Life sucks

Vstanu, za dvacet minut téměř dobíhám autobus na vlakové nádraží a v Hradci se klusání na MHD nevyhnu ani týden. Po skončení školy podobný cyklus. Přijdu domů utahaná jako pes a vyhlídka toho, že se budu muset učit pouze do školy na písemky, kterýma nás teď mučí, mě zrovna ze židle nezvedá.
To se pak někteří nemůžou divit, že nemám náladu na vtípky, které mi dříve přišly zábavné. Asi jsem si to hold srovnala v hlavě a mám jinak srovnané priority. Bože, snad nezačnu filosofovat! Přísahám, hned po maturitě si tenhle... bordel smažu z hlavy. S radostí a ďábelským úsměvem na tváři.

Britská hudba se šíří jako oheň. Iva podlehla už nejedné z kapel, které jsem jí dala poslechnout. Ona se mě na druhou stranu snažila naučit mít ráda Toxique, jenže to nějak nefungovalo a v nejbližší době hlas Kláry Vytiskové nechci slyšet. O víkendu musím spatlat dohromady the best of Muse pro spolužačku, protože po poslechu Starlight (ach, osudový to song ♥) se jí zachtělo více.
Když už si tady píšu takový strašně podstatný věci, tak se zmíním, že moje last.fm knihovna čítající 450 interpretů je z cca 30-ti % tvořena Brity. Nejprve mě napadlo, že je to docela málo, ale ono to odpovídá.. Hned v závěsu jsou Amíci, Švédi - upřímně, ani jsem nevěděla, že jich poslouchám tolik - Kanaďani nebo Kiwiové - rozumějte, ti z Nového Zélandu.

Jestli jste neslyšeli o tom, co se stalo v Japonsku, tak zřejmě nežijete na planetě, která se jmenuje Země. Záběry valící se vody, která se před ničím a nikým nezastaví, mi naháněla husí kůži. Napadla mě myšlenka, že se nás příroda snaží zbavit. Ublížili jsme my jí a ona teď na oplátku ubližuje nám...
Další špatnou zprávou je to, že už našli Aničku. Bohužel, ne v takovém stavu, jak si lidé přáli.

A teď jsem si uvědomila, že mi stydne čaj. Whatever.
Držte mi palce. Kdybych se delší dobu neozývala, jsem buď: mrtvá, tzn. že si celková únava konečně vybrala svou daň, nebo mě zatkli za vraždu učitelky. See ya.