Life sucks

dalo by se říct, že mám už měsíce stejnou noční můru. (nebo ani ne tak noční můru jako že spíš si něco ve mně přeje, aby ten sen nebyl jen sen, ale i skutečnost.) děj, okolnosti a všechno okolo se sen od snu liší, co se týče tématu toho snu, je to pořád jedno a to samé: nejsem rozhádaná se svou nejlepší kámoškou.

což samozřejmě jsem, už to bude přes pět let.

kdysi dávno před mnoha a mnoha lety, když jsme se s maminou přestěhovaly do téhle díry, co se tváří jako město, jsem ve druhé třídě potkala jednu holku. znáte to, staly se z nás kámošky, časem dokonce i nejlepší. učitelé nám hrozili prsty, proč to jako děláme, sedět dvě holky se stejným jménem vedle sebe. přespávala jsem u ní a měly jsme motto "i ženy mají své dny". trajdaly jsme po okolí a smály se stejným vtipům. rostly jsme a pak se to nějak začalo kazit.

už nevím, jestli to bylo v osmičce nebo devítce, ale pohádaly jsme se tak, že spolu nemluvíme do dnešního dne. a asi to ještě bude trvat.
příčinou té hádky byla naprostá blbost - nebudu zacházet do detailů, protože nejsou podstatný - a taky můj stále častěji se objevující smysl pro ironii a sarkasmus. to, co jsem řekla/napsala jsem myslela ze srandy, ne vážně, ovšem druhá strana to nepochopila tak, jak to bylo myšleno a byl konec. třetí strana na tom taky měla svoje zásluhy.

nejlepší kámošky? kdepak, už ne.

ten sen mě prakticky mučí už měsíce, fakt. vždycky, když se ségry zeptám "hádej, o kom se mi zdálo?", vždycky odpoví správně, protože tak už to prostě je. vždycky, když se mi o ní zdá, jsme kámošky a nikdy nejsme rozhádaný tak, jak je to v reálu. je to pěkný, to přiznávám, ale nevím, jestli bych chtěla, aby to bylo tak, jak to bylo dřív. já se změnila (uzavřenější/samostatnější/ironičtější s nezájmem o cokoli, co si říká přítel), ona určitě taky (tipla bych si společenská/chodící na pařby/s přítelem). naše přátelství mi chybí, ale nejsem si prostě jistá, jestli bych to teď brala.
dřív (čerstě po hádce) to byly vražedný pohledy, šeredný slova na adresu té druhé a tak. girls stuff. pochybuju, že je na mě pořád tak nasraná, jako byla před lety, ale jistá si být nemůžu. ale už mi to je jedno. život jde dál.

ale ty sny mě fakt začínají trošku děsit.

V posledních dnech nemám náladu na nic ani na nikoho. Jsem ze všech (a že jedna osoba hooodně přilila olej do ohně!) a ze všeho naprosto znechucená.

Víte, já jsem vážně magor.
V úterý jsem byla vzhůru skoro do tří hodin ráno.
Dnes jsem byla vzhůru do půl druhé ráno.
To proto, abych si přečetla finále série Vampýrská akademie.
But it was worth it ;)

Bez kofeinu jsem vydržela 15 dní.

Do snů mi vlezl Billy a Charlotte ze skupiny The Subways. Billy mě dloubnul do žeber, abych se posunula o jednu židli dál a Charlotte po mně házela jakousi zátku od šampáňa... Ono se něco oslavovalo?

Ale teď už musím jít spát..

Francouzština je občas krásnej jazyk. Nadpis znamená smrt.

V noci mě parádně vyděsil sen. No, dalo by se říct, že to skoro byla noční můra.
Nějak jsem se dozvěděla o smrti mého nevlastního bratra. Toho mladšího. Toho, se kterým byla vždycky sranda a se kterým jsem vyváděla různé lumpárny, když jsem byla menší. Ve snu se objevil babiččin panelák a nějaký obchod, kde už jsem to nevydržela a emocionálně se sesypala. Po probuzení jsem zjistila, že mi tečou slzy po tvářích.
Ve snu to vypadalo tak, že mi na něm dost záleželo, ve skutečnosti je to spíše ale pravý opak. Divila jsem se, proč jsem ronila slzy kvůli někomu, kdo mě tak nebere. Zároveň jsem si to ale vyjasnila. Prostě zvláštní sen, který mi nejde na mozek.

Škola sucks. Učitelé se rozhodli, že nám pokoj prostě nedají. Dnešní čtvrtletka z matiky ale byla dost vtipná.
Já, jelikož si zhruba poslední měsíc nepíšu nic do sešitu, jsem se neměla z čeho učit, a proto jsem asi dvacet minut s lízátkem v puse koukala střídavě z okna a na zadaní písemky, které jsem naprosto nerozuměla. S pomocí Ivina zázračného sešitu jsme nakonec opsaly alespoň jeden příklad, protože ty ostatní nám naprosto nic neříkaly.

O víkendu jsem byla makat u máti v práci. Slyšet byl neustálý smích a já si říkala, aby se kolegyně se svými soukromými vtipy podělily, protože mi ostatní se chtěli taky pobavit. V sobotu jsem domů přijela o půlnoci, udělala jsem si popkorn, z lednice vytáhla energeťák a šla dočítat dvě knížky. Spát jsem šla v pět ráno a v neděli šla zase makat. Velice vyčerpávající. Ale devět stovek v kapse :)

Angličtinářka se z nás pokoušela vytáhnout nějaký věty a zadala nám různá témata.
Kdybych zabila nevinného člověka a tím ukončila hlad ve světě, udělala bych to?
Kdybych měla dar zabít člověka tak, aby to vypadalo jako přirozená smrt, udělala bych to? Odpověď: rozhodně ANO.
Kdybych mohla na měsíc kamkoliv odjet, kam by to bylo? Logické, ne? :)
A poslední, nad kterou jsem dumala trochu dýl:
Kdybych měla možnost zvolit si 25 let naprosté spokojenosti a štěstí, ale po uplynutí dané doby bych zemřela, zvolila bych si ji?
Nejdřív mě napadlo: no jasně! Měla bych všechno, mohla bych si plnit sny. Po těch letech bych se prostě rozloučila s těmi, které miluju/bych milovala a bylo by to. Na druhou stranu i těch 25 let uteče jako voda..

Tenhle týden byl pěkně.. náročnej. Výsledkem je celotýdenní nevyspání a naprostá vyčerpanost.
Prakticky každej den nějaká písemka, navíc jedna slohovka z frániny (ó díky, google překladači!) a referát na zemák, díky nemuž jsem se nevyspala a navíc jsme ho s I. ani neměly.
Pan učitel na matematiku se k nám začal chovat jako samice od prasete. Dřív mu nevadilo (a ani si toho nevšímal), že jsem prostě nedělali matiku. Já si třeba ráda četla při hodině. Teď ho rozčiluje i neustálé žvanění kurníku v zadní části třídy a nadávek užívá víc než dřív.
Jak jsem dopadla v generálce na maturu nevím. Výsledků se hrozím.
Z normálních snů se postupně stávají noční můry; dneska jsem si zkoušela plesové šaty a bála se, že to ze mě spadne.
V plánu na tento týden bylo i natáčení maturitního videa. Půlka třídy šla za flákače (včetně mě :D), ta druhá za šprty. Ti byli tak dokonale oblečení, že jsem se smála až mi slzy tekly. Zkuste se pak nesmát, když jdete kolem nich, jenže už se točí naostro!
Konečně jsem se zmohla na to, abych si objednala knížku From The Inside o Linkin Park; má formát A4 a je plná naprosto nádhernejch fotek.
„Co si to pořád objednáváš?“ Co ti je do toho, mami? Peníze na účtu jsou moje, tak co?! Když se do toho vložil i otec, myslela jsem, že vzteky začnu křičet.
Tímto tedy - aby se maminka nemusela znepokojovat - slibuju, že další knížky, které si objednám, nepřijdou dříve než 1. prosince!

Jinak venku už je podzim :)
Nádhera, to žlutý listí. Problémem trochu je, že se ve škole moc nemůžu soustředit, protože ráda a často koukám z okna. Teda, ne že bych se ve škole nějak hodně soustředila, to ani ne.
Poslední dobou si na sobě taky všímám, že se nějak měním. I. můj hudební vkus kazí mainstreamovým popíkem, místo bundy jsem si pořídila kabát a noha přes nohu už se mi tolik neprotiví. Naštěstí slabost pro barevný kecky a odpor k růžové barvě zůstávají :)

Začínám mít špatnej pocit.
Hodně špatnej.
Byla jsem už rozhodnutá, že z těch dvou bloků k maturitě si vyberu ten ekonomickej. Jenže to jsem ještě nevěděla, z čeho se dělají přijímačky na cestovní ruch v Hradci.
A co takhle začít zpracovávat nějaký maturitní otázky, hm? Ta povinná četba na mě taky asi čekat nebude..

Co se týče mých snů, začíná to být pěkně šílený.
Nedávno jsem byla v Anglii. Vyrojili se tam policajti a vyhnali nás turisty z nějakýho mostu. Nějaká paní mě tak táhla s sebou, aby si koupila termosku.
O Anglii se mi tenhle týden zdálo ještě jednou.
Nebo jsem jela na kole do Brna - cca 170 km - přes pole a luka. V Brně byla pouť či co a já něco hledala. A zase tam byli policajti.

Tohle ještě stihnu předtím, než začnou dávat Školu ro(c)ku.
Zdál se mi úžasnej sen.
Už nevím příčinu, ale otčímovi jsem do očí řekla: „Naser si!“ Došlo i na zdvižení prostředníčku. Poté jsem ale musela bydlet na dvoře, a to pouze s počítačem, ale s internetem. Což nechápu, protože on dělá přesnej opak - odpojuje ho.
Na víc si už tak nějak nepamatuju.

V noci jsem maturovala z dalšího předmětu - češtiny.
Vytáhla jsem si Březinu, ale nevěděla jsem o něm ani ťuk.
Upozorňuju, že o maturitě se mi zdálo už dvakrát během jednoho týdne!
Čekám na matiku, to se pak probudím s křikem...

Maminka už byla směnit český koruny za britský libry.
Všude mají královnu, bankovky se lišej jenom barvou a číslicema :D
Dneska jsem empétrojku dala k reklamaci.
„Vy to máte nějaký rozpadlý,“ řekl mi ten chlapík, co seděl za pultíkem. Já jenom pokrčila rameny, protože jsem nevěděla, co na to říct. Bez dalších keců to všechno zase složil do krabice, vytisknul mi potvrzení a já šla.
Zubařku ráno chytla zase rentgenovací nálada - lidi, kteří seděli se mnou v čekárně jsem později potkala u rentgenu. Místo jedné hodiny jsem se teda ulila ze dvou.
V noci se mi zdálo, že jsem maturovala ze ZSV a paní učitelka na tento předmět se mě snažila potopit. Cokoli jsem řekla, ona překroutila a pak už mě vůbec nepustila ke slovu. Tomu se říká noční můra.
Taky jsem si udělala čas a dokoukala závěr druhé sezóny Legend of the Seeker. Amazing!
A zítra si asi půjdu koupit City of Bones... protože tomu prostě nedokážu odolat.

Ve snu na mě mával Charlie Bewley. Jestli se můj mozek snaží mě nějak rozptýlit nevím. Moc to ale nefunguje.

Dneska měli čtvrťáci poslední zvonění. Opruzovali nás na těláku („To jsem nikdy nečekal, že budu zamčenej s dvaceti holkama v kabinetu!“ vtipkoval Chuck, když nás schovával před octem a voňavkama), po těláku (já dostala pořádně, voňavkou i octem) a chodili i po škole.
Přísahala jsem, že příští rok to slíznou za letošní čtvrťáky všichni ostatní.

Byla jsem u babičky.
„Ty jdeš na ten fesťák na Muse?“ zeptala jsem se Píďoslava (moje přezdívka pro mého pubertálního strýce).
„No jasný!“ přitakal.
Jenže já nějak věděla, že nemůžu. Neměla jsem lupen. Tahaly se čistě náhodně. Už nevím, proč mám v hlavě myšlenku, že se tahaly čísla z klobouku a podle nich se rozhodovalo, kdo získá lupen.
Jaké štěstí, že jsem ho získala a šla tam.
Přešla jsem dva bloky od babičky do areálu festivalu (zajímavé, letišti se to nepodobalo) a pak jsem se ocitla před pódiem. Byla tam I. se svojí sestrou. Moc lidí tam nestálo, tak do 50-ti maximálně. Někdo tam dělal zvukovku, ale za chvíli vylezli Muse a začali hrát Map of Problematique. Viděla jsem Mattovy zelený oči...
... a pak jsem se probudila. Pochybuju, že je má zelený.

Na nic jinýho od včera nedokážu myslet.
Prostě spát, spát, spát...
Dneska jsme byli na exkurzi do elektrárny Dlouhé Stráně. Celkem dobrý, ALE: nebyli jsme u horní nádrže (prý kvůli sněhu; docela bych tomu i věřila, toužila jsem si zase na něj šáhnout, ale jaksi jsem nikde neměla možnost) a taky jsem musela vstávat ve 4:45. Hezky se ten spánkovej deficit natáhnul, od pondělí jsem prakticky víc jak 9 hodin nespala.
A už taky vím, co to se mnou dělá. Výtlemy jsem dostávala dost snadno a bylo jich tolik asi jako za celej týden ve škole.
Ve Velkých Losinách jsme byli v zámecký zahradě a pak taky v nějaký italský restauraci. Na pět lidí byly dvě pizzy. I. počítala, že bychom měli zaplatit okolo 340,-, ale servírka přišla s účtem na 292,-. Tak jsme jí nechali 8,- dýžko.
Až venku jsme zjistili, že nenaúčtovala 48,- za dvě koly.
„Tak to má slečna manko,“ řekla jsem I..
„Manko? Tak jak to zaúčtujete do předkontace?“ vtipkoval J. a já se málem asi pomilionté válela po zemi.
Cesta zpátky do Hradce: „121 kilometrů do Hradce? Tak to dobrou noc!“ a K. předemnou se taky tlemila.
V muzeu papíru nám průvodkyně řekla, že jestli chce někdo fotit, musí zaplatit 50,-. Čekala na nás dole v přízemí, zatímco já, I. a J. už jsme šli někam nahoru, kde začínala expozice. „Dělej, foť to! Foť to!“ dělali jsme si z J. srandu. Pak se přidali ještě druháci.
„Mám žízeň. Myslíš, že se tady můžu napít?“ zeptala jsem se I..
„Až zaplatíš 50 korun,“ odpověděla a obě jsme dostaly další výtlem. M. nás taky v jedný místnosti probodával pohledem. Bylo to tak vtipný, že jsme se prostě nemohly přestat smát.
Cesta trvala asi 2,5 hodiny, autobus byl dobrej. Zhltla jsem asi 135 stránek z 400 z Left Hand of God.
Fotky budou, jen se to musí nějak kolektivně sesbírat do jednoho alba.

V úterý, nebo kdy, se mi zdál taky šílenej sen.
Bylo to u nás doma. Já šla na svoji mladší sestru paličkou na maso a tou stranou, která je z kovu, jsem jí praštila do ramene. Odešla na schody brečet, já šla za ní a říkala jí, že se omlouvám a že všechno bude dobrý. Najednou se tam objevil Chuck (tělocvikář, ne Walker Texas Ranger) a mířil na mě samopalem. Ale já byla v klidu, protože jsem byla nějaká nezranitelná.

Byla jsem ve škole a se mnou pár spolužáků, schovávali jsme se před něčím do šaten, protože nás to tam nemohlo dostat. Později tam přišla Verča a mě došlo, že je úterý, protože zítra jdeme do kina a domluvily jsme se, že pojedem v 7:30.
Pak jsem najednou byla v paneláku svojí babičky. V přízemí byl 1 otevřenej byt a já se bála jít kolem a dělat moc hluku. Nahoru (když jsem pro něco šla) to bylo v pohodě, ale když jsem šla dolů, tak mě ten ďábel (satan nebo kdo) slyšel, vylezl z bytu a chytil mě. Řekla jsem mu: „Vidíš, jak se bojím.“ Vzala jsem ho za ruku a přitiskla ji na moje srdce, který bilo jako splašený. Poté mě kousnul do krku.
Odvedl mě do mého pokoje, já zjistila, že si lidi na facebooku píšou do statusů seznamy věcí a já uhádla, že jsou to věci, které by si vzali s sebou do pekla (nebo kam).
Ďábel chodil po pokoji a bral mi věci. Chtěla jsem hlavně empétrojku a ptala jsem se, jestli si můžu vzít i počítač.
Dál nevím.

Vždycky mě fascinovalo, jak můžu být ve snech tak rychle na místech, která jsou od sebe dost vzdálená.

14:32
Koupila jsem si lístek a šla jsem courat do krámu.
„Zatím jste jediná,“ oznámila mi slečna u kasy v kině.
Zhruba ve 14:20 už jsem šla dovnitř, protože jsem neměla co dělat.
Kluk mi odtrhnul kus lístku a já přímo (vůbec jsem nemusela zatáčet) vešla do sálu.
Tma. Ticho. Můžu už tam vůbec?
Ani rozsvícenej telefon mi moc nepomohl najít moje sedadlo. Jediný, co jsem viděla, bylo A, B, C, D...
Když jsem ho přeci jen našla, seděla jsem pak 10 minut v naprostý tmě a tichu, ze kterýho mi pískalo v uších. O půle se uráčili rozsvítit a za chvíli už by měly začít reklamy... a Paul Bettany!

Jak to nakonec dopadlo?
V sále byli 3 lidi. Jenom tři osoby.
Málem jsem začala slintat.
Leze na mě jaro! Venku bylo tááák krásně, ani bundu jsem si nemusela zapínat! Z Hradce se mi nechtělo ani domů, hm, možná jsem tu Kristýnu někde ve městě měla vypátrat...

V noci se mi zdál dost hnusnej sen. Měla jsem vytržený ty dva první zuby nahoře a ještě jeden vedle. V puse jsem cítila pachuť krve a přitom jsem věděla, že je to sen. Ve snu jsem věděla, že se jedná o sen. Weird.

zuby vytržený nebo vypadlé-» ztráta nebo odloučení milé osoby

Hm?
Poslední nabourání článku:Mike (real Mike) se ukázal na lp.com a někteří z toho měli doslova Vánoce :D

Aby se z něj lidi nepo-
Však vy víte.
Nebyla jsem nijak nadšená, že Fernando přešel z Renaultu do Ferrari, ale co se dá dělat.
Nudný (chvílema zajímavý) závod nakonec vyhrál Fernando před Massou.
Celkem mu to i sluší, musím říct. Každopádně nefandím týmu, fandím pouze jemu. Dejte mu do ruky jakékoli slušné auto a předvede to, co v Bahrajnu!
Ke zdroji obrázků se dostanete kliknutím na ně.
V noci se mi zdálo, že mě moje nevlastní babička odháněla od chaty do starověkého pravěku (?!), protože si evidentně myslela, že jsem mrtvá (nebo upír). Nedávno jsem taky mluvila s nějakým chlapem francouzsky a snažila se mu říct mojí francozštinou, aby mluvil anglicky.
Mimo to se ke mně poslední dobou dost lísá číča. Dneska ve tři ráno přišla a nacpala se mi málem až do krku. Vrnění koček je snad ten nejkrásnější zvuk :)
Protože máme dělat referát na ajinu na nějakou záhadu, koukala jsem na YT a našla tohle video:



Ta hudba.. běhá mi z toho mráz po zádech. A to to jen tak něco nedokáže!

Máti dostala k Vánocům jednoho pavouka, kterej už je po smrti. Ne mojí vinou! I když...
Ne, vážně to nebyla moje vina. Údajně se s ním nemělo hýbat, jenže tatík se tak nějak nemohl ovládnout a všem nám ho ukazoval. A mně se dělalo zle.
Místo toho jednoho mrňavýho teď má 3 - a jeden je dost velkej a hnusnej. Dneska jsem viděla Kristýnu, jak si jednoho vzala na ruku.
„Na, vem si ho taky, to je jak křeček!“ řekl tatík a kývnul ke mně.
„Jo, jen s osmi nohama.“ Odmítla jsem si to vzít na ruku.
Je to hnusný. Chlupatý, barevný a má to tolik nohou.
Stačí, že se mi o jednom zdálo. Chytil se na mě a já ho nemohla dostat dolů. Tak jsem volala na Terezu.
Dneska jsem ve škole úspěšně smazala další čtyřku na vysvědčení. Nakonec jsem tu češtinu dotáhla na 3.
Jsem nehorázně unavená. Včera jsem šla v devět spát a ráno mě ani sestřička nevzbudila. Možná by to nedokázal ani výbuch granátu.

V pátek byl celkem hektickej den. Domů jsem přišla jako vybitá baterka.
Na těláku nás donutil běhat 1500 metrů. Potom jsem taky dostala míčem dvakrát do stejný nohy a jednou do tváře. Paradoxně mě (znovu) vybila moje spoluhráčka... „Asi si myslí, že tě nevybila,“ komentoval to Chuck.
Bus jsem stihla a seděla jsem vedle nějaký paní, co pletla.
Přišla jsem domů, najedla se, lehla si a pustila si HAARP od Muse. Dvakrát. Rozhodla jsem se, že je povýším na stejnou úroveň jako Linkiny. Prostě jsou dokonalí ♥
K svátku jsem dostala 1800,-. Ale musím si z toho koupit novou empétrojku. Už to vidím, budu ji mít půl roku a zase ji zničím...
Včera jsme s Kristýnou šly na procházku do krámu. Byly jsme v jednom, pak šly do druhýho a pak znova do toho prvního mámě pro nanukáč. Večer u televize jsme pak žvejkaly popkorn.
Venku je krásně. Hned bych šla ven, jenže se musím učit právo, napsat krátkou úvahu na češtinu a dodělat si úkol na účto...Bože.
Koukala jsem, že už jsou venku Cam verze NM. Nevadí, nevadí.
Zítra asi nic nenapíšu. V úterý už vůbec nepočítejte s tím, že něco napíšu a než se ve středu dostanu domů, bude hodně hodin...Takže asi tak.
Chtěla jsem napsat, co se mi zdálo.
Můj otčím mi dohazoval nějaký kluky. Už mi bylo 18. Ráno jsem vstala, ještě v pyžamu a šla jsem dolů. Tam byl tatík a řekl: „Někdo tady na tebe čeká. To je Petr.“ Tak jsem se podívala a řekla: „A?“ Byla jsem ve svým pokoji, co vůbec nevypadal jako můj pokoj a přišla tam nějaká rusovláska, něco říkala a dala mi pusu...

Ex-třídní mi zase leze do snů. Na ten jeho arogantní styl mluvení a výraz nejde zapomenout. Taky se tam objevil Chuck.
Dneska jsem byla asi něco jako tajnej agent. Šla jsem s nějakym chlapem někam, držela jsem pušku (?!), ta mi spadla do jezera, tak jsem si sedla na skálu a nohama ji vytáhla. Měla jsem totál morký rifle.
Dále jsem bruslila na zimáku. Bruslila jsem proti směru hodinových ručiček. Smál se mi mladší bratr mojí nejlepší ex-kamarádky. Pak jsem najednou byla u mojí nevlastní bábiny doma, tam byl nějakej kluk, na nohou jsem tentokrát měla kolečkový brusle a chodila jsem se k ní do kuchyně (?!) sprchovat. Bábina ťukala na dveře a něco mi říkala. Už nevím.
Pak jsem taky s někým mluvila anglicky. A mluvila jsem dost dobře.

Ve 4:16 mě vzbudil brek mýho telefonu. Tak jsem vstala a dala ho na nabíječku. Zdálo se mi potom ještě něco, ale už jsem to stihla zapomenout.

EDIT: Šla jsem do fakultní nemocnice. Jela jsem tam autobusem. Pak jsem ty busy nějak obcházela, až jsem přišla po malejch schodech někam do čekárny, která vypadala jako okýnko v lékárně. Tam jsem někomu volala.

Pátek třináctýho dneska nezafungoval. Nic to nemění na tom, že číslo 13 nesnášim.
24. listopadu jdu na Twilight + New Moon. A to jsem si myslela, že si nic nestihnu zarezervovat...
Na těláku jsme se museli spojit s 3.CL, protože pan učitel, co měl mít kluky se nedostavil (Důvod? Stužkovací večírek, když jsme s Verčou přišly do školy, pár jedinců spalo na stolech u bufetu a na rohožce pod schodama), takže Chuck zaskočil a 37 holek v malý tělocvičně hrálo vybíjenou.
Z češtiny mě nevytáhla, odcházela jsem dřív z hodiny, abych stihla autobus a pak jsem hnala domů.
Teď je mi nějak divně. Je fakt, že jsem od desíti hodin nic pořádnýho nejedla. Bolí mě hlava a můj žaludek zase vyvádí.
V noci se mi zdál horovej sen. Na netu jsem totiž viděla takový nechutný video, kde nějaká holka, co byla zmutovaná, trhala maso z krku nějaký jiný holky. No a zdálo se mi o tom, že jsem seděla u nějakýho doktora a ten zkoumal ten můj zub, co půjde v únoru ven. Píchal mi tupý jehly okolo pusy. Vůbec to nebolelo, já si jenom držela kapesník u pusy a stírala krev. Měla bych zase začít koukat na horory. Final Destination 4 a Summer's Moon už čekají.
Ale i přesto, že už jsem hodně unavená, hodím sem ještě odkazy na další zajímavou povídku Isabella Volturi:

Rozhodla jsem se, že si trošku vylepším blog. Změnila jsem pozadí i barvy. Když se mi bude chtít a když toho budu schopná, možná přibyde i obrázek.
Barvy jsem volila celkem jednoduše. Nejdřív jsem váhala nad žlutou, oranžovou a červenou, ale změnila jsem to. Na mě moc veselé barvy. Teď to znázorňuje:

• zelená - příroda
• modrá - zima
• fialová - hm, moje vlasy?

V noci se mi zdál zvláštní sen. Jak jinak.
Byla jsem ve škole. A teď co jsem tam dělala. Skákala jsem z okna. Skočila jsem v pondělí, úterý, středu i ve čtvrtek. Vždycky tam na chodníku dole stála moje nevlastní bábina. Chodila se mnou k doktorovi, ten se mi pořád díval na pravou nohu, která byla asi zlomená. V pátek jsem po ní chtěla, aby mi napsala omluvenku, abych nemusela jít na tělocvik. Nevím, co si o tom myslet.