Life sucks

Z pohledu Belly

„Máš několikanásobný rozštěp osobnosti?“ zeptala jsem se přísně.
„Děláš to znovu.“
Povzdechla jsem si. „Tak fajn. Na co se mě chceš zeptat?“
„Říkal jsem si, jestli od soboty za týden – víš, v den toho jarního plesu –“
„Snažíš se být vtipný?“ přerušila jsem ho a přiblížila se k němu. Můj obličej byl celý zmáčený, jak jsem vzhlédla do jeho tváře. Díval se na mě uličnicky pobaveným pohledem.
„Necháš mě prosím tě domluvit?“
Kousla jsem se do rtu, sepjala ruce a zkřížila prsty, abych nemohla udělat nic ukvapeného.
„Slyšel jsem tě, jak říkáš, že ten den pojedeš do Seattlu, a tak mě napadlo, jestli nechceš svézt?“
To bylo nečekané.
„Cože?“ Nebyla jsem si jistá, kam tím míří.
„Chceš svézt do Seattlu?“
„S kým?“ zeptala jsem se, vyvedená z míry.
„Se mnou, samozřejmě.“ Kladl důraz na každou slabiku, jako kdyby mluvil s mentálně retardovanou osobou.

„Máš několikanásobný rozštěp osobnosti?“ zeptala se mě přísně.
Musel jsem tak opravdu vypadat. Moje nálada byla velice nevypočitatelná kvůli všem těm emocím, které mě prostupovaly.
„Děláš to znovu.“ upozornil jsem ji.
Povzdychla si. „Tak fajn. Na co se mě chceš zeptat?“
„Říkal jsem si, jestli od soboty za týden“ – sledoval jsem, jak jí přes tvář přeběhlo zděšení a musel jsem potlačit další výbuch smíchu – „víš, v den toho jarního plesu –“
Přerušila mě a konečně se mi podívala do očí. „Snažíš se být vtipný?“
Jo. „Necháš mě prosím tě domluvit?“
V tichosti čekala a hryzala si horní ret.
Ten pohled mě na chvíli vyrušil. Zvláštní, neznámé pocity se pohnuly kdesi hluboko v mém zapomenutém lidském já. Snažil jsem se je zaplašit, abych mohl dohrát svoji roli.
„Slyšel jsem tě, jak říkáš, že ten den pojedeš do Seattlu, a tak mě napadlo, jestli nechceš svézt?“ zeptal jsem se. Totiž uvědomil jsem si, že místo abych se jí jen ptal na její plány, je s ní můžu podnikat.
Tupě se na mě dívala. „Cože?"
„Chceš svézt do Seattlu?“ Sám s ní v autě – moje hrdlo pálilo při té myšlence. Zhluboka jsem se nadechl. Zvykej si.
„S kým?" zeptala se, oči rozšířené a zmatené.
„Se mnou, samozřejmě.“ Řekl jsem pomalu.