Life sucks

Je to asi pět minut, co jsem se vrátila z půlnoční.
S Kristýnou jsme přišly, já se nechala ukecat, že půjdu dovnitř a nakonec jsme tam zůstaly asi na tři čtvrtě "kázání".
Pro mě jako nevěřící to nebylo moc zábavný. Chvíli jsme stály, chvíli seděly, často jsme zívaly a klepaly se zimou a jednou nás paní, co seděla před náma, napomenula, jestli bychom nemohly být zticha. Řešily jsme třeba, jestli mají v kostele wifi,p protože sestra si vzala note k bábině.
Nakonec jsme to vydržely prakticky dokonce.
Domů jsem měla jít sama. Lhala bych, kdybych řekla, že jsem se vůbec nebála. Šla jsem a daleko přede mnou jsem viděla nějakou osobu, jak šla od jedný strany chodníku ke druhý. Vůbec se mi to nelíbilo. Nebo jsem si myslela, že na zemi někdo leží, jenže to byla jenom kupa sněhu. Už jsem byla skoro doma, když jsem za sebou slyšela auto. Zpomalovalo a já se modlila, aby nezastavilo u kraje silnice blízko mě. Naštěstí zatočilo. „Klid, už seš paranoidní,“ říkala jsem si.