dnešní den je totálně, ale úplně totálně na hovno

tagy: komentářů (0)

Omlouvám se za ty výrazy, ale jinak to nešlo.


Jak možná jistě víte, v Norsku došlo ke dvěma událostem: v Oslu bouchla bomba a na ostrově nedaleko od hlavního města se rozhodl jeden magor postřílet desítky mladých lidí.
Událost s bombou jsem nějak vážněji nebrala na vědomí, ale o Anderse B. Breivika jsem se zajímala už více. Nechápu, jak se mohl přestrojit za policistu a zabít přes 80 lidí. Špatnou náladou moc netrpím, ale dnešní den se střídala špatná nálada se vztekem a smutkem. Dostala jsem vztek na lidi. Na rovinu, lidi jsou svině, byli a vždycky budou. Vždycky budou dělat to, co se jim nejvíc hodí (ať už to znamená hromadný masakr nebo ne...). Kdyby se mi Anders dostal pod ruku, zabila bych ho. Řekněme, že se jednalo o první krok k depresi.

Zpráva, která obletěla svět a která mě zasáhla daleko více, je o úmrtí Amy Winehouse, britské zpěvačky. Bože, bylo jí teprve 27 a příčinou její smrti byl nejspíš alkohol a drogy. Nevěnovala jsem jí nijak velkou pozornost, ale zítra si nejspíš na památku její hudbu pustím. Ti, kteří se na různých webech nebo sociálních sítích vyjadřovali ve smyslu, že si to zasloužila by si měli jít políbit záda. Fakt lidi, běžte se už vysrat. Je to o to smutnější, že letos byla v hledáčku lidí od Rock for People. Ve Festivalových novinách (je možné, že článek přepíšu) se ovšem psalo, že byla docela klika, že ji sem nedovezli.

Nu, teď si sypejte popel na hlavu. Měli jste příležitost a promarnili jste ji, jiná už nebude.

Lidi, dnešní den je mimořádně divnej. (A špatnej.) Jdu se zase ponořit do melancholický hudby od Placeba a depkařit, na nic víc už dneska nemám náladu. R.I.P. Amy.

pozor, následují depkoidní řeči, které si vůbec nemusíte číst (pusťte si radši Anti-D od Wombatů)

tagy: , , , komentářů (0)

V hlavě jsem si tohle tak trochu dávala dohromady, jenže.. ano, už zase nevím.


Mám momentálně jeden velký problém a ten se jmenuje budoucnost. Nemám tuhle mrchu ráda, protože nemám nejmenší tušení, s čím na mě přijde. Obzvlášť teď.
Odmaturovala jsem, což znamená, že na tohohle strašáka můžu už klidně zapomenout. Další otázka je nasnadě: co dál?

Jsou prázdniny; měla bych mít nějakou zatracenou brigádu, abych nemusela poslouchat máminy kecy o tom, že není zvědavá na to, aby “podporovala moje ty a ty“ (myslela koncerty a festivaly) nebo aby na mě řval můj nevlastní otčím, proč jsem nedala sestře najíst. Když nechce jíst, tak nechce. Cpát do krku jí to nebudu. Hodně jsem se naštvala a odešla. Tak trochu jsem doufala, že mi otčím kvůli mé vrozené vzdorovitosti zase odpojí kabel od netu, aby byla taky sranda. Jenže on ne.

Měla bych plánovat svůj život na vysoké škole. Prosím, hlavně co nejdál od rodičů, kompletní samostatnost je vítána. Měla bych řešit, co budu dělat na kolejích, jak se sama budu poflakovat po (doufejme nějakém větším) městě a užívat si kulturního života. Ale. Jedny přijímačky jsem nestíhala (Brno, pamatujete?), ty druhé jsem zase musela zamítnout kvůli těm třetím, jejichž výsledky mě na školu stejně nedostaly. Jasně, jsou VOŠky a druhá kola, na druhou stranu nechci skončit někde, kde by mě to nebavilo.

Nesčetněkrát mi na rozum přišla i myšlenka, že bych jela pryč. Za hranice, pokud možno na sever od České republiky, v žádném případě na jih. Buď pracovat, nebo jet jako dobrovolník a pomáhat tam, kde je to potřeba. A zase, osamostnit se. Vážně chci tak moc pryč z domu? Anooooo! Minimálně na rok, maximálně do konce života. Poslední dva tři roky mám pocit, že se mě otčím snaží vychovat k obrazu svému. Což je zbytečné, ale proč bych se obtěžovala mu to říkat, že. Ségry je mi trochu líto, že to všechno slízne sama; přeci jen, já měla tři nevlastní sourozence.
V říjnu mají přijet Subways a na konci listopadu pak Wombats (party hard again!) a už z těchto dvou (pro mě důležitých, you can give a fuck) důvodů nad dlouhodobějším odjezdem váhám. Já vím, moc to beru... Kdybych se rozhodla jet dejme tomu od ledna, nabízí se otázka, co do tý doby dělat. Otčím by ze mě doma sedřel kůži. Zase jsem tam, kde jsem byla.

Time to start living your life, you dumbass.

Na závěr se podívejte na ten božskej song Anti-D. Jako antidepresivní.

can't I just sleep under a tree? vol. 2

tagy: , , komentářů (1)

Ožralej Honza z Olomouce. Bláto. Zima. Uřvaná Kate Nash. Pendulum = extáze. Pařba na Wombats. Úsměv Harryho z White Lies. Divoký cesty MHD. „Teď jsem to posral.“ Noční/ranní procházky Hradcem. Paranoia. Výpadky proudu. Pivo všude, i ve vlasech. Zničený kecky. Shock! Celková nehorázná únava. Nálepky s nápisy "Božkov inside" nebo "Jsem volná!". Bolavý nohy. Zablokovaná krční páteř. Žádný fotky. „Hovnóóó!“


Za tři týdny v podobným stylu, psala jsem po Nova Rocku. Jak šeredně jsem spletla. Byla jsem na míle daleko od pravdy!

Jedním slovem: divočina.

Den 1. aneb Večírek pro nedočkavé
Překvapení festivalu: Kate Nash, Jimmy Eat World, CCTV Allstars a Anberlin
Ráno jsem z domu odjížděla natěšená a mírně unavená, protože jsem v noci nemohla pořádně usnout. Hodila jsem si věci k bábině, pobrala jen to nejnutnější a vydala se na cestu. Dopravní podnik v Hradci sice posílil dopravu, ale to nic neznamenalo, protože busy jezdily nacpané k
prasknutí. Cestou do areálu mě málem udusil jistý Honza z Olomouce, který byl už solidně pod parou a který tvrdil, že jsme povrchní. Musela jsem ho neustále šťouchat do žeber, jinak bych na Wombaty nezapařila.
Na opáskování se nestály fronty, zato ale na vstup do stanového městečka byla fronta dlouhá několik desítek metrů. To se mě ovšem netýkalo, takže jsem se jen snažila moc nešklebit a šla jsem dál. Chvíli mi trvalo, než jsem se v areálu zorientovala. V neděli už to ale bylo cajk a veděla jsem, kde je jaká stage.
S Ivou a její ségrou Evou jsme večer zapařily (stydím se) na Žlutýho psa. Omlouvá mě snad jenom to, že hráli Satisfaction od Stoneů, ne? No a večer jsme zase dobíhaly autobus. Jsme snad
prokletý nebo co.

Den 2. aneb První festivalový den
Fail festivalu: My Chemical Romance
Počasí pořád pod psa. Už od rána jsem kontrolovala situaci výhledy z okna v pátém patře paneláku. Cesta MHD pořád divoká, ale už ne tolik. Ještě stále nebolavé nohy. Shock z Tesca.
Šacování u vchodu. A pak taky natěšenost na Paramore.
Stihla jsem UDG, kteří mě trošku zklamali tím, že nezahráli Motýla. To bych si šla skočit do kotle. Chinaski jsou česká mainstreamová klasika. Kate Nash hodně mile překvapila. Z cédéčka na mě působila jako taková milá slaďoučká písničkářka. Naživo se ovšem ukázalo, že v ní dřímá rockerka. Vřískala jako kočka a vůbec to nebylo špatné. Sum 41 šli mimo mě, jenom jsem přihlížela na kopečku, jak to vřelo v kotli.
Jak jinak, při Paramore se mi vybil telefon. To bych prostě nebyla já. Hayley je jako ďáblice.
Válela se po zemi, komunikovala s davem a poskakovala po podiu. Paramore zahráli snad všechny jejich největší pecky + The Only Exception bylo překvapení. První moment, kdy jsem si na festivalu zazpívala.

Den 3. aneb Druhý festivalový den
Pecky festivalu: The Feel Good Drag od Anberlin, Bleed American od JEW, Let's Dance to Joy Division od Wombats
Den D. White Lies a Wombats.
Únava začínala být znát, ale ještě stále to nebylo nic v porovnání s tím, co mě čekalo v úterý.
Jela jsem dřív kvůli Slovákům From Our Hands a podívat jsem se byla i na "mlátičku" Your Demise. A pak už jenom jít zabrat si co nejbližší místo k podiu na White Lies...
Jen co Harry nastoupil, tak jsem byla v sedmým nebi. On se smál! Ale jak!! Malou fotku spolu s reportem najdete tu.
Headlineři festivalu pro mě byli Wombats. Tahle indie banda mě dostala a přesvědčila (spolu s White Lies, kteří byli oznámeni později), že na RfP letos pojedu. Zahráli songy jak ze svého
debutu, tak i z novějšího This Modern Glitch. Skákalo se, zpívalo se z plných plic, vzduchem létali kelímky s pivem (jo, trefa!), šlapalo se na nohy a mačkalo se a tlačilo na sebe. Po čtyřiceti minutách jsem byla zpocená doslova od hlavy k patě, ale když Wombati na závěr dali Tokyo a Let's Dance to Joy Division, musela jsem tu pařbu dotáhnout do konce. Čtvrtá řada byla krutá, první je nejspíš pro sebevrahy, ne?
Pařba roku a festivalu, už se moc těším do Lucerny.
Kupodivu to moje hlasivky všechno vydržely a nohy po hodině chůze mě kolem druhé ráno taky dovedly domů. Ale byla jsem „so happy, so happy!“
Cestou jsem potkala desítky policajtů, ale že by některý zastavili, vykoukli z okýnka a řekli „Slečno, je jedna hodina ráno, neměla byste tady chodit sama. Nechcete svézt?“, to se mi
nestalo.
Nefotila jsem, protože jsem měla co dělat, aby mě lidi ve čtvrté řadě nezašlapali do země. Fuck that, vzpomínky mám v hlavě a ty mi nikdo nevezme. Večer jsem si koupila wombaťácký triko, na který jsem náležitě hrdá.
A teď krátce k MCR. Nejsem jejich fanda, takže by měli hodně těžkou práci s tím, aby mě přesvědčili, že jsou v podstatě dobří. Fail to pro mě byl proto, že 1) nezahráli moc pro mě známých songů (já chtěla třeba Famous Last Words!) a 2) (haha, a to jsem se hlasitě smála) dvakrát jim vypadl proud. Prý šlo o chybu na straně týmu od MCR, ne festivalu. Navíc měli mizernej zvuk.
Na závěr to pak rozjeli ještě Asian Dub Foundation a měla jsem dost.

Den 4. aneb Poslední festivalový den
Svítilo sluníčko. Já vím, zákon schválnosti, ale stejně. Nehorázně mě bolely nohy, kecky byly zralý na vyhození a měla jsem zčásti zablokovanou krční páteř. Masáž by bodla ještě teď. + nevyspalost, to je fakt mrcha.
Skupinou dne pro mě byli Anberlin. Češi moc nejsou do nemainstreamový hudby, takže asi neznali. Ti, co stáli v první řadě, byli ovšem dobří! Chválím a tleskám jim. Zanotovala jsem si při coveru Enjoy the Silence a vesele si prozpěvovala při finální The Feel Good Drag. Postřeh: zpěvák Stephen měl odřené koleno do krve. Směle odhazoval mikrofon a do davu kousek ode mě letěly obě plastové lahve. Po těch lidé ale nejdou.
Na Jimmy Eat World se utvořil solidní kotel. Byla jsem utahaná, takže jsem si jenom sedla na kopec a koukala. Bleed American jako start? Like it!
Sunshine a Tata Bojs mám ráda, od druhých jmenovaných jsem ukořistila i podpisy. No a pak už jsem běžela (doslova) na Pendulum. Stihla jsem půlku setu a moc se mi to líbilo. Pod podiem bylo plno, přilehlá louka a kopec byl taky obsypanej lidma a všichni se vrtěli do rytmu. I vizuálně to měli vymakaný. Údajně na ně přišlo okolo 24 tisíc lidí. Na závěr jako přídavek dali asi nejznámější Watercolour a kotel zešílel. Žasla jsem nad tím, kde lidi brali tolik energie po třech dnech neustálých pařeb a chlastání.

Celkově to byla dokonalost. Ať už je tu další ročník, prosím!

žiju. zatím.

tagy: komentářů (0)

Jo, ještě žiju.


Po návratu z Nova Rocku o můj život usilovala angína, která ze mě vycuvávala energii po velkých dávkách. Já se ale nedala a porazila jsem ji! I když mám chrapot ještě teďka a bez kapesníků se ven taky raději nevydávám...
„To vypadá na angínu,“ konstatovala doktorka. „Kde jste to chytla?“
„Asi o víkendu v Rakousku.“
„Co jste tam dělala?“
„Byla jsem tam na festivalu.“
„Jako hudebním?“ stále vyzvídala. Tak jsem jí to teda pověděla.
Byla jsem unavená. Nemohla jsem spát. Smrkala jsem každou chvíli. Blbě se mi mluvilo. Bolelo mě v krku.. Už jsem zkrátka zapomněla, co to znamená být nemocná. Navíc ani nemluvím o tom, že mě ty antibiotika vyřadili tak do půl hoďky poté, co jsem si ten prášek vzala. Usínala jsem jak beránek.
„Neprochladnout, moc ne nenamáhat,“ řekla mi dneska na kontrole. „Nečeká vás nějaká vysokohorská tůra, že ne?“ zeptala se. Ne, jen další hudební festival. Byla jsem ale rozumná a necekla ani slovo, jen jí popřela tu tůru.

Zaplaťpánbůh nemusím s sebou na Rock for People tahat stan. Díky, babi, že bydlíš v Hradci! Makes my life easier!

Nevím, jestli to dělá ta vodka, co mi koluje v krevním řečišti, ale už nevím, co bych tak napsala. Byla jsem prakticky donucena dokopat svoji mámu k tomu, aby se mnou šla do místní mexické restaurace. Všichni v okolí mi říkali, jak strašně tam vaří. Nevím, co jedli, ale já si nemůžu stěžovat. Džus s vodkou, těstoviny s chilli a horký maliny? Mmmm.
Jo, a byla tam jedna slečna, která zuřivě usrkávala mojito. Za tu dobu, co jsme tam s mámou seděly, měla snad tři! Nutno podotknout, že byla cca o 4 roky mladší než já (14-15 let?). Sranda byla, když její skupinka odcházela. Ona se pak ještě vrátila ke stolu, aby vysrkla ze všech svých sil poslední zbytky nápoje z prázdný skleničky, ve který byly už jen limetky a máta. To jsme se mámou málem válely pod stolem. :D

Úspěšně jsem zakončila minulé úterý studium na střední škole. Učitelé, už mě tam v životě neuvidíte!
Ujeli mi The Hives na Prague City Festivalu! Jared udělal větší show než při koncertu v Rakousku a to i přesto, že nebyl nemocný! V Praze sotva mluvil.
V New Yorku (státu) zlegalizovali sňatky párů stejného pohlaví. To ovšem neznamená, že mám Amíky hned radši. To ani náhodou.
Mamina mi jen tak mimochodem nadhodila, že chce příští rok do Řecka. Když jsem se nad tím dneska tak zamyslela, rozhodla jsem se, že nepojedu. Mám ráda svoji bledou nespálenou kůži.
V poslední době zuřivě naposlouchávám kapely na RfP, abych věděla, na koho si dát pozor. Beru i foťák, takže snad budou přijatelný fotky.

Tak zase někdy příští týden report z Rock for People. Žijte, množte se a nemračte se!
PS: Víte, čeho se bojím? Že si znova zničím hlasivky.

can't I just sleep under a tree and find my tent in the morning?

tagy: , , , komentářů (0)

Nadšení. Nervozita. Tisíce lidí. Desítky větrných elektráren. Vyřvaný hlasivky. Stavění stanu. „Hovnóóó!“ Red Bull za pět euro i s ledem. Puchýře na nohách. Toi toiky. Němčina/lámaná angličtina. Stokilová taška. Bolavý rameno. Nápomocní Rakušané. Pošlapané nohy. Nespavost. Lidi. Snahy o konverzaci. A pak taky čekání na headlinera.

No prostě, moje malé evropské dobrodružství nemělo chybu.

Původně jsem měla jet se dvěma klukama s tím, že bychom si dali sraz v Břeclavi a jeli přes Bratislavu. Nedopadlo to a já si jela v sobotu dopoledne autem z Brna. Bála jsem se, že nestihnu Framing Hanley a tak trochu s tím i počítala. Na parkovišti byly stovky aut a já se mezi nima v jednu odpoledne prodírala směrem.. ani jsem vlastně nevěděla k čemu.
Bloudila jsem. Hodně. Chvílema jsem si říkala, že jsem asi naprostej blázen, že jsem se vydala sama na festival do Rakouska, kam jezdí desetitisíce lidí. Na druhou stranu jsem to nechtěla vzdát. Dostala jsem se tak daleko jenom abych se otočila a jela zpátky? Ani náhodou. Po telefonu jsem se domlouvala s jedním z těch, se kterýma jsem měla jet. Naštěstí jsem pak fakt dorazila do cz/sk stanového městečka, kde jsem si z posledních sil postavila příbytek na večer. Mrzla jsem v noci, ale to doma nemůžu říct, jinak by mamina byla samý "Já ti to říkala, že.."

Courala jsem od blue stage k red stage. Koukala jsem, co bych si koupila za merch, jenže protože chtěli 30 € za triko, rozmyslela jsem si to. Když hráli Wolfmother, stála jsem tak blízko, že ve mně všechno dunělo. Jakýsi Rakušák/Němec se se mnou snažil bavit, ale po otázce „Can you speak English?“ si se mnou jenom přiťukňul a já šla radši pryč.
Bylo tam tolik lidí, až jsem si říkala, jak se sakra dostanu někam, odkud bych ty Linkiny viděla? A taky že jsem je viděla. Ještě předtím ovšem zahráli 30 Seconds To Mars.
Ehm.. no, já je tak úplně nežeru, takže pro mě vynikající nebyli. Nepočítala jsem, kolik songů zahráli, ale mohlo jich být tak 10-11. Jared se snažil komunikovat s lidma, jenže to vypadalo, že všichni šetří dech na Linkiny. Při Kings & Queens si Jared vzal na podium snad 50 lidí.. a hej, ty výrazy. Skoro hrozilo, že tam začnou slintat :D

A pak..
.. jsem přišla o hlasivky.

Měla jsem chuť břečet jen co nastoupili. Prostě oh. my. god.
Našla jsem si playlist a Linkini zahráli 22 songů. Při každém zpívali lidi. Někdy víc (Given Up, Numb, In The End), někdy míň (intra). Joe vypadal jako samuraj, Mike má zase kratší vlasy a Chazz v reálu nevypadá tak vychrtle jako na fotkách.
Nevím, jak je to možný, ale znova a stejnou silou mě dostali. Hochy šlechtí i to, že zahráli Faint a ne Robot Boy. Celý dvě hodiny se na mě někdo ze všech stran mačkal. Za mnou řvali nějaký kluci tak, že jejich hlasivky na tom jsou špatně asi ještě teď. Klasika, na závěr přišla One Step Closer. Nejlepší a svým způsobem i nejkratší dvě hodiny mého života.

Dostat se ven mi zabralo asi o půl hodiny víc času než dostat se dovnitř. Jako kdyby to nestačilo, znova mi lidi pošlapali boty. „Hi! How are you?“ otázka ve čtvrt na dvě ráno po LP. „Tired. Can't speak.“ Jednoduché a pravdivé. A pak mi nechtěli prodat parchanti red bull, protože už neměli kelímky! Agghr. Vtip byl v tom, že jsem šla ke stanu nějakou úplně jinou cestou než kudy jsem normálně chodila, takže jsem si začala říkat, že jsem pěkně v pr... a že nejspíš přespím někde pod stromem. Počkat, v areálu nebyli žádné stromy. Ty byly (jeden dva) až za plotem. Naštěstí (za tohle musím klukům poděkovat :D) jsem našla výchozí a bod a šla už správně. Jenže.. o půl druhý ráno najít svůj stan? Ty bláho, to bylo něco neuvěřitelnýho :D Po chvilkovém bloudění jsem našla, lehla si na čtyři hodiny a v pět se vzbudila, když přestala hrát hudba u red stage. Došla jsem si nabít telefon (jako frajer, nikdo tam nebyl), využila toi toiku (bože už néééé) a cestou potkala několik neuvěřitelně ožralých lidí.
Cesta domů byla zajímavější než cesta do Nickelsdorfu. Jela jsem sama. Ráno jsem nějak sbalila stan a zase se vydala přes celej kemp. Poptala jsem se svou angličtinou na cestu, ale zdálo se mi, že si ta paní ani sama není jistá, jestli nějaký autobusy z areálu jezdí. Jel. Pak vlakem (super tichým, tam jezdí normálně, u nás se tomu říká "první třída") přes Rakousko do Bratislavy (kde mi cpali voňavky a hodinky + dala jsem 7 euro /debile/ nějakýmu cikánovi, co tvrdil, že nemá na jídlo.. to nesmím říct doma, jinak už nikam nikdy nepojedu) a pak tříhodinová snaha vydržet vzhůru a nezavírat oči na dýl než pět minut. Po dvanácti hodinách spánku už mi je dobře, teď jenom ze sebe umejt ten prach, kterej mám i za nehtama a bude to cajk.

Přišla jsem to, že kapely nejsou na festivalech to hlavní. To ta atmosféra. Přišla jsem na to, že na lidi se nedá spoléhat a že jediným, komu můžu věřit, jsem jedině já sama. Přišla jsem na to, že se nedá tleskat s kelímkem v ruce bez toho, aniž byste se polili. Přišla jsem na to, že domluvit se dá i rukama. A už vím, co je to davové šílenství. Was part of it. Ach bože, já chci zpátky.

Takže za tři týdny v podobným stylu na Rock for People a v půlce srpna možná na Grapeu v Piešťanech ave! \m/

scarred almost to death

komentářů (0)

Chápete to? Já fakt jedu.


Za lístek jsem sice dala díky bankovním poplatkům značnou sumu a díky těm přestupovým stanicím ve Vídni jsem značně nervózní, ale těším se.
Vídeň mě teda teď už nestraší, protože se svezu s jedním párem autem. Je tu sice šance, že nestihnu Framing Hanley, což by bylo hodně zlé, ale na merch by se na mě řada mohla dostat.

A cesta zpátky? To budu řešit až zítra odpoledne.

Držte mi palce, nejsem zrovna světaznalec. :D

for once I think life doesn't suck.

tagy: , , komentářů (0)

Asi prasknu štěstím.

Dnes mi došel lupen na Nova Rock, čímž je dáno, že Linkiny uvidím.
Book Depository mi dneska odeslali knížku, kterou budu číst příští týden cestou do Rakouska.
Julie Kagawa odhalila obálku ke své poslední knize v sérii Iron Fey. Tadá, tady je můj další book crush, ledový princ Ash:
Mmm-hmm, fešák.

Dál. The Feud na facebook dali tři nové songy. Jedu je asi půl hodiny v kuse už.
Ode dneška mi začínají prázdniny. Říkám vám, pohoda nemuset nic dělat a nevstávat dřív než v osm ráno.
Maturitu z češtiny a angličtiny mám snad v kapse.
Už si můžu normálně sednout a ležet na zádech. Drén pomohl.
Koupila jsem si popkorn. ^^
A v knihovně na mě na polici čekalo Crescendo v překladu! Sice jsem ho už četla, ale proč si to nedat znova...

„teď to bude bolet.“

tagy: komentářů (0)

Ha! Zdárně jsem přežila svaťák i den, kdy jsem měla 4 zkoušky. Výsledky nejsou sice kdovíjaké, beru to ale sportovně a říkám si, že to mám v kapse.

Tedy ještě ne, mám před sebou písemnou část. Doufám, že mi to větší problémy neudělá.
Dojmy: paní předsekyni a učitelku na občanku nemám ráda (učitelku o dost víc), protože se chovaly tak, že jsem z toho měla pocit, jako by si užívaly týrání maturantů, když si tam před nimi seděli. A to včetně mě. Paní učitelka sice učí občanku, etiku a podobné blbosti, ale stejně je asi bezpáteřní perfekcionistická mrcha, což už nikdo nenapraví.

Je tu ovšem jedna věc, která mi tak trochu dělá starosti. Můj žaludek během maturit jaksi přestal vědět, co je to jídlo. To samé platí i o čtení a poslouchání hudby. Dneska se mi jakž takž vrátila chuť, ale bude asi ještě nějakou dobu trvat, než budu zase sama sebou.

To, jak jsem si myslela, že mám naraženej zadek, byl docela přestřel.. Začalo to vlastně už minulé pondělí, kdy jsem seděla utahaná ve vlaku směrem Hradec, ale u doktora jsem byla až včera. Drén je hnusný slovo už jako takový, použití bolí. Hodně. Už tu pohotovost v Hradci ve fakultce začínám nesnášet, fakt že jo.

let's do it: zkouška dospělosti, naostro tentokrát

tagy: , , , komentářů (0)

Článek je přednastaven tak, aby se na svět dostal dnes v 9:00.


Což znamená, že šílím ve škole, depkařím a zuřivě klepu nohou kvůli nervům, jelikož mám před sebou zkoušku dospělosti, konkrétně ústní část, která by se dala přirovnat k vaší nejhorší noční můře. A i když je tenhle článek napsán o pár dní dřív, vím, že jsem se ráno cestou cítila jako bych šla na popravu. S tím pocitem jsem se seznámila, když jsem jela na praktickou zkoušku.
Jo, asi nějak tak se cítím.

Během svaťáku mě občas chytaly stavy, kdy jsem si říkala, že přece nemůže být zas tak zlé. Jsme první, na kom si odzkouší státní maturity. U první várky (3 třídy) to dopadlo celkem dobře, jedničky dvojky, že by někdo vyletěl jsem neslyšela.. no ale jistě, ona byla jedna třída z oněch tří vždycky perfektně našprtaná. Obávám se proto, že čtvrťákům my (nebo já, doesn't matter) zkazíme celkový průměr.
Na druhou stranu jsem chytala i ty opačné stavy: proboha, jak se to všechno naučím? to nebudu moct chodit spát! kolik mi zbývá dní? šest pět čtyři tři.. a zítra se budu učit jenom společenský vědy, abych to aspoň trochu pobrala! atd.

Svoje šance radši ani nevyhlížím. Vím, že kdybych o nich jen trochu přemýšlela, sesypala bych se jako hromádka karet. Češtinu a angličtinu se asi nějak hodně učit nejspíš nebudu; nejen proto, že angličtina by neměla být zas takovej problém, ale i proto, že učitelka na češtinu nás snad podrží. Co se týče zeměpisu a společenských věd.. zeměpis jsem si naplánovala na víkend, občanku a ostatní jsem se průběžně učila o svaťáku.
Ovšem výsledek je takový, že v mojí hlavě je nějak podezřele prázdno. Občas se tam ozývá ozvěna, jak se bezpředmětné myšlenky prohánějí prázdným prostorem. Vakuuem.
Ty myšlenky beru zpět; buď mi v hlavě leží stále ještě pondělní koncert The Feud, nebo Nova Rock s tím Rakušákem, od kterého již zoufale čekám adresu banky, abych mu mohla poslat peníze na lístek, nebo line-up Rock for People, který bude ještě hodně zajímavý.

Hudba. Hudba. Hudba. Hudba. Hudba. Hudba. Hudba. Hudba. Hudba. A pak až škola a tolik vytoužený konec terorizování na střední škole, kde jste museli dělat domácí úkoly, přezouvat se nebo chodit včas. FUCK THAT! It's not important.

A teď trochu srandy. Všímejte si názvů písniček a uvidíte, jak se vyvíjel můj psychický stav během svatého týdne.
Pondělí - Středa (občas)

Čtvrtek - Pátek

Víkend - Pondělí
Úterý večer
Středa ráno
Středa odpoledne (bez ohledu na výsledek matury, který ani nehodlám prorokovat)
A pak už jenom..

my first mental breakdown

tagy: , komentářů (0)

ach bože, už to na mě jde. myslela jsem si, že jsem si tím prošla už minulý týden během svaťáku, ale evidentně jsem byla na míle daleko od pravdy.


důvod mého (velmi blízkého) psychického sesypání je zřejmě blížící se matura. všichni jsou samí "ty to zvládneš!", "budu ti držet palce!" a nebo mě rozsekala před chvílí babička se slovy: "ty to zvládneš, seš odborník."

ráno jsem musela do školy na zahájení zkoušek. bylo to docela zbytečný. přijela jsem domů, myslela na svoje momentální debilní zdravotní problémy a v hlavě si promítala ty nejhorší katastrofální závěry, co jsem mohla. zkuste pak jít po ulici kolem lidí bez skelných očí!
nicméně se ukázalo, že to zas takový problém není. do konce týdne bude konec. a příští středu bude konec i školy.

no nic, jdu se učit (a brečet).

i want you to get mad!

tagy: , , , , komentářů (0)

Ok, včera zastávka s The Feud no. 2.

Stejně úžasné jako poprvé. Už jsem dokonce i poznávali lidi, co byli i v Chapeau Rouge.

Dobíhaly jsme vlak do Prahy. Do schodů, zase. Iva stopovala čas od hlavního nádraží k Lucerně. Divné, cestou tam jsme šly asi 8 minut, zpátky jsme běžely. Byly jsme očumovat conversky. S Batmanem nebo Supermanem!!!
Akce jako taková byla skvělá. Začali pozdě, samozřejmě. Pozitivem bylo, že nám zahráli asi 6-7 nových songů, takže jsem se chytala jenom u dvou. Říkám vám, umět texty, tak domů odjíždím bez hlasivek. Což se tak trochu stalo. Mírně (mírně trochu víc) hluchá jsem byla ještě v jednu ráno. Ale stálo to za ten pocit, že ve vás všechno dunělo a vy neslyšeli vlastního slova.
Indiemusic.cz slavili narozky, takže do davu házeli céda. White Lies byli na dosah. Lidi v Lucerně rozlívali pivo po zemi, do kterýho jsem pak šlapala. Někdo mi pošlapal boty, fuj!
V deset hodin jsme za koncertu A Banquet odcházely. Štvalo mě to, mohly jsme zůstat a jet až v jedenáct. Běžely jsme. Zvláštní noční běh za očumování všudypřítomných policajtů a černochů.
Skoro jsem usínala ve vlaku. Modlila jsem se, abych nemusela jít hodinu pěšky k bábině domů. Protože to by mě určitě zabilo. Ale stihla jsem MHD, takže v pohodě. V jednu jsem šla spát, v sedm jsem byla vzhůru.

A teď se cítím jako crap. Could we do it again, please?

že by Nova Rock?

tagy: , , komentářů (0)

moje nezdravá závislost na kapele Framing Hanley (Kenneth Nixon <3) se projevila: moooc ráda bych jela na Nova Rock do Rakouska.


což není nijak nereálné, protože peníze na jednodenní lupen mám a jedenáctého června mám volno. samozřejmě, nebýt Linkinů a 30STM, asi bych Kennethovu návštěvu jen hořce oplakala. ale protože se mi naskytla šance vidět i Linkiny..

samozřejmě, mám strach z té neskutečné dálky - musela bych do Brna, Bratislavy a odtamtud si chytit spoj na místo festu. se Slovenskem problém nemám, tam bych se ještě domluvila, s Rakouskem, potažmo němčinou, už mám ale obrovskej problém. nešprechtím, nikdy jsem se to neučila. dalším strachem jsou ty masy lidí; někde jsem četla, že jednodenní návštěvnost činí asi 50 tisíc lidí. vždyť by mě tam ušlapali, proboha!

řešení se proto naskytlo v naleznutí nějaké duše, která jede taky z naší republiky. a i kdyby to nevyšlo, byla bych ochotná na místo jakýmkoliv způsobem trefit sama, protože Linkiny už vidět chci. musím!
Kenneth je jen třešnička na dortu a bonus :P

tak to nebude zlato, no? svět se nezboří.

tagy: , , komentářů (0)

Přihazuju odkaz na své kecy na tumblr, kde jsou ovšem pouze v angličtině.


A teď ke dnešnímu dnu.
Měli jsme poslední zvonění, z čehož je mi momentálně docela smutno. I přesto, že jsme se nesešli kompletně celá třída (znáte to, třídní fiflenky by se dobrovolně neoblíkly jako čarodějnice, i kdyby to znamenalo, že si vydělají na chlast), ale sranda byla stejně. Chodili jsme po třídách, zpívali Děti ráje, stříkali jak po lidech, tak po sobě vodou/octem/voňavkou a vydělávali peníze na maturitní večírek. Mezi nejoriginálnější výmluvy patřily ty od důchodců: nebudou nám přispívat, když se za to stejně ožerem. That's the point, people.
No, bolí mě nohy, ale za ty výtlemy to jako pokaždé stálo. Fotku, jak jsme vypadali, si můžete prohlédnout na již výše zmíněné adrese tumblr.
A ať si o některých spolužácích říkám jakoukoli špínu, budou mi chybět. Nebyli jsme kolektiv, hádali jsme se kvůli maličkostem a na něčem se dohodnout by se dalo přirovnat k maratonu, ale byli jsme machři. Pořád jsme. Budeme.
Ani ta matura nás nezastaví. Mezi moje pocity posledních dvou dní patří smutek a lehká deprese, protože po včerejším shlédnutí, kdy budu maturovat (ze 4 předmětů ústně v jeden den), se mi udělalo lehce zle. It's coming closer.
Ještě něco. Doposud jsem neměla představu, jak může někdo udělat takovej kravál na chodbách a ve třídách. Dnes, když jsem byla příčinou, jsem to pochopila. Jde to a člověk se nemusí ani moc snažit. Málem jsem ohluchla a vykřičela si hlasivky.

Následuje téma dne.
Ano, hráli jsme hokej. A ano, se Švédama, se kterýma nemáme tu bilanci výher a proher zrovna kdovíjakou. Přiznejte si to, byla VELIKÁ šance, že je nedáme.
Další otázka: jakou šanci má tým (a nemluvím jen o našem), že obhájí zlato? Možná se to už stalo, nejsem zrovna fanda do sportovních tabulek, takže nevím. Ale dva roky po sobě zlatí se mi moc nezdá.
Ondra Pavelec zase v brance kouzlil a chlapi celkově se snažili soupeřův náskok stáhnout co jim síly stačily. Takže prosím, vinu si běžte házet na někoho jinýho. Oni se snažili, a to se cení.
Prostě nechápu ty lidi, co si vzteky kvůli našim hokejkám trhali vlasy. Ještě že jsem nešla s otcem do hospody! Bych nejspíše přišla k úrazu.
(+ všimli jste si data? 13. v datu vždycky znamená posranej den, no matter what.)

Takže v neděli našim hokejkám koukejte fandit! Já se musím učit, kdybych se dlouho neozývala, praskla mi pod náporem vědomostí hlava. See ya.

po bitvě je každý generál.

tagy: komentářů (0)

hlavně ti, co vůbec nemuseli bojovat.


ano, po dnešním dnu s naprosto klidným srdcem přiznávám, že za to, že jsem se nedostala včas na univerzitu, kde jsem měla skládat přijímací zkoušky, můžu zcela a pouze jen já.
ze všech stran na mě dneska sršely názory, že jsem
  1. měla jet autobusem
  2. měla jet dřívejším vlakem
  3. měla zkusit se omluvit a říct, že to prostě nebyla moje chyba
mám velkou chuť někoho seřvat.

většina lidí ví, jak moc nesnáším, když mi někdo cpe své názory/problémy nebo mi říká, co dělat. asi si nevšimli, že mi na krku sedí hlava, kterou se občas nebojím i použít.

a protože jsem tak krásně znechucená, tak se jdu učit.

po pár hodinách..
jelikož a protože Limp Bizkit nakonec (naštěstí) nepřijedou na letošní Rock for People, nálada se mi zvedla. a to dokonce tak, že mám chuť dobrovolně sedět u učení až do večerního hokeje!

small things make me happy.

akce Brno

tagy: komentářů (0)

Tentokrát kvůli přijímačkám.


Jet jsem musela sama, protože lidi od nás ze třídy jedou až dneska (v neděli). Cestu jsem zvládla, do školy jsem nakonec taky trefila, jenže..

jsem přijela o tři čtvrtě hodiny dýl, takže jsem nemusela namáhat svůj sluncem přehřátý mozek. Ono se mi ani moc na testy připravovat nechtělo a brala jsem to spíš jako výlet.
V Pardubicích cestou do Brna jsem chytla 50 minut zpoždění, cestou zpátky 15. Projela jsem se šalinou, dvakrát jsem dokonce jela načerno, prubli jsme výtahy v kampusu Masarykovi univerzity a domů jsem přišla utahaná jak pes.

Ale bylo to dobré. ^^

Proč už píšu jako suchar?

V hlavě se mi povalovalo několik sarkastických poznámek, které jsem chtěla napsat, jenže samozřejmě jsem je stihla zapomenout.
Jak bábina, tak i máma mi dnes oznámily, že jsem měla jet autobusem. ČD ve skutečnosti neznamenají jen České Dráhy, ale i Času Dost, což jsem podle nich měla vzít na vědomí. Good point, mom.

Otázkou ale teď je, co budu dělat. Náhradní termín zkoušek škola nevypíše a já bych do Brna docela ráda, protože je to dost daleko od domova. Jak já ráda říkám, we'll see.

#RoyalWedding

tagy: komentářů (0)

Našli se někteří, kteří dnešní událost století nesledovali a bylo jim upřímně jedno, kdo si koho kde bere.


Jenže já jsem anglofil, a tudíž mě dnešní událost století nemohla minout.
Už ráno jsem trucovala a říkala, že nechci do školy, jenže kvůli procentům absence jsem musela jít. Takže zatímco nás tělocvikář proháněl po školním hřišti, William říkal Kate své I will a já to krásně zmeškala.
Ovšem zatímco se před třiceti lety vdávala princezna Diana a záznamy na internetu se asi těžko sháněly, já přišla domů a highlights si pustila. Krása.

Kate měla krásný šaty (až na tu vlečku, tu bych táhnout nechtěla), William působil sympaticky, Harry pobavil snad všechny, co svatbu sledovali a královna vypadala.. královsky. Beckhamovi na mě zapůsobili asi jako monokl na oku, ale tak jestli jsou to Angláni.. Abych to shrnula, téměř jsem slintala blahem a závistí.

Z tohohle budu žít ještě dlouho, to si pište.

tagy: , komentářů (0)

WHITE LIES
THE WOMBATS
!!!

Takže jak to teď teda bude.

tagy: , komentářů (1)

Za měsíc maturuju. To znamená, že mám zhruba 5 týdnů na to, abych se naučila 50 maturitních otázek. (Jiná věc už je, že ze společenských věd otázky nemáme.)


Pojedu na Rock for People. Moje konečné slovo. Hlavní zásluhy si mohou připsat The Wombats, díky nimž jsem ochotná se (letos mimořádně komerčního) fesťáku zúčastnit. Taktéž pojedu na Prague City Festival a vychutnám si The Hives live. Chtěla jsem na ten Grape.. jenže:
  1. přátelé mí drazí nechtějí jet
  2. neumím stavět stan
  3. cesta do Pardubic, následně do Brna, Bratislavy a Piešťan? Sama?! Nejsem takový světaznalec.
Proto a tudíž letos zůstanu tu a za hranice nepolezu. Na to vyhrazuji příští léto.

Následující měsíc nebudu ani číst. Všechno, po čem jsem prahla, jsem dokončila o prázdninách. Samozřejmě, učebnice do četby nepočítám, protože kdybych nemusela, nedělala bych to.

Hudba zůstává. Hudba pro mě znamená víc než knížky. Hudba je prostě nejvíc.

Z důvodů blížící se matury a přijímaček se budu snažit omezovat vysedávání na internetu a články na blog přibývat nejspíše nebudou. Nu, uvidíme.

„You are my world, my everything. You stupid girl..“
Moje momentální závislost ♥

Addicted to.. #6

tagy: komentářů (1)





Oba klipy spatřily světlo světa dneska, takže to jsou ještě novinky. ^^

Addicted to... #5

tagy: komentářů (0)



Adele je úžasná.

Přihlásit se k odběru: Příspěvky (Atom)