tákže.

tagy:

včera jsem se dobrovolně upsala minimálně k jednomu semestru na Vysoké škole polytechnické v Jihlavě.
heh, doprava je na tři věci, do nedávna jsem neměla ani zajištěné ubytování, protože koleje jsou tam stavěny asi jen pro tu největší elitu, která pochází z těch největších pr... dálek.

v hlavě si musím přehodit slovník z "ředitel, třídní učitelka, kmenová třída" na "rektor, prorektor" a podobný.. cokoli to je. štěkala tam na nás jedna pani včera, když jsme nedávali pozor a dělali rambál. tak sakra, je nám skoro dvacet a máme se chovat jako na prvním stupni základní školy? připomněla mi jednu učitelku ze základy na zeměpis, jejíž obličejové výrazy uměla moje sestra tak dobře parodovat, že jsem pokaždé chytala neuvěřitelný výtlemy. a když nám pak ta pani oznámila, že si s tvorbou rozvrhů budeme muset poradit sami (přičemž neprojevila moc soucitu), bylo jasné, že ji mít ráda za žádnou cenu nebudu.


a abyste věděli, vůbec mě to netěší. sedět tři hodiny ve vlaku nebo čtyři v autobusu? budu si muset nějak vycvičit močák, protože tohle bude docela problém...

zrovna ve chvíli, kdy jsem s maminou stála přede dveřmi studijního oddělení (které bylo v době zápisu zavřené, další bod dolů!) se v Rusku zřítilo to letadlo, na jehož palubě byly i tři české hokejky. cesta domů byla docela krutá, přes dvě hodiny jsem i přes sluchátka v uších slyšela zhruba každých deset minut o tom, co se stalo. vážně jsem doufala, že tam nebyli.
jenže pak to potvrdili a mě poklesla nálada. nevím, ale donutilo mě to přemýšlet o tom, že prakticky v každé chvíli se na světě děje něco strašnýho a my nemůžeme dělat nic, abychom to zastavili. život není fér.

jo, a samozřejmě, že mám strach. ale možná budu mít pokoj sama pro sebe. ^^

0 komentářů:

Okomentovat

Přihlásit se k odběru: Komentáře k příspěvku (Atom)