Life sucks

Když jsem postavila stan, šla jsem se podívat na Fontánu pre Zuzanu. Mamině jsem napsala sms: Zuzana ma pry hrozne dobre vlasy. Ona odepsala: Ty jsi blba. Později jsem pak zašla i na divadlo o neposlušných dětech, které dobře pobavilo.

Jo, se slovenštinou jsem měla problémy (viz ten pán, co se mnou mluvil ve vlaku směr Piešťany), ale když na mě Slováci mluvili pomalu, dalo se to pochytit.

První den jsem čekala hlavně na Hurts, kteří splnili moje očekávání.

The Sounds. Byla jedna hodina ráno, já stála ve druhé řadě s redbullem v ruce a čekala jsem. Po Interpol, kteří byli předtím, jsem doufala, že to bude něco rychlejšího. Interpol mě prostě moc nebrali. Ovšem Švédi to rozjeli slušně. Přede mnou stála jedna slečna a evidentně si pozici u zábradlí užívala. Zezadu se na nás začala mačkat jiná slečna, která už měla dost upito. A protože ta slečna u zábradlí nechtěla svoje místo pustit, otočila se a začala se prát po holčičím. Facka, rána pěstí, zuby, nehty. Moje ruka schytala pořádnej štípanec, po kterým mám modřinu ještě teď. Vtipné je, že obě protagonistky byly blondýny. (No offense.)

Po The Sounds jsem se chtěla jít podívat na The Qemists, kteří mi ujeli už na Rock for People. Chtěla jsem, aby zahráli Dirty Words. Jenže jsem byla už unavená (půl třetí ráno, víte), tak jsem se otočila po jednom songu a šla hledat svůj stan. Našla jsem, lehla si a pokoušela se usnout.

Zážitek festivalu: myši pod stanem. Minimálně dvě. Snažila jsem se spát, budila mě ovšem v intervalech dvou-tří hodin hudba, která vyhrávala až do pěti a taky ti otravní hlodavci, kteří pod plachtou stanu rejdili kolem mojí hlavy k nohám. Zkoušela jsem je kolikrát praštit, jenže to bylo zbytečný. Chvilku bylo ticho a pak to začalo nanovo. Po areálu se povalovaly balíky sena, na kterých byly matrace. Někteří šikovní Slováci si ji přitáhli do stanu a spali na ní. Druhý den byli pak požádáni, aby je vrátili na místo. Jo, na tom by se spalo! :D

Druhý den. Byla jsem nehorázně unavená a měla jsem co dělat, aby se mi nezavíraly oči. Pořádnej program začínal až v poledne, takže jsem se do té doby dopovala kofeinem, co to šlo, a snažila se vydržet. Věděla jsem, že všechnu možnou sílu budu potřebovat na Wombats. Na Sunflower Caravan jsem stála v první řadě a měla jsem krásnej výhled na Andyho.

Proč je nepozvali třeba na Rock for People? Zatracenej mainstream! Po nich jsem se šla natáhnout do stanu/pařeniště. Možná jsem na chvilku usnula, protože jsem po tom nebyla tolik unavená. United Flavour nic moc pro mě, takže jsem šla čekat na Nicelanda. Jo-ó, ten bavil hodně. Pak návrat do stanu, popadnout láhev s pitím a jít čekat na headlinery.

Po zkušenostech z Rock for People jsem věděla, že jít na Wombats bez pití je prakticky sebevražda, takže to byla buď láhev, nebo foťák. Láhev vyhrála. Murph a spol. měli hrát o dvacet minut déle, než v Hradci, a o to víc jsem se těšila. Můj crash Tord je neuvěřitelnej. Měla jsem docela kliku, že hrál na té straně podia, kde jsem stála já, měla jsem na něj lepší výhled. :D Palec nahoru za to, že zahráli My First Wedding. Ok, všichni v prvních třech řadách jsme maličko zdivočeli, ale u nich to jinak nejde. Na konci jsme je museli vytleskávat a vyřvávat, aby přidali ještě Let’s Dance to Joy Division. A pak se všichni zbláznili. The crowd went wild. Murphův skok a to, jak po něm skončil na zadku, byl k nezaplacení.

Zbyly mi unavený hlasivky, propocený triko a nohy, které mě odmítaly poslouchat. Nějakou dobu se teď obejdu bez bližšího tělesnýho kontaktu.

„We love you, Marina!“ ozývalo se, když tahle Britka s původem v Řecku nastoupila. Já si ji pamatovala jako slečnu s dlouhými tmavými vlasy. Překvapení festivalu, ona přišla s blonďatým mikádem a růžovými šatičkami, které prý měla na maturitní ples, na který nikdy nešla, takže je měla na sobě poprvé. Ještě že je v průběhu sundala. Bavila mě a na závěr jsem se snažila jí zatleskat s plechovkou redbullu v ruce. No, moc to nešlo.

Spala jsem líp než předchozí noc. Myši mi pořád lezli jak pod stanem, tak na nervy. Ráno jsem sbalila stan, nechala jim tam na památku další kolík (neúmyslně, doma měli radost :D) a vydala se na zhruba sedmihodinou cestu do vlastní postele.

Z trojlístku Novarock/Rock for People/Grape mi připadal nejlepší právě Grape. Dobrý ceny, parádní kapely (žádnej mainstream) a ucházející počasí se postarali o skvělou tečku za tímhle létem. Překvapilo mě, že bylo zakázáno brát si s sebou plechovky, ale v areálu jste si je mohli klidně koupit. Grape byl o dost... liberálnější? než Rock for People. Přineste si chlastu kolik chcete, my to kontrolovat nebudeme.

Je neuvěřitelný, o kolik jsem se za poslední dva měsíce změnila.

Už nejsem stejná, to v žádným případě. Jestli jsem se něco naučila, tak to, že když něco chci, musím si za tím jít. Kolikrát jsem za tohle léto slyšela: Já bych nemohla jet sama! No, to mě nezajímá a jestli koncert nějaký mojí oblíbený kapely bude znamenat, že budu muset jet sama, tak klidně. Lidem jsem se naučila nedůvěřovat a naopak se učím věřit sama sobě. Léto normálně nesnáším, ale hudební festivaly za tu spálenou kůži a kousek srdce, které tam vždycky nechávám, prostě stojí ^^