Life sucks

Ranní nadšení z toho, že první dvě hodiny máme tělocvik, mě za celej rok ani jednou neopustilo.
Jakmile ale Chuck řekl: „Zkusíme si zahrát fotbal..“, začala jsem se z neznámého důvodu radovat. Míč lítal na všechny strany i do patřičných výšek. V. se proti mně ohnala míčem, dostala jsem velkou pecku do holeně (divim se, že to noha vydržela) a navíc po mně (sice nechtěně) hodila botu. Pár dalších spolužaček dostalo do obličeje a já se po hřišti hnala za míčem a při tom se neustále tlemila. Poslední dobou je tělocvik pořád sranda, s Chuckem už to není takový peklo. „Tohle mě bavilo, já si chci zahrát příště taky!“ prohlásila jsem a I. na mě koukala jako na blázna.
Po škole jsem šla shánět City of Bones. Našla jsem, za 349,-. Proč člověk nemůže bydlet třeba v knihkupectví?

Btw. já vim, dneska bych se měla nechat upálit, ale mně se prostě... nechce. Tak snad příští rok.