Kdo nezná, měl by neprodleně poznat!

White Lies se rychle stávají jednou z mých hodně oblíbených britských kapel. Keep it up, guys!
One of us, one of us, you could be one of us..♥

Zpívat si happy birthday to me, happy birthday to me.. už nebudu, poněvadž nějak nemám náladu na slavení. (Jen tak mimochodem, co je to volný čas?) 28. březen jsem brala za normální všední den i loni, kdy to bylo přeci jen o trochu víc významnější. 18 není 19.
Tudíž slavit asi nebudu, i když se mě sestra stále snaží donutit, abych s ní šla někam chlastat. Obdržela jsem hromadu přání a jediné, na co se jakž takž těším, je to, že si v noci zalezu do pelechu a budu spát. Možná i *zaspím* a bodnu se na nultou hodinu.
A i když se vám tady snažím nakecat, jak je dnešní den pro mě naprosto normální, tak.. není. Je to jiné. Můj den, řekla jsem si možná. Smutnou ironií osudu je to, že den narození se mnou sdílí i Lady Gaga. Samozřejmě, o pár let dříve, ale stejně...

A na svou soukromou vnitřní oslavu toho, že nastává poslední rok, kdy jsem náctiletá, si pustím White Lies nebo The Naked and Famous. ^^

Dneska je tomu přesně osm let, co vyšlo druhé studiové album od Linkin Park. Meteora. Jediné, které na net neuteklo ještě před datem vydání.
Vzpomínka na to, jak jsem k Linkinům přišla, mi do mozku zalezla tak hluboko, že si ji dodneška pamatuju celkem přesně.
V té době mi bylo.. *přemýšlí* 11 let. Chápete to? Už v jedenácti jsem měla dost rozumu na to, abych začala poslouchat kapelu, která to jednoho dne někam dotáhne. Před vydáním Meteory nemuseli být Linkini zrovna mega slavný, ale poté už to šlo jako po másle.
Ale zpátky k té daleké minulosti. První song, který jsem od nich slyšela - Faint - vyšel jako singl v červnu 2003. Kdysi jsem kdesi našla údaj, že videoklip vyšel tentýž měsíc. Teoreticky bych tak dneska neměla oslavovat. Video jsem viděla u babičky. Byla sobota a dávali Eso. (Tehdy mi ještě Mareš nepřipadal za takovýho blbce jako teď.) No a bylo to.

Dalším okamžikem a zároveň zlomem, kdy se ukázalo, že to s nima myslím vážně, byla chvíle, kdy jsem vyhrála kompletní diskografii. Bez singlů, samozřejmě. Ty si časem budu muset dokoupit. Šťastná jako blecha jsem tomu nemohla uvěřit. Já a vyhrát? Ke všemu céda v hodnotě asi 3500,-? Nemohla jsem tomu uvěřit do chvíle, kdy jsem si pro výhru došla.
A byly tam. Včetně toho nejnovějšího, Minutes to Midnight. Nejlepším/nejvýraznějším songem na něm je podle mého názoru Given Up. Linkini se už v době před vydáním začali odpoutávat od své nálepky nu-metal a podle mnohých na poslední studiovce A Thousand Suns dospěli. Obě poslední alba mají podle mě svoje mouchy (Hands Held High, Robot Boy), ale zvykla jsem si. Jestli skončili s experimentováním a jedou už jenom na jistotu,
tak prosím. Po ATS a LPU 8 už se nebudu ničemu divit.

Třikrát jsem si je nechala ujet, ale počtvrté už tu stejnou chybu neudělám. V současnosti jsou na turné, při kterém zavítají několikrát do Německa nebo třeba i do Finska. Stále tak uchovávám naději, že se k nám zase po třech letech podívají. Tak snad to Rock for People jistí.

Guys,
I've been listening to you for years!
And I will.
Just like I'll love you.
'Cause you're my biggest love!
♥

Dobíhám autobusy.
Učím se do školy až do pozdních večerních hodin.
Nestíhám číst. Ale škola to jistí! Nechodím na obědy, takže polední pauza je jako relax přímo stvořená.
Hladovím ve škole.
Zoufale si přeju některé věci, které nemůžu mít.
Koukám lidem na boty, popřípadě téměř slintám u výlohy s converskama.
Zamilovávám si ten pocit, když mi sluníčko prohřívá kůži. To je vážně krása!
Začínám razit heslo, že se pořádně vyspím až v hrobě. Poslední dobou to dost odflakuju.
Lakuju si nehty. Stálice: fialová a černá.
Hýřím sarkasmem, ironií a nadsázkou.
Místo učení ve škole s holkama paříme karty. Občas se zadaří, občas ne.
Neustále něco poslouchám. Poslední dva dny vedou White Lies (které jsem si stylově nechala ujet!) a The Naked and Famous, jejichž deluxe version studiového alba mě stála skoro 19 liber.
Honí mě myšlenky na to, že za pár dnů budu oficiálně o rok starší.
Vysedávám na twitteru, last.fm a goodreads. Neustále a každý den.
A na maturu mi jaksi nezbývá čas.

Jelikož od zítra za tři týdny píšu praktickou část matury, myslím, že celkem s právem řeknu, že mi hoří koudel za zadkem.

Je čas začít něco dělat.
O víkendu začínám. Musím.

Vstanu, za dvacet minut téměř dobíhám autobus na vlakové nádraží a v Hradci se klusání na MHD nevyhnu ani týden. Po skončení školy podobný cyklus. Přijdu domů utahaná jako pes a vyhlídka toho, že se budu muset učit pouze do školy na písemky, kterýma nás teď mučí, mě zrovna ze židle nezvedá.
To se pak někteří nemůžou divit, že nemám náladu na vtípky, které mi dříve přišly zábavné. Asi jsem si to hold srovnala v hlavě a mám jinak srovnané priority. Bože, snad nezačnu filosofovat! Přísahám, hned po maturitě si tenhle... bordel smažu z hlavy. S radostí a ďábelským úsměvem na tváři.

Britská hudba se šíří jako oheň. Iva podlehla už nejedné z kapel, které jsem jí dala poslechnout. Ona se mě na druhou stranu snažila naučit mít ráda Toxique, jenže to nějak nefungovalo a v nejbližší době hlas Kláry Vytiskové nechci slyšet. O víkendu musím spatlat dohromady the best of Muse pro spolužačku, protože po poslechu Starlight (ach, osudový to song ♥) se jí zachtělo více.
Když už si tady píšu takový strašně podstatný věci, tak se zmíním, že moje last.fm knihovna čítající 450 interpretů je z cca 30-ti % tvořena Brity. Nejprve mě napadlo, že je to docela málo, ale ono to odpovídá.. Hned v závěsu jsou Amíci, Švédi - upřímně, ani jsem nevěděla, že jich poslouchám tolik - Kanaďani nebo Kiwiové - rozumějte, ti z Nového Zélandu.

Jestli jste neslyšeli o tom, co se stalo v Japonsku, tak zřejmě nežijete na planetě, která se jmenuje Země. Záběry valící se vody, která se před ničím a nikým nezastaví, mi naháněla husí kůži. Napadla mě myšlenka, že se nás příroda snaží zbavit. Ublížili jsme my jí a ona teď na oplátku ubližuje nám...
Další špatnou zprávou je to, že už našli Aničku. Bohužel, ne v takovém stavu, jak si lidé přáli.

A teď jsem si uvědomila, že mi stydne čaj. Whatever.
Držte mi palce. Kdybych se delší dobu neozývala, jsem buď: mrtvá, tzn. že si celková únava konečně vybrala svou daň, nebo mě zatkli za vraždu učitelky. See ya.

Vím, že porovnávat knížku a film je ošemetná záležitost. Co se týče filmového zpracování nějaké knížky, vždycky se najde někdo, komu nebude vyhovovat herecké obsazení nebo si bude říkat, že tahle a tamta scéna tam chyběla.
Na začátek varuju před minimálně jedním velkým spoilerem.

I Am Number Four si svou filmovou premiéru odbyl 18. února tohoto roku. Knižní předloha od autorů s pseudonymem Pittacus Lore vyšla zkraje srpna loňského roku.
Jako u všeho někteří knihu vychvalují, jiní zatracují. Já si knihu pořídila v originále, protože se český překlad v nejbližší době nechystá. Zhruba na 370-ti stránkách je popsán život Čísla 4, který byl nucen se svým strážcem a dalšími 16 marťany uprchnout na Zem ze své rodné planety Lorien, protože ji nenasytní Mogadoriané začali ničit. Tihle bad guys s vyholenou a potetovanou hlavou - pokud jste viděli Legii, víte, o čem mluvím - nepřišli ovšem jen ničit: jejich úkolem je i zlikvidovat Číslo 1 až 9. Protože jsou již tři pryč, na řadě je John Smith (Alex Pettyfer), který se na Zemi zatím beznadějně zamilovává do bývalé roztleskávačky Sarah (Dianna Agron)...

Knižní předloha není nijak složitý příběh a je spíš na odreagování. Moc si u něj nezapřemýšlíte. Místy je kniha úsměvná; vztah Johna a Sarah nemá přílišnou hloubku, ale i tak je to.. sweet. Občas jsem se zasmála (vyzvánění Johnova telefonu, které tam dal Henri: Somebody's Watching Me, pointu pochopíte, až film uvidíte) a jako přibitá k zemi jsem hltala závěrečnou část knihy, která je hodně akční. Zatímco knižní John dostává mnohá kázání od Henriho (kterého brilantně zahrál Timothy Olyphant) a je terorizován Sářiným bývalým přítelem, ten filmový si to moc dlouho líbit nenechá. Jedna scéna ve filmu mi vyloženě nesedla: Henriho ve filmu zabili podstatně dřív než v knize. Taky nečekejte happy end, série bude pokračovat. Jo, a z Čísla 6 se stala blondýna místo tmavovlásky.

Překvapilo mě, že film přišel tak brzo. Přeci jen, kniha vyšla a za sedm měsíců tu máme jeho verzi na filmovém plátně! Nutno podotknout, že je nabitý akcí stejně jako kniha. Oba případy mají tempo a děj není nijak složitý. Zdá se, že se efektů alá Matrix světová kinematografie už nikdy nezbaví. Přiznám, že jsem se na film těšila právě kvůli Alexovi... jehož výkon na mě ovšem neudělal valný dojem. Na druhou stranu by se dalo uvěřit tomu, že s Diannou nejsou jen kolegové... No uvidíme, dojdu si znova do kina, abych si vychutnala tu akci, třeba najdu další mouchy.
Jinak z Alexe se stává hvězda; v nedávné době si odbyli premiéru dva jeho filmy. I Am Number Four a také Beastly (pod českým názvem Netvor). To znamená, že blonďatý Anglán/marťan dostane ještě jednu šanci na to, aby mě oslnil svými hereckými schopnostmi.

Wow, nejdelší název v historii! :D

Dnes mě vyděsila představa, že za tři měsíce maturuju z češtiny a angličtiny (z čehož umím docela.. nic) a za šest týdnů skládám praktickou zkoušku z účetnictví. Musím přiznat, že četba knih teď dostává na zadek od hudby. Stejně tak učení.

„Myslím, že máme lupen na špatnej festival,“ bylo první, co mi Iva řekla, když dneska přišla do třídy. Já si myslela: Že bych si vytiskla něco úplně jinýho...? a ta představa mě parádně vyděsila.
„Na Sázavu přijedou Hurts a Subways,“ uvedla vše na pravou míru. Dodávám, že tím celý den prakticky zabila, protože jsem nebyla schopna vyhnat si tu větu z hlavy. Následovalo prodiskutovávání možností, co by kdyby se jelo...

Možná nakonec byla asi dobrá věc, že jsem si nekoupila lupen na Prague City Festival (30 Seconds To Mars, blink-182, Hadouken!), protože teď mám možnost (přeci jen, narozeniny se blíží..) vidět Billyho ze Subways naživo. Hurts jsou taky parádní, protože lístky do Lucerny, kde budou hrát 13. března, zmizely dost rychle. Jo, pořád tady je Clare Maguire, jejíž debutové album považuju po čtvrtém poslechu za dokonalé a která mi stejnak ujede, ale...
Hlavní ale je, že už mám lupení na Rock for People (The Wombats, Sum 41.. jsem zvědavá, kdopak bude letos headliner).
Každopádně budu bojovat za to, aby mi cesta na SázavaFest (Kosheen, Hurts, The Subways) vyšla - když jo, můžu začít shánět stan. :D

Otázkou je, kdo další kam/kdy přijede?

EDIT: Linkini 23.6. v Praze? Kachna nebo prozatím jen nepotvrzená informace? Jestli se to potvrdí, Sázava padá...

Kdyby se jen povedlo dotáhnout je na RfP! O četnosti poslechu této písně v posledním týdnu se můžete přesvědčit zde.

Měla bych být ve škole, ale nejsem.
Měla bych se učit, ale momentálně to nedělám.
Možná bych mohla jít i spát, ale nechce se mi.
A možná už by se vážně mohlo potvrdit, že ty Linkini letos vážně přijedou!

V posledních dnech nemám náladu na nic ani na nikoho. Jsem ze všech (a že jedna osoba hooodně přilila olej do ohně!) a ze všeho naprosto znechucená.

Vařit po anglicku znamená přivést potravinu do stavu vysušené hmoty bez chuti a zápachu, příp. smíchat všechny dostupné suroviny dohromady a rozmixovat na mokrou kašovitou hmotu. Ve druhém případě je dovoleno používat koření, ale jedině ve velkém množství a všechno najednou. Angličané často ani netuší, nejenže jejich kuchyně ve srovnání s kteroukoliv jinou ve světě neobstojí, ale dokonce je navíc už ze své podstaty špatná a dokonce proti základním gastronomickým pravidlům. Vezmi si už ten jejich podivný vynález fish and chips - smažené se smaženým!

Nova si zřejmě chtěla šplhnout; ráno ve snídani dávali tenhle klip, čemuž jsem zpočátku nemohla uvěřit...

Svět postihla ekonomická krize loni, mě až teď.

1) Lupen na RfP
Tohle už není problém. V pondělí bych si ho snad už mohla koupit, takže předejdu možnosti (a taky depresi), že mi zase někdo ujede. UŽ NE!

2) Lupen na Prague City Festival
Poté, co jsem včera přišla na to, že mají přijet 30 Seconds to Mars, jsem si řekla: Sakra, já bych na ně chtěla jet! Navíc přijedou blink-182 a Angláni Hadouken!, takže bylo celkem snadno rozhodnuto, že pojedu... tedy pokud zoufalé náctileté fanynky nevykoupí lupení už 3 měsíce před akcí jako takovou. Mám sice v brzké době narozeniny, ale kdoví, jak propukne celá ta marsmánie.

3) Knížky/Books/Les Livres
Jelikož jsem knihomol a není den, kdy bych naprosto nic nečetla a vím, že v dubnu vychází tři knížky, které bych moc chtěla, netuším, jak tohle pořeším. Asi si zakážu si je objednávat/předobjednávat. V souvislosti s RfP jsem chtěla začít šetřit, abych si když tak mohla koupit nějakej ten merchandising, ale to bylo ještě předtím, než se Marsové dohodli, že teda přijedou...

4) Hudba jako taková
Cédo na konci února vydává Clare Maguire a 25. března taky svůj debut vypustí do světa Natalia Kills, který bych si moc ráda pořídila. Nemluvě o tom, že už delší dobu básním o tom, že si pořídím Hurts a poté, co jsem přišla na to, že placka The Wombats stojí na amazonu 4 libry, jsem začala toužit i po něm...

5) Kino
Možná je poněkud troufalé, že se považuju za filmového fajnšmejkera, ale beru za povinnost chodit do kina alespoň jednou dvakrát za 2 měsíce. I Am Number Four, Beastly, Red Riding Hood a Your Highness... tyhle vidět prostě chci.

6) Barva na vlasy
Posledním zanedbatelným bodem, na který jsem si teď vzpomněla, je projev mé rebélie nabarvit si alespoň část vlasů na modro. Jenže ona ta barva taky není zrovna nejlevnější, víte...

Oním songem, na který v posledních dnech nedám dopustit, je To the Moon & Back od Savage Garden. Je možné, že jsem tu o nich už psala, a jestli jo, tak se omlouvám, jenže to se vážně nedá.. Oni byli tou první kapelou, na kterou jsem začala fakt viset, oni mají song, který mi zůstal v hlavě po tolik let nezapomenut... Thanks, guys!

Poslední dobou mám pocit... like I was in love or something like that. And I don't like it at all. Poslední dva dny totiž bylo nádherný počasí a já si dneska začala uvědomovat, jak moc mi sluníčko chybělo, přitom léto nesnáším a pozdní jaro už je taky na mě moc teplo.
Zatímco dneska bylo okolo sedmi osmi stupňů a já vstřebávala sluneční paprsky kdykoli to šlo (škola/bus/cesta domů), nechápala jsem kolemjdoucí v rukavicích a se šálami pevně omotanými kolem krku. Kochala jsem se letícíma dopravníma letadlama (Vemte mě s sebou!) a vymetenou oblohou, kde byly navečer vidět oranžový mráčky. Něco je vážně v nepořádku. Však počkejte, jakmile budou teploty +20 stupňů, budu zase hlasitě nadávat. Asi si jen potřebuju prohřát kosti po zimě. Snad.

Paní učitelka na občanskou nauku si to u mě dnes významně pohnojila. Jako že vážně. Do konce roku zřejmě nebude schopná to nějak napravit. Probíráme etiku a vždycky po nás chce, abychom se u toho tak různě rozpovídali.. což první hodinu v úterý tak dobře nejde, protože půlka třídy straší ve škole tak od 6:45 (a co takhle začít jezdit vlakem, Nikolo, když ti hodina začíná až v 7:10?). O lidech, kteří jezdí na pravé straně (tedy Britové), prý taky neříkáme, že jsou to nemramové a blbci. To jí zaživa neodpustím. Na Francouze jí taky nešahám, tak ať nechá Brity žít a čte si zase v kabinetu Balzaca v originále...
Navíc se obléká jako by žila v dávných dobách a myslí si, že naše generace (17-20 let) stále chodí do skautů...

Nu a to bude zase projednou vše, žaludek volá. :D

Aneb hudební kousky, které nenechají můj mozek ani na chvíli si odpočinout.
Dneska jich vyjímečně bude víc.

The Ting Tings :)

Včera mě užírala jedna myšlenka, a to: chybí mi nejlepší kámoška.
Však víte, taková, která by vás brala tak, jak jste se narodili, která by měla podobný suchý smysl pro humor (a která by se tudíž smála stejným vtipům, nad kterými ostatní jen kroutí hlavou), která by vás tahala z depresí a hlavně která by s váma chodila na koncerty kapel, které netvoří hlavní náplň vysílání onoho rádia s názvem po světadílu s číslem, které si hodně fandí.

Uh, já prostě nesnáším mainstream. To, že strčili Hurts do hitparády onoho rádia, mi taky není zrovna po chuti...

Jo, přece nejde, aby byl kluk nejlepším kámošem, ne? Nejsem zastáncem názoru, že přátelství mezi holkou a klukem prostě nejde (protože JDE), ale bylo by to docela na hlavu..

Včera to vypuklo. Naráz se vyřešily problémy číslo 1 a 6.

Musím se přiznat, že z maturiťáku jsem byla nervózní už od prváku. Byl to tak trochu strašák. Já a v šatech, navíc mít podpatky? Směšná představa!
Šaty jsem zvládla, do podpatků jsem si kvůli předtančení ala Dáda Patrasová/Michael Jackson/Pomáda netroufla. A víte, jak to vypadalo? Tak, že jsem byla snad nejmenší. Aspoň z jednoho videa je to vidět. Z vlastní zkušenosti ale vím, že to nebyla pravda.
Na vlasy a líčení jsem si zamluvila svou sestru, která měla přijet z práce. Přijela dřív a odepřela mi tak šanci na chvíli si zdřímnout, což se projevilo v jednu ráno a v autě cestou domů. Teplo ze mě vysávalo poslední šťávu a i ten kofein, kterého jsem v sobě měla víc miligramů než obvykle, působil snad opačně nebo co.

Vlasy jsem měla za hodinu hotový. Makaly na nich ségra s bábinou a výsledek stál celkem za to: dalo by se s klidem říct, že jsem vypadala jako čarodějnice. Jak jsem si barvila vlasy na modro, dopadlo to tak, že jsme to pak barvily znovu a výsledná barva byla dofialova. + střípky na hlavě, milion spinátek a tuna laku na vlasy... Představa mytí si vlasů a následného rozčesávání mě děsila. V šatech jsem zpočátku nemohla dýchat, z čehož si moje nevlastní bábina udělala další Vánoce. Vlézt si do auta? Taky docela složitej úkol! Na místo plesu jsem ale dojela v pořádku.

„Maturantka?“ zeptal se mě sekuriťák u vchodu.
„Mm-hm,“ zamručela jsem na souhlas. Zeptal se na třídu, uvedla jsem, že jsem první v abecedě a šla jsem. Nervozita, která se projevovala už od rána, začala gradovat.
Nakonec se ukázalo, že jsem přijela akorát na nácvik předtančení. Už když jsme nacvičovali v aule si mnozí stěžovali na nedostatek místa. V šatech to bylo horší. Ale víte vy co? My to zvládli! Jsme prostě elita. ^^ Spolužáci si předávali drb, že se na naši třídu přijde podívat nejvíce lidí. Kolik jich z těch 13-ti set (čísly: 1300!!) přišlo kvůli nám? No to je fuk, předtančení jsme zvládli, vysloužili jsme si potlesk, úspěšně jsme se i ošerpovali – a já nespadla ze schodů! :D –, mnozí z nás dostali do hlavy mincemi a potom už přišlo na řadu video.

Znáte ten pocit, že jste tak nehorázně šťastný, až se vám chce brečet? Já měla namále. Mirek vytvořil z našich a učitelských hereckých výkonů dokonalost:


Z hlavních protagonistů bych chtěla vypíchnout pana učitele Vodu („Já věděl, že to jednou přijde.“), paní učitelku třídní (ukazovátko o tabuli ala Igor Hnízdo) a pana učitele na tělocvik, který si už svůj první týden na škole vysloužil nové jméno Chuck Norris. You rock! Na plese se ukázal i náš bývalý pan učitel třídní, který se smál od ucha k uchu.

(Dobrovolně přiznávám, že mě víc pobavilo video třídy 4.SL, které způsobilo smích až k slzám. Kdo by to do vás řekl, esesáci? Nicméně pořád kopu za naši třídu. :D)
EDIT: Kochejte se, vážení! :D

Celou noc jsem usrkávala (svou oblíbenou) vodku s džusem. Ta druhá už byla silnější, takže se mi pak lehce motala škeble... ale dostal mě z toho Red Bull. Toho druhýho jsem si smíchala s nápojem džus+griotka své bábiny, která evidentně o alkohol nejevila zájem. Chtěla sice tancovat, ale projevilo se, že nejsem ani moc společenský typ, ani si moc nepotrpím na tancování. O půlnoci se zašlapovali šerpy za zpěvu „Já na to mám!“ a všudypřítomného veselí. Ve čtvrt na dvě jsme odjížděli, ve dvě jsem šla spát poté, co jsem si za pomoci mámy z vlasů vymotala všechny nezbytnosti.

Sloh na šest set slov, ale musela jsem. Tohle se děje jednou za život a náš ples byl prostě famózní. Možná že nebudeme až tak špatnej ročník. ^^

Je dobrá nebo špatná věc, když vás zmáhají hormony (či co) a vy toužíte udělat něco naprosto šíleného?

Včera mi sestra vykouzlila na hlavě modré pruhy. Pure awesomeness.

Poslední dobou nemám vůbec šťávu. Minulej pátek jsem zalehla o půl deváté večer a spala dvanáct hodiny, dneska to vidím na zalehnutí už v osm, což by znamenalo 10 hodin spánku. Stejnak zítra přijdu domů vycuclá jak baterka, takže je to jedno.

To, že nesnáším lidi, je v mém okolí všeobecně známá informace.
Ale jestli je jenom jeden typ lidí, které vážně nemusím ze všeho nejvíc, tak jsou to.. no, říkejme jim třeba pejsánci.

(Ano, budu mluvit o jedné konkrétní osobě. Nebo že bych jich znala i víc?)
Pejsánci jsou lidi, kteří se za vámi plazí doslova jako pejsek, nemají vlastní představivost (neříkám, že nemají nápady) a oplývají neuvěřitelnou nerozhodností. Bez cizího přičinění nevědí, co dělat - a protože mluvím o konkrétní osobě, mám na mysli mé přičinění nebo i někoho dalšího.
Rovněž snaha být na světě (nebo řekněme třídě, skupině..) ten/ta nejlepší u mě nenachází porozumění.

Hmm, asi se díky své dnešní mimořádně špatné náladě půjdu utopit. #joke