Life sucks

Na nic jinýho od včera nedokážu myslet.
Prostě spát, spát, spát...
Dneska jsme byli na exkurzi do elektrárny Dlouhé Stráně. Celkem dobrý, ALE: nebyli jsme u horní nádrže (prý kvůli sněhu; docela bych tomu i věřila, toužila jsem si zase na něj šáhnout, ale jaksi jsem nikde neměla možnost) a taky jsem musela vstávat ve 4:45. Hezky se ten spánkovej deficit natáhnul, od pondělí jsem prakticky víc jak 9 hodin nespala.
A už taky vím, co to se mnou dělá. Výtlemy jsem dostávala dost snadno a bylo jich tolik asi jako za celej týden ve škole.
Ve Velkých Losinách jsme byli v zámecký zahradě a pak taky v nějaký italský restauraci. Na pět lidí byly dvě pizzy. I. počítala, že bychom měli zaplatit okolo 340,-, ale servírka přišla s účtem na 292,-. Tak jsme jí nechali 8,- dýžko.
Až venku jsme zjistili, že nenaúčtovala 48,- za dvě koly.
„Tak to má slečna manko,“ řekla jsem I..
„Manko? Tak jak to zaúčtujete do předkontace?“ vtipkoval J. a já se málem asi pomilionté válela po zemi.
Cesta zpátky do Hradce: „121 kilometrů do Hradce? Tak to dobrou noc!“ a K. předemnou se taky tlemila.
V muzeu papíru nám průvodkyně řekla, že jestli chce někdo fotit, musí zaplatit 50,-. Čekala na nás dole v přízemí, zatímco já, I. a J. už jsme šli někam nahoru, kde začínala expozice. „Dělej, foť to! Foť to!“ dělali jsme si z J. srandu. Pak se přidali ještě druháci.
„Mám žízeň. Myslíš, že se tady můžu napít?“ zeptala jsem se I..
„Až zaplatíš 50 korun,“ odpověděla a obě jsme dostaly další výtlem. M. nás taky v jedný místnosti probodával pohledem. Bylo to tak vtipný, že jsme se prostě nemohly přestat smát.
Cesta trvala asi 2,5 hodiny, autobus byl dobrej. Zhltla jsem asi 135 stránek z 400 z Left Hand of God.
Fotky budou, jen se to musí nějak kolektivně sesbírat do jednoho alba.

V úterý, nebo kdy, se mi zdál taky šílenej sen.
Bylo to u nás doma. Já šla na svoji mladší sestru paličkou na maso a tou stranou, která je z kovu, jsem jí praštila do ramene. Odešla na schody brečet, já šla za ní a říkala jí, že se omlouvám a že všechno bude dobrý. Najednou se tam objevil Chuck (tělocvikář, ne Walker Texas Ranger) a mířil na mě samopalem. Ale já byla v klidu, protože jsem byla nějaká nezranitelná.