Life sucks

Ve škole jsem málem usnula.
Ještě ráno ale jsem viděla toho fešnýho kluka (no tak fajn, jméno řeknu, Honza), na stanoviště přišel zleva, pak během chvíle přešel předemnou a postavil se vedle Verči. Těsně. Nevim, jestli se díval. Možná. Každopádně zítra maturuje z angliny, takže ho asi nepotkám.
Mini Cooper jsem neviděla. Po tom, co jsme na chatu včera s Panem X plánovali jeho společnou krádež, ho dnes budu muset zklamat.
Přišla jsem domů, otevřela vchodový dveře a podivila se, že je andulák podezřele zticha. Podařilo se mu ulítnout z klece, takže jsem já letěla zavřít dveře. Pak jsem poslouchala, kde je. Za skříní se ozýval zvuk, jakoby tam škrábala myš. Vzala jsem si baterku a posvítila si za skříň. No a byl tam. Jenže jak ho dostat ven? Volala jsem na něj slovy pipino, poď ven, no a on šel po hlase a za světlem. Během pěti minut byl venku. Poté se ale odmítal nechat chytit utěrkou. „Já tě tady nebudu nahánět!“ křičela jsem v obýváku a běhala z jedný strany na druhou. Musim se přiznat, že jsem použila dost nevybíravý způsoby na to, abych ho do tý utěrky prostě dostala. Jakmile byl na zemi, hodila jsem na něj tu utěrku, vzala ho do ruky (kde se mě marně snažil klovnout) a strčila do klece. Nevím, jak dlouho byl na výletě, ale měl hlad a žízeň. Výletník jeden...