----------

tagy: komentářů (0)

Za Jihlavou jsem udělala tlustou čáru. Co bylo, bylo; tohle byla evidentně chyba.

... VII.

tagy: komentářů (0)

Don’t worry about wanting to change; start worrying when you don’t feel like changing anymore. And in the meantime, enjoy every version of yourself you ever meet, because not everybody who discovers their true identity likes what they find.

Anthony John - Five Flavors of Dumb
(str. 235)

questions, questions.

tagy: , komentářů (1)

„A proč teda končíš?“


Nevím, mohla bych napsat to, co už jsem tady napsala, tedy: škola je hrozná a město není o moc lepší. Až dnešní cestou domů jsem si uvědomila, že bych si na to zvykla. Ne, nemám moc ráda změny, ale tohle bych časem zvládla. Možná za semestr, možná za víc. Jenže jsem celýmu tomuhle plánu nedala šanci a zarazila ho rovnou v zárodku.
Včera jsem zamířila do školy ne kvůli výuce, ale proto, abych si vyplnila žádost o zrušení studia. Přiznávám, že se mi to nedělalo vůbec lehce; nějakou část mě to mrzelo. Pravděpodobně jsem několik lidí zklamala svou neúčastí a neochotou strávit další tři roky ve škole, ale to mi je jedno. Pokud se nestane něco opravdu výjimečného, příští rok budou vysoké školy taky určitě existovat.
Těch důvodů, které k téhle situaci nakonec vedly, bylo víc. Sama jsem si ještě v hlavě ani neurovnala, který že měl tu největší váhu.

„A co budeš dělat dál?“

Jeez, pojedu do Irska válet sudy z těch travnatých kopců!
No vážně, co mi teď asi tak zbývá? Ano, návštěva pracáku. Neskáču sice deset metrů vysoko, jak jsem nadšená, na druhou stranu ani tohohle rozhodnutí nelituju. Chtěla bych mít vlastní příjem, abych měla na léto, které bych pokud možno chtěla mít ještě lepší než to letošní - prostě festivaly od června do srpna. Navíc mi byla nabídnuta možnost jet o prázdninách do Anglie do Liverpoolu a předpokládám, že ani to by nebylo zadarmo. A ještě si chci pořídit asi tak milion cédéček, a co jako?
Otázkou ale je, jakou práci seženu...

„Jak je to možný?“

Kromě toho, že jsem včera ukončila školu jsem se taky dozvěděla jednu moc zajímavou věc. Na facebooku mi napsal jistý klučina, ze kterého se vyklubal můj napůl vlastní bratr. A aby to nebylo všechno, vyšlo najevo i to, že máme i sestru, která je z nás tří nejmladší. Čuměla jsem jako péro z gauče, s prominutím. Všechno to potvrdil telefonát mamině, která nic nepopřela. Když jsem jí však napsala, že mám evidentně i sestru, naprosto v klidu mi odepsala, že ano, mám i sestru.
Dozvěděla bych se to vůbec někdy, kdyby mi nenapsal na facebooku?
Tahle otázka se mi honí hlavou od včerejšího dne prakticky neustále. Dříve či později dojde i na to, že ji vyslovím nahlas a budu chtít odpovědi. Debatu jsem plánovala na dnešní večer (jak o vysoké, tak i o sourozencích), ale protože jsem emočně vyčerpaná a pořád nabroušená z jedné jízdy MHD v Jihlavě, kdy jsem málem nestíhala vlak (díkybohu za to zpoždění!), odložím to na jindy. Možná na zítra.

Musím ale uznat, že jsem od včerejšího dne (sourozenci stranou) v klidu, jelikož vím, že už nebudu muset přemáhat spánek při přednáškách, plácat dohromady seminární práce nebo se nervovat kvůli zkouškám. Přinejhorším rok. Stejně mě však pronásleduje otázka, zda bylo dobré vůbec na školu nastoupit nebo tak brzo odejít...

„Promiňte, můžete nám říct, kudy do klubu SaSaZu?“

tagy: , , , , , komentářů (0)

Nikolka se konečně vyspala, takže vám může napsat o svém dobrodružství v noční/ranní Praze s prakticky prázdnou kapsou.


Jak už možná víte z předchozího článku, na autorku blogu se usmálo štěstí a mohla si zadarmo odjet na koncert kapely Charlie Straight. No fajn, tak úplně zadarmo to nebylo, ale na místo se dostala, zima jí nebyla, hlad taky neměla a nakonec se dostala i domů. Jo, a bylo to dost narychlo, ale možná právě proto to byla povedená akce.

Už v pondělí ráno bylo rozhodnuto, že teda pojede. V pondělí večer se už vědělo, že s sebou vezme svoji nevlastní sestru Kristýnu, jelikož se kamarádka Iva zachovala jako vzorná studentka a odjela do školy do Olomouce. O něco později večer už se vědělo i to, kdy se pojede a kudy zhruba se do pro ně obě neznámého klubu dostanou.

Upřímně? Žádná procházka růžovým sadem to nebyla.

Na nádraží se obě docela vyděsily, když za cestu musely vypláznout o něco víc, než čekaly, ale protože se Nikola šikovně zbavila svých deseti euro, co jí zbyly, bylo to v pohodě. Zatím. Ve vlaku do Prahy začala Nikolu zmáhat únava - to ta nevyspalost, že -, ale držela se, protože věděla, že spát nepůjde dřív než za minimálně dvacet hodin. Její sestra se na ni ze sedadla naproti tí šklebila a dělala, že čte knížku, zatímco Nikola si snažila vrazit do uší sluchátka, která jí zoufale nedržela v uších. Když něco po čtvrté odpoledne dorazily do hlavního města, ta pravá sranda teprve začala.

Alespoň jedna ze sester myslela na to, že by si měla opsat jména ulic, kterými by do klubu měly dorazit. Mapy na Googlu pomohly, ale to ještě holky nevěděly všechno. S pomocí trafikáře, tří map umístěných v centru města a dvou policistů se zhruba po dvou hodinách sestrám skutečně podařilo dojít do oblasti, kde se klub nacházel. „Hele, jestli tam dojdem, tak si dáme panáka.“ Nikola se ještě musí připomenout.
Protože jim zbývalo přes hodinu času, prošly si spolu pražskou tržnici, kde je jeden vietnamský trhovec zatáhl do svého obchůdku a bez toho, aniž by si to ani jedna uvědomila, zamknul. Uvnitř jim cpal pásky, kabelky a mikiny světových značek za nepochybně skvělé peníze, ovšem poté, co se dozvěděl, že žádný obchod nebude, svou snahu vzdal, odemkl a pustil sestry ven. Nikole se ulevilo, protože měla z toho, že byla zamčená v kumbále s jakýmsi Vietnamcem, špatné tušení. Další prodejce odpálkovy se slovy, že nemají peníze. Zabralo to.
Věděly, že noc stráví v Praze, takže si došly do Penny marketu nakoupit něco k jídlu. Šest rohlíků, plátkový sýr a čtyři párky měly sloužit jako obživa na osm hodin minimálně. Ještě že si už doma koupily dva litry energeťáku; evidentně věděly, do čeho jdou.

Koncert. Konečně! Lidí mraky, pití drahý, ale celkový dojem z klubu moc dobrý. Kožený sedačky, úžasný světýlka podél schodů a vymakaná VIP zóna. Jako předkapela začala hrát o dvacet minut později německá banda Lucky Fish. Lidi je nevypískali, takže asi dobrý. Nikola je neznala, o Kristýně radši ani nemluvit; ta ani netušila, že Charlie Straight jsou Češi. Když už začali hoši český hrát, obecenstvo se trochu probudilo. Sestry usrkávaly z litrové lahve brčkem kofein a Nikola dovezla koncert svojí mladší sestře až domů, když jí zavolala a pak jen nechala, aby poslouchala po drátě. Jen ten Albert se moc vykecával v nesprávnou chvíli, no. Nikola si při "School Beauty Queen" notovala a zpívala, Kristýna jen koukala. Obě byly nakonec spokojené, mladší si přála "Bathroom Song" a ten taky dostala, takže spokojenost. Dalším cílem bylo získání autogramu. Hoši kapelníci se ovšem nikde okolo parketu nevyskytovali, takže si sestry řekly, že na to dlabou, a zhruba o půl druhé odcházely s dobrou náladou a skvělými vzpomínkami z klubu SaSaZu.
Na cestě směr hlavní nádraží, kam šly jinou cestou než kterou přišly, Nikola dostala hlad, a tak si vytáhla rohlík se sýrem a dala do časné snídaně. Potkaly po cestě pár lidí, kteří na ně koukali jako na blázny a Nikola se ne poprvé udivovala, jestli nemá na čele napsáno "nejsem z Prahy". Neměla, ale Kristýna se nabízela, že se o to postará.

Cesta zpátky na nádraží netrvala dvě hodiny, ale chvilka to taky nebyla. Protože všude jezdily policajti, bály se sestry přejít silnici tam, kde nebyl přechod. Ale stejně to párkrát udělaly. I když byly zhruba dvě hodiny ráno, v Praze to žilo; lidí chodilo asi tolik, co v Jaroměři během bílého dne. Obě sestry si vzdychaly, jak moc chtějí žít v Praze: Kristýna snila o nějakém černém Pražákovi, který by měl peníze, Nikola zase o tom, jak by měla všechny kluby jako na dlani.
Jak si tak šly, nahlížely do výloh obchodů nebo hotelů, v jednom případě Nikola chytla výtlem, když pozorovaly z chodníku jídelnu jistého hotelu. Kristýna dělala vtípky na téma, že musí být divné, když jíte a lidi vám koukají do talíře.
Nebo Nikolu pobavil ceník restaurace, kde panák vodky stál 190 CZK. Praha, tak co se divila. Ovšem ten zdaleka největší vtip si sestry uvědomily ve chvíli, kdy vyšly téměř u nádraží a zjistily, že se do Holešovic dalo dostat o mnoho jednodušší cestou. Google celkem zklamal, nějakou Seifertovou ulicí vůbec nešly, i když to na mapě bylo vyznačeno.

Ještě než došly na nádraží, posadily se na chvilku na lavičku v parčíku, který podle tamnějšího sousoší nazvaly "Park teplých bratří". Jestli někdo víte, co je to tam za sousoší, kdy se objímají dva chlapi (zřejmě vojáci), ozvěte se. Jen co se sestry doplazily - teď už lehce unavené - na nádraží, solidně sprchlo. Do řeči se s nimi dostal jakýsi Ostravák, podle něhož byla Praha nanic už jenom z toho důvodu, že ve tři hodiny ráno nebyl otevřený žádný krám poblíž, kde by si mohl koupit chlast. Zklamaly ho, nevěděly, kde by si ho mohl obstarat. Když se sekuriťáci-opice umoudřili natolik, aby lidi zvenku pustili dovnitř, odešla si Nikola natáhnout nohy do křesílka z Ikei (3400,- CZK), odkud byl dobrý výhled na tabuli odjezdů, zatímco si její sestra odešla s nějakým pofidérním pražským feťákem na druhou stranu. „Za dvacet minut jsem zpátky,“ řekla Kristýna. A tak Nikola čekala. A čekala až do 4:20-ti, což bylo něco přes hodinu, co její sestra odešla. Nikola měla velkou chuť nakopat ji do zadku, protože nechybělo hodně k tomu, aby zmeškaly vlak. A protože se docela zlobila a byla už unavená a bojovala s vyčerpáním, mlčela Nikola cestu domů a soustředila se pouze na svoje oční víčka, která těžkla každou minutou.

V Pardubicích stihly vlak domů, tam pak na nádraží musela Nikola skoro klusat, aby stihla autobus dolů na zastávku, protože pěšky by to nešla ani náhodou. Když dorazila domů, bylo čtvrt na osm ráno a prakticky hned poté zalehla do postele, kde strávila příštích 11 hodin. Než usnula, myslela na to, jak si její sestra dělala srandu z toho, že by jejich dobrodružství měla sepsat do knihy. „Aspoň 700 stran!“

---
Je divné psát o sobě ve třetí osobě. :D
Výlet do Prahy stál za to, už dlouho jsem neviděla takové masy lidí s foťáky kolem krku nebo mapami v rukou. I já zvažovala, že bych si mapu pořídila, ale nakonec jsme nemusely. Obdivovala jsem Prahu. Žasla jsem nad tím, když slečny mého věku vylezly ven z divadla Hybernia s programem v ruce. Otáčela jsem se za Converskama a tím stylem módy, který Pražáci mají zmáknutý. Fakt tam chci bydlet, nejen kvůli klubům, ale kvůli tamnímu životnímu stylu, který je z naší republiky snad nejlepší. Nejdřív Praha, pak Anglie.
Navíc mi ani nepřipadalo, že by Praha byla nějak velká; možná že rozlehlá, to ano, ale nic, co by se nedalo pěšky nebo na kole zvládnout. Chtěla jsem ve tři ráno jít na Karlův most, ale deštík, co nás chytil na hlavním nádraží, nás odradil od pochůzky po Václaváku. Snad příště, za měsíc mě čekají Wombats!

... VI.

tagy: komentářů (0)

He had dropped out of college; he’d never felt such freedom in his life as the day he drove away from campus.

L. A. Weatherly - Angel
(str. 237)

it's no Big Deal!

tagy: , , , komentářů (0)

Po sto padesáti letech se na mě zase usmálo štěstí a já vyhrála něco, co souvisí s hudbou. (Nic ve stylu/rozsahu diskografie Linkinů, ale stejně.) V Medúze jsem vyhrála lupení na Charlie Straight do Prahy.


Jenže. V sobotu (tudíž 8.10.) jsem se to dozvěděla. Netušila jsem, co s lupením na kapelu, kterou moc neposlouchám, budu dělat. Přeci jen, musím jet do školy a odprezentovat svoji seminární práci na Roberta Schumana, víte? A tak jsem do Medúzy poslala zprávu s tím, že není v mých schopnostech koncert stihnout. Odpověď jsem doteď nedostala.
Chápejte, přijde mi docela vtipný, že vyhraju lístky na koncert, který se koná dva dny poté, co se o výhře dozvíte. Tolik k dělání plánů.

Dnes mi doporučeně přišel balíček, kde byly jak dva lupeny na zítřejší koncert, tak i růžové (hohohó, moje oblíbená barva! :D) triko a flashka. Dlouho jsem rozvažovala, co teda zítra budu dělat. Pojedu do školy a budu depkařit, jak strašně mě to tam nebaví, nebo pojedu na půl dne do Prahy a užiju si koncert?

Co myslíte, že jsem si vybrala? No samozřejmě, že tu druhou možnost. Mamina nechala rozhodnutí, zda jet do školy nebo ne, zcela na mě, což oceňuju. Dokonce ani teď otec neměl nejmenší připomínku k tomu, že tam nejedu. Akorát jen: „Tys něco vyhrála? Že o tom nevím.“
Školu zazdívám čím dál tím víc a vůbec mi to nějak nevadí. Jak už jsem psala, je to daleko a spoje jsou k ničemu, ve škole mě to nebaví i když jsem na oboru, který mě vždycky zajímal a pak je tu i finanční stránka věci. Nějaká pořádná pozitiva mě do téhle chvíle stále nenapadla.
Mám trochu obavu z toho, že nedostanu zápočet z Evropské ekonomické integrace, ale who gives a fuck. So be it.

Celý víkend jsem neposlouchala prakticky nic jiného než stále ještě neznámou bandu Big Deal. Jejich debut s názvem Lights Out vyšel na konci srpna a je úchvatnej. Songy mají nádherný texty a melodii. A ano, jsou z Anglie. Cédo si v nejbližší době rozhodně pořídím. Na ukázku sem dám song Talk:

All I wanna do is talk, but seeing you fucks me up..

bring it on! i won't give up (well, i hope i won't)

tagy: komentářů (0)

Škola. Hrůza.


Toto pondělí jsem si prošla menší krizí, kdy jsem měla chuť s vysokou školou seknout. Chápejte, měla jsem čtyři měsíce prázdnin, a proto jsem neměla ani pomyšlení na to, že bych zasedla do lavice a učila se.
Nebo psala seminární práce v rozsahu dní na několik stran.
Nebo se zabývala myšlenkami na to, co do těch zatracených referátů napíšu.

No, poté, co nám přednášející na právu prozradil, že v tu dobu (okolo sedmé hodiny večer) všichni rozumní lidé sedí v hospodě, jsem měla chuť vzít ho za slovo. Protože by to prostě bylo jednoduché, prostě to vzdát bez boje, víte?
Taková já jsem; když se nedaří, vzdávám to.

Dokonce jsem si na právu napsala i seznam se sloupečky "ano" a "ne". Důvodů, proč nepokračovat ve studiu, bylo samozřejmě víc. Nutno podotknout, že některé z nich byly dost debilní.

Ale pořád tam jsem. A budu, dokud mě to nevytočí tak, že s tím seknu. Nevzdávám to.
Pro teď.

... V.

tagy: komentářů (0)

“My first instinct is to push you until you break, just to see how hard I have to press,“ he says, his fingers squeezing at the word "break". My body tenses at the edge in his voice, so I am coiled as tight as a spring, and I forget to breathe.
His dark eyes lifting to mine, he adds, “But I resist it.“
“Why...“ I swallow hard. “Why is that your first instinct?“
“Fear doesn't shut you down; it wakes you up. I've seen it. It's fascinating.“ He releases me but doesn't pull away, his hand grazing my jaw, my neck. “Sometimes I just... want to see it again. Want to see you awake.“

Veronica Roth - Divergent
(str. 313)

Ministerstvo školství varuje: Vysoká škola neprospívá zdraví.

tagy: komentářů (0)

Mezi způsoby, jak ze mě dostat to nejlepší, rozhodně nepatří, že budu muset prezentovat svou seminární práci řekněme tak 60-ti naprosto neznámým lidem nebo sdílení bytu s pěti dalšími osobami.

Ani nezmiňuju to, že jsem tento týden byla vysoce nespolečenská a uzavřená sama do sebe.

Jako vážně. První týden vysoký a já jsem ráda, že žiju.
Stálo mě to hodiny spánku, většinu nervů a mám pocit, že jsem si rozhodila i zažívací systém. Moc jsem se nesmála a nikdo mi neposkytoval munici k tomu, abych proti nim obracela slova zatížená sarkasmem. Takže ho v tomhle článku najdete dost.

Místo uvítání "vítej na vysoký!" bych použila "vítej v pekle!" (kde si jacýsi profesoři/démoni o sobě myslí kdovíco, když mají dvacet titulů před jménem a dalších deset za jménem.)

Přednášky jsou nudné (některé i nepovinné), na cvičeních se ještě nic nedělo, na bytu nešel net a tak jsem prakticky celý týden krutě nudila. Když jsem nechodila do City Parku očumovat těch milion obchodů, co tam je (je tam všechno, ale nic pro mě), seděla jsem na vrzající černé kožené sedačce a koukala na Glee/Vampire Diaries/Na doživotí/Dariu. Nebo jsem četla Divergent, vřele moc doporučuju, je to snad jediná knížka, kterou jsem přečetla dvakrát za měsíc.

Moc si nemyslete, přijela jsem vybavená.

Spolubydlící (a to pozor, rovnou PĚT místo tří!) jsou celkem v pohodě, dvě slečny nás v lednu opustí a pak tam zbydu s těmi, co se znají z okolí Brna nebo odkud to jsou. Řekněme, že ta jedna z oněch tří mi zrovna nesedla, protože má nejspíš tak trochu nos nahoru, ale což...

K Jihlavě: je to nesnesitelná díra. Oproti Hradci mi přijde, že ulice tam jsou až moc dlouhý a zbytečně roztažený do všech směrů; jen na Masarykovo náměstí se snad dá dostat z tisíce ulic ze všech čtyř světových stran. V neděli, kdy jsem tam byla vlastně potřetí v životě, jsem jen valila bulvy na všechno okolo mě, během dalších dvou dnů jsem si byla schopna dojít i nakoupit do (celkem) vzdáleného City Parku, kde se to každodenně množí puberťáky. Stále jsem nebyla schopna najít knihovnu, která na tom náměstí prostě někde je.

Jediná věc, kterou jsem vážně nemusela hledat příliš dlouho, jsou cikáni. Všude, vždycky. Myslete si o mě třeba že jsem rasista (kdo to v sobě v tuhle dobu nemá), ale Jihlava by měla mít přízvisko černé město.

Ke škole: bordel, zmatek. Samozřejmě jsem nečekala, že budu připravená a hledat třídy, kde mám hodinu, nebude žádnej problém. Posluchárny mám ráda, tam se dá sedět vzadu a číst si knížky/spát, zatímco děláte, že posloucháte. Je poznat, že škola je stará. Třídy jsou malý a lavice nebezpečně připomínají ty ze střední školy. Profesoři vypadají zatím docela v pohodě (i když oni se do nás zatím pořádně neobuli), až na jednu černovlasou krávu, která se po prohlášení, že do pondělí zpracujeme pětistránkovou seminární práci na zadané téma (Roberte Schumane, doufám, že se obracíš v hrobě!), ihned dostala na můj seznam těch naprosto nejoblíbenějších učitelů ever. Seminárku možná dostane, ale ať nečeká, že v úterý budu stát před lidma a prezentovat ji. Naopak na cvička z mikroekonomie máme takovýho mile prdlýho inženýra. Doufám, že zdání neklame a že z nás nestáhne kůži zaživa. Možná to bylo tím nedostatkem smíchu, ale včera navečer při hodině jsem měla tendenci se bezdůvodně culit.

Byt má mrňavou koupelnu, nešel a plyn a paní domácí je nějaká slepice, která asi ráda kecá lidem do obličeje. Pozitivem je ona černá kožená sedačka a to, že to do školy není daleko.

A jako slušná chodím i po přechodu a ne na červenou! Kdoví, co se mnou Jihlava provede...

PS: Ano, minulý týden na autodromu byl ten chlapík, co nás zval loni. Letos nás pozval zase, takže jsem se krásně povozila. Modřiny zdobí moje nohy ještě teď.
PS2: Brusinkový Frisco nejlepšííííííí!

week-end.

tagy: komentářů (0)

Hahá, já to věděla, že to s těmi sedmi-osmi hodinami spánku denně nepůjde moc dlouho!


Včera jsem courala jednak po Hradci Králové, kam jsem si zajela pro lupen na listopadový koncert The Wombats do Lucerny a na návštěvu bábiny, pak i u nás v Zapadákově, kde jsem začala pomalu shánět věci do školy. Věci do školy, ehm, tedy ne tužky, vodovky a sešity, ale spíš co s sebou vzít do bytu. Ovšem pořád nemám ty omalovánky, kterým se budu věnovat při přednáškách práva!

A tak jsem v celkem pozdních odpoledních hodinách dorazila domů a netrpělivě začala odpočítávat hodiny do doby, kdy si konečně budu moct natáhnout nohy a jít spát. V deset jsem zalehla (nejspíš rekort prázdnin) a téměř o 12 hodin později jsem se vzbudila. Krása. I ty kruhy pod očima mi zmizely.

Čeká mě docela náročný víkend: musím balit, protože v neděli po poledni vyrážím směr Jihlava. Po roce k nám opět zavítala pouť, takže dnešní i zítřejší večer strávím v davech lidí (pijících/jedících/zvracejících/bavících se.) Hodlám si to náležitě užít. (Třeba tam zas bude ten chlápek, co nás loni pozval na autodrom..?)

Pak příští týden... Huh, bude to zajímavé. V pondělí mě čeká pouze dvouhodinová přednáška, jinak budu mít celý den volno (knihovna, jak se dostanu do knihovny?!) V úterý trošku učení, ve středu státní svátek (to bude průser, všude bude zavřeno...), ve čtvrtek čtyři hodiny (z čehož tři tvoří angličtina; jsem lehce nervózní, nechci působit za nějakýho geeka) a v pátek snad odjezd domů.

Když všechno přežiju v pohodě, ozvu se příští týden. Snad.

... IV.

tagy: komentářů (0)

(...) But I'm learning it's human nature to want the things you can't have. What changes is how you go about pursuing the things you want. When you're a little kid and you're told no, you scream and throw a temper tantrum. When you're a teenager and your parents tell you no, you're old enough to internalize your temper tantrum. But you're smarter and you're sneakier this time around. So you nod and act like you care when they say no, when they tell you who you can be friends with, when they say they know what's best.

But then you go behind their backs to do it anyway.

Katie Kacvinsky - Awaken
(str. 133)

zabte mě, prosím!

tagy: , komentářů (0)

to, co se děje, je k smíchu.


dalo by se říct, že moji drazí rodiče prakticky žijí z toho, že jde jejich dcéra na vysokou. maminka po mě chce, abych si začala sepisovat seznam věcí, co ještě budu potřebovat a tatínek sestřičce na počítač strčí webku, abychom si prý mohly povídat.

(samozřejmě, jestli na to budu mít vůbec čas je jiná věc. navíc mě ještě čeká lekce "jak spustit webkameru na vašem notebooku".)

příští týden mě rodiče mají do Jihlavy odvézt autem. JENŽE! ona chce jet i moje nevlastní babička! když nepojede ona, hádám, že pojede alespoň jedna z mých dvou sester. už si představuju paní domácí, když vidí, jaký doprovod jsem si s sebou přivezla. trapas na entou.

prostě jedno velké tlusté zvýrazněné podtržené WHAT THE FUCK?!

things that make me scream and cry.

tagy: komentářů (1)

Ne, žádná depkařina.


Jo, všechno je poslední dobou trošku divoký a spousta věcí mi leze na nervy, ale dá se to přežít.
Rozhodla jsem se, že dneska napíšu zase něco mimořádně smysluplného a důležitého, protože v poslední době jsem se zmohla jenom na úryvky z knih, které mě nějakým způsobem zaujaly.

Akce "vysoká" pokračuje, už mám zajednanej pokoj pro sebe s manželskou postelí (?). Tvorba rozvrhu mě stála prakticky všechny nervy, co jsem měla momentálně k dispozici, tudíž jsem si z dnešní tvorby nic nedělala a brala to s klidem.

Ale konec už s těma vážnýma řečma.

Věci, co mě nutí křičet.. Hmm, měla jsem na mysli song Hey Superstar od americký skupiny Madina Lake, při jehož poslechu jsem měla už kolikrát chuť vykřičet si plíce. (Což se mi o prázdninách několikrát opravdu podařilo.)
(A chuť mám pořád.)
Na klip se můžete podívat tady. Jedinou mouchu to video má: je dost poznat, že je to točený na playback. Přímo vidím, jak by tohle Nathan uzpíval ve studiu, kdyby otevíral takhle pusu.
Asi jim napíšu, že mě donutili zapsat si nepovinnou němčinu pro začátečníky. Doufám, že se příští rok staví na Novarocku, když teď vydali to nový album.

Následující video mě rozesmálo tak, až mi tekly slzy proudem. To už se mi dlouho nestalo.

Nevím, co k tomu říct. Snad jen, chudák Tord. :D

PS: Tag nazvaný "The Wombats" by taky nebyl od věci. Just sayin'.

... III.

tagy: komentářů (0)

“I don’t know what love is,” I told her truthfully. “Only that it’s a weakness, and it should never be allowed to consume you. It will break you in the end.”

Julie Kagawa - The Iron Knight
(str. 272)

... II.

tagy: komentářů (0)

„Do not ever let anyone make you feel like you're less. Do not ever let anyone make you feel invisible. Do not let anyone–not even a teacher who constantly sends you for coffee–push you around.“

Richelle Mead - Bloodlines
(str. 291)

... I.

tagy: komentářů (0)

(...) Myslím na Travise a Harryho a na tuhle nekonečnou pouť a dochází mi, že někdy smrt přijde dřív, než ji očekáváte. Výjimečně jsme sice připraveni na to, že zemřou naši přátelé, rodina a milovaní, ale nikdy nejsme připravení na to, že zemřeme také my. Nikdy nejsme připraveni na vlastní neštěstí.

Carrie Ryanová - Les rukou a zubů
(str. 189)

tákže.

tagy: komentářů (0)

včera jsem se dobrovolně upsala minimálně k jednomu semestru na Vysoké škole polytechnické v Jihlavě.
heh, doprava je na tři věci, do nedávna jsem neměla ani zajištěné ubytování, protože koleje jsou tam stavěny asi jen pro tu největší elitu, která pochází z těch největších pr... dálek.

v hlavě si musím přehodit slovník z "ředitel, třídní učitelka, kmenová třída" na "rektor, prorektor" a podobný.. cokoli to je. štěkala tam na nás jedna pani včera, když jsme nedávali pozor a dělali rambál. tak sakra, je nám skoro dvacet a máme se chovat jako na prvním stupni základní školy? připomněla mi jednu učitelku ze základy na zeměpis, jejíž obličejové výrazy uměla moje sestra tak dobře parodovat, že jsem pokaždé chytala neuvěřitelný výtlemy. a když nám pak ta pani oznámila, že si s tvorbou rozvrhů budeme muset poradit sami (přičemž neprojevila moc soucitu), bylo jasné, že ji mít ráda za žádnou cenu nebudu.


a abyste věděli, vůbec mě to netěší. sedět tři hodiny ve vlaku nebo čtyři v autobusu? budu si muset nějak vycvičit močák, protože tohle bude docela problém...

zrovna ve chvíli, kdy jsem s maminou stála přede dveřmi studijního oddělení (které bylo v době zápisu zavřené, další bod dolů!) se v Rusku zřítilo to letadlo, na jehož palubě byly i tři české hokejky. cesta domů byla docela krutá, přes dvě hodiny jsem i přes sluchátka v uších slyšela zhruba každých deset minut o tom, co se stalo. vážně jsem doufala, že tam nebyli.
jenže pak to potvrdili a mě poklesla nálada. nevím, ale donutilo mě to přemýšlet o tom, že prakticky v každé chvíli se na světě děje něco strašnýho a my nemůžeme dělat nic, abychom to zastavili. život není fér.

jo, a samozřejmě, že mám strach. ale možná budu mít pokoj sama pro sebe. ^^

this summer has been incredible. how was yours?

tagy: , , , , , komentářů (0)

ten stres v den, kdy jsem maturovala. ta bezmezná úleva, když jsem to dala. to flákání, kdy jsem nic nemusela dělat. to nadšení, když jsem začala spřádat plány na Novarock. ten strach, co když se ztratím? to zklamání, když jsem nestihla Framing Hanley. (ten největší fail tohohle léta.) to dojetí, když jsem konečně viděla Linkiny. ty zničené hlasivky. ten pocit, kdy jsem chtěla, aby to nikdy neskončilo. ta zima, když jsem na višních promokla na kost. to teplo ve vaně. ty najeté kilometry. ten zmatek na cestě na Rock for People. ty litry kofeinu. ta pařba. ta krása, když hrál Tord na basu. ten Harryho úsměv. ta nekonečná únava. ten pocit, když jsem si zase lehla do vlastní postele. ten pocit, když mi slunce vyhřívalo kůži. ty hodiny spánku. ta zmatenost, když ke mně přiběhl nějaký kluk a snažil se mě políbit. ta druhá pařba. ti lidé, co jsem za tohle léto poznala. ten stres okolo vysoké. ta nevědomost, co se bude dít dál.

i got in! i got in!

tagy: , komentářů (0)

so how come i'm not happy or at least glad for it?


Dostala jsem se do Jihlavy na vysokou! Musím přiznat, že jsem spíš věřila (doufala?) v to, že mě nevezmou, a to teď způsobuje ten stav: no a co? tak mě vzali.

Čekám, že to na mě ještě úplně nedolehlo. Fakt, že budu pryč z domu minimálně na rok. Fakt, že svoji samostatnost budu vybrušovat do dokonalosti. Fakt, že mě tam nikdo nezná, takže budu moct začít s čistým štítem...

A nebo naopak, můžu ze sebe udělat někoho, kým bych chtěla být.

Tak jsem se tedy dneska přihlásila k zápisu a zjistila jsem, že jsem zmeškala termín pro přihlášení na vstupní kurz. Takže teď jako nebudu vědět, jak funguje školský systém, kredity a podobný vysokoškolský záležitosti? Shit. :D
Musím si začít zařizovat bydlení, pozdějc i brigádu a pak taky způsob, jak se tam budu dostávat.

No, ta pravá sranda teprve začíná!

Jediná věc, ze který mám teď fakt radost, je ta, že si budu moct jezdit do Prahy/Brna na koncerty bez toho, aniž by moje drahé rodičovstvo o tom vědělo. Mám takříkajíc volnou ruku. To znamená, že vidina toho, že uvidím Wombats potřetí za čtyři měsíce, má hnedka reálnější rozměry...

can't I just sleep under a tree? vol.3

tagy: , , , komentářů (0)

Dlouhé cestování. Slovenština znějící jako čínština. Levnej redbull. Natěšenost. Stavění stanu podruhé v životě. Myši pod stanem. Zima. Sluníčko, co pálí. Placky. Eura všude. Mačkání se. Skoro holčičí bitka. Modřiny. „Plechovky máte?“


V pátek v devět hodin ráno jsem odcházela na autobus směr Pardubice (-> Bratislava -> Piešťany), abych se zúčastnila druhého ročníku Grape festivalu. Než jsem do areálu dojela/došla, bylo něco po čtvrté hodině odpoledne.

Když jsem postavila stan, šla jsem se podívat na Fontánu pre Zuzanu. Mamině jsem napsala sms: Zuzana ma pry hrozne dobre vlasy. Ona odepsala: Ty jsi blba. Později jsem pak zašla i na divadlo o neposlušných dětech, které dobře pobavilo.
Jo, se slovenštinou jsem měla problémy (viz ten pán, co se mnou mluvil ve vlaku směr Piešťany), ale když na mě Slováci mluvili pomalu, dalo se to pochytit.
První den jsem čekala hlavně na Hurts, kteří splnili moje očekávání.
Theo je prostě štramák. Jen ty růže mohl taky házet i na tu
druhou stranu, kde jsem stála já. Při Evelyn se dokonce pokoušel rozsekat stojan na mikrofon, ale vydržel to.Slyšela jsem, že se při Hurts brečí. Já tu potřebu neměla, takže to pravda asi není. Hurts byli taky jedinou kapelou, na kterou jsem šla s foťákem v ruce, protože jsem věděla, že to nebude moc party hard.

The Sounds. Byla jedna hodina ráno, já stála ve druhé řadě s redbullem v ruce a čekala jsem. Po Interpol, kteří byli předtím, jsem doufala, že to bude něco rychlejšího. Interpol mě prostě moc nebrali. Ovšem Švédi to rozjeli slušně. Přede mnou stála jedna slečna a evidentně si pozici u zábradlí užívala. Zezadu se na nás začala mačkat jiná slečna, která už měla dost upito. A protože ta slečna u zábradlí nechtěla svoje místo pustit, otočila se a začala se prát po holčičím. Facka, rána pěstí, zuby, nehty. Moje ruka schytala pořádnej štípanec, po kterým mám modřinu ještě teď. Vtipné je, že obě protagonistky byly blondýny. (No offense.)

Po The Sounds jsem se chtěla jít podívat na The Qemists, kteří mi ujeli už na Rock for People. Chtěla jsem, aby zahráli Dirty Words. Jenže jsem byla už unavená (půl třetí ráno, víte), tak jsem se otočila po jednom songu a šla hledat svůj stan. Našla jsem, lehla si a pokoušela se usnout.
Zážitek festivalu: myši pod stanem. Minimálně dvě. Snažila jsem se spát, budila mě ovšem v intervalech dvou-tří hodin hudba, která vyhrávala až do pěti a taky ti otravní hlodavci, kteří pod plachtou stanu rejdili kolem mojí hlavy k nohám. Zkoušela jsem je kolikrát praštit, jenže to bylo zbytečný. Chvilku bylo ticho a pak to začalo nanovo. Po areálu se povalovaly balíky sena, na kterých byly matrace. Někteří šikovní Slováci si ji přitáhli do stanu a spali na ní. Druhý den byli pak požádáni, aby je vrátili na místo. Jo, na tom by se spalo! :D

Druhý den. Byla jsem nehorázně unavená a měla jsem co dělat, aby se mi nezavíraly oči. Pořádnej program začínal až v poledne, takže jsem se do té doby dopovala kofeinem, co to šlo, a snažila se vydržet. Věděla jsem, že všechnu možnou sílu budu potřebovat na Wombats. Na Sunflower Caravan jsem stála v první řadě a měla jsem krásnej výhled na Andyho.
Proč je nepozvali třeba na Rock for People? Zatracenej mainstream! Po nich jsem se šla natáhnout do stanu/pařeniště. Možná jsem na chvilku usnula, protože jsem po tom nebyla tolik unavená. United Flavour nic moc pro mě, takže jsem šla čekat na Nicelanda. Jo-ó, ten bavil hodně. Pak návrat do stanu, popadnout láhev s pitím a jít čekat na headlinery.

Po zkušenostech z Rock for People jsem věděla, že jít na Wombats bez pití je prakticky sebevražda, takže to byla buď láhev, nebo foťák. Láhev vyhrála. Murph a spol. měli hrát o dvacet minut déle, než v Hradci, a o to víc jsem se těšila. Můj crash Tord je neuvěřitelnej. Měla jsem docela kliku, že hrál na té straně podia, kde jsem stála já, měla jsem na něj lepší výhled. :D Palec nahoru za to, že zahráli My First Wedding. Ok, všichni v prvních třech řadách jsme maličko zdivočeli, ale u nich to jinak nejde. Na konci jsme je museli vytleskávat a vyřvávat, aby přidali ještě Let’s Dance to Joy Division. A pak se všichni zbláznili. The crowd went wild. Murphův skok a to, jak po něm skončil na zadku, byl k nezaplacení.
Zbyly mi unavený hlasivky, propocený triko a nohy, které mě odmítaly poslouchat. Nějakou dobu se teď obejdu bez bližšího tělesnýho kontaktu.

„We love you, Marina!“ ozývalo se, když tahle Britka s původem v Řecku nastoupila. Já si ji pamatovala jako slečnu s dlouhými tmavými vlasy. Překvapení festivalu, ona přišla s blonďatým mikádem a růžovými šatičkami, které prý měla na maturitní ples, na který nikdy nešla, takže je měla na sobě poprvé. Ještě že je v průběhu sundala. Bavila mě a na závěr jsem se snažila jí zatleskat s plechovkou redbullu v ruce. No, moc to nešlo.
Spala jsem líp než předchozí noc. Myši mi pořád lezli jak pod stanem, tak na nervy. Ráno jsem sbalila stan, nechala jim tam na památku další kolík (neúmyslně, doma měli radost :D) a vydala se na zhruba sedmihodinou cestu do vlastní postele.

Z trojlístku Novarock/Rock for People/Grape mi připadal nejlepší právě Grape. Dobrý ceny, parádní kapely (žádnej mainstream) a ucházející počasí se postarali o skvělou tečku za tímhle létem. Překvapilo mě, že bylo zakázáno brát si s sebou plechovky, ale v areálu jste si je mohli klidně koupit. Grape byl o dost... liberálnější? než Rock for People. Přineste si chlastu kolik chcete, my to kontrolovat nebudeme.

Je neuvěřitelný, o kolik jsem se za poslední dva měsíce změnila.
Už nejsem stejná, to v žádným případě. Jestli jsem se něco naučila, tak to, že když něco chci, musím si za tím jít. Kolikrát jsem za tohle léto slyšela: Já bych nemohla jet sama! No, to mě nezajímá a jestli koncert nějaký mojí oblíbený kapely bude znamenat, že budu muset jet sama, tak klidně. Lidem jsem se naučila nedůvěřovat a naopak se učím věřit sama sobě. Léto normálně nesnáším, ale hudební festivaly za tu spálenou kůži a kousek srdce, které tam vždycky nechávám, prostě stojí ^^

Přihlásit se k odběru: Příspěvky (Atom)