Life sucks

Dneska jsme tam byli. Bohužel jsme nemohli nic natáčet nebo fotit, takže nic nebude. Maximálně tak video z youtubu:)
Nejdřív nám pustili film, jak to celý začalo a pak jsme jeli elektrickym vláčkem po areálu. Jen do lakovny a svářovny (tam jsme byli chvilku) nás nepustili. Dostali jsme žlutou helmu, brýle, sluchátka s vysílačkou a šli jsme. Jako ale paráda! Nad náma "se vezly" díly a všude to tam bylo takový propletený, všude se něco pohybovalo. Ty roboty bych chtěla mít doma - by za mě vyprali, vyžehlili, uvařili, uklidili...

Na cestě domů z Kolína do Pardubic jsme jeli celkem narvanym vlakem z Varšavy do Olomouce (nebo Brna, teď nevim jistě), číslo 115. Přisedla jsem si k nějaký starší paní, která si četla knížku. Když přišel průvodčí a ptal se mě na lístek, řekla jsem: „Nás je tady víc, jsme na výletě.“ Zřejmě pochopil. Jenže pak: „Jo tak na výletě...Ve vlaku...A já jsem tady v práci.“ Jen jsem hodila úsměv. Pak jsem viděla třídního, jak mu podává jízdenku. Když odcházel zase zpátky, řekl na Martinu: „No a ty patříš kam?“ A ona: „No vždyť tady učitel byl.“ A on: „ Jo to byl ten mužskej?“ A ona: „No to byl on“ Poté máchnul rukou a odešel se slovy: „Tohle už vážně není k smíchu.“ Směrem naproti mně seděl takovej hezkej kluk. Tmavý (skoro nebo úplně černý) kudrnatý vlasy, brýle, černej kabát (na ramenou takový ty ty, co nosej vojáci a maj na tom hodnosti), batoh u nohou a boty takový normální. Koukal po mně, já po něm, a i když jsem se na něj nedívala, věděla jsem, že on se dívá. V Pardubicích jsme přestupovali, takže jsem vstala, zřejmě se na mě díval, jenže já mu nevěnovala ani jeden pohled (SRABE!!!). Najít ho by znamenalo najít jehlu v kupce sena.