V posledních dnech mám zmatek v tom, kde je vlastně doma.


V domě, kde jsem strávila 12 let, kde mě vytáčely narážky mých nevlastních sourozenců a kde jsem neměla dveře v pokoji, takže o slovu soukromí se moc mluvit nedalo?
Nebo v domě, kde jsem se zatím dvakrát vyspala, měla už jednu dost hnusnou noční můru a kde mám vlastní kout zařízený podle svého? (Situace dveří je tu lepší, ale pořád to není ono.)

Nevím.

Kdyby se mě teď někdo zeptal, jestli jsem šťastná, odpověděla bych, že ne, nejsem.

Už v době, kdy tohle celé šílenství jménem stěhování začalo (a o kterém jsem do určité doby nevěděla, ale nakonec jsem si složila 2 + 2 dohromady), se mi do toho nechtělo. Nyní, kdy už to celé končí a kdy bychom si z prázdných krabic mohli postavit nedobytnou pevnost a žít v ní, jsem už ráda, že je konec. Ale spokojená nejsem stejně.

Neříkám, že nový dům je špatný. Mám sice s mladší sestrou společný pokoj, ale to se dá přežít. Věc, která je snad rozčiluje nejvíc, je ta, že v dodatečně postavené stěně, která půlí obrovský pokoj na dva, je průchod, kterým je do našeho pokoje vidět. Hm, takže soukromí se zase nekoná. Všechno, co otčím musí udělat, je efektně se natáhnout a uvidí mi prakticky až do krku.
Samozřejmě, přeháním, ale stejně. Je tam naštěstí jakási roleta, takže se můžu spokojit s relativním soukromím.

O víkendu, kdy jsem tam poprvé strávila celé dny, byla docela nuda, protože ještě nemáme internet. Bavila jsem se tak, že jsem na sestřině kolečkové židli jezdila po pokoji z jedné strany na druhou, přičemž mi to následně bylo zakázáno, protože jsem prý dělala čáry. Aneb způsob, jak mi kazit zábavu.
Hudbu si nemůžu pouštět tak nahlas, jak bych chtěla, takže musím spoléhat na svoje sluchátka.
Sprcha je úžasná (doposud jsme měli jen vanu), lépe se holí nohy vestoje :D
Velkým mínusem je taky to, že tam není žádný otevřený prostor, kde bych si v létě mohla natáhnout nohy a opalovat se.
Kuchyň je malinká. Jsem zvědavá, kdy mamimě poprvé rupnou nervy.

Tohle všechno ale nebudu muset řešit dlouho (alespoň doufám), protože až si najdu práci, stejnak tam nebudu moc přes den. A v létě na festivalech, opalovat se.

You don’t get to choose if you get hurt in this world, old man, but you do have some say in who hurts you.

John Green - The Fault in Our Stars
(str. 307)

(Dneska si dovolím i poznámku: krásné, smutné a s předvídatelným koncem, ale přesto mě tahle knížka skoro doslova srazila na kolena. Po tvářích mi tekly slzy, ale dokázala jsem se i smát. Prostě ta kombinace prvků v knížce, co mě vždycky dostane.)

„Pro mě za mě,“ odpověděl otčím na to, zda bych si na zeď mohla něco napsat.


Dopadlo to následovně: 28 songů od různých interpretů od Linkinů přes Canterbury až po Wavves. Krása.

Ale taky bolest zad/ruky, unavenost, bílá barva všude a strach ze spadnutí ze žebříku. Žádná sranda, ale přežila jsem to i přes to neustálé klepání kolen a rukou.
Taky jsem tam nasekala dvě chyby a ulítlo mi jedno slovo. Ale nezasvěcení neporozumí, so don't worry.

A to znamená, že nám (aspoň podle Mayů) zbývá 356 dní života. 8544 hodin. 512640 minut.


(Matika mi nikdy moc nešla, takže počty berte s rezervou.)

Když to nebudu brát vážně, řeknu si: No, začíná nám pomalu hořet koudel za zadkem, co?

V tom následujícím (posledním?) roce musím:
  • vymalovat svůj šmajchlkabinet nějakou pěknou barvou a pak si tam něco načmárat
  • začít plánovat (poslední?) festivalovou sezónu
  • najít si práci - ale už fakt jako
  • koupit si lupen na Coldplay
  • pořídit si festivalové vybavení: nový spacák, sluneční brýle, špunty do uší a nejspíš i nějaký kolíky ke stanu do zálohy (znám se...)
  • snažit se nerozmyslet si to tetování (dávám tomu měsíce až dva roky)
  • přečíst aspoň 150 knih
  • ovládat svoji vznětlivost a nenechávat se otčímem zbytečně rozčilovat
  • shodit pár kilo a opálit si břicho
  • nenechat se překecat, abych šla znova na vysokou
  • nezamilovat se (knižní crushe se nepočítají)
  • postavit aspoň jednoho sněhuláka
  • znovu navštívit Anglii (fingers crossed! x)
  • nezešílet ze své mladší sestry
  • zároveň ji naučit poslouchat indie
  • drbat Gepana na břiše (...)
  • zkusit si znova obarvit část hlavy na modro.
Samozřejmě, většina těch věcí je naprosto nepředmětná.

Ale who gives a fuck? (již brzy na vaší klíční kosti)

Čtením tohohle nesmyslu jste strávili asi minutu, už je rok 2012! Tick tock, běží vám čas! :)

Zbytečně se nerozčilujte, na všechny se dneska vykašlete, nacpěte se cukrovím a prosím vás, neuduste se kapří kostí v krku, ok?

“(...) But yes, to answer your unasked question, I do understand the trust Charlotte has placed in us, and I do intend to behave myself. I don't want to see that squinty-eyed Benedict Lightwood and his hideous sons in charge of the Institute any more than anyone else does.“
“They're not hideous,“ said Tessa.
Will blinked at her. “What?“
“Gideon and Gabriel,“ said Tessa. “They're really quite good-looking, not hideous at all.“
“I spoke,“ said Will in sepulchral tones, “of the pitch-black inner depths of their souls.“
Tessa snorted. “And what color do you suppose the inner depths of your soul are, Will Herondale?“
“Mauve,“ said Will.

Cassandra Clare - Clockwork Prince
(str. 86)

Nepřipadá vám to krásný?

V posledních dnech se mi v hlavě neustále rodí nápad na to, abych si nechala udělat tetování. Ne nic ohromnýho, buď kousek textu nějakého songu, který pro mě znamená něco víc, nebo jen nějakou značku. Jako tihle ptáčci třeba. Umístila bych ho buď na klíční kost, nebo na bok, kde je mi docela vidět kost pánve. Na těch kostech mi přijde prostě cosi sexy, takže tak.

Sestra na mě včera vypálila, že příští září jim škola organizuje zájezd do Anglie. Rovnou jsem řekla, že jako žádnej jejich dozor nepojedu, jenže to jsem ještě netušila, že pojedou do ráje jménem Anglie... Samozřejmě, hned jsem změnila názor a teď si usilovně přeju, aby to vyšlo. A jestli si pár dní předtím skočím i na koncert Coldplay do Prahy, tím líp!


Byli tu. V Brně. Před třemi týdny. Sakra.

Dav na Rock for People? Lidi měli alkohol v krvi (a i ve vlasech) a sluníčko nám všem pražilo na hlavy (i když míň, než by se v létě dalo čekat), takže to bylo, ehm, prudčí?


Fandové na Grapu? Klidnější, i když ne o moc. Některý songy prostě dělají svoje.

V Lucerně? Famózní. Divoké. Nevázané. Mokré. A taky docela bolestivé. Haha, jak popis sexu :D

Říct, že tohle byl ten nejlepší gig mého života, nemůžu, protože:
  1. hudebním magorem nejsem moc dlouho, moc koncertů na svém účtu nemám
  2. doufám, že jich bude ještě hodně,
ale tenhle bude určitě bodovat vždycky někde vysoko na mém seznamu.

Publikum bylo perfektní a jak mnohé recenze z večera správně uvádějí, našprtali jsme texty, takže jsem neslyšela jen Murpha, před kterým jsem stála celý koncert asi metr, ale taky obecenstvo za mnou. Teda nejen tam, všude.
Věděla jsem, že tohle bude party hard, ale netušila jsem přesně jak moc. Zpocená jsem byla asi jako kdybych zrovna vylezla ze sprchy. Dlouhý vlasy na gig? Haha, příště radši oholit dohola. Boty? Ty se železnou špičkou, ať vás nebolí prsty. Skákat? Jo, nejlepší by bylo hejbat se i do stran a ne jenom nahoru a dolů, protože jsem po gigu měla problém normálně chodit. Hlasivky? Co to je?
Lokty/kolena na nepatřičných místech, pocit, že budu mít minimálně zlomený žebra a modřiny na 90-ti % těla, čísi vlasy v puse, strašná žízeň a nehynoucí potřeba tleskat/vřískat/skákat a říkat si o přídavek.

Už to skoro vypadalo na pokoncertní angínu (typické), ale dneska už to vypadá ok. Jen mám pořád občas pocit, že polykám žhavej uhlík a cítím, jak mi putuje krkem...

No prostě, Wombats do třetice všeho dobrého nezklamali. A prý přijedou brzy znova, can't fucking wait! :)

hoj! zase se ozývám.


no jo, slavíky v mužské kategorii zase vyhrál božský Kája. v té ženské Lucka Bílá a víc nevím, protože jde česká scéna docela širokým obloukem mimo mě.

svátek jsem neslavila, na slučáku se třídou jsem se zase o krok blíž dostala k opilosti, která jednou přijde a cédo Wombats, které mi mělo dovčera přijít, nepřišlo. nevím, kam se mi kucí budou podepisovat.

jo, zítra jedu na Wombats a hodlám se tam vyřídit jako faktura, jak by řekl můj bývalý spolužák. ne, samozřejmě, chci si něco z toho večera pamatovat, takže alkoholu s Mírou. :)

zvažuju dopis pro ježíška - jako poslední nápad mě napadlo zažádat si o nová sluchátka a knížky z bookdepository v hodnotě zhruba 11-ti stovek. co mě ale před chvíli podivilo, že na bd.co.uk by mi ty knížky přišly na skoro 72€, zatímco na bd.com na něco přes 68€. nejde mi to na rozum.

ale už jdu spát, protože jdu zítra makat k mámině do práce a potom fíha do Prahy mačkat se do davu a popíjet alkohol/kofein. see ya! x

ps: tohle je 600. příspěvek.

A už jste viděli trailer na Hunger Games?



Film je podle prvního dílu fenomenální série spisovatelky Suzanne Collins a po prvním shlédnutí jsem byla doslova nadšená. To, co nám lidé od Lionsgate ukázali doposud, vypadá zatím moc dobře.

Zapomeňte na Harryho Pottera nebo Twilight mánii, tohle je úplně jiná kapitola - samozřejmě za předpokladu, že se lidi nebudou moc bouřit při představě mladých lidí, jak se v aréně chladnokrevně zabíjejí. Tady nejde o nějakou romanci mezi hlavními hrdiny - jo, je tam, ale všechno to je zastíněné tím, co se ve společnosti děje. Typický dystopický příběh. Mám kamarádku, která je náruživá čtenářka, ale do Hunger Games jsem ji doposud nenalákala. Na druhou stranu, pokud jste nečetli první knihu ze série, nejspíš budete tápat, co že se to v tom traileru děje.

Já trailer viděla (zatím) asi 20x, přičemž velkou zásluhu na tom má taky ta úchvatná hudba, ze které mě mrazí v zádech. Jestli bude finální soundtrack ve stejném duchu, už teď ho miluju.

May the odds be ever in your favor!
(Ať vás stále doprovází štěstěna!)

On promluví a ve mně se zvedá vlna vzteku. Když promluví ona, neodpovídám a ignoruju. Zradila mě. Zatajovala pravdu a to je stejně špatné jako lhaní, že? Bavím se s kočkama, protože ty jsou kámošky.


On řekne: „Vzbuď Terezu.“ Dojdu k ní, stáhnu jí deku a řeknu: „Máš vstávat.“ Jdu pryč. Co mi je po ní. Co mi je po něm. Nejsem jeho otrok. Už mi není třináct. Nesnáším ho, protože mi pořád říká, co mám dělat. Ne říká, nakazuje.

V pokoji se chci zahrabat do peřiny a brečet. V tomhle momentě ho nesnáším, protože celou dobu věděl, co se děje a nic nedal najevo. Teď to řeší dost zoufale a já jsem z toho akorát nasraná. Kazí mi to náladu. Nechci se stěhovat. Co mi je kurva do nějakýho paneláku, kde se to stejnak bude hemžit jenom důchodcema, který budu muset zdravit? Ji nesnáším, protože mi o H. mohla říct už dřív. Nesnáším ji proto, protože i ona tajila ono zoufalé řešení. Nesnáším ji, protože tajila tolik věcí a teď je mi z toho tak zle, že se mi chce jen brečet a s nikým se nebavit. Nesnáším že do toho šla.
Ségra na mě ušila boudu, takže když jsem se dneska trochu probrala, stála jsem před H. Zmohla jsem se na "my se známe?". Pak mě to trklo. Je v pohodě. Rád chlastá. Asi začínám přicházet na to, co na tom všichni mají. Ségra to slízla, ale je jí odpuštěno. Sama dobře věděla, že kdybych věděla, co se chystá, nešla bych do toho. Nejspíš. Nevím.

Ještěže nepíšu perem na papír - rozmazala bych si inkoust.

Nemám ponětí, co se to v poslední době děje.


Jo, sestra naznačovala něco o tom, že finanční situace mého nevlastního otce není zrovna růžová.

Ale že domů chodí cizí lidé od pondělí pravidelně každý den, tak to už je docela hardcore, ne? Je mi skoro dvacet a nehodlám se stěhovat do panelákového bytu 2+1, kde by mi soužití s mladší sestrou v jednom pokoji určitě po nějaké době začalo lézt na nervy. Všechno se to nějak začíná sypat jako domeček z karet.

Nemluvě o nadšení maminy, které by následovalo po zjištění faktu, že se (jak to tak nejspíš vypadá?) budeme stěhovat. Já ani nevím, jestli něco ví/tuší. Přála bych si, vážně strašně moc bych si přála, aby se před těmi 11-ti vůbec s otcem nepotkali. Nikdo mi dodnes neřekl, jak k tomu vůbec došlo. Ne že by mě to zajímalo natolik, abych se na to maminy zeptala sama; ta nebyla schopná mi říct ani o sourozencích. Kdyby k tomu nedošlo, nebydlela bych na maloměstě ale stále (asi) v Hradci, kde jsem to milovala (když jsem mohla plivat semínka z melounu po cizích lidech ze 13-tého patra), kde jsem chodila do školy a kde dodnes pořád žije větší část mého příbuzenstva. Na druhou stranu by se nejspíš nikdy nenarodila ségra...

Sakra, život je někdy fakt těžkej.


Upřímně, na tohle bych se mohla dívat klidně all day long a stejně by mě to neomrzelo. Škoda jen, že si Gustav přebarvil svoje tmavý krásný vlasy na blond.

Dneska trochu jinak.
(...) We are discussing how awkward it must be to have everyone always recognising her wherever she goes.
“Oh, not really,” shrugs Florence Welch as every diner in the room cranes to get a better look. “Only on days like today when I'm dressed as a parody of myself.
“Besides,” she continues, “you can't constantly worry if everyone's noticing you, because then you'll get detached from actually being in the world and being present. I mean, it would be slightly grandiose to thi...”
Um, do you hear that?
“No, what is it?”
Listen!
“What? The song? I kind of recognise it. What is it?”
It's you. They've just put your new single on.
“So it is! Oh how embarrassing...”

NME (15 October 2011)

“I’ve been thinking about you all night.”
I pounded on the door. “That’s not me!”
“Oh, yeah?” Justin’s voice echoed inside the bathroom. “You’ve been on my mind a lot too.” His voice sounded different. Lower. It made me stop knocking.
“What are you wearing?” Naomi continued.
“A pair of tube socks. What about you?”
“Just some lacy nighty I found in a gutter somewhere.”
I slid against the door, putting my face in my hands. This was a nightmare. He’d never talk to me again.
“Wow,” he said. “That’s hot.”
“You should come over and check it out.”
“Sure—on one condition.”
“Anything.”
“You take me off speakerphone and give Drea her phone back.”
“You’re no fun,” Naomi said in her normal voice. “And that’s technically two conditions.” She opened the door.

Tara Kelly - Harmonic Feedback
(str. 151 - 152)

Už je to přes čtrnáct dní, co jsem odtamtud vypadla. Musím říct, že můj (typický) smysl pro humor se mi vrací stejně jako se mi sarkasmus zase vlévá do žil.


Samozřejmě mám z toho radost. Na druhou stranu je tohle o důvod víc, proč se příští rok na vysokou nevracet...

Na to, že mi táhne na dvacet (což už je docela blízko), jsem nikdy nezažila stav organismu s názvem kocovina. Jo, je to divné - pro některé asi určitě. Mně je to tak nějak jedno, nebudu se chovat tak, jak někteří očekávají. A nevím, jak bych se chovala, kdybych byla na mol.

Každopádně v posledních dnech mi stačí k výtlemu opravdu málo. (Z dalších věcí třeba vyčerpání nebo dva panáky vodky taky fungují dost dobře.) Ale tenhle tweet mě dneska dostal:
Moje bota je výtržnice, barikádnice, anarchistka. Když jsem šel na tramvaj, zakopl jsem o díru v chodníku a vyrval dvě dlažební kostky.
Autorem tweetu je @JanikTomanek.

‘Where do you think Shadow is right now?’ I ask, because I can’t make my mouth say that it’s okay if Ed doesn’t want to leave.
‘Waiting for you to come and do it with him,’ Ed says, and I don’t have to look to know that he’s grinning again.

Cath Crowley - Graffiti Moon
(str. 145)

Za Jihlavou jsem udělala tlustou čáru. Co bylo, bylo; tohle byla evidentně chyba.

Don’t worry about wanting to change; start worrying when you don’t feel like changing anymore. And in the meantime, enjoy every version of yourself you ever meet, because not everybody who discovers their true identity likes what they find.

Anthony John - Five Flavors of Dumb
(str. 235)