Life sucks

(...)
„On ti řekl, že jsem sociopat?“ To bylo vážně skvělé. Vždycky jsem si to o sobě myslel, ale byl jsem rád, že někdo vyslovil oficiální diagnózu.
„Že máš antisociální poruchu osobnosti,“ odvětila zvýšeným hlasem. „Vyhledala jsem si to. Je to psychóza.“ Odvrátila se ode mě. „Můj syn je psychotik!“
„APO se v první řadě definuje jako nedostatek empatie,“ řekl jsem. Před několika měsíci jsem si to také vyhledal. Empatie lidem umožňuje interpretovat emoce, stejně jako uši umožňují interpretovat zvuk; bez empatie je člověk emocionálně hluchý. „To znamená, že se neumím emočně spojit s jinýma lidma. Byl jsem zvědavej, jestli vytáhne tuhle poruchu.“
„A jak to, že to víš? Vždyť je ti patnáct, pro Kristovy rány, vždyť ty bys měl... já nevím, běhat za děvčaty nebo hrát počítačové hry.“
„Ty říkáš sociopatovi, aby běhal za holkama?“

Dan Wells - Nejsem sériový vrah
(str. 33)

doma mě to sere. (a proto chci jet příští rok pryč z republiky.)

v práci mě to začíná vytáčet. (ale co s tím můžu dělat?)
jedna věc je jistá, a to sice fakt, že ze sebe nenechám dělat debila. to, jak se k nám poslední dobou chovají - jmenovitě ó ten nejvyšší, manažér -, už je vážně nehoráznost dost těžko tolerovatelná. on ani není schopnej podívat se nám do očí a něco nám říct, od toho tam má svoje podřízené, které s radostí a velkou chutí využívá jako spojky.

i špína na podrážkách jeho bot asi pro něj znamená víc?

taky dále s obrovským zápalem nabírají další lidi a my staří mazáci jen zmateně kroutíme hlavama, proč to jako dělají, když je práce stejně málo i pro nás. novou smlouvu mám až do konce dubna příštího roku, tak to tam snad doklepu do prosince a pak uvidíme.

ale vážně, to tam mají všichni v hlavách ty skartovaný papíry nebo co?

Nekonečně dlouhý cestování. Divný lidi. Eura, eura, eura. Technický problémy. První řada. Mráz. Sláma. Brusinky. Toi toiky. Studenej spacák. „Hovnó! Pervitin! UFO porno!“ Pivo ve vlasech. Natěšenost největší.

Nevím, moc se mi nechce psát o tom, jak jsem podruhé navštívila Grape festival v Piešťanech. Místo psaní o tom bych se tam radši hned zase vrátila.

Grape, (prozatím celkem) malinkatej festival, jehož návštěvnost nepřekročí deset tisíc lidí a kde se pravidělně protáčejí barevný větrníky.. mám to tam hodně ráda. Po letošku jsem si dokonce přiznala, že zážitky z Grapu převažují nad těma z Novarocku a Rock for People dohromady.

Dlouhé cestování. Zručné stavění stanu. Lehká sváča. A pak první řady. Tolikrát jsem stála až u podia! Vím, že jsem někdy minule tvrdila, že první řada je pro sebevrahy, ale na Grapu jsou fakt příjemní lidi, kteří to nehrotí (pokud už nejsou pod parou.) Blood Red Shoes, Wolf Gang a New Ivory jsem viděla od zábradlí. V prvních dvou případech naprostá paráda, v tom třetím naprostej propadák. Nejen že se po celé hodinové vystoupení (které začalo ještě o deset minut dýl) po podiu promenádoval tatík/manažer/whoever a kázal na dálku a držel bedny, na které necharismatický zpěvák vylezl, on si ještě se svým kolegou natáčel svoje chráněnce od chlupů v nose po ošmajdaný kecky. Byla jsem naprosto vytočená. Všechno, absolutně všechno na mě na tom koncertě působilo uměle a neupřímně, ať šlo o hudbu, která mě nezajímala, nebo triko Joy Division basáka (nebo kdo to byl.) Už nikdy více!

Edit: tu máte největší hit od Wolf Gang:
Wolf Gang - Lions in Cages @ Grape '12 from nicole on Vimeo.

Ale dál k hudbě. The Subways - moje druhé vystoupení lepší než to první, možná za to mohl delší setlist nebo publikum, kde valnou část tvořili hipsteři. Každopádně já v kotli nebyla, protože už ráno při probuzení jsem prostě neměla festivalou náladu. Morcheebu jsem slyšela ze stanu, kde jsem byla až po uši zalezlá ve spacáku. Nemyslela jsem si, že by v půlce srpna mohla být taková zima, ale já měla dojem, že mrzlo. Čaj za 1,50€ to spravil jen na půl hodiny, pak jsem mrzla dál. Na Exampla jsem se těšila a nakonec to dopadlo tak, že jsem ve stanu vytuhla a vzbudila se až na poslední minutu Changed The Way You Kiss Me. Epic fail, Nicole, epic fail.
Z cz/sk hudební scény jsem si nenechala ujít Tata Bojs - kteří byli perfektní jako obvykle -, Airfare, kteří vážně bavili, Billy Barman - jejichž zpěvák (bo kdo) vtipkoval na účet pořadatelů (čili sám sebe), Republic of Two - kteří svou pomalou hudbou prakticky uspávali - nebo A Banquet, kdy jsem si před podiem připadala jak kůl v plotě.

Nedoporučovala bych vám jíst čerstvý brusinky a ani chodit na toi toiku po dvou dnech festivalu, ale nebylo jiného zbytí :D Levnej kofein bodnul, sezení na balících sena v sedm ráno taky paráda, ledová sprcha byla peklo a ta festivalová únava je fakt mrcha největší. Nebyla bych to já, kdybychom s I. nemusely dobíhat nějaký ty vlaky a ta finální cesta domů byla už jen zkouškou zbytku mých nervů. Ale vyspala jsem se pak krásně.

A při všem tom festivalovém nadšení mi došlo, jak kurevsky komerční Rock for People je, jak moc na všem vydělávají (možná i pod zástěrkou "péče o návštěvníky") a že už tam nechci příští rok jet. Na Grapu mě uvidíte znova, pokud neodjedu za hranice.

(jo a tenhle článek je strašně suchej ale mě už se fakt nic nechtělo psát)

pracuju, pracuju, pracuju.

přijedu domů, udělám si jídlo na další pracovní den a můžu jít skoro hned zase spát, protože zase vstávám brzo do práce. nikdo mi neřekl, že život bude tak depresivní. stereotyp mi nevadí, ale tohle už hraničí s psychickou labilitou (debilitou).

a taky je ta olympiáda v Londýně! ještě než jdu zase spát, abych vůbec vstala do práce, kouknu se na chvilku na plavání. chlapi mě zajímají víc než ženský, hihi. (logicky.)

líbí se mi jak přijdou, svlíknou se, lehce si protáhnou svaly a jdou na věc.

že to znělo nepatřičně? možná to tak znít mělo.

x

dalo by se říct, že mám už měsíce stejnou noční můru. (nebo ani ne tak noční můru jako že spíš si něco ve mně přeje, aby ten sen nebyl jen sen, ale i skutečnost.) děj, okolnosti a všechno okolo se sen od snu liší, co se týče tématu toho snu, je to pořád jedno a to samé: nejsem rozhádaná se svou nejlepší kámoškou.

což samozřejmě jsem, už to bude přes pět let.

kdysi dávno před mnoha a mnoha lety, když jsme se s maminou přestěhovaly do téhle díry, co se tváří jako město, jsem ve druhé třídě potkala jednu holku. znáte to, staly se z nás kámošky, časem dokonce i nejlepší. učitelé nám hrozili prsty, proč to jako děláme, sedět dvě holky se stejným jménem vedle sebe. přespávala jsem u ní a měly jsme motto "i ženy mají své dny". trajdaly jsme po okolí a smály se stejným vtipům. rostly jsme a pak se to nějak začalo kazit.

už nevím, jestli to bylo v osmičce nebo devítce, ale pohádaly jsme se tak, že spolu nemluvíme do dnešního dne. a asi to ještě bude trvat.
příčinou té hádky byla naprostá blbost - nebudu zacházet do detailů, protože nejsou podstatný - a taky můj stále častěji se objevující smysl pro ironii a sarkasmus. to, co jsem řekla/napsala jsem myslela ze srandy, ne vážně, ovšem druhá strana to nepochopila tak, jak to bylo myšleno a byl konec. třetí strana na tom taky měla svoje zásluhy.

nejlepší kámošky? kdepak, už ne.

ten sen mě prakticky mučí už měsíce, fakt. vždycky, když se ségry zeptám "hádej, o kom se mi zdálo?", vždycky odpoví správně, protože tak už to prostě je. vždycky, když se mi o ní zdá, jsme kámošky a nikdy nejsme rozhádaný tak, jak je to v reálu. je to pěkný, to přiznávám, ale nevím, jestli bych chtěla, aby to bylo tak, jak to bylo dřív. já se změnila (uzavřenější/samostatnější/ironičtější s nezájmem o cokoli, co si říká přítel), ona určitě taky (tipla bych si společenská/chodící na pařby/s přítelem). naše přátelství mi chybí, ale nejsem si prostě jistá, jestli bych to teď brala.
dřív (čerstě po hádce) to byly vražedný pohledy, šeredný slova na adresu té druhé a tak. girls stuff. pochybuju, že je na mě pořád tak nasraná, jako byla před lety, ale jistá si být nemůžu. ale už mi to je jedno. život jde dál.

ale ty sny mě fakt začínají trošku děsit.

bouřky. bláto. lemon. franz ferdinand. klopýtání přes cizí stany. přebíhání od jedné stage ke druhé. bláto. mokrý komenský v peněžence. blesky. pršelo pivo. nacpaná mhd. nevystupující headlineři. blesky. předražený holínky. ranní procházky hradcem. angličtina. deštík. two door cinema club. grep. spálená kůže. moc stageí. přírodní lords of lightning. net v tmobile stanu. růžové pláštěnky. vyhánění z areálu.

Festival si prošel celkem drsnou zkouškou dospělosti, to je fakt.

Den nultý.
Fail dne: ta posraná bouřka.
Začalo to už o půl šestý doma. Všechny nás vzbudila rána jak z děla, což byl ve skutečnosti zásah stromu bleskem asi 50 metrů daleko od našeho domu. Už v tu chvíli jsem začala mít lehkou hrůzu z blesků a bohužel se to za celý týden ani trochu nezlepšilo, spíš naopak. Prostě respekt přírodě.
Když jsem dorazila k bábině jako místu svého dočasného místa na kempování, doufala jsem, že se počasí umoudří a bude pěkně. (Protože já jsem jela zase naprosto připravená - žádná pláštěnka a žádný holínky.) Během jízdy hromadnou dopravou na konečnou zastávku mě ten optimismus ale hodně rychle přešel. Blesk zase šlehnul jen kousek ode mě (někdo tam nahoře něco proti mně má?!) a strhla se naprostá průtrž mračen. Ve výsledku jsme se s kámoškama I. a L. ani vůbec nedostaly do areálu a zpátky domů (cestou jsme sledovaly, jak je v určitých úsecích Hradce téměř po kolena vody a lidi topili svoje auta..) jsem dorazila promoklá skrz na skrz, přičemž ušetřeno nezůstalo vůbec nic. Nevím, jak Česká banka ty bankovky dělá, ale palec nahoru, že se mi v peněžence neroztekly.
Taky šlo o první den ze čtyř na cestě za totálním pojebáním telefonu.

Den první.
Fail dne: bláto a festivalové holínky za 950,-.
Suchá, vyspalá a najedená jsem se vydala na cestu. Málem jsem chcípla v narvané mhd (dokonce i placené) a u vstupu do areálu jsem si přála lehký deštík. Ale fakt jen lehce, protože ve středu byly na programu ty nejlepší kapely.
Grimus - Rumuni, kteří překvapili. I Killed the Prom Queen a Scarred by Beauty - hardcore, který jsem tak docela ještě nedostala pod kůži. Ale dalo se to.
Enter Shikari - podle reakce lidí v kotli asi dobrý, ale taky jsem si na ně ještě úplně nezvykla.
The Subways - pro mě jejich první gig a hned si mě omotali kolem prstu. Přiznávám, to, že si Billy publikum rozdělí publikum na dvě půlky a střídavě je bude nutit křičet, už není nic moc extra. To, že jsme si ale všichni klekli a pak nastala party hard, mě ovšem bavilo. Palec nahoru. Taky, Charlotte je badass. (PS: Konec světa nastane, až mě Billy ukecá abych šla do circle pitu.) A ta čeština! Za chvíli si můžou dávat na festivalech a koncertech "The Subways (UK/CZE)" a třeba i plynně česky budou mluvit.
Franz Ferdinand - nejlepší vystoupení na celém festivalu. Překvapil mě Alex Kapranos s knírkem a ublížil jim jen trošku fakt, že nezahráli This Fire.
Two Door Cinema Club - pro mě jedno ze tří nejlepších vystoupení festivalu. Alex Trimble v reálu je štramák a na songy z alba se fakt dá pařit.
Example - frajer. Jelikož před podiem zbyla ze dne předtím louže velká asi jako Kaspické moře, byla fakt sranda. Během 10-ti minut se moje pravá strana proměnila z "civilizovaný-člověk-co-vypadá-přijatelně" na "prase-co-se-vyválelo-v-příkopu-během-deště". Ty idioty jsme mohli fuckovat jak jsme chtěli, vesele si pařili dál. Ale pak už jsem to brala s úsměvem, protože koukat na ně, jak jsou od bláta doslova naprosto celí, byla švanda.
The Prodigy - nebavili mě, elektronická hudba celkově mě na RfP nebrala. Nejen, že tihle angličtí borci nastoupili se zpožděním 40-ti minut (za což prý můžou oni sami), ale ani nedrželi mou pozornost, takže jsem si radši v t-mobile stanu vesele brouzdala facebookem a twitterem a děkovala Examplovi za blátivou show.
Při koncertech Subways, Franzů a Exampla jsem si připadala jako nejvíc cvičená opice, udělala jsem prakticky všechno, co chtěli. Hlavně ti Subways teda.

Vypařená, neopilá a s bolavýma nohama jsem dorazila domů po třetí hodině ranní, kde jsem si lehce umyla kalhoty a nohy a šla jsem spát. Babička by se zděsila, kdyby mě viděla. Doufám, že jsem zvědavým sousedům poskytla zajímavou show, když jsem si na chodbě za svitu výtahu sundávala boty a ponožky od bahna a že už teď tam mám zajímavou pověst.

Den druhý.
Fail dne: co myslíte? Bouřka jako kráva.
Od čtvrtka už to nebylo nic moc. Kapely už nic moc, počasí naprosto nic moc a tak celkově nic moc.
Mutiny on the Bounty - „Oni asi moc nezpívají, co?“ ptala se I. To ne, ale sympaťáci to byli stejně.
The Feud - viděla jsem je po čtvrté a pořád mě baví. Už to chce to album, lads!
The Computers - hardcoroví páni v bílém z Anglie, co bych na nich neměla ráda? I. z nich byla totálně odvařená (teda hlavně ze zpěváka), ale za zlé jí to nemám.
Selah Sue - sakra, tahle dáma z Belgie obsadila 3. místo (spolu s Annou Calvi) v mých top představeních na festivalu! A její hlas v reálu je fakt nádhernej. A This World zní i naživo úžasně, nejen v reklamě.
Flogging Molly - slyšela jsem z dálky a viděla jsem kousek, ale na žádnou party hard jsem neměla chuť, tak jsem nešla blíž.
The Kooks - hranice zlomu. Lidi šíleli, podupávali si nohama a pivo lítalo vzduchem, prostě paráda. Jenže pak se začalo zatahovat a já se přesvědčila o tom, co všechno se dá posrat během 10-ti minut. VŠECHNO. Bouřka se přihnala tak rychle, že si někteří ani nestihli nasadit pláštěnky (jako já. ale počkat, já vlastně žádnou neměla!) Set Angláni přerušili v půlce Naive (kdokoliv za tu bouřku může, proklínám vás!!!) a pak už to byl jen zběsilý úprk, schovka ve stanech, ze kterých nás stejně vyhnali, pláštěnky zdarma od t-mobilu a cesta blátem a vodou kolem stanů a popadaných stromů domů narvanými autobusy.
Den končil prakticky v devět hodin, kdy se to všechno posralo. Co mě ovšem fakt vadilo byl fakt, že si organizátoři/whoever myslí, že net v mobilu mají všichni a tudíž si změny v programu či předpověď počasí zčeknou všichni. Chyba! Někteří tedy šli už rovnou domů/hotelů a na vystoupení Skrillexe, který se ukázal být velkým frájou, pak po půlnoci už nešli. Dopravní podnik to taky moc nevychytal, když jeli dva busy na to množství lidí.
A lidi, co si koupili jednodenní vstupenku na čtvrtek? Nasranost největší. Nevystoupili ani headlineři Faith No More, ani Orbital nebo Refused. Skrillex se z nich vytáh jako jedinej, ale ostatní prý museli zas pádit dál, tak ok.

Den třetí.
Fail dne: here we go again. Protože jednou to evidentně nestačilo. A taky Pete Doherty.
V programu kromě tří čtyř kapel pro mě už absolutně nic. Tak jsem si aspoň koupila grepa a šla se na ně podívat, aniž bych věděla, co se to na nás za prasárnu zase chystá.
Architects - objev z ostrovů, těšila jsem se na ně, ale naživo mě moc nebavili. Ale to bylo dost pravděpodobně mnou a ne jima.
The Asteroids Galaxy Tour - moc pěkné překvapení, zpěvačka si mě získala i prohlášením, že prostě budou hrát i když bude bouřit.
Anna Calvi - jedno hodně moc velké překvapení. Když jsem si pouštěla nějaký její klip na youtubu, řekla jsem si, že se mi její hudba nelíbí a že na ni nepůjdu. To by ovšem byla chyba. Třetí nejlepší vystoupení festivalu spolu se Selah Sue.
A pak...
... se to všechno zase posralo. Čekali jsme asi 20 minut na info, že se blíží orkán. Za ty tři dny už jsme všichni vypilovali rychlost nasazení pláštěnky k dokonalosti, takže kdy LEHCE sprchlo, byli jsme připravení. Kdo mohl, vzal (ovšem zase nasraně) nohy na ramena a pádil směr zastávka Letiště. Program tak pro některé skončil zase po deváté hodině večerní.
Irie Révoltés nevystoupili vůbec, Crystal Castles vystoupili později aniž by o tom někteří věděli.

Na jednu stranu jsem zklamaná, že už je konec, na tu druhou (a kapku větší částí) jsem ráda, že už je konec. Další vlnu veder a následných prudkých bouří bych tenhle týden asi už neskousla. Nemluvě o blátu. A pivu. Organizátorům bych doporučila nějakou lepší domluvu s dopravním podnikem, víc korýtek na vodu po areálu (já narazila na dvě! a to mluvíme o návštěvnosti okolo 25-ti tisících lidí) a lepší systém organizovanosti a způsobů, jak informovat lidi o tom, co se děje a co se ještě dít bude.

Ale chápu, jestli bych už chtěla moc. Každopádně z tohohle epic průseru nevidím pořadatele tak jako někoho tam nahoře za to pošahaný počasí. Bouřky asi taky mají rády dobrou hudbu, co? x

Nebo ne možná tak úplně bohové a jedna bohyně. V každém případě jde o lidi, kterých si hluboce vážím, respektuju je a skoro je uctívám u oltáře, just sayin'.

A to i když jde o lidi, které asi v životě nepotkám naživo.

1. Florence Welch a 2. Mike Shinoda - tady asi není třeba nic psát, oba jsou géniové v oblasti hudby. Mike Shinoda umí dávat dohromady prakticky nespojitelné, objevuje nové nástroje a techniky a z toho všeho pak vzniká naprosto dokonalá hudba, která dostala miliony lidí na celé planetě.  Flo má zase dokonalý hlas, úžasný texty a i tak celkově je to prostě parádní ženská. Má šmrnc, vkus co se týče módy a evidentně je svá. Nemluvě o tom, že je z Anglie. Úcta k těmhle dvěma osobám je ve mně zakořeněná tak hluboko, že nejspíš nebudu schopná po zbytek života se jí zbavit. Samozřejmě, ne že by mi šlo právě o to.

3. Fernando Alonso - dvakrát mistr světa, který má našlápnuto na titul třetí. V dnešní VC Evropy - kterou jsem mimochodem neviděla a hrozně mě to čílí - vyhrál. (Co jsem tak četla reakce, tak vyhrál fenomenálně.) Fandím mu už přes šest let a doteď mě to neomrzelo. Jeho dnešní slzy na stupních vítězů mě tak trochu dostaly do stejného stavu jako před lety - respekt hraničící s pubertálním zamilováním. Já vím, já vím, dětinské. Nic to nemění na tom, že kdykoli se v minulosti vztekal a tisk si z něj dělal blázny, já mu pořád držela palce a ostatní jezdce jsem proklínala až hrůza.
(Jako třeba dneska Hamilton a Vettel, jakto, že hoši nedojeli? Ha ha.)

4. Vynálezce popcornu do mikrovlnky. Vypadá to, že bych musela hodně googlovat, abych přišla na to, kdo to byl, tudíž vám v této chvíli neřeknu, kdo to byl. Je dost dobře možné, že už je po smrti, ale můj respekt mu patří dál.
Stejný obdiv sklízí vynálezce žehličky na vlasy.

Jen tak, aby bylo jasno. x

[šajze!] pikaču a banán. bláto. kofein. pivo. prach. částečná hluchota. nevyspání/usínání u Metallicy. „Ja.“ spálený ramena. soused Turek a jeho "dobré ráno". zase fascinace větrnýma elektrárnama. úžasně rychlý vlaky. černá. zásuvky na bratislavském nádraží. „Helga!“ bouřka. pohlední polizei. zima až do morku kostí. mokrej stan. a tak dále...

„Tak jste se zase kochal?“

Nova Rock ročník číslo 2. Moc dobré, ale ne perfektní.

Počítala jsem s tím, že letos to bude větší hardcore než to bylo loni, protože 1 den novarockého času se v žádném případě nerovná dnům čtyřem. Byla jsem ovšem připravená (evidentně ne) na vše.

Cesta tam byla v pohodě. Ve vlaku jsem si sedla, kámoš D. (který je mimochodem strašně fajn) mě taky našel a tak jsme si v kupé spolu s jednou jeptiškou povídali, co že nás to teda čeká. Nevím, možná jsem místy utrousila nějaké obhrublé slovo, ale jeptiška nevypadala, že by jí to nějak vadilo. Ach ta naše generace. V Bratislavě jsme se zase museli vyznat ve všech linkách mhd, nastoupit do toho správného busu a jet směr Petržalka. Tam jsem zase měla problém s mluvou pána u okýnka, který nám nabídnul výhodnější jízdenku do Nickelsdorfu. Pro mě za mě, hlavně když to nebude stát víc než těch 50 euro, co mám. Aji do areálu jsem později trefili, tak ok.

Ale proboha, ta cesta tam. S taškama, který byly logicky těžší než kdy jsme odcházeli se cesta Nickelsdorf nádraží - stan na páskování rovnala skoro výšlapu na Mount Everest. Pak čekání, fronta až do zadní části těla a když se slečny přeci jen konečně uráčily nás opáskovat, mohli jsme skoro slavit. Skoro, protože jsme ještě neměli postavenej stan.
Hledat toho správnýho fleka taky nebylo nic jednoduchýho. Chodili jsme od stage I (blue) k stage II (red) a v jejím okolí jsme pak zakempovali. Mít jednu z hlavních stage asi 100 metrů za zadkem byla vážně sranda, aspoň že ta Metallica hrála v neděli u blue na druhý straně areálu. Spát jsme nakonec šli oba už docela brzo, protože já měla plný kecky prachu (obrazně i doslova myšleno) a D. den předtím viděl Ozzyho v Praze.

První den.
A že to začalo pěkně zostra. Royal Republic. Musím říct, že do začátku to byla naprosto skvělá show. Zpěvák je strašnej sympaťák a to, co předváděl na podiu, se musí vidět několikrát. Takže v říjnu v LMB, už se těším hoši! Celej festival jsem měla lehce problém s tím, že jsem v programu měla třeba i tříhodinovou díru, během které jsem neměla co dělat. Vyřešila jsem to návštěvou sprch, jelikož v osm ráno při otvíračce tam byla fronta skoro až do Vídně. Když jsem chtěla studenou vodu (pražilo sluníčko), tekla teplá; když jsem potřebovala teplou (pršelo), tekla jen studená. A zmrzni si.
Zašla jsem si s D. na Steel Panther. Řekla bych, že šlo o největší šílenost festivalu, jelikož texty skupiny byly neskutečně oplzlý a jejich kytarista (nebo basák?) vypadal jako slečna, co se mezi písničkama pořád díval/a do zrcátka. Ale špice večer pořád měla přijít.

The Offspring, Rise Against a Linkin Park. Hezky za sebou byl pro mě tenhle blok to nejlepší, co Nova Rock letos mohl nabídnout. Offspringy jsem chytala, jen mi začátek utekl, protože ta slečna, co lila pití, se mi prostě nevěnovala. Její smůla. Poté, co se Dexter se všema rozloučil, se na obrazovkách začalo objevovat varování před bouřkou (díky bohu za tu jednu anglickou větu!). Nebrala jsem to vážně, přiznávám. Jenže když nás pak polizei (fakt pohlední, už jsem to zmínila?) vyhnali za pásku zhruba 200 metrů od podia, začala jsem mít obavy.

Phi mi utekl.

Zřejmě se organizátoři báli tohohle, ale jistý německy i anglicky mluvící muž mi pověděl, že prý potřebovali zkontrolovat elektroniku a tak. No asi po 50-ti minutách nás polizei pustili.
Usain Bolt by se mnou v běhu na sto metrů prohrál, přičemž bych měla v cíli náskok tak sedmi vteřin. Vážně, ty sprinty směrem k podiu byly neuvěřitelné. A skoky přes dvoje zábradlí? Sranda! Každopádně jsem byla mnohem blíž u podia než loni a bylo to f-a-m-ó-z-n-í. Foťák do kapsy abych měla volný ruce a už to jelo. Hlasivky dostaly zase zabrat, ale už si asi zvykají, protože tak špatně jako loni na tom nebyly. Burn It Down naživo nezní špatně a Lies Greed Misery (oh ach ten nenáviděný song) mi pořád nesedí. Stejně na mě ale největší dojem udělal Chester, když na konci stál u pravého konce podia tak moc blízko, že bych mu dokázala spočítat i naušnice v uších.
Co mě ale naštvalo byl fakt, že díky bouřce, která se nakonec ani neukázala (ale prý to byl hlavně vítr, čeho se organizátoři báli), měli kratší set jak Rise Against, tak i Linkini.

Tady máte rozmazanýho Phiho, abyste neřekli.

Ale viděla jsem je, viděla! Tempo 1 koncert Linkinů za rok se mi líbí, prosím.
Příští rok do třetice?

Ano, jak jinak, nevyspala jsem se. A málem jsem ani nenašla stan. Nevyspala jsem se dřív než doma, ale s tím jsem počítala. Dál.

Den druhý. Den, kdy jsem se nenáviděla.
Nepřítel číslo jedna je bláto.
Po poledni to bylo všechno ještě v cajku. Livingston (Angláni) byli fakt dobří, ta chvíle jak tři členi z pěti hráli na bubínky/bicí je fakt nezapomenutelná. Puddle of Mudd? Taky oukej. Pak zas díra. A poté už Kasabian, kvůli kterým bych teď byla ochotná prodat lístek na Rock for People a jet na Pohodu. V Rakousku je stejně jako nás diváky chytil déšť, což bylo fakt příjemný. Po hodině (kterou jsem si užila, zvlášť když Tom /zpěvák/ nejspíš vyfuckoval Limp Bizkit) jsem byla zmrzlá, tak jsem se šla zahřát do stanu. (Hahaha.) Cesta ke stanu vedla mírně z kopce a to byla další ze srand, protože z prachu a suché špíny se stalo celkem kluzké bláto, které moje festivalové kecky dost zaskočilo. (Byly žluté, btw., a hned po návratu letěly do koše. Bez rozloučení.) Chtěla jsem jít na Pulled Apart By Horses, fakt chtěla!, jenže jsem s sebou neměla adekvátní oblečení. (Nikolo, příště s sebou:

• holínky (za každého počasí)
• krém na/po opalování (-//-)
• repelent (funguje i na kobylky?)
• NE světlé oblečení)

Jelikož jsem gumáky neměla a klouzat po zadku jsem se nechtěla, tak padli jak Pulled Apart, tak i s nima se lehce kryjící Billy Talent a večer Limp Bizkit, jejichž 'My Way' jsem slyšela ve stanu. Nějak mě dostihla i únava a spala jsem snad nejlíp ze všech čtyřech dní.

Nevím, možná jsem tu o nich už někdy psala?
Každopádně jde v současnosti snad možná i o to nejlepší, co se na britské scéně děje (možná i s Twin Atlantic, to jsou taky rockeři.). Mají u mě naprosto obrovské plus, jelikož jako kapela složená z instrumentů v sestavě bicí/basa/2 kytary do své hudby necpou syntezátory, umělý beaty a ani podobný elektronický serepetičky, které jsem v poslední době začala fakt nesnášet. Tahle hudba u mě bude mít VŽDYCKY větší váhu než ta umělá z počítače. Přeci jen, kdybych to uměla, mohla bych se i já vydávat třeba za Skrillexe. V dnešní době žádný velký umění.
Včera jsem propadla téhle písničce poté, co jsem se podívala na klip a řeknu vám.. jak to z Lukea i Mikea leje? Šlehačku na hlavu a snědla bych je. Tákže, jakmile přijdou peníze, hned si předobjednávám Heavy in the Day. Tak.

Jednoduše řečeno, asi je fakt miluju.

Jo, pak je tu ta lehce depresivní záležitost týkající se skutečnosti, že Linkin Park jsou momentálně ode mě vzdálení něco přes 400 kilometrů. Na to, že si normálně válejí šunky kdesi v Kalifornii, je tohle vážně kousííííček.

Co je daleko lepší a o to víc vzrušující je fakt, že je za nějakých 112 hodin (né, neodpočítávám to) uvidím naživo. Zase. Vážně, plnění některých svých snů mě nikdy nepřestane bavit.

Když jsem tak koukala na livestream z Rock am Rio, uvnitř jsem se až dětinsky radovala z výkonu, jaký Linkini předvedli. No jo, pořád to kucí mají v sobě, ale vrátit se do dob HT/Meteory prostě nehodlají. Na jednu stranu to respektuju, na druhou mě to strašně vadí, protože to, co tvoří teď (Lies Greed Misery? To je vtip? Jeden z jejich nejhorších songů.) mi je hrubě proti srsti. Ale hůl nad nima nezlomím, zatím ne, na to je uctívám a miluju už strašně dlouho.

Tak se soudruhové mějte fanfárově! Ozvu se po návratu z Nova-hardcore (aka Novarock). x

Včera jsem se ségrou vydala na svůj první veletrh Svět knihy v Praze.

Příští rok chci jet zas, jen bez svojí sestry.

Hlavním lákadlem pro mě byla návštěva Patricie Briggs, od které jsem sice četla pár knih a celkem mě i bavily, ale žádnou nevlastním, takže na její autogramiádu jsem nešla. Zato Johna Ajvide Lindqvista, jehož knížku Ať vejde ten pravý jsem dostala před pár lety od ježíška, jsem si vyhlídla. Musím říct, že je to v reálu moc příjemný a usměvavý pán. :)
(Jen mamina nepochopila, proč jsem si nechala napsat Nicole a ne normálně Nikola. Jak bych jí vysvětlovala, že po anglicku to zní prostě líp...)

Ségra byla jako osina v zadku. Přiznávám, hlavním důvodem toho, že jsem ji vzala s sebou, byl fakt, že ona už na výstavišti byla a tudíž mi mohla ukázat cestu. Příští rok už tvoje služby nebudou potřeba, Terezko!
Už po zhruba deseti minutách škemrala, že je tam nuda. Jasně, já bych se mohla kochat hodiny a obě křídla projít třeba třikrát, jenže její mizerná nálada a občasné nafouknutí mi to lehce zhatily. Ale bavila jsem se stejně!

Jediné obrovské mínus: neměla jsem peníze na knížky! Bohužel se to sešlo tak blbě, že většina peněz jde na Novarock a bookfest ostrouhal. Ale možná je to i dobře, knihy mají neuvěřitelný potenciál mě finančně zruinovat.

Negativem snad byly jen masy lidí všech věkových kategorií a vydýchaný vzduch v levém křídle, ale s tím se dalo počítat. Takže příští rok nashle a už se postarám o to, aby moje peněženka nezela prázdnotou! x

Letmo jsem si tak pročítala příspěvky z loňského května a říkám si, sakra, to bylo depresivní! Matura ze mě vysávala radost ze života tak jako nic doteď.

Taktéž jsme hráli hokej se Švédskem a evidentně jsme prohráli. Stejně jako letos. A stále si trvám na tom, že Češi jsou strašně blbej národ (jen se uraž sama, Nikolo, way to go). Když prohráváme, lidi hned sypou výtky, svou zlobu a nedejbože nadávky na tým, zatímco vyhráváme-li, pak náš tým tvoří téměř potomci bohů, kteří umí. V tom druhém případě pak mají celonárodní podporu, v tom prvním... ne. Vážně je mezi tím tenká hranice.

Ale konec keců.

Jak jsem říkala, že musím spřádat plány na léto? Už se to rýsuje.

Bohužel ale musím napsat, že letos to zrovna neoplývá originalitou a festivaly si některé interprety přehazují jak horký brambor.

Awolnation 2x
Example 2x
3 Feet Smaller 2x
The Computers 2x

Ale tak beru to pozitivně, dobré hudby není nikdy dost.
Momentálně tak jen musím doma kdesi vyštrachat stan (určitě je někde v krabici!), naposlouchávat kapely a pomalu si začít sepisovat seznam, co budu potřebovat.

Jako bych jela zase na letní tábor a bylo mi dvanáct! A bude tam i Krteček?

Tak hned na začátek:

novej blogger se mi vůbec, ale vážně vůbec nelíbí.

Ok.

Žiju.
Chodím na brigádu a během posledních 14-ti dní jsem si vydělávala na lístek na Novarock, který je zhruba za nějakých 5 týdnů.
Peníze už mám; jen, co dorazí na účet, se přesunou na účet jiný.
Jen aby mi ty lupeny nevyprodali.

Jediný problém, který s onou brigádou mám, je ten, že nemůžu mít více než 4 tisíce za měsíc, jelikož jsem byla hloupá a šla jsem se smlouvou na pracák. Příště už podle zákona hrát nebudu, you can bet.

V sobotu jsem byla s kolegyní indie pozérkou v Praze na Párty v nejlepší formě v pivovaru Staropramen. Vážně, proč mi nikdo neřekl, že je Lemon tak dobrej? Zrádci! A tak jsme objevily ideální nápoj na Rock for People.

V  pátek se v Hradci koná Majáles, tak se se ségrou chystáme. Ovšem jestli mě skolí to nachlazení/chřipka/cokoli to je, tak potěž koště...

Silní hrdinové, záchrana žen v nesnázích, zajatých princezen a dívek bez odvozu, založeno roku 1684. Co pro vás můžeme udělat?

Poslední dobou to mám se spánkem bídný. Usínám dlouho po půlnoci, takže jsem si o víkendu naordinovala intenzivní projížďky na kole, což mi pomohlo.

Rozhodla jsem se, že začnu běhat.

Né.

práce,

Tak trošku mám chuť se ohromně radovat, křičet do světa "JOOO!" nebo začít odškrtávat dny na kalendáři, co zbývají do začátku června.