Life sucks

V posledních dnech nemám náladu na nic ani na nikoho. Jsem ze všech (a že jedna osoba hooodně přilila olej do ohně!) a ze všeho naprosto znechucená.

Vařit po anglicku znamená přivést potravinu do stavu vysušené hmoty bez chuti a zápachu, příp. smíchat všechny dostupné suroviny dohromady a rozmixovat na mokrou kašovitou hmotu. Ve druhém případě je dovoleno používat koření, ale jedině ve velkém množství a všechno najednou. Angličané často ani netuší, nejenže jejich kuchyně ve srovnání s kteroukoliv jinou ve světě neobstojí, ale dokonce je navíc už ze své podstaty špatná a dokonce proti základním gastronomickým pravidlům. Vezmi si už ten jejich podivný vynález fish and chips - smažené se smaženým!

Nova si zřejmě chtěla šplhnout; ráno ve snídani dávali tenhle klip, čemuž jsem zpočátku nemohla uvěřit...

Svět postihla ekonomická krize loni, mě až teď.

1) Lupen na RfP
Tohle už není problém. V pondělí bych si ho snad už mohla koupit, takže předejdu možnosti (a taky depresi), že mi zase někdo ujede. UŽ NE!

2) Lupen na Prague City Festival
Poté, co jsem včera přišla na to, že mají přijet 30 Seconds to Mars, jsem si řekla: Sakra, já bych na ně chtěla jet! Navíc přijedou blink-182 a Angláni Hadouken!, takže bylo celkem snadno rozhodnuto, že pojedu... tedy pokud zoufalé náctileté fanynky nevykoupí lupení už 3 měsíce před akcí jako takovou. Mám sice v brzké době narozeniny, ale kdoví, jak propukne celá ta marsmánie.

3) Knížky/Books/Les Livres
Jelikož jsem knihomol a není den, kdy bych naprosto nic nečetla a vím, že v dubnu vychází tři knížky, které bych moc chtěla, netuším, jak tohle pořeším. Asi si zakážu si je objednávat/předobjednávat. V souvislosti s RfP jsem chtěla začít šetřit, abych si když tak mohla koupit nějakej ten merchandising, ale to bylo ještě předtím, než se Marsové dohodli, že teda přijedou...

4) Hudba jako taková
Cédo na konci února vydává Clare Maguire a 25. března taky svůj debut vypustí do světa Natalia Kills, který bych si moc ráda pořídila. Nemluvě o tom, že už delší dobu básním o tom, že si pořídím Hurts a poté, co jsem přišla na to, že placka The Wombats stojí na amazonu 4 libry, jsem začala toužit i po něm...

5) Kino
Možná je poněkud troufalé, že se považuju za filmového fajnšmejkera, ale beru za povinnost chodit do kina alespoň jednou dvakrát za 2 měsíce. I Am Number Four, Beastly, Red Riding Hood a Your Highness... tyhle vidět prostě chci.

6) Barva na vlasy
Posledním zanedbatelným bodem, na který jsem si teď vzpomněla, je projev mé rebélie nabarvit si alespoň část vlasů na modro. Jenže ona ta barva taky není zrovna nejlevnější, víte...

Oním songem, na který v posledních dnech nedám dopustit, je To the Moon & Back od Savage Garden. Je možné, že jsem tu o nich už psala, a jestli jo, tak se omlouvám, jenže to se vážně nedá.. Oni byli tou první kapelou, na kterou jsem začala fakt viset, oni mají song, který mi zůstal v hlavě po tolik let nezapomenut... Thanks, guys!

Poslední dobou mám pocit... like I was in love or something like that. And I don't like it at all. Poslední dva dny totiž bylo nádherný počasí a já si dneska začala uvědomovat, jak moc mi sluníčko chybělo, přitom léto nesnáším a pozdní jaro už je taky na mě moc teplo.
Zatímco dneska bylo okolo sedmi osmi stupňů a já vstřebávala sluneční paprsky kdykoli to šlo (škola/bus/cesta domů), nechápala jsem kolemjdoucí v rukavicích a se šálami pevně omotanými kolem krku. Kochala jsem se letícíma dopravníma letadlama (Vemte mě s sebou!) a vymetenou oblohou, kde byly navečer vidět oranžový mráčky. Něco je vážně v nepořádku. Však počkejte, jakmile budou teploty +20 stupňů, budu zase hlasitě nadávat. Asi si jen potřebuju prohřát kosti po zimě. Snad.

Paní učitelka na občanskou nauku si to u mě dnes významně pohnojila. Jako že vážně. Do konce roku zřejmě nebude schopná to nějak napravit. Probíráme etiku a vždycky po nás chce, abychom se u toho tak různě rozpovídali.. což první hodinu v úterý tak dobře nejde, protože půlka třídy straší ve škole tak od 6:45 (a co takhle začít jezdit vlakem, Nikolo, když ti hodina začíná až v 7:10?). O lidech, kteří jezdí na pravé straně (tedy Britové), prý taky neříkáme, že jsou to nemramové a blbci. To jí zaživa neodpustím. Na Francouze jí taky nešahám, tak ať nechá Brity žít a čte si zase v kabinetu Balzaca v originále...
Navíc se obléká jako by žila v dávných dobách a myslí si, že naše generace (17-20 let) stále chodí do skautů...

Nu a to bude zase projednou vše, žaludek volá. :D

Aneb hudební kousky, které nenechají můj mozek ani na chvíli si odpočinout.
Dneska jich vyjímečně bude víc.

Heh, prvních pár sekund mi připomíná reklamu na jedno rádio, kterou neustále vídám v kině :D
The Famous and Naked nejsou téměř (nebo vůbec?) známí, a v tom je právě to kouzlo, který mě přitahuje. Kromě Girls Like You doporučuju ještě Punching In A Dream.

The Ting Tings :)

Včera mě užírala jedna myšlenka, a to: chybí mi nejlepší kámoška.
Však víte, taková, která by vás brala tak, jak jste se narodili, která by měla podobný suchý smysl pro humor (a která by se tudíž smála stejným vtipům, nad kterými ostatní jen kroutí hlavou), která by vás tahala z depresí a hlavně která by s váma chodila na koncerty kapel, které netvoří hlavní náplň vysílání onoho rádia s názvem po světadílu s číslem, které si hodně fandí.

Uh, já prostě nesnáším mainstream. To, že strčili Hurts do hitparády onoho rádia, mi taky není zrovna po chuti...

Jo, přece nejde, aby byl kluk nejlepším kámošem, ne? Nejsem zastáncem názoru, že přátelství mezi holkou a klukem prostě nejde (protože JDE), ale bylo by to docela na hlavu..

Včera to vypuklo. Naráz se vyřešily problémy číslo 1 a 6.

Musím se přiznat, že z maturiťáku jsem byla nervózní už od prváku. Byl to tak trochu strašák. Já a v šatech, navíc mít podpatky? Směšná představa!
Šaty jsem zvládla, do podpatků jsem si kvůli předtančení ala Dáda Patrasová/Michael Jackson/Pomáda netroufla. A víte, jak to vypadalo? Tak, že jsem byla snad nejmenší. Aspoň z jednoho videa je to vidět. Z vlastní zkušenosti ale vím, že to nebyla pravda.
Na vlasy a líčení jsem si zamluvila svou sestru, která měla přijet z práce. Přijela dřív a odepřela mi tak šanci na chvíli si zdřímnout, což se projevilo v jednu ráno a v autě cestou domů. Teplo ze mě vysávalo poslední šťávu a i ten kofein, kterého jsem v sobě měla víc miligramů než obvykle, působil snad opačně nebo co.

Vlasy jsem měla za hodinu hotový. Makaly na nich ségra s bábinou a výsledek stál celkem za to: dalo by se s klidem říct, že jsem vypadala jako čarodějnice. Jak jsem si barvila vlasy na modro, dopadlo to tak, že jsme to pak barvily znovu a výsledná barva byla dofialova. + střípky na hlavě, milion spinátek a tuna laku na vlasy... Představa mytí si vlasů a následného rozčesávání mě děsila. V šatech jsem zpočátku nemohla dýchat, z čehož si moje nevlastní bábina udělala další Vánoce. Vlézt si do auta? Taky docela složitej úkol! Na místo plesu jsem ale dojela v pořádku.

„Maturantka?“ zeptal se mě sekuriťák u vchodu.
„Mm-hm,“ zamručela jsem na souhlas. Zeptal se na třídu, uvedla jsem, že jsem první v abecedě a šla jsem. Nervozita, která se projevovala už od rána, začala gradovat.
Nakonec se ukázalo, že jsem přijela akorát na nácvik předtančení. Už když jsme nacvičovali v aule si mnozí stěžovali na nedostatek místa. V šatech to bylo horší. Ale víte vy co? My to zvládli! Jsme prostě elita. ^^ Spolužáci si předávali drb, že se na naši třídu přijde podívat nejvíce lidí. Kolik jich z těch 13-ti set (čísly: 1300!!) přišlo kvůli nám? No to je fuk, předtančení jsme zvládli, vysloužili jsme si potlesk, úspěšně jsme se i ošerpovali – a já nespadla ze schodů! :D –, mnozí z nás dostali do hlavy mincemi a potom už přišlo na řadu video.

Znáte ten pocit, že jste tak nehorázně šťastný, až se vám chce brečet? Já měla namále. Mirek vytvořil z našich a učitelských hereckých výkonů dokonalost:


Z hlavních protagonistů bych chtěla vypíchnout pana učitele Vodu („Já věděl, že to jednou přijde.“), paní učitelku třídní (ukazovátko o tabuli ala Igor Hnízdo) a pana učitele na tělocvik, který si už svůj první týden na škole vysloužil nové jméno Chuck Norris. You rock! Na plese se ukázal i náš bývalý pan učitel třídní, který se smál od ucha k uchu.

(Dobrovolně přiznávám, že mě víc pobavilo video třídy 4.SL, které způsobilo smích až k slzám. Kdo by to do vás řekl, esesáci? Nicméně pořád kopu za naši třídu. :D)
EDIT: Kochejte se, vážení! :D

Celou noc jsem usrkávala (svou oblíbenou) vodku s džusem. Ta druhá už byla silnější, takže se mi pak lehce motala škeble... ale dostal mě z toho Red Bull. Toho druhýho jsem si smíchala s nápojem džus+griotka své bábiny, která evidentně o alkohol nejevila zájem. Chtěla sice tancovat, ale projevilo se, že nejsem ani moc společenský typ, ani si moc nepotrpím na tancování. O půlnoci se zašlapovali šerpy za zpěvu „Já na to mám!“ a všudypřítomného veselí. Ve čtvrt na dvě jsme odjížděli, ve dvě jsem šla spát poté, co jsem si za pomoci mámy z vlasů vymotala všechny nezbytnosti.

Sloh na šest set slov, ale musela jsem. Tohle se děje jednou za život a náš ples byl prostě famózní. Možná že nebudeme až tak špatnej ročník. ^^

Je dobrá nebo špatná věc, když vás zmáhají hormony (či co) a vy toužíte udělat něco naprosto šíleného?

Včera mi sestra vykouzlila na hlavě modré pruhy. Pure awesomeness.

Poslední dobou nemám vůbec šťávu. Minulej pátek jsem zalehla o půl deváté večer a spala dvanáct hodiny, dneska to vidím na zalehnutí už v osm, což by znamenalo 10 hodin spánku. Stejnak zítra přijdu domů vycuclá jak baterka, takže je to jedno.

To, že nesnáším lidi, je v mém okolí všeobecně známá informace.
Ale jestli je jenom jeden typ lidí, které vážně nemusím ze všeho nejvíc, tak jsou to.. no, říkejme jim třeba pejsánci.

(Ano, budu mluvit o jedné konkrétní osobě. Nebo že bych jich znala i víc?)
Pejsánci jsou lidi, kteří se za vámi plazí doslova jako pejsek, nemají vlastní představivost (neříkám, že nemají nápady) a oplývají neuvěřitelnou nerozhodností. Bez cizího přičinění nevědí, co dělat - a protože mluvím o konkrétní osobě, mám na mysli mé přičinění nebo i někoho dalšího.
Rovněž snaha být na světě (nebo řekněme třídě, skupině..) ten/ta nejlepší u mě nenachází porozumění.

Hmm, asi se díky své dnešní mimořádně špatné náladě půjdu utopit. #joke

Učení na maturu.
Učení normálně do školy.
A knížky.
+ za měsíc Glee, Vampire Diaries a Bones.

?

4x týdně chodím domů za tmy, a to si mám ještě najít čas na maturitní otázky ze zemáku a ZSV? Učitelé se definitivně zbláznili!

Slova Lorda Voldemorta. Not mine.

Taky si říkáte: zase o rok starší?

Už jsem to psala. Napíšu to znova.

TOHLE BYL ZATÍM TEN NEJLEPŠÍ ROK!!!

Událostí roku byl dárek k osmnáctinám - poznávací zájezd do Anglie. Tím se ni naprosto splnil sen. V nejbližší době si chci začít hledat brigádu na prázdniny, abych tam byla 3 měsíce, a ne 4 dny.
3 měsíce v ráji. Oh. My. God.
Můj vysněný výlet ale znamenal utrpení v podobě neslyšení řady špičkových kapel na fesťáku Rock for People. Matt Bellamy byl tak blízko, tak blííízko! Přiznávám, že jsem si (myslím, že ne) na ně v Anglii ani nevzpomněla. Měla jsem plno práce očumováním okolí, Mini Cooperů a Conversek :D
(Abych si RfP 2011 pojistila, chtěla jsem po Ježíškovi lupen. To, co jsem chtěla nejvíc, jsem stejně nedostala; prý v lednu?)

Ale zase zpátky na zem. Stal se ze mě maturant. Paní učitelka třídní - seč se snaží - stále nepatří mezi mé oblíbené. A pak tu taky máme tu záležitost se státními maturitami. Možná že náš ročník bude ten jediný, který je naostro bude psát. Mnozí - a to i včetně mě - si myslí, že náš ročník představuje pokusné králíky. Buď to vyjde, nebo ne.
Situace doma stagnuje. Moji drazí starší nevlastní sourozenci (3, prosím) už nejsou doma, a protože mě tatík už nezpracuje do svého ideálu, svou snahu může soustředit na moji mladší sestru, která už začíná zatínat drápy. Jestli z ní bude někdy právnička..
Nedávno jsem zažila svůj první rockový koncert. It was awesome! A ještě ke všem šlo o indie z Anglie.. Hoši se mi dostali jak pod kůži, tak i do hlavy, kde nějakou dobu po koncertu stále Jamie zpíval: „I can't get enough, I can't get enough.. everytime I think of you it takes me over.. I can't get enough, I can't get enough.. everytime you punish me it takes me closer..“
To jsem se zamilovala. Fakt.

Slíbila jsem si, že (už) si žádnýho kluka nepustim k tělu. Což docela odporuje tomu, co jsem napsala před chvílí, co? Jenže jsou věci, který mít můžu a který ne.. it's the way it is.
Pomalu jsem začala uvažovat, co po střední. Říkala jsem si co nejdál od domu a rodičů!! jenže nakonec u mě na celé čáře vyhrála škola, která se stejně jako obchodka nachází v Hradci. Problém? Na tu fakultu se hlásí nejvíc lidí z celé univerzity. Jo, docela problém.

Moje anglofílie se utužila, stal se ze mě bilbliofil - nebo knihomol, whatever - a závislost na hudbě se taky prohlubuje, samozřejmě že směrem k Anglii. Album roku? Lungs od Florence and The Machine! Florence je prostě skvělá a ty její songy jsou dost chytlavý. Jenže to album ovšem nevyšlo letos. Letošním nejlepším bych zvolila asi Happiness od Hurts. Ten jejich popík je tak slaďoučkej, až je dobrej. Ke všemu mají v březnu přijet do Lucerny, tak doufám, že se tam s Ivou nějak propašujem. Jej, a kde jsou Linkini? Sorry, guys, ale za Robot Boy vás fakt nemůžu vybrat jako cédo roku. Takhle by to prostě nešlo. Filmem roku byl dala asi Black Swan a to i přesto (!!!), že jsem ho ještě neviděla. Do konce roku to snad ale stihnu! :D Četla jsem recenze a koukala na hodnocení, což mě přesvědčilo, že by to mohlo stát za to. Knížky jsem rozebrala tady.
Propadákem byl pro mě Harry Potter. Jít na druhou část by pro mě znamenalo jít tam za trest. Ale pokud se to někomu líbí, tak jim to neberu.
EDIT: Ano, Black Swan byl vážně výbornej film! A teď jsem si vzpomněla na ten totálně nejhorší film (teď už) loňského roku - Skyline. Hodnocení: -5/10

Tak Vám teda přeju šťastnej novej rok a takový ty věci, co se ještě přejou.. Ne, přání mi fakt nejdou. :D

Ani nevím, jak dlouho ty pošuky znám, ale dva roky to budou minimálně. Teď mě tak napadlo, že vlastně ani nevím, kolik nás tam je :D No, prostě dost. V tomto článku najdete vybrané hlášky (samozřejmě, že je nemám všechny!), které způsobovaly většinou salvy smíchu. Jsou vytržené z kontextu, takže je asi nepochopí všichni, ale my víme svoje, že? :D

kůstka: *klepe si na čelo* nezdržuj laskavě
já: kůstko tak házej, chytám :D
já: všichni *dva smailíci klepající si na čelo* :D
kůstka: moment.. co házíš?.. :D
kůstka: hlavně liz *klepe si na čelo* :D
já: hlavně ten blb kůstka *klepe si na čelo* :D
kůstka: a hlavně ta dementka liz *klepe si na čelo* :D
já: liz už něco promluv nebo po tobě hodím botu // říkám, házej *klepe si na čelo* :D
já: ty grázle *klepe si na čelo* :D
maruš: vy grázlové *klepe si na čelo* :D
kůstka: házej.. ale ne do mě.. ne do mě *klepe si na čelo* :D
maruš: vy hubení špekouni *klepe si na čelo* :D
kůstka: ty grááázlííčkuu ušatej *klepe si na čelo* :D
(...)
já: ty seš parchant... ti budu říkat.. kost :D

já: dobře se doplňujem :D
maruš: jsme dobře sehraná trojice :D
já: a chybí nám čtvrtej do páru, co :DD

maruš: Brichta je dobrej *souhlas* lepší než Vojtek :D
šuš: :DD kdyby to bylo tak před 15ti lety tak na něj jdu :D
já: šuš, kolik měsíců ti bylo před 15-ti lety? :DD
šuš: :DDD 5? :D

já: kam tebe pašovat proboha? :D
kůstka: do báglu liz.. když už sme se dostaly až k báglům :D
já: a pak tě vzít sebou do pardubek, jo? blázne :D
kůstka: co.. do pardubek?.. nee tak ne.. měním názor :D ale do kroun bys mě mohla vzít.. za nějakou tu flaštičku redbullka :D
já: za 10 litrů redbulla :DD, se nedoplatíš kamaráde :D
kůstka: no tos přehnala trošku s tou cenou *klepe si na čelo* :D
road: 250 mililitrů stojí asi 40 ne :D takže litr 160 a 10... 1600 :D:D

Prostě neuvěřitelné, že tenhle rok, který byl pro mě doposud snad ten nejlepší, pomalu končí. Nějak zatraceně rychle to uteklo, ne?

No nic, všem přeju veselý Vánoce ;)

... že už mi ta písnička nehraje v hlavě.

Chápejte, cvičili jsme předtančení.
A protože nikdo nepřišel s ničím lepším, našel náš třídní šašek na youtubu Dádu Patrasovou a jelo se.
Zbytečné tvrdit, že mi kazí hudební vkus.
Navíc se do toho později zamotali i Lunetici a něco, co se jmenovalo Jedu na koni. Já to v životě neslyšela, je to ale slušnej haluz! :D

Ani po čtyřech vyučovacích hodinách jsme neměli nic, co by přesahovalo 1 minutu.
Uf, to bude ještě složitý! :D

Každopádně si ten poslední půlrok hodlám náležitě užít!!

Vážení, tento týden (počítám od soboty) byl jedním z nejlepších tohoto roku.
Ale Anglii prostě nic nepřebije!

Už jsem tady psala o tom, že jsem v sobotu neočekávaně byla v kině na první části posledního dílu Harryho Pottera. O tom psát ale nechci. Na náměstí jsme měli trhy a moje blonďatá sestra tam vystupovala. Stihla jsem jenom kousek.
Zaskočilo mě, že nemá nějakou významnější roli; hrála soba.
Atmosféra i v tom mrazu byla skvělá, dokonce i máma mi přišla na chvíli v pohodě.
V pondělí to bylo taky všechno v suchu. Psali jsme sice pololetku z ajiny, ale jak se dneska ukázalo, učit se nebylo potřeba (i bez přípravy 89%?).
V úterý jsem si došla do kina na film Na doraz, na který jsme šla hlavně kvůli Robertu Downeyovi Jr. Ty prachy za shlédnutí jeho hereckého výkonu rozhodně stály.
Středa byla oním dnem, na který jsem se těšila asi 2 měsíce. Paní učitelka na zeměpis udělala mně a Ivě ohromnou radost tím, že byla nemocná. Odpadly nám totiž dvě poslední hodiny a já měla dost času dojet si domů nachystat se na večer. V plánu totiž byl pražský koncert Anglánů The Feud.
A byla to sranda:
Vlak z Pardubic do Prahy nám téměř ujel (doteď si říkám, že tomu průvodčímu dlužíme alespoň čokoládu..), v Praze byly velice kluzké chodníky a v Palladiu mají moc hezké knihkupectví i s koutkem, kde prodávají originální knížky. Iva dokonce zparodovala i Open Card - nebo co to vy Pražáci máte :D
„Já vím, kde to je. Tam trefíme za pět minut.“
Omyl. Šly jsme asi 15 minut a bloudily kolem hotelu Paříž. Klub Chapeau Rouge prý je pajzl. To není pravda; je sice zastrčenej tak, že není snadné ho najít, i když je doslova na rohu, ale bylo to tam fajn. Hodně červené, malé, útulné.

A Banquet jsem doslova brala jako předkapelu a asi po pěti písničkách se nemohla dočkat Anglánů. A že ti to rozjeli!
Sice zahráli jenom asi 8-9 songů, ale to mně vůbec, ale vůbec nevadilo. Lidi byli fajn, komunikovali, zpívali a tleskali. „Make some noooooooise!“ Po show jsem si koupila cédo. Iva si odchytila Stephena, se kterým se vesele vybavovala už na Rock for People '10, aby se jí podepsal.
„I don't have a pen.“
„I do!“ Já prostě věděla, že tu černou fixu budu potřebovat.
„That's good. 'I do.'“ Zeptala jsem se ho, jestli by tam nemohl počkat. Jenže než mi ty slečny daly cédo do ruky, Stephen se vypařil na záchod. Takže jsme tam čekaly.
Vyplatilo se to; mám je komplet všechny tři ^^

Co mě ale rozsekalo byla návštěva Nicelanda. Jednu chvíli stál ode mě dokonce asi tak na dva kroky. Ještě teď se užírám, že jsem si neřekla o podpis.

Odcházely jsme a já byla šťastná jak blecha. Ve vlaku v kupéčku jsme jely s nějakýma cizincema. Jeden tam chrápal, z toho druhýho jsem si dělala srandu a Iva se nemohla přestat řehtat.. Prostě já :D
Spát jsem šla ve dvě ráno. Vůbec jsem se nevyspala, takže jsem to doháněla včera, když jsem na dnešek naspala 10 hodin. Neuvěřitelný.
Včera jsem zase byla v kině, tentokrát jsem chtěla vidět Bena Barnese, čímž jsem tu mojí anglofílii hezky zakončila.

Můžu si ten týden zopakovat, prosím?

Včera jsem nečekaně jela na první část posledního dílu o tomhle kouzelníčkovi.

2 věci:

1. Za film bych v žádném případě nedala plnou cenu.
2. Na druhou část mě nikdo nedostane.

Prostě a jednoduše, vůbec mě to nebavilo.

Víte, já jsem vážně magor.
V úterý jsem byla vzhůru skoro do tří hodin ráno.
Dnes jsem byla vzhůru do půl druhé ráno.
To proto, abych si přečetla finále série Vampýrská akademie.
But it was worth it ;)

Bez kofeinu jsem vydržela 15 dní.

Do snů mi vlezl Billy a Charlotte ze skupiny The Subways. Billy mě dloubnul do žeber, abych se posunula o jednu židli dál a Charlotte po mně házela jakousi zátku od šampáňa... Ono se něco oslavovalo?

Ale teď už musím jít spát..