Life sucks

V říjnovém čísle se objevilo pár věcí, u kterých jsem se ve škole hlasitě zasmála. I. na mě koukala jako na blázna.
(...) Není se čemu divit, že poplašený Bellamy zabíjí svou domácí drůbež, pěstuje vlastní zeleninu a v místním koloniálu vykoupil všechny zásoby plechovek s fazolemi, protože se pomalu připravuje na kolonizaci „těmi“ ze vzdáleného vesmíru. (...)
Na titulní stránce je napsáno: Matt Bellamy „Mám talent na zabíjení slepic!“
(...) To, co jeho italská přítelkyně nazývá „lehkým schizoidním stavem“, je ve skutečnosti obsesivní úcta k vrcholným dílům klasiků, kteří jsou sice mrtví, ale jejich hudba a její odkaz je děsivě živý natolik, že když si vnímavý Bellamy přehrává Chopina, má pocit, že mistr sedí vedle něj na stoličce. (...)
A na závěr rozhovor...
Otázka: Popiš toho druhého třemi přídavnými jmény...
Matt o Domovi: Vlídný...Ješitný, blonďatý...Nevím.
Dom o Mattovi: Šílený, někdy matoucí, hnědé vlasy...
Otázka: Čím byste byli, kdybyste nehráli v Muse?
Dom: To je těžká otázka...Asi bych zřejmě dělal něco spojeného s hudbou, možná nějakou jinou formu umění, na škole mě bavilo malování...Nebo možná astronaut?
Matt: Já bych byl profesionální hráč pokeru.
Otázka: Nejhorší talent?
Matt: Mám talent na zabíjení slepic, protože jich mám plnou zahradu, takže jsem se naučil je rychle vzít za nohy, otočit hlavou dolů a bleskově jim zakroutit krkem. To není zrovna hezký talent, jsem jednoduše řečeno vrah.

Blonďák mě dostal. Jednoznačně.