Life sucks

Vážení, tento týden (počítám od soboty) byl jedním z nejlepších tohoto roku.
Ale Anglii prostě nic nepřebije!

Už jsem tady psala o tom, že jsem v sobotu neočekávaně byla v kině na první části posledního dílu Harryho Pottera. O tom psát ale nechci. Na náměstí jsme měli trhy a moje blonďatá sestra tam vystupovala. Stihla jsem jenom kousek.
Zaskočilo mě, že nemá nějakou významnější roli; hrála soba.
Atmosféra i v tom mrazu byla skvělá, dokonce i máma mi přišla na chvíli v pohodě.
V pondělí to bylo taky všechno v suchu. Psali jsme sice pololetku z ajiny, ale jak se dneska ukázalo, učit se nebylo potřeba (i bez přípravy 89%?).
V úterý jsem si došla do kina na film Na doraz, na který jsme šla hlavně kvůli Robertu Downeyovi Jr. Ty prachy za shlédnutí jeho hereckého výkonu rozhodně stály.
Středa byla oním dnem, na který jsem se těšila asi 2 měsíce. Paní učitelka na zeměpis udělala mně a Ivě ohromnou radost tím, že byla nemocná. Odpadly nám totiž dvě poslední hodiny a já měla dost času dojet si domů nachystat se na večer. V plánu totiž byl pražský koncert Anglánů The Feud.
A byla to sranda:
Vlak z Pardubic do Prahy nám téměř ujel (doteď si říkám, že tomu průvodčímu dlužíme alespoň čokoládu..), v Praze byly velice kluzké chodníky a v Palladiu mají moc hezké knihkupectví i s koutkem, kde prodávají originální knížky. Iva dokonce zparodovala i Open Card - nebo co to vy Pražáci máte :D
„Já vím, kde to je. Tam trefíme za pět minut.“
Omyl. Šly jsme asi 15 minut a bloudily kolem hotelu Paříž. Klub Chapeau Rouge prý je pajzl. To není pravda; je sice zastrčenej tak, že není snadné ho najít, i když je doslova na rohu, ale bylo to tam fajn. Hodně červené, malé, útulné.

A Banquet jsem doslova brala jako předkapelu a asi po pěti písničkách se nemohla dočkat Anglánů. A že ti to rozjeli!
Sice zahráli jenom asi 8-9 songů, ale to mně vůbec, ale vůbec nevadilo. Lidi byli fajn, komunikovali, zpívali a tleskali. „Make some noooooooise!“ Po show jsem si koupila cédo. Iva si odchytila Stephena, se kterým se vesele vybavovala už na Rock for People '10, aby se jí podepsal.
„I don't have a pen.“
„I do!“ Já prostě věděla, že tu černou fixu budu potřebovat.
„That's good. 'I do.'“ Zeptala jsem se ho, jestli by tam nemohl počkat. Jenže než mi ty slečny daly cédo do ruky, Stephen se vypařil na záchod. Takže jsme tam čekaly.
Vyplatilo se to; mám je komplet všechny tři ^^

Co mě ale rozsekalo byla návštěva Nicelanda. Jednu chvíli stál ode mě dokonce asi tak na dva kroky. Ještě teď se užírám, že jsem si neřekla o podpis.

Odcházely jsme a já byla šťastná jak blecha. Ve vlaku v kupéčku jsme jely s nějakýma cizincema. Jeden tam chrápal, z toho druhýho jsem si dělala srandu a Iva se nemohla přestat řehtat.. Prostě já :D
Spát jsem šla ve dvě ráno. Vůbec jsem se nevyspala, takže jsem to doháněla včera, když jsem na dnešek naspala 10 hodin. Neuvěřitelný.
Včera jsem zase byla v kině, tentokrát jsem chtěla vidět Bena Barnese, čímž jsem tu mojí anglofílii hezky zakončila.

Můžu si ten týden zopakovat, prosím?