Life sucks

Po návratu z Nova Rocku o můj život usilovala angína, která ze mě vycuvávala energii po velkých dávkách. Já se ale nedala a porazila jsem ji! I když mám chrapot ještě teďka a bez kapesníků se ven taky raději nevydávám...

„To vypadá na angínu,“ konstatovala doktorka. „Kde jste to chytla?“

„Asi o víkendu v Rakousku.“

„Co jste tam dělala?“

„Byla jsem tam na festivalu.“

„Jako hudebním?“ stále vyzvídala. Tak jsem jí to teda pověděla.

Byla jsem unavená. Nemohla jsem spát. Smrkala jsem každou chvíli. Blbě se mi mluvilo. Bolelo mě v krku.. Už jsem zkrátka zapomněla, co to znamená být nemocná. Navíc ani nemluvím o tom, že mě ty antibiotika vyřadili tak do půl hoďky poté, co jsem si ten prášek vzala. Usínala jsem jak beránek.

„Neprochladnout, moc ne nenamáhat,“ řekla mi dneska na kontrole. „Nečeká vás nějaká vysokohorská tůra, že ne?“ zeptala se. Ne, jen další hudební festival. Byla jsem ale rozumná a necekla ani slovo, jen jí popřela tu tůru.

Zaplaťpánbůh nemusím s sebou na Rock for People tahat stan. Díky, babi, že bydlíš v Hradci! Makes my life easier!

Nevím, jestli to dělá ta vodka, co mi koluje v krevním řečišti, ale už nevím, co bych tak napsala. Byla jsem prakticky donucena dokopat svoji mámu k tomu, aby se mnou šla do místní mexické restaurace. Všichni v okolí mi říkali, jak strašně tam vaří. Nevím, co jedli, ale já si nemůžu stěžovat. Džus s vodkou, těstoviny s chilli a horký maliny? Mmmm.

Jo, a byla tam jedna slečna, která zuřivě usrkávala mojito. Za tu dobu, co jsme tam s mámou seděly, měla snad tři! Nutno podotknout, že byla cca o 4 roky mladší než já (14-15 let?). Sranda byla, když její skupinka odcházela. Ona se pak ještě vrátila ke stolu, aby vysrkla ze všech svých sil poslední zbytky nápoje z prázdný skleničky, ve který byly už jen limetky a máta. To jsme se mámou málem válely pod stolem. :D

Úspěšně jsem zakončila minulé úterý studium na střední škole. Učitelé, už mě tam v životě neuvidíte!

Ujeli mi The Hives na Prague City Festivalu! Jared udělal větší show než při koncertu v Rakousku a to i přesto, že nebyl nemocný! V Praze sotva mluvil.

V New Yorku (státu) zlegalizovali sňatky párů stejného pohlaví. To ovšem neznamená, že mám Amíky hned radši. To ani náhodou.

Mamina mi jen tak mimochodem nadhodila, že chce příští rok do Řecka. Když jsem se nad tím dneska tak zamyslela, rozhodla jsem se, že nepojedu. Mám ráda svoji bledou nespálenou kůži.

V poslední době zuřivě naposlouchávám kapely na RfP, abych věděla, na koho si dát pozor. Beru i foťák, takže snad budou přijatelný fotky.

Tak zase někdy příští týden report z Rock for People. Žijte, množte se a nemračte se!

PS: Víte, čeho se bojím? Že si znova zničím hlasivky.

Nadšení. Nervozita. Tisíce lidí. Desítky větrných elektráren. Vyřvaný hlasivky. Stavění stanu. „Hovnóóó!“ Red Bull za pět euro i s ledem. Puchýře na nohách. Toi toiky. Němčina/lámaná angličtina. Stokilová taška. Bolavý rameno. Nápomocní Rakušané. Pošlapané nohy. Nespavost. Lidi. Snahy o konverzaci. A pak taky čekání na headlinera.

No prostě, moje malé evropské dobrodružství nemělo chybu.

Původně jsem měla jet se dvěma klukama s tím, že bychom si dali sraz v Břeclavi a jeli přes Bratislavu. Nedopadlo to a já si jela v sobotu dopoledne autem z Brna. Bála jsem se, že nestihnu Framing Hanley a tak trochu s tím i počítala. Na parkovišti byly stovky aut a já se mezi nima v jednu odpoledne prodírala směrem.. ani jsem vlastně nevěděla k čemu.

Bloudila jsem. Hodně. Chvílema jsem si říkala, že jsem asi naprostej blázen, že jsem se vydala sama na festival do Rakouska, kam jezdí desetitisíce lidí. Na druhou stranu jsem to nechtěla vzdát. Dostala jsem se tak daleko jenom abych se otočila a jela zpátky? Ani náhodou. Po telefonu jsem se domlouvala s jedním z těch, se kterýma jsem měla jet. Naštěstí jsem pak fakt dorazila do cz/sk stanového městečka, kde jsem si z posledních sil postavila příbytek na večer. Mrzla jsem v noci, ale to doma nemůžu říct, jinak by mamina byla samý "Já ti to říkala, že.."

Courala jsem od blue stage k red stage. Koukala jsem, co bych si koupila za merch, jenže protože chtěli 30 € za triko, rozmyslela jsem si to. Když hráli Wolfmother, stála jsem tak blízko, že ve mně všechno dunělo. Jakýsi Rakušák/Němec se se mnou snažil bavit, ale po otázce „Can you speak English?“ si se mnou jenom přiťukňul a já šla radši pryč.

Bylo tam tolik lidí, až jsem si říkala, jak se sakra dostanu někam, odkud bych ty Linkiny viděla? A taky že jsem je viděla. Ještě předtím ovšem zahráli 30 Seconds To Mars.

Ehm.. no, já je tak úplně nežeru, takže pro mě vynikající nebyli. Nepočítala jsem, kolik songů zahráli, ale mohlo jich být tak 10-11. Jared se snažil komunikovat s lidma, jenže to vypadalo, že všichni šetří dech na Linkiny. Při Kings & Queens si Jared vzal na podium snad 50 lidí.. a hej, ty výrazy. Skoro hrozilo, že tam začnou slintat :D

A pak..

.. jsem přišla o hlasivky.

Měla jsem chuť břečet jen co nastoupili. Prostě oh. my. god.

Našla jsem si playlist a Linkini zahráli 22 songů. Při každém zpívali lidi. Někdy víc (Given Up, Numb, In The End), někdy míň (intra). Joe vypadal jako samuraj, Mike má zase kratší vlasy a Chazz v reálu nevypadá tak vychrtle jako na fotkách.

Nevím, jak je to možný, ale znova a stejnou silou mě dostali. Hochy šlechtí i to, že zahráli Faint a ne Robot Boy. Celý dvě hodiny se na mě někdo ze všech stran mačkal. Za mnou řvali nějaký kluci tak, že jejich hlasivky na tom jsou špatně asi ještě teď. Klasika, na závěr přišla One Step Closer. Nejlepší a svým způsobem i nejkratší dvě hodiny mého života.

Dostat se ven mi zabralo asi o půl hodiny víc času než dostat se dovnitř. Jako kdyby to nestačilo, znova mi lidi pošlapali boty. „Hi! How are you?“ otázka ve čtvrt na dvě ráno po LP. „Tired. Can't speak.“ Jednoduché a pravdivé. A pak mi nechtěli prodat parchanti red bull, protože už neměli kelímky! Agghr. Vtip byl v tom, že jsem šla ke stanu nějakou úplně jinou cestou než kudy jsem normálně chodila, takže jsem si začala říkat, že jsem pěkně v pr... a že nejspíš přespím někde pod stromem. Počkat, v areálu nebyli žádné stromy. Ty byly (jeden dva) až za plotem. Naštěstí (za tohle musím klukům poděkovat :D) jsem našla výchozí a bod a šla už správně. Jenže.. o půl druhý ráno najít svůj stan? Ty bláho, to bylo něco neuvěřitelnýho :D Po chvilkovém bloudění jsem našla, lehla si na čtyři hodiny a v pět se vzbudila, když přestala hrát hudba u red stage. Došla jsem si nabít telefon (jako frajer, nikdo tam nebyl), využila toi toiku (bože už néééé) a cestou potkala několik neuvěřitelně ožralých lidí.

Cesta domů byla zajímavější než cesta do Nickelsdorfu. Jela jsem sama. Ráno jsem nějak sbalila stan a zase se vydala přes celej kemp. Poptala jsem se svou angličtinou na cestu, ale zdálo se mi, že si ta paní ani sama není jistá, jestli nějaký autobusy z areálu jezdí. Jel. Pak vlakem (super tichým, tam jezdí normálně, u nás se tomu říká "první třída") přes Rakousko do Bratislavy (kde mi cpali voňavky a hodinky + dala jsem 7 euro /debile/ nějakýmu cikánovi, co tvrdil, že nemá na jídlo.. to nesmím říct doma, jinak už nikam nikdy nepojedu) a pak tříhodinová snaha vydržet vzhůru a nezavírat oči na dýl než pět minut. Po dvanácti hodinách spánku už mi je dobře, teď jenom ze sebe umejt ten prach, kterej mám i za nehtama a bude to cajk.

Přišla jsem to, že kapely nejsou na festivalech to hlavní. To ta atmosféra. Přišla jsem na to, že na lidi se nedá spoléhat a že jediným, komu můžu věřit, jsem jedině já sama. Přišla jsem na to, že se nedá tleskat s kelímkem v ruce bez toho, aniž byste se polili. Přišla jsem na to, že domluvit se dá i rukama. A už vím, co je to davové šílenství. Was part of it. Ach bože, já chci zpátky.

Takže za tři týdny v podobným stylu na Rock for People a v půlce srpna možná na Grapeu v Piešťanech ave! \m/

Za lístek jsem sice dala díky bankovním poplatkům značnou sumu a díky těm přestupovým stanicím ve Vídni jsem značně nervózní, ale těším se.

Vídeň mě teda teď už nestraší, protože se svezu s jedním párem autem. Je tu sice šance, že nestihnu Framing Hanley, což by bylo hodně zlé, ale na merch by se na mě řada mohla dostat.

A cesta zpátky? To budu řešit až zítra odpoledne.

Držte mi palce, nejsem zrovna světaznalec. :D

Asi prasknu štěstím.

Dnes mi došel lupen na Nova Rock, čímž je dáno, že Linkiny uvidím.

Book Depository mi dneska odeslali knížku, kterou budu číst příští týden cestou do Rakouska.

Julie Kagawa odhalila obálku ke své poslední knize v sérii Iron Fey. Tadá, tady je můj další book crush, ledový princ Ash:

Mmm-hmm, fešák.

Dál. The Feud na facebook dali tři nové songy. Jedu je asi půl hodiny v kuse už.

Ode dneška mi začínají prázdniny. Říkám vám, pohoda nemuset nic dělat a nevstávat dřív než v osm ráno.

Maturitu z češtiny a angličtiny mám snad v kapse.

Už si můžu normálně sednout a ležet na zádech. Drén pomohl.

Koupila jsem si popkorn. ^^

A v knihovně na mě na polici čekalo Crescendo v překladu! Sice jsem ho už četla, ale proč si to nedat znova...