Tak hned na začátek:

novej blogger se mi vůbec, ale vážně vůbec nelíbí.

Ok.

Žiju.
Chodím na brigádu a během posledních 14-ti dní jsem si vydělávala na lístek na Novarock, který je zhruba za nějakých 5 týdnů.
Peníze už mám; jen, co dorazí na účet, se přesunou na účet jiný.
Jen aby mi ty lupeny nevyprodali.

Jediný problém, který s onou brigádou mám, je ten, že nemůžu mít více než 4 tisíce za měsíc, jelikož jsem byla hloupá a šla jsem se smlouvou na pracák. Příště už podle zákona hrát nebudu, you can bet.

V sobotu jsem byla s kolegyní indie pozérkou v Praze na Párty v nejlepší formě v pivovaru Staropramen. Vážně, proč mi nikdo neřekl, že je Lemon tak dobrej? Zrádci! A tak jsme objevily ideální nápoj na Rock for People.

V  pátek se v Hradci koná Majáles, tak se se ségrou chystáme. Ovšem jestli mě skolí to nachlazení/chřipka/cokoli to je, tak potěž koště...

Silní hrdinové, záchrana žen v nesnázích, zajatých princezen a dívek bez odvozu, založeno roku 1684. Co pro vás můžeme udělat?

Lauren Oliverová - Chvíle před koncem
(str. 360)



Normálně odmítám mít děti, ale u Ezry bych udělala výjimku! Nebo třeba i dvě.

Premiéra Hunger Games. Míra mého očekávání a míra mého konečného uspokojení si nejsou rovny.
Na druhou stranu to není žádné překvapení, jelikož se stane jen zřídkakdy, aby film překonal svoji knižní předlohu.

Tak abych rovnou přešla k věcem, co se mi nelíbily:
  1. ten, kdo se doposud neseznámil s trilogií od Suzanne Collins, respektive s prvním dílem, bude mít nejspíš problémy do příběhu se dostat. Necelých 400 stránek originální knihy se natáhlo na film dlouhý téměř dvě a půl hodiny, přičemž se někteří tohoto faktu můžou zděsit. Z knihy jsem měla dojem, že jednotlivé události a části příběhu do sebe plynule zapadaly, kdežto film mi přišel možná až moc nakouskovaný. Tady se začátečníci mohou dost ztrácet.
  2. nesrovnalosti či nevysvětlená jednání hlavních postav. Nemůžu to přičítat k záporům, ale konečné hodnocení to trošku přeci jen ovlivnilo.
  3. už při čtení jsem si přála, aby se příběh nerozvinul do milostného trojúhelníku, který by přehlušil všechno ostatní. Když se mě dnes ale kámoška zeptala "A s kým teda Katniss bude?", věděla jsem, že s filmy to bude složitější na provedení. Milostné trojúhelníky jsou v současnosti všude a už to nepůsobí působivě, ale dost lacině. Prostě a jednoduše: v Hunger Games není priorita to, s kým Katniss skončí a hotovo.
  4. herci. Jennifer a Josh jmenovitě. Proč jen na mě působili, jako by zrovna s hraním začínali a ne jako že už natočili pár úspěšných filmů? Možná to tak bylo zamýšleno, ale mně to vážně nesedlo. *jak se jen jmenuje ten třetí herec, co se tahá s Miley Cyrus?* Liam, jo Liam. Toho jsem brala, ale třeba za to mohl fakt, že se ve filmu nevyskytoval tolik jako Jenn & Josh. Zároveň jsem měla trochu problém s Jenn co se týče ztvárnění Katniss. Zezačátku všichni hudrovali, jak ji jako může hrát, když je blondýna (barva na vlasy fakt nikoho nenapadla?), ale to se zklidnilo. Jenn jako Katniss? Fajn, uvidíme jak to dopadne. Po shlédnutí filmu se mi ale do hlavy zaryla myšlenka, že je Jenn sice dobrá, na druhou stranu však ani nic moc extra. Katniss je silná, nezávislá postava a to, jak ji Jenn zahrála, mi nepřipomínalo tu knižní hrdinku.
  5. celý ten hype okolo. A porovnávání s Twilight ságou. S filmem nesouvisející argument, ale stejně.
Z pozitiv: parádní Capitol, Cinna v podobě Lennyho Kravitze, který je uvěřitelný, strašná spousta šílených kostýmů/paruk/líčidel/jídla a jedna lekačka, kterou moc nebudete čekat.

Finální hodnocení: 8/10.

Poslední dobou to mám se spánkem bídný. Usínám dlouho po půlnoci, takže jsem si o víkendu naordinovala intenzivní projížďky na kole, což mi pomohlo.


Zato se mi dneska zdálo, že mě honil Noel Gallagher (ex Oasis). Divné.

Rozhodla jsem se, že začnu běhat.

Přemisťování veškerých mých věcí mi vlastně poskytlo skvělou příležitost, protože tu mám trasu, která může měřit tak 700-800 metrů (možná kilometr), přičemž bych půlku běžela parkem. A ze schodů dolů, ne nahoru.

V neděli jsem sama se sebou vedla takovou vnitřní bitvu. Váhala jsem, jestli jít už odpoledne, nebo to nechat až na pondělní ráno. S jednomyslnou shodou jsem kývla na pondělí a měla jsem tak začít ničit svoje tělo. Viděla jsem v tom - a stále vidím - způsob, jak spalovat přebytečnou energii, která mi brání v noci spát, vztek, který bych si po cestě nějakým způsobem vybila a taky bych si zlepšila fyzičku.

Tolik k onomu skvostnému plánu.

Pondělní ráno jsem sice vstala dřív, ale ven jsem nešla. Mým dlouhotrvajícím problémem je neuvěřitelně slabá vůle. Hodně věcí či plánů v mém případě končí ještě v zárodku. Ovšem stále jsem se nevzdávala a říkala si, že bych mohla jít třeba odpoledne... ha ha.
Premiéru v úterý jsem si taky neodbyla, jelikož jsem odpoledne měla jet na kole na nádraží (žádný kousek to není.) Musím říct, že jsem cestou domů - což bylo před desátou hodinou večer - vymrzla a řekla si, že příště už žádný frajeřinky nebudou a hezky si s sebou vezmu bundu, ať si sluníčko svítí sebevíc.
Středa padla úplně, úterní návštěva kina mě nejspíš společensky moc vyčerpala, o té skoro smrtící jízdě na kole ani nemluvě. Já jsem strašně společenská osoba - vystačím si vážně sama.
Včera, tedy ve čtvrtek, už jsem si ale opravdu říkala, že půjdu. Jenže mi plány překazil sníh. For fuck's sake, really?! Nehodlala jsem riskovat zlámanou končetinu nebo zápal plic nebo tak něco, proto jsem to raději odložila.
Dnešní zamlžené ráno jsem též odolávala a sníh se pořád držel, neřád jeden bílej studenej.

A tak to šlo do kopru. Ale nevzdávám to a odteď si budu hlídat předpovědi počasí.

Do kina jsem jela na Válečného koně a musím říct, že jsem byla příjemně překvapená. Nevím, jestli si Spielberg v dětství hrál na vojáčky nebo s nima, ale on snad ani filmy s jiným motivem netočí, ne? I když má Válečný kůň přes dvě hodiny, vůbec mi to tak nepřišlo a v sedačce jsem seděla prakticky jako přivařená. Nejvíc se mi asi líbil fakt, že film měl víc dějových linek; nešlo jenom o Alberta a Joeyho, ale za ony dvě hodiny se setkáte s dalšími postavami, které se zapletou do dobrodružství Joeyho. Celkově byl film občas vtipný, občas emočně náročný (být citlivější povaha, bulela bych) a hlavně působivý. Doporučuju! x

Né.


Pomalu začínám odpočítávat dny, které mi zbývají do dne, kdy už nebudu náctiletá. Abych řekla pravdu, mám chuť udělat nějakou pořádnou chujovinu (asi budu muset dát echo R., že jsem si to s tou dlažební kostkou rozmyslela a aby přijel tím nejrychlejším vlakem.)

Hledání práce je neuvěřitelná zábava. Když člověk pošle životopis a nazpátek mu nepřijde ani odpověď - byť třeba záporná -, co si má jeden o takových lidech myslet? Dnešní svět mi přijde dost na psí bobek a lidi v něm jako nehorázní pokrytci. To, že nemám praxi v oboru nebo že jsem dosud nikde nepracovala (jak bych taky při škole mohla), neznamená, že nic neumím. No prostě vy hovada jedna dvounohá! Tudíž jsem se rozhodla, že příští rok zmizím z republiky. Zvažovala jsem, že bych prchla už letos, ale tohle léto si tu chci ještě užít. V roce 2013 klidně může Česká republika zaniknout nebo si jako prezidenta zvolit Karla Gotta, co mi je do toho.

Zběžně jsem si pročítala svoje články starší rok a více a je to vážně smutné. Chybělo málo, abych si začala zoufalstvím trhat vlasy nebo abych ty články nesmazala úplně. Úloha blogu se doteď nezměnila, buď tu nad něčím slintám, nebo si nad něčím stěžuju, ale v úplných počátcích to byla fakt bída. Omlouvám se za to, vím o tom a už tak nikdy psát nebudu. Čestný skautský.

Přemýšleli jste někdy nad tím, proč vás rodiče pojmenovali tak jak to udělali? Protože i jména o vás odhalí určité věci. To moje například o mně vypovídá, že "nic vám neodpustím, na nic nezapomenu, všechno vám spočítám a nenechám se odstavit na druhou kolej." Souhlasím s tím! A co teprve měsíc narození? To je v mém případě taky sranda založená na pravdě...

práce,

Rock for People a Grape,
Linkini 2x,
první kocovina?
Anglie + Skotsko
a snad ještě víc.

stay tuned! x

Tak trošku mám chuť se ohromně radovat, křičet do světa "JOOO!" nebo začít odškrtávat dny na kalendáři, co zbývají do začátku června.


Ale.

V posledních dnech začala řada evropských festivalů (abych to zjednodušila) naráz oznamovat, kdo kam přijede. Linkin Park tam, Kasabian tamhle a The XX zase o pár stovek kilometrů dál. Můj mozek nejspíš v poslední době zpracovává až moc hudebních informací, protože jak jinak si vysvětlit, že se mi naskytla možnost vidět Subways tohle léto třikrát naživo, přičemž z toho nejsem nijak odvázaná?

Slíbila jsem si, že si začnu hledat (do začátku třeba i nějaké ne moc dobře placené) zaměstnání, protože si chci letošní léto financovat hlavně z vlastních zdrojů. Ha, ještě že se blíží moje narozeniny! Na druhou stranu mě mrzí, že moje dny, kdy jsem stále náctiletá, se blíží ke konci.
Se slibem práce jsem začala i aktivně vyhledávat, kdo kam přijede. Možností a lákadel je spousta: Linkini na Rock im Park, Florence + the Machine na Southside, Wolf Gang na Grapeu, The Kooks na Rock for People nebo třeba The Flaming Lips na Colours of Ostrava.

No a pak si vyberte!

Bohužel nejsem milionář, takže musím svoje hudební a cestovatelské choutky krotit. Do této chvíle jsem se rozhodla, že stoprocentně pojedu na Rock for People, jelikož to mám přeci jen blízko a spaní ve stanu mi nehrozí, a stejně jako loni na slovenský Grape, protože Wolf Gang si nenechám ujet.
Ve vzduchu visí Rock im Park (aktuální cena 4300,-), protože jak řekla moje máma: "Linkini? Už zase?" Jestli tohle vyjde, tak to bude hodně natěsno.

A tak v poslední době tvořím strategie, sčítám ceny vstupenek a stalkuju facebookové profily všech festivalů, na které chci jet. Achjo, stává se ze mě strašnej stratég. *le sigh*

hudba je pro mě všechno. V-Š-E-C-H-N-O. Je špatný, když aspoň dvě hodinky denně neposlouchám hudbu. Jsem ten typ, co spíš poslouchá melodii než text. Ten největší a nejhorší trest pro mě by bylo ohluchnout. S klidem v duši přiznávám, že bych pak vážně uvažovala o sebevraždě. Mám ráda širokej výběr, rozhled, různorodost. Nevadí mi stereotyp. Razím heslo, že změna není život. Je málo lidí a věcí, co respektuju. Nedívám se lidem do obličeje, když s někým mluvím. Občas se podívám, ale delší zírání do něčího obličeje není nic pro mě. Na svém těle mám ráda jen svoje vlasy a oči. Jsem upřímná až to bolí, nedůvěřivá od přírody a věrná. Ráda spím. Dlouho. Šest hodin spánku je minimum, pod které nejsem ochotná jít. Deset a víc je luxus, který mi tělo dopřeje jednou za čas. Pivo a kafe nepiju, protože mi to smrdí, kouřit nikdy nechci a nebudu. Nechci se vázat. Nikdy, s nikým a v ničem. Závazky jsou pro mě jako past, ze které 1) není úniku nebo 2) se z ní hodně špatně utíká. Myslím, že ze mě bude workoholik. Jsem kreativní, ale jen do určité míry – ohledně vlastních věcí rozhodně jsem. Co se týče ostatních lidí a jejich věcí, co je mi do toho? VŠECHNO MÁ SVOU MEZ. V JEDNODUCHOSTI JE KRÁSA. ŽIVOT JE SVINĚ. NIC NETRVÁ VĚČNĚ. Důvěru a respekt si u mě musíte zasloužit. Nevěřím na lásku na první pohled. Vánoce mi s přibývajícími lety přestávají připomínat svátky klidu a Silvester mi už taky nepřipadá jako něco, co by se mělo nadmíru oslavovat. Dětství je asi jediné období mého života, o kterém s nikým nebudu mluvit. Chci tetování. Nemám dobrou náladu celoročně, někdy jsou chvíle, kdy člověk potřebuje trochu depkařit. Nechci potkat svého biologického otce. Neodpustím mámě tu zradu. Lituju, že jsem jednomu člověku neřekla, že ho mám ráda dřív, než bylo pozdě. Věřím, že se protiklady nepřitahují; proč jinak by lidi říkali, kolik společných věcí mají se svým protějškem, kdyby hledali opak? Ještě jsem nezažila kocovinu. Chtěla bych letět letadlem nebo se proletět balónem, přestože mám strach z výšek. Ráda bych se naučila vařit. Nechci mít děti a stát jako vzorná hospodyňka u plotny. Jednou za čas dělám ráda šílený věci. Jsem tichá a mlčenlivá, ale kolem správných lidí umím být i ukecaná. Myslím si o sobě, že jsem povrchní a ne moc hlubokomyslná. Miluju čtení, a to i klidně celou noc až do rána, kdy toho nakonec lituju. Mám ráda pevnou půdu pod nohama. Dělám si srandu prakticky ze všech a všeho. Mám dny, kdy nechci mluvit. Když nemám co říct, neříkám nic. A poslední dobou mám pocit, že se musím obhajovat.


Taková jsem.

“Do you ever think this world is a totally unfair, pointless, fucked-up place?”

Jennifer R. Hubbart - Try Not To Breathe
(str. 137)

V posledních dnech mám zmatek v tom, kde je vlastně doma.


V domě, kde jsem strávila 12 let, kde mě vytáčely narážky mých nevlastních sourozenců a kde jsem neměla dveře v pokoji, takže o slovu soukromí se moc mluvit nedalo?
Nebo v domě, kde jsem se zatím dvakrát vyspala, měla už jednu dost hnusnou noční můru a kde mám vlastní kout zařízený podle svého? (Situace dveří je tu lepší, ale pořád to není ono.)

Nevím.

Kdyby se mě teď někdo zeptal, jestli jsem šťastná, odpověděla bych, že ne, nejsem.

Už v době, kdy tohle celé šílenství jménem stěhování začalo (a o kterém jsem do určité doby nevěděla, ale nakonec jsem si složila 2 + 2 dohromady), se mi do toho nechtělo. Nyní, kdy už to celé končí a kdy bychom si z prázdných krabic mohli postavit nedobytnou pevnost a žít v ní, jsem už ráda, že je konec. Ale spokojená nejsem stejně.

Neříkám, že nový dům je špatný. Mám sice s mladší sestrou společný pokoj, ale to se dá přežít. Věc, která je snad rozčiluje nejvíc, je ta, že v dodatečně postavené stěně, která půlí obrovský pokoj na dva, je průchod, kterým je do našeho pokoje vidět. Hm, takže soukromí se zase nekoná. Všechno, co otčím musí udělat, je efektně se natáhnout a uvidí mi prakticky až do krku.
Samozřejmě, přeháním, ale stejně. Je tam naštěstí jakási roleta, takže se můžu spokojit s relativním soukromím.

O víkendu, kdy jsem tam poprvé strávila celé dny, byla docela nuda, protože ještě nemáme internet. Bavila jsem se tak, že jsem na sestřině kolečkové židli jezdila po pokoji z jedné strany na druhou, přičemž mi to následně bylo zakázáno, protože jsem prý dělala čáry. Aneb způsob, jak mi kazit zábavu.
Hudbu si nemůžu pouštět tak nahlas, jak bych chtěla, takže musím spoléhat na svoje sluchátka.
Sprcha je úžasná (doposud jsme měli jen vanu), lépe se holí nohy vestoje :D
Velkým mínusem je taky to, že tam není žádný otevřený prostor, kde bych si v létě mohla natáhnout nohy a opalovat se.
Kuchyň je malinká. Jsem zvědavá, kdy mamimě poprvé rupnou nervy.

Tohle všechno ale nebudu muset řešit dlouho (alespoň doufám), protože až si najdu práci, stejnak tam nebudu moc přes den. A v létě na festivalech, opalovat se.

You don’t get to choose if you get hurt in this world, old man, but you do have some say in who hurts you.

John Green - The Fault in Our Stars
(str. 307)

(Dneska si dovolím i poznámku: krásné, smutné a s předvídatelným koncem, ale přesto mě tahle knížka skoro doslova srazila na kolena. Po tvářích mi tekly slzy, ale dokázala jsem se i smát. Prostě ta kombinace prvků v knížce, co mě vždycky dostane.)

„Pro mě za mě,“ odpověděl otčím na to, zda bych si na zeď mohla něco napsat.


Dopadlo to následovně: 28 songů od různých interpretů od Linkinů přes Canterbury až po Wavves. Krása.

Ale taky bolest zad/ruky, unavenost, bílá barva všude a strach ze spadnutí ze žebříku. Žádná sranda, ale přežila jsem to i přes to neustálé klepání kolen a rukou.
Taky jsem tam nasekala dvě chyby a ulítlo mi jedno slovo. Ale nezasvěcení neporozumí, so don't worry.

A to znamená, že nám (aspoň podle Mayů) zbývá 356 dní života. 8544 hodin. 512640 minut.


(Matika mi nikdy moc nešla, takže počty berte s rezervou.)

Když to nebudu brát vážně, řeknu si: No, začíná nám pomalu hořet koudel za zadkem, co?

V tom následujícím (posledním?) roce musím:
  • vymalovat svůj šmajchlkabinet nějakou pěknou barvou a pak si tam něco načmárat
  • začít plánovat (poslední?) festivalovou sezónu
  • najít si práci - ale už fakt jako
  • koupit si lupen na Coldplay
  • pořídit si festivalové vybavení: nový spacák, sluneční brýle, špunty do uší a nejspíš i nějaký kolíky ke stanu do zálohy (znám se...)
  • snažit se nerozmyslet si to tetování (dávám tomu měsíce až dva roky)
  • přečíst aspoň 150 knih
  • ovládat svoji vznětlivost a nenechávat se otčímem zbytečně rozčilovat
  • shodit pár kilo a opálit si břicho
  • nenechat se překecat, abych šla znova na vysokou
  • nezamilovat se (knižní crushe se nepočítají)
  • postavit aspoň jednoho sněhuláka
  • znovu navštívit Anglii (fingers crossed! x)
  • nezešílet ze své mladší sestry
  • zároveň ji naučit poslouchat indie
  • drbat Gepana na břiše (...)
  • zkusit si znova obarvit část hlavy na modro.
Samozřejmě, většina těch věcí je naprosto nepředmětná.

Ale who gives a fuck? (již brzy na vaší klíční kosti)

Čtením tohohle nesmyslu jste strávili asi minutu, už je rok 2012! Tick tock, běží vám čas! :)

Zbytečně se nerozčilujte, na všechny se dneska vykašlete, nacpěte se cukrovím a prosím vás, neuduste se kapří kostí v krku, ok?

“(...) But yes, to answer your unasked question, I do understand the trust Charlotte has placed in us, and I do intend to behave myself. I don't want to see that squinty-eyed Benedict Lightwood and his hideous sons in charge of the Institute any more than anyone else does.“
“They're not hideous,“ said Tessa.
Will blinked at her. “What?“
“Gideon and Gabriel,“ said Tessa. “They're really quite good-looking, not hideous at all.“
“I spoke,“ said Will in sepulchral tones, “of the pitch-black inner depths of their souls.“
Tessa snorted. “And what color do you suppose the inner depths of your soul are, Will Herondale?“
“Mauve,“ said Will.

Cassandra Clare - Clockwork Prince
(str. 86)

Nepřipadá vám to krásný?

V posledních dnech se mi v hlavě neustále rodí nápad na to, abych si nechala udělat tetování. Ne nic ohromnýho, buď kousek textu nějakého songu, který pro mě znamená něco víc, nebo jen nějakou značku. Jako tihle ptáčci třeba. Umístila bych ho buď na klíční kost, nebo na bok, kde je mi docela vidět kost pánve. Na těch kostech mi přijde prostě cosi sexy, takže tak.

Sestra na mě včera vypálila, že příští září jim škola organizuje zájezd do Anglie. Rovnou jsem řekla, že jako žádnej jejich dozor nepojedu, jenže to jsem ještě netušila, že pojedou do ráje jménem Anglie... Samozřejmě, hned jsem změnila názor a teď si usilovně přeju, aby to vyšlo. A jestli si pár dní předtím skočím i na koncert Coldplay do Prahy, tím líp!


Byli tu. V Brně. Před třemi týdny. Sakra.

Dav na Rock for People? Lidi měli alkohol v krvi (a i ve vlasech) a sluníčko nám všem pražilo na hlavy (i když míň, než by se v létě dalo čekat), takže to bylo, ehm, prudčí?


Fandové na Grapu? Klidnější, i když ne o moc. Některý songy prostě dělají svoje.

V Lucerně? Famózní. Divoké. Nevázané. Mokré. A taky docela bolestivé. Haha, jak popis sexu :D

Říct, že tohle byl ten nejlepší gig mého života, nemůžu, protože:
  1. hudebním magorem nejsem moc dlouho, moc koncertů na svém účtu nemám
  2. doufám, že jich bude ještě hodně,
ale tenhle bude určitě bodovat vždycky někde vysoko na mém seznamu.

Publikum bylo perfektní a jak mnohé recenze z večera správně uvádějí, našprtali jsme texty, takže jsem neslyšela jen Murpha, před kterým jsem stála celý koncert asi metr, ale taky obecenstvo za mnou. Teda nejen tam, všude.
Věděla jsem, že tohle bude party hard, ale netušila jsem přesně jak moc. Zpocená jsem byla asi jako kdybych zrovna vylezla ze sprchy. Dlouhý vlasy na gig? Haha, příště radši oholit dohola. Boty? Ty se železnou špičkou, ať vás nebolí prsty. Skákat? Jo, nejlepší by bylo hejbat se i do stran a ne jenom nahoru a dolů, protože jsem po gigu měla problém normálně chodit. Hlasivky? Co to je?
Lokty/kolena na nepatřičných místech, pocit, že budu mít minimálně zlomený žebra a modřiny na 90-ti % těla, čísi vlasy v puse, strašná žízeň a nehynoucí potřeba tleskat/vřískat/skákat a říkat si o přídavek.

Už to skoro vypadalo na pokoncertní angínu (typické), ale dneska už to vypadá ok. Jen mám pořád občas pocit, že polykám žhavej uhlík a cítím, jak mi putuje krkem...

No prostě, Wombats do třetice všeho dobrého nezklamali. A prý přijedou brzy znova, can't fucking wait! :)