Nikolka se konečně vyspala, takže vám může napsat o svém dobrodružství v noční/ranní Praze s prakticky prázdnou kapsou.
Jak už možná víte z předchozího článku, na autorku blogu se usmálo štěstí a mohla si zadarmo odjet na koncert kapely Charlie Straight. No fajn, tak úplně zadarmo to nebylo, ale na místo se dostala, zima jí nebyla, hlad taky neměla a nakonec se dostala i domů. Jo, a bylo to dost narychlo, ale možná právě proto to byla povedená akce.
Už v pondělí ráno bylo rozhodnuto, že teda pojede. V pondělí večer se už vědělo, že s sebou vezme svoji nevlastní sestru Kristýnu, jelikož se kamarádka Iva zachovala jako vzorná studentka a odjela do školy do Olomouce. O něco později večer už se vědělo i to, kdy se pojede a kudy zhruba se do pro ně obě neznámého klubu dostanou.
Upřímně? Žádná procházka růžovým sadem to nebyla.
Na nádraží se obě docela vyděsily, když za cestu musely vypláznout o něco víc, než čekaly, ale protože se Nikola šikovně zbavila svých deseti euro, co jí zbyly, bylo to v pohodě. Zatím. Ve vlaku do Prahy začala Nikolu zmáhat únava - to ta nevyspalost, že -, ale držela se, protože věděla, že spát nepůjde dřív než za minimálně dvacet hodin. Její sestra se na ni ze sedadla naproti tí šklebila a dělala, že čte knížku, zatímco Nikola si snažila vrazit do uší sluchátka, která jí zoufale nedržela v uších. Když něco po čtvrté odpoledne dorazily do hlavního města, ta pravá sranda teprve začala.
Alespoň jedna ze sester myslela na to, že by si měla opsat jména ulic, kterými by do klubu měly dorazit. Mapy na Googlu pomohly, ale to ještě holky nevěděly všechno. S pomocí trafikáře, tří map umístěných v centru města a dvou policistů se zhruba po dvou hodinách sestrám skutečně podařilo dojít do oblasti, kde se klub nacházel. „Hele, jestli tam dojdem, tak si dáme panáka.“ Nikola se ještě musí připomenout.
Protože jim zbývalo přes hodinu času, prošly si spolu pražskou tržnici, kde je jeden vietnamský trhovec zatáhl do svého obchůdku a bez toho, aniž by si to ani jedna uvědomila, zamknul. Uvnitř jim cpal pásky, kabelky a mikiny světových značek za nepochybně skvělé peníze, ovšem poté, co se dozvěděl, že žádný obchod nebude, svou snahu vzdal, odemkl a pustil sestry ven. Nikole se ulevilo, protože měla z toho, že byla zamčená v kumbále s jakýmsi Vietnamcem, špatné tušení. Další prodejce odpálkovy se slovy, že nemají peníze. Zabralo to.
Věděly, že noc stráví v Praze, takže si došly do Penny marketu nakoupit něco k jídlu. Šest rohlíků, plátkový sýr a čtyři párky měly sloužit jako obživa na osm hodin minimálně. Ještě že si už doma koupily dva litry energeťáku; evidentně věděly, do čeho jdou.
Koncert. Konečně! Lidí mraky, pití drahý, ale celkový dojem z klubu moc dobrý. Kožený sedačky, úžasný světýlka podél schodů a vymakaná VIP zóna. Jako předkapela začala hrát o dvacet minut později německá banda Lucky Fish. Lidi je nevypískali, takže asi dobrý. Nikola je neznala, o Kristýně radši ani nemluvit; ta ani netušila, že Charlie Straight jsou Češi. Když už začali hoši český hrát, obecenstvo se trochu probudilo. Sestry usrkávaly z litrové lahve brčkem kofein a Nikola dovezla koncert svojí mladší sestře až domů, když jí zavolala a pak jen nechala, aby poslouchala po drátě. Jen ten Albert se moc vykecával v nesprávnou chvíli, no. Nikola si při "School Beauty Queen" notovala a zpívala, Kristýna jen koukala. Obě byly nakonec spokojené, mladší si přála "Bathroom Song" a ten taky dostala, takže spokojenost. Dalším cílem bylo získání autogramu. Hoši kapelníci se ovšem nikde okolo parketu nevyskytovali, takže si sestry řekly, že na to dlabou, a zhruba o půl druhé odcházely s dobrou náladou a skvělými vzpomínkami z klubu SaSaZu.
Na cestě směr hlavní nádraží, kam šly jinou cestou než kterou přišly, Nikola dostala hlad, a tak si vytáhla rohlík se sýrem a dala do časné snídaně. Potkaly po cestě pár lidí, kteří na ně koukali jako na blázny a Nikola se ne poprvé udivovala, jestli nemá na čele napsáno "nejsem z Prahy". Neměla, ale Kristýna se nabízela, že se o to postará.
Cesta zpátky na nádraží netrvala dvě hodiny, ale chvilka to taky nebyla. Protože všude jezdily policajti, bály se sestry přejít silnici tam, kde nebyl přechod. Ale stejně to párkrát udělaly. I když byly zhruba dvě hodiny ráno, v Praze to žilo; lidí chodilo asi tolik, co v Jaroměři během bílého dne. Obě sestry si vzdychaly, jak moc chtějí žít v Praze: Kristýna snila o nějakém černém Pražákovi, který by měl peníze, Nikola zase o tom, jak by měla všechny kluby jako na dlani.
Jak si tak šly, nahlížely do výloh obchodů nebo hotelů, v jednom případě Nikola chytla výtlem, když pozorovaly z chodníku jídelnu jistého hotelu. Kristýna dělala vtípky na téma, že musí být divné, když jíte a lidi vám koukají do talíře.
Nebo Nikolu pobavil ceník restaurace, kde panák vodky stál 190 CZK. Praha, tak co se divila. Ovšem ten zdaleka největší vtip si sestry uvědomily ve chvíli, kdy vyšly téměř u nádraží a zjistily, že se do Holešovic dalo dostat o mnoho jednodušší cestou. Google celkem zklamal, nějakou Seifertovou ulicí vůbec nešly, i když to na mapě bylo vyznačeno.
Ještě než došly na nádraží, posadily se na chvilku na lavičku v parčíku, který podle tamnějšího sousoší nazvaly "Park teplých bratří". Jestli někdo víte, co je to tam za sousoší, kdy se objímají dva chlapi (zřejmě vojáci), ozvěte se. Jen co se sestry doplazily - teď už lehce unavené - na nádraží, solidně sprchlo. Do řeči se s nimi dostal jakýsi Ostravák, podle něhož byla Praha nanic už jenom z toho důvodu, že ve tři hodiny ráno nebyl otevřený žádný krám poblíž, kde by si mohl koupit chlast. Zklamaly ho, nevěděly, kde by si ho mohl obstarat. Když se sekuriťáci-opice umoudřili natolik, aby lidi zvenku pustili dovnitř, odešla si Nikola natáhnout nohy do křesílka z Ikei (3400,- CZK), odkud byl dobrý výhled na tabuli odjezdů, zatímco si její sestra odešla s nějakým pofidérním pražským feťákem na druhou stranu. „Za dvacet minut jsem zpátky,“ řekla Kristýna. A tak Nikola čekala. A čekala až do 4:20-ti, což bylo něco přes hodinu, co její sestra odešla. Nikola měla velkou chuť nakopat ji do zadku, protože nechybělo hodně k tomu, aby zmeškaly vlak. A protože se docela zlobila a byla už unavená a bojovala s vyčerpáním, mlčela Nikola cestu domů a soustředila se pouze na svoje oční víčka, která těžkla každou minutou.
V Pardubicích stihly vlak domů, tam pak na nádraží musela Nikola skoro klusat, aby stihla autobus dolů na zastávku, protože pěšky by to nešla ani náhodou. Když dorazila domů, bylo čtvrt na osm ráno a prakticky hned poté zalehla do postele, kde strávila příštích 11 hodin. Než usnula, myslela na to, jak si její sestra dělala srandu z toho, že by jejich dobrodružství měla sepsat do knihy. „Aspoň 700 stran!“
---
Je divné psát o sobě ve třetí osobě. :D
Výlet do Prahy stál za to, už dlouho jsem neviděla takové masy lidí s foťáky kolem krku nebo mapami v rukou. I já zvažovala, že bych si mapu pořídila, ale nakonec jsme nemusely. Obdivovala jsem Prahu. Žasla jsem nad tím, když slečny mého věku vylezly ven z divadla Hybernia s programem v ruce. Otáčela jsem se za Converskama a tím stylem módy, který Pražáci mají zmáknutý. Fakt tam chci bydlet, nejen kvůli klubům, ale kvůli tamnímu životnímu stylu, který je z naší republiky snad nejlepší. Nejdřív Praha, pak Anglie.
Navíc mi ani nepřipadalo, že by Praha byla nějak velká; možná že rozlehlá, to ano, ale nic, co by se nedalo pěšky nebo na kole zvládnout. Chtěla jsem ve tři ráno jít na Karlův most, ale deštík, co nás chytil na hlavním nádraží, nás odradil od pochůzky po Václaváku. Snad příště, za měsíc mě čekají Wombats!
