě. Jestli jsem se něco naučila, tak to, že když něco chci, musím si za tím jít. Kolikrát jsem za tohle léto slyšela: Já bych nemohla jet sama! No, to mě nezajímá a jestli koncert nějaký mojí oblíbený kapely bude znamenat, že budu muset jet sama, tak klidně. Lidem jsem se naučila nedůvěřovat a naopak se učím věřit sama sobě. Léto normálně nesnáším, ale hudební festivaly za tu spálenou kůži a kousek srdce, které tam vždycky nechávám, prostě stojí ^^

pozor, následují depkoidní řeči, které si vůbec nemusíte číst (pusťte si radši Anti-D od Wombatů)

tagy: , , , komentářů (0)

V hlavě jsem si tohle tak trochu dávala dohromady, jenže.. ano, už zase nevím.


Mám momentálně jeden velký problém a ten se jmenuje budoucnost. Nemám tuhle mrchu ráda, protože nemám nejmenší tušení, s čím na mě přijde. Obzvlášť teď.
Odmaturovala jsem, což znamená, že na tohohle strašáka můžu už klidně zapomenout. Další otázka je nasnadě: co dál?

Jsou prázdniny; měla bych mít nějakou zatracenou brigádu, abych nemusela poslouchat máminy kecy o tom, že není zvědavá na to, aby “podporovala moje ty a ty“ (myslela koncerty a festivaly) nebo aby na mě řval můj nevlastní otčím, proč jsem nedala sestře najíst. Když nechce jíst, tak nechce. Cpát do krku jí to nebudu. Hodně jsem se naštvala a odešla. Tak trochu jsem doufala, že mi otčím kvůli mé vrozené vzdorovitosti zase odpojí kabel od netu, aby byla taky sranda. Jenže on ne.

Měla bych plánovat svůj život na vysoké škole. Prosím, hlavně co nejdál od rodičů, kompletní samostatnost je vítána. Měla bych řešit, co budu dělat na kolejích, jak se sama budu poflakovat po (doufejme nějakém větším) městě a užívat si kulturního života. Ale. Jedny přijímačky jsem nestíhala (Brno, pamatujete?), ty druhé jsem zase musela zamítnout kvůli těm třetím, jejichž výsledky mě na školu stejně nedostaly. Jasně, jsou VOŠky a druhá kola, na druhou stranu nechci skončit někde, kde by mě to nebavilo.

Nesčetněkrát mi na rozum přišla i myšlenka, že bych jela pryč. Za hranice, pokud možno na sever od České republiky, v žádném případě na jih. Buď pracovat, nebo jet jako dobrovolník a pomáhat tam, kde je to potřeba. A zase, osamostnit se. Vážně chci tak moc pryč z domu? Anooooo! Minimálně na rok, maximálně do konce života. Poslední dva tři roky mám pocit, že se mě otčím snaží vychovat k obrazu svému. Což je zbytečné, ale proč bych se obtěžovala mu to říkat, že. Ségry je mi trochu líto, že to všechno slízne sama; přeci jen, já měla tři nevlastní sourozence.
V říjnu mají přijet Subways a na konci listopadu pak Wombats (party hard again!) a už z těchto dvou (pro mě důležitých, you can give a fuck) důvodů nad dlouhodobějším odjezdem váhám. Já vím, moc to beru... Kdybych se rozhodla jet dejme tomu od ledna, nabízí se otázka, co do tý doby dělat. Otčím by ze mě doma sedřel kůži. Zase jsem tam, kde jsem byla.

Time to start living your life, you dumbass.

Na závěr se podívejte na ten božskej song Anti-D. Jako antidepresivní.

Přihlásit se k odběru: Příspěvky (Atom)