Vím, že porovnávat knížku a film je ošemetná záležitost. Co se týče filmového zpracování nějaké knížky, vždycky se najde někdo, komu nebude vyhovovat herecké obsazení nebo si bude říkat, že tahle a tamta scéna tam chyběla.
Na začátek varuju před minimálně jedním velkým spoilerem.

I Am Number Four si svou filmovou premiéru odbyl 18. února tohoto roku. Knižní předloha od autorů s pseudonymem Pittacus Lore vyšla zkraje srpna loňského roku.
Jako u všeho někteří knihu vychvalují, jiní zatracují. Já si knihu pořídila v originále, protože se český překlad v nejbližší době nechystá. Zhruba na 370-ti stránkách je popsán život Čísla 4, který byl nucen se svým strážcem a dalšími 16 marťany uprchnout na Zem ze své rodné planety Lorien, protože ji nenasytní Mogadoriané začali ničit. Tihle bad guys s vyholenou a potetovanou hlavou - pokud jste viděli Legii, víte, o čem mluvím - nepřišli ovšem jen ničit: jejich úkolem je i zlikvidovat Číslo 1 až 9. Protože jsou již tři pryč, na řadě je John Smith (Alex Pettyfer), který se na Zemi zatím beznadějně zamilovává do bývalé roztleskávačky Sarah (Dianna Agron)...

Knižní předloha není nijak složitý příběh a je spíš na odreagování. Moc si u něj nezapřemýšlíte. Místy je kniha úsměvná; vztah Johna a Sarah nemá přílišnou hloubku, ale i tak je to.. sweet. Občas jsem se zasmála (vyzvánění Johnova telefonu, které tam dal Henri: Somebody's Watching Me, pointu pochopíte, až film uvidíte) a jako přibitá k zemi jsem hltala závěrečnou část knihy, která je hodně akční. Zatímco knižní John dostává mnohá kázání od Henriho (kterého brilantně zahrál Timothy Olyphant) a je terorizován Sářiným bývalým přítelem, ten filmový si to moc dlouho líbit nenechá. Jedna scéna ve filmu mi vyloženě nesedla: Henriho ve filmu zabili podstatně dřív než v knize. Taky nečekejte happy end, série bude pokračovat. Jo, a z Čísla 6 se stala blondýna místo tmavovlásky.

Překvapilo mě, že film přišel tak brzo. Přeci jen, kniha vyšla a za sedm měsíců tu máme jeho verzi na filmovém plátně! Nutno podotknout, že je nabitý akcí stejně jako kniha. Oba případy mají tempo a děj není nijak složitý. Zdá se, že se efektů alá Matrix světová kinematografie už nikdy nezbaví. Přiznám, že jsem se na film těšila právě kvůli Alexovi... jehož výkon na mě ovšem neudělal valný dojem. Na druhou stranu by se dalo uvěřit tomu, že s Diannou nejsou jen kolegové... No uvidíme, dojdu si znova do kina, abych si vychutnala tu akci, třeba najdu další mouchy.
Jinak z Alexe se stává hvězda; v nedávné době si odbyli premiéru dva jeho filmy. I Am Number Four a také Beastly (pod českým názvem Netvor). To znamená, že blonďatý Anglán/marťan dostane ještě jednu šanci na to, aby mě oslnil svými hereckými schopnostmi.

Knize jsem dala 70%, filmu 80%. Neváhejte a sedmého dubna do kina!

PS: Doporučuju vám si sehnat i soundtrack a z něho hlavně song od Civil Twilight s názvem Letters from the Sky. Nemá chybu a já si ho dneska dala snad třicetkrát! ^^

Wow, nejdelší název v historii! :D

Dnes mě vyděsila představa, že za tři měsíce maturuju z češtiny a angličtiny (z čehož umím docela.. nic) a za šest týdnů skládám praktickou zkoušku z účetnictví. Musím přiznat, že četba knih teď dostává na zadek od hudby. Stejně tak učení.

„Myslím, že máme lupen na špatnej festival,“ bylo první, co mi Iva řekla, když dneska přišla do třídy. Já si myslela: Že bych si vytiskla něco úplně jinýho...? a ta představa mě parádně vyděsila.
„Na Sázavu přijedou Hurts a Subways,“ uvedla vše na pravou míru. Dodávám, že tím celý den prakticky zabila, protože jsem nebyla schopna vyhnat si tu větu z hlavy. Následovalo prodiskutovávání možností, co by kdyby se jelo...

Možná nakonec byla asi dobrá věc, že jsem si nekoupila lupen na Prague City Festival (30 Seconds To Mars, blink-182, Hadouken!), protože teď mám možnost (přeci jen, narozeniny se blíží..) vidět Billyho ze Subways naživo. Hurts jsou taky parádní, protože lístky do Lucerny, kde budou hrát 13. března, zmizely dost rychle. Jo, pořád tady je Clare Maguire, jejíž debutové album považuju po čtvrtém poslechu za dokonalé a která mi stejnak ujede, ale...
Hlavní ale je, že už mám lupení na Rock for People (The Wombats, Sum 41.. jsem zvědavá, kdopak bude letos headliner).
Každopádně budu bojovat za to, aby mi cesta na SázavaFest (Kosheen, Hurts, The Subways) vyšla - když jo, můžu začít shánět stan. :D

Otázkou je, kdo další kam/kdy přijede?

EDIT: Linkini 23.6. v Praze? Kachna nebo prozatím jen nepotvrzená informace? Jestli se to potvrdí, Sázava padá...

Kdyby se jen povedlo dotáhnout je na RfP! O četnosti poslechu této písně v posledním týdnu se můžete přesvědčit zde.

Měla bych být ve škole, ale nejsem.
Měla bych se učit, ale momentálně to nedělám.
Možná bych mohla jít i spát, ale nechce se mi.
A možná už by se vážně mohlo potvrdit, že ty Linkini letos vážně přijedou!

V posledních dnech nemám náladu na nic ani na nikoho. Jsem ze všech (a že jedna osoba hooodně přilila olej do ohně!) a ze všeho naprosto znechucená.

Vařit po anglicku znamená přivést potravinu do stavu vysušené hmoty bez chuti a zápachu, příp. smíchat všechny dostupné suroviny dohromady a rozmixovat na mokrou kašovitou hmotu. Ve druhém případě je dovoleno používat koření, ale jedině ve velkém množství a všechno najednou. Angličané často ani netuší, nejenže jejich kuchyně ve srovnání s kteroukoliv jinou ve světě neobstojí, ale dokonce je navíc už ze své podstaty špatná a dokonce proti základním gastronomickým pravidlům. Vezmi si už ten jejich podivný vynález fish and chips - smažené se smaženým!

Nova si zřejmě chtěla šplhnout; ráno ve snídani dávali tenhle klip, čemuž jsem zpočátku nemohla uvěřit...

Svět postihla ekonomická krize loni, mě až teď.

1) Lupen na RfP
Tohle už není problém. V pondělí bych si ho snad už mohla koupit, takže předejdu možnosti (a taky depresi), že mi zase někdo ujede. UŽ NE!

2) Lupen na Prague City Festival
Poté, co jsem včera přišla na to, že mají přijet 30 Seconds to Mars, jsem si řekla: Sakra, já bych na ně chtěla jet! Navíc přijedou blink-182 a Angláni Hadouken!, takže bylo celkem snadno rozhodnuto, že pojedu... tedy pokud zoufalé náctileté fanynky nevykoupí lupení už 3 měsíce před akcí jako takovou. Mám sice v brzké době narozeniny, ale kdoví, jak propukne celá ta marsmánie.

3) Knížky/Books/Les Livres
Jelikož jsem knihomol a není den, kdy bych naprosto nic nečetla a vím, že v dubnu vychází tři knížky, které bych moc chtěla, netuším, jak tohle pořeším. Asi si zakážu si je objednávat/předobjednávat. V souvislosti s RfP jsem chtěla začít šetřit, abych si když tak mohla koupit nějakej ten merchandising, ale to bylo ještě předtím, než se Marsové dohodli, že teda přijedou...

4) Hudba jako taková
Cédo na konci února vydává Clare Maguire a 25. března taky svůj debut vypustí do světa Natalia Kills, který bych si moc ráda pořídila. Nemluvě o tom, že už delší dobu básním o tom, že si pořídím Hurts a poté, co jsem přišla na to, že placka The Wombats stojí na amazonu 4 libry, jsem začala toužit i po něm...

5) Kino
Možná je poněkud troufalé, že se považuju za filmového fajnšmejkera, ale beru za povinnost chodit do kina alespoň jednou dvakrát za 2 měsíce. I Am Number Four, Beastly, Red Riding Hood a Your Highness... tyhle vidět prostě chci.

6) Barva na vlasy
Posledním zanedbatelným bodem, na který jsem si teď vzpomněla, je projev mé rebélie nabarvit si alespoň část vlasů na modro. Jenže ona ta barva taky není zrovna nejlevnější, víte...

Oním songem, na který v posledních dnech nedám dopustit, je To the Moon & Back od Savage Garden. Je možné, že jsem tu o nich už psala, a jestli jo, tak se omlouvám, jenže to se vážně nedá.. Oni byli tou první kapelou, na kterou jsem začala fakt viset, oni mají song, který mi zůstal v hlavě po tolik let nezapomenut... Thanks, guys!

Poslední dobou mám pocit... like I was in love or something like that. And I don't like it at all. Poslední dva dny totiž bylo nádherný počasí a já si dneska začala uvědomovat, jak moc mi sluníčko chybělo, přitom léto nesnáším a pozdní jaro už je taky na mě moc teplo.
Zatímco dneska bylo okolo sedmi osmi stupňů a já vstřebávala sluneční paprsky kdykoli to šlo (škola/bus/cesta domů), nechápala jsem kolemjdoucí v rukavicích a se šálami pevně omotanými kolem krku. Kochala jsem se letícíma dopravníma letadlama (Vemte mě s sebou!) a vymetenou oblohou, kde byly navečer vidět oranžový mráčky. Něco je vážně v nepořádku. Však počkejte, jakmile budou teploty +20 stupňů, budu zase hlasitě nadávat. Asi si jen potřebuju prohřát kosti po zimě. Snad.

Paní učitelka na občanskou nauku si to u mě dnes významně pohnojila. Jako že vážně. Do konce roku zřejmě nebude schopná to nějak napravit. Probíráme etiku a vždycky po nás chce, abychom se u toho tak různě rozpovídali.. což první hodinu v úterý tak dobře nejde, protože půlka třídy straší ve škole tak od 6:45 (a co takhle začít jezdit vlakem, Nikolo, když ti hodina začíná až v 7:10?). O lidech, kteří jezdí na pravé straně (tedy Britové), prý taky neříkáme, že jsou to nemramové a blbci. To jí zaživa neodpustím. Na Francouze jí taky nešahám, tak ať nechá Brity žít a čte si zase v kabinetu Balzaca v originále...
Navíc se obléká jako by žila v dávných dobách a myslí si, že naše generace (17-20 let) stále chodí do skautů...

Nu a to bude zase projednou vše, žaludek volá. :D

Aneb hudební kousky, které nenechají můj mozek ani na chvíli si odpočinout.
Dneska jich vyjímečně bude víc.

Heh, prvních pár sekund mi připomíná reklamu na jedno rádio, kterou neustále vídám v kině :D
The Famous and Naked nejsou téměř (nebo vůbec?) známí, a v tom je právě to kouzlo, který mě přitahuje. Kromě Girls Like You doporučuju ještě Punching In A Dream.

The Ting Tings :)

Včera mě užírala jedna myšlenka, a to: chybí mi nejlepší kámoška.
Však víte, taková, která by vás brala tak, jak jste se narodili, která by měla podobný suchý smysl pro humor (a která by se tudíž smála stejným vtipům, nad kterými ostatní jen kroutí hlavou), která by vás tahala z depresí a hlavně která by s váma chodila na koncerty kapel, které netvoří hlavní náplň vysílání onoho rádia s názvem po světadílu s číslem, které si hodně fandí.

Uh, já prostě nesnáším mainstream. To, že strčili Hurts do hitparády onoho rádia, mi taky není zrovna po chuti...

Jo, přece nejde, aby byl kluk nejlepším kámošem, ne? Nejsem zastáncem názoru, že přátelství mezi holkou a klukem prostě nejde (protože JDE), ale bylo by to docela na hlavu..

Včera to vypuklo. Naráz se vyřešily problémy číslo 1 a 6.

Musím se přiznat, že z maturiťáku jsem byla nervózní už od prváku. Byl to tak trochu strašák. Já a v šatech, navíc mít podpatky? Směšná představa!
Šaty jsem zvládla, do podpatků jsem si kvůli předtančení ala Dáda Patrasová/Michael Jackson/Pomáda netroufla. A víte, jak to vypadalo? Tak, že jsem byla snad nejmenší. Aspoň z jednoho videa je to vidět. Z vlastní zkušenosti ale vím, že to nebyla pravda.
Na vlasy a líčení jsem si zamluvila svou sestru, která měla přijet z práce. Přijela dřív a odepřela mi tak šanci na chvíli si zdřímnout, což se projevilo v jednu ráno a v autě cestou domů. Teplo ze mě vysávalo poslední šťávu a i ten kofein, kterého jsem v sobě měla víc miligramů než obvykle, působil snad opačně nebo co.

Vlasy jsem měla za hodinu hotový. Makaly na nich ségra s bábinou a výsledek stál celkem za to: dalo by se s klidem říct, že jsem vypadala jako čarodějnice. Jak jsem si barvila vlasy na modro, dopadlo to tak, že jsme to pak barvily znovu a výsledná barva byla dofialova. + střípky na hlavě, milion spinátek a tuna laku na vlasy... Představa mytí si vlasů a následného rozčesávání mě děsila. V šatech jsem zpočátku nemohla dýchat, z čehož si moje nevlastní bábina udělala další Vánoce. Vlézt si do auta? Taky docela složitej úkol! Na místo plesu jsem ale dojela v pořádku.

„Maturantka?“ zeptal se mě sekuriťák u vchodu.
„Mm-hm,“ zamručela jsem na souhlas. Zeptal se na třídu, uvedla jsem, že jsem první v abecedě a šla jsem. Nervozita, která se projevovala už od rána, začala gradovat.
Nakonec se ukázalo, že jsem přijela akorát na nácvik předtančení. Už když jsme nacvičovali v aule si mnozí stěžovali na nedostatek místa. V šatech to bylo horší. Ale víte vy co? My to zvládli! Jsme prostě elita. ^^ Spolužáci si předávali drb, že se na naši třídu přijde podívat nejvíce lidí. Kolik jich z těch 13-ti set (čísly: 1300!!) přišlo kvůli nám? No to je fuk, předtančení jsme zvládli, vysloužili jsme si potlesk, úspěšně jsme se i ošerpovali – a já nespadla ze schodů! :D –, mnozí z nás dostali do hlavy mincemi a potom už přišlo na řadu video.

Znáte ten pocit, že jste tak nehorázně šťastný, až se vám chce brečet? Já měla namále. Mirek vytvořil z našich a učitelských hereckých výkonů dokonalost:


Z hlavních protagonistů bych chtěla vypíchnout pana učitele Vodu („Já věděl, že to jednou přijde.“), paní učitelku třídní (ukazovátko o tabuli ala Igor Hnízdo) a pana učitele na tělocvik, který si už svůj první týden na škole vysloužil nové jméno Chuck Norris. You rock! Na plese se ukázal i náš bývalý pan učitel třídní, který se smál od ucha k uchu.

(Dobrovolně přiznávám, že mě víc pobavilo video třídy 4.SL, které způsobilo smích až k slzám. Kdo by to do vás řekl, esesáci? Nicméně pořád kopu za naši třídu. :D)
EDIT: Kochejte se, vážení! :D

Celou noc jsem usrkávala (svou oblíbenou) vodku s džusem. Ta druhá už byla silnější, takže se mi pak lehce motala škeble... ale dostal mě z toho Red Bull. Toho druhýho jsem si smíchala s nápojem džus+griotka své bábiny, která evidentně o alkohol nejevila zájem. Chtěla sice tancovat, ale projevilo se, že nejsem ani moc společenský typ, ani si moc nepotrpím na tancování. O půlnoci se zašlapovali šerpy za zpěvu „Já na to mám!“ a všudypřítomného veselí. Ve čtvrt na dvě jsme odjížděli, ve dvě jsem šla spát poté, co jsem si za pomoci mámy z vlasů vymotala všechny nezbytnosti.

Sloh na šest set slov, ale musela jsem. Tohle se děje jednou za život a náš ples byl prostě famózní. Možná že nebudeme až tak špatnej ročník. ^^

Je dobrá nebo špatná věc, když vás zmáhají hormony (či co) a vy toužíte udělat něco naprosto šíleného?

Včera mi sestra vykouzlila na hlavě modré pruhy. Pure awesomeness.

Poslední dobou nemám vůbec šťávu. Minulej pátek jsem zalehla o půl deváté večer a spala dvanáct hodiny, dneska to vidím na zalehnutí už v osm, což by znamenalo 10 hodin spánku. Stejnak zítra přijdu domů vycuclá jak baterka, takže je to jedno.

To, že nesnáším lidi, je v mém okolí všeobecně známá informace.
Ale jestli je jenom jeden typ lidí, které vážně nemusím ze všeho nejvíc, tak jsou to.. no, říkejme jim třeba pejsánci.

(Ano, budu mluvit o jedné konkrétní osobě. Nebo že bych jich znala i víc?)
Pejsánci jsou lidi, kteří se za vámi plazí doslova jako pejsek, nemají vlastní představivost (neříkám, že nemají nápady) a oplývají neuvěřitelnou nerozhodností. Bez cizího přičinění nevědí, co dělat - a protože mluvím o konkrétní osobě, mám na mysli mé přičinění nebo i někoho dalšího.
Rovněž snaha být na světě (nebo řekněme třídě, skupině..) ten/ta nejlepší u mě nenachází porozumění.

Hmm, asi se díky své dnešní mimořádně špatné náladě půjdu utopit. #joke

Učení na maturu.
Učení normálně do školy.
A knížky.
+ za měsíc Glee, Vampire Diaries a Bones.

?

4x týdně chodím domů za tmy, a to si mám ještě najít čas na maturitní otázky ze zemáku a ZSV? Učitelé se definitivně zbláznili!

Slova Lorda Voldemorta. Not mine.

Taky si říkáte: zase o rok starší?

Už jsem to psala. Napíšu to znova.

TOHLE BYL ZATÍM TEN NEJLEPŠÍ ROK!!!

Událostí roku byl dárek k osmnáctinám - poznávací zájezd do Anglie. Tím se ni naprosto splnil sen. V nejbližší době si chci začít hledat brigádu na prázdniny, abych tam byla 3 měsíce, a ne 4 dny.
3 měsíce v ráji. Oh. My. God.
Můj vysněný výlet ale znamenal utrpení v podobě neslyšení řady špičkových kapel na fesťáku Rock for People. Matt Bellamy byl tak blízko, tak blííízko! Přiznávám, že jsem si (myslím, že ne) na ně v Anglii ani nevzpomněla. Měla jsem plno práce očumováním okolí, Mini Cooperů a Conversek :D
(Abych si RfP 2011 pojistila, chtěla jsem po Ježíškovi lupen. To, co jsem chtěla nejvíc, jsem stejně nedostala; prý v lednu?)

Ale zase zpátky na zem. Stal se ze mě maturant. Paní učitelka třídní - seč se snaží - stále nepatří mezi mé oblíbené. A pak tu taky máme tu záležitost se státními maturitami. Možná že náš ročník bude ten jediný, který je naostro bude psát. Mnozí - a to i včetně mě - si myslí, že náš ročník představuje pokusné králíky. Buď to vyjde, nebo ne.
Situace doma stagnuje. Moji drazí starší nevlastní sourozenci (3, prosím) už nejsou doma, a protože mě tatík už nezpracuje do svého ideálu, svou snahu může soustředit na moji mladší sestru, která už začíná zatínat drápy. Jestli z ní bude někdy právnička..
Nedávno jsem zažila svůj první rockový koncert. It was awesome! A ještě ke všem šlo o indie z Anglie.. Hoši se mi dostali jak pod kůži, tak i do hlavy, kde nějakou dobu po koncertu stále Jamie zpíval: „I can't get enough, I can't get enough.. everytime I think of you it takes me over.. I can't get enough, I can't get enough.. everytime you punish me it takes me closer..“
To jsem se zamilovala. Fakt.

Slíbila jsem si, že (už) si žádnýho kluka nepustim k tělu. Což docela odporuje tomu, co jsem napsala před chvílí, co? Jenže jsou věci, který mít můžu a který ne.. it's the way it is.
Pomalu jsem začala uvažovat, co po střední. Říkala jsem si co nejdál od domu a rodičů!! jenže nakonec u mě na celé čáře vyhrála škola, která se stejně jako obchodka nachází v Hradci. Problém? Na tu fakultu se hlásí nejvíc lidí z celé univerzity. Jo, docela problém.

Moje anglofílie se utužila, stal se ze mě bilbliofil - nebo knihomol, whatever - a závislost na hudbě se taky prohlubuje, samozřejmě že směrem k Anglii. Album roku? Lungs od Florence and The Machine! Florence je prostě skvělá a ty její songy jsou dost chytlavý. Jenže to album ovšem nevyšlo letos. Letošním nejlepším bych zvolila asi Happiness od Hurts. Ten jejich popík je tak slaďoučkej, až je dobrej. Ke všemu mají v březnu přijet do Lucerny, tak doufám, že se tam s Ivou nějak propašujem. Jej, a kde jsou Linkini? Sorry, guys, ale za Robot Boy vás fakt nemůžu vybrat jako cédo roku. Takhle by to prostě nešlo. Filmem roku byl dala asi Black Swan a to i přesto (!!!), že jsem ho ještě neviděla. Do konce roku to snad ale stihnu! :D Četla jsem recenze a koukala na hodnocení, což mě přesvědčilo, že by to mohlo stát za to. Knížky jsem rozebrala tady.
Propadákem byl pro mě Harry Potter. Jít na druhou část by pro mě znamenalo jít tam za trest. Ale pokud se to někomu líbí, tak jim to neberu.
EDIT: Ano, Black Swan byl vážně výbornej film! A teď jsem si vzpomněla na ten totálně nejhorší film (teď už) loňského roku - Skyline. Hodnocení: -5/10

Tak Vám teda přeju šťastnej novej rok a takový ty věci, co se ještě přejou.. Ne, přání mi fakt nejdou. :D

Ani nevím, jak dlouho ty pošuky znám, ale dva roky to budou minimálně. Teď mě tak napadlo, že vlastně ani nevím, kolik nás tam je :D No, prostě dost. V tomto článku najdete vybrané hlášky (samozřejmě, že je nemám všechny!), které způsobovaly většinou salvy smíchu. Jsou vytržené z kontextu, takže je asi nepochopí všichni, ale my víme svoje, že? :D

kůstka: *klepe si na čelo* nezdržuj laskavě
já: kůstko tak házej, chytám :D
já: všichni *dva smailíci klepající si na čelo* :D
kůstka: moment.. co házíš?.. :D
kůstka: hlavně liz *klepe si na čelo* :D
já: hlavně ten blb kůstka *klepe si na čelo* :D
kůstka: a hlavně ta dementka liz *klepe si na čelo* :D
já: liz už něco promluv nebo po tobě hodím botu // říkám, házej *klepe si na čelo* :D
já: ty grázle *klepe si na čelo* :D
maruš: vy grázlové *klepe si na čelo* :D
kůstka: házej.. ale ne do mě.. ne do mě *klepe si na čelo* :D
maruš: vy hubení špekouni *klepe si na čelo* :D
kůstka: ty grááázlííčkuu ušatej *klepe si na čelo* :D
(...)
já: ty seš parchant... ti budu říkat.. kost :D

já: dobře se doplňujem :D
maruš: jsme dobře sehraná trojice :D
já: a chybí nám čtvrtej do páru, co :DD

maruš: Brichta je dobrej *souhlas* lepší než Vojtek :D
šuš: :DD kdyby to bylo tak před 15ti lety tak na něj jdu :D
já: šuš, kolik měsíců ti bylo před 15-ti lety? :DD
šuš: :DDD 5? :D

já: kam tebe pašovat proboha? :D
kůstka: do báglu liz.. když už sme se dostaly až k báglům :D
já: a pak tě vzít sebou do pardubek, jo? blázne :D
kůstka: co.. do pardubek?.. nee tak ne.. měním názor :D ale do kroun bys mě mohla vzít.. za nějakou tu flaštičku redbullka :D
já: za 10 litrů redbulla :DD, se nedoplatíš kamaráde :D
kůstka: no tos přehnala trošku s tou cenou *klepe si na čelo* :D
road: 250 mililitrů stojí asi 40 ne :D takže litr 160 a 10... 1600 :D:D

Prostě neuvěřitelné, že tenhle rok, který byl pro mě doposud snad ten nejlepší, pomalu končí. Nějak zatraceně rychle to uteklo, ne?

No nic, všem přeju veselý Vánoce ;)

... že už mi ta písnička nehraje v hlavě.

Chápejte, cvičili jsme předtančení.
A protože nikdo nepřišel s ničím lepším, našel náš třídní šašek na youtubu Dádu Patrasovou a jelo se.
Zbytečné tvrdit, že mi kazí hudební vkus.
Navíc se do toho později zamotali i Lunetici a něco, co se jmenovalo Jedu na koni. Já to v životě neslyšela, je to ale slušnej haluz! :D

Ani po čtyřech vyučovacích hodinách jsme neměli nic, co by přesahovalo 1 minutu.
Uf, to bude ještě složitý! :D

Každopádně si ten poslední půlrok hodlám náležitě užít!!

Vážení, tento týden (počítám od soboty) byl jedním z nejlepších tohoto roku.
Ale Anglii prostě nic nepřebije!

Už jsem tady psala o tom, že jsem v sobotu neočekávaně byla v kině na první části posledního dílu Harryho Pottera. O tom psát ale nechci. Na náměstí jsme měli trhy a moje blonďatá sestra tam vystupovala. Stihla jsem jenom kousek.
Zaskočilo mě, že nemá nějakou významnější roli; hrála soba.
Atmosféra i v tom mrazu byla skvělá, dokonce i máma mi přišla na chvíli v pohodě.
V pondělí to bylo taky všechno v suchu. Psali jsme sice pololetku z ajiny, ale jak se dneska ukázalo, učit se nebylo potřeba (i bez přípravy 89%?).
V úterý jsem si došla do kina na film Na doraz, na který jsme šla hlavně kvůli Robertu Downeyovi Jr. Ty prachy za shlédnutí jeho hereckého výkonu rozhodně stály.
Středa byla oním dnem, na který jsem se těšila asi 2 měsíce. Paní učitelka na zeměpis udělala mně a Ivě ohromnou radost tím, že byla nemocná. Odpadly nám totiž dvě poslední hodiny a já měla dost času dojet si domů nachystat se na večer. V plánu totiž byl pražský koncert Anglánů The Feud.
A byla to sranda:
Vlak z Pardubic do Prahy nám téměř ujel (doteď si říkám, že tomu průvodčímu dlužíme alespoň čokoládu..), v Praze byly velice kluzké chodníky a v Palladiu mají moc hezké knihkupectví i s koutkem, kde prodávají originální knížky. Iva dokonce zparodovala i Open Card - nebo co to vy Pražáci máte :D
„Já vím, kde to je. Tam trefíme za pět minut.“
Omyl. Šly jsme asi 15 minut a bloudily kolem hotelu Paříž. Klub Chapeau Rouge prý je pajzl. To není pravda; je sice zastrčenej tak, že není snadné ho najít, i když je doslova na rohu, ale bylo to tam fajn. Hodně červené, malé, útulné.

A Banquet jsem doslova brala jako předkapelu a asi po pěti písničkách se nemohla dočkat Anglánů. A že ti to rozjeli!
Sice zahráli jenom asi 8-9 songů, ale to mně vůbec, ale vůbec nevadilo. Lidi byli fajn, komunikovali, zpívali a tleskali. „Make some noooooooise!“ Po show jsem si koupila cédo. Iva si odchytila Stephena, se kterým se vesele vybavovala už na Rock for People '10, aby se jí podepsal.
„I don't have a pen.“
„I do!“ Já prostě věděla, že tu černou fixu budu potřebovat.
„That's good. 'I do.'“ Zeptala jsem se ho, jestli by tam nemohl počkat. Jenže než mi ty slečny daly cédo do ruky, Stephen se vypařil na záchod. Takže jsme tam čekaly.
Vyplatilo se to; mám je komplet všechny tři ^^

Co mě ale rozsekalo byla návštěva Nicelanda. Jednu chvíli stál ode mě dokonce asi tak na dva kroky. Ještě teď se užírám, že jsem si neřekla o podpis.

Odcházely jsme a já byla šťastná jak blecha. Ve vlaku v kupéčku jsme jely s nějakýma cizincema. Jeden tam chrápal, z toho druhýho jsem si dělala srandu a Iva se nemohla přestat řehtat.. Prostě já :D
Spát jsem šla ve dvě ráno. Vůbec jsem se nevyspala, takže jsem to doháněla včera, když jsem na dnešek naspala 10 hodin. Neuvěřitelný.
Včera jsem zase byla v kině, tentokrát jsem chtěla vidět Bena Barnese, čímž jsem tu mojí anglofílii hezky zakončila.

Můžu si ten týden zopakovat, prosím?

Včera jsem nečekaně jela na první část posledního dílu o tomhle kouzelníčkovi.

2 věci:

1. Za film bych v žádném případě nedala plnou cenu.
2. Na druhou část mě nikdo nedostane.

Prostě a jednoduše, vůbec mě to nebavilo.

Víte, já jsem vážně magor.
V úterý jsem byla vzhůru skoro do tří hodin ráno.
Dnes jsem byla vzhůru do půl druhé ráno.
To proto, abych si přečetla finále série Vampýrská akademie.
But it was worth it ;)

Bez kofeinu jsem vydržela 15 dní.

Do snů mi vlezl Billy a Charlotte ze skupiny The Subways. Billy mě dloubnul do žeber, abych se posunula o jednu židli dál a Charlotte po mně házela jakousi zátku od šampáňa... Ono se něco oslavovalo?

Ale teď už musím jít spát..

150,- + doprava do Prahy - The Feud 15.12.
450,- + doprava do Prahy - Hurts 13.3. 2011
1150,- + doprava Rock for People 2.-5.7. 2011

Ježíšku, prosíííím :D

Naprosto jsem propadla seriálu Glee.
A taky tomuhle songu. Nejdřív to byl mash-up It's My Life od Bon Jovi ještě s něčím, teď je to tenhle. Prostě si musím neustále prozpěvovat If you want it, you've got it..

Vidět u nás ve Vidlákově Mini Coopera? Šedýho?
To je prakticky nemožný. A přeci se mi to ráno povedlo. Řekla jsem si: jo, tohle bude dobrej den!

V plánu jsem měla se dvěma spolužačkama návštěvu dne otevřených dveří na hradecké univerzitě.
4 slova: tam se musím dostat!
Budova je jen dva roky stará, do centra to není daleko, profesoři vypadají sympaticky a vůbec celkově tu školu vidím možná až moc pozitivně :D
Problém je, že z zhruba 2000 přihlášených se tam dostane asi 160 lidí. Tedy na ten obor, který mě zajímá.

Po asi třech hodinách jsme školu opustily a zamířily na pizzu, abychom nemusely do školy :D
Tam jsem se pak ukázala na půl hodiny a pak klusala na vlak.
Život je někdy krásnej.. ^^

Znáte to.
Poprvé nachumelí 3 cm sněhu a silničáři už nestíhají. A tak se vyhlašuje celostátní kalamitní stav.
Nebo tak nějak to říkali ve zprávách :D

Ráno při pohledu z okna jsem dostala velkou chuť jít ven stavět sněhuláka.
Problém nastal v době, kdy jsem zjistila, že nikdo není doma. Teda je, ale ne ochoten plácat se venku ve sněhu.

Nu což, já si počkám.. a doufám, že letos to budou bílé Vánoce :)

Prvně vám ale musím ukázat tohle video, na které jsem narazila díky bývalé spolužačce na facebooku:

To je vážně psycho! :D Hlavně ta první kočka :D

A teď k tomu zamyšlení..
Asi si pořídím kaktus. A jmenovat se bude Marlon.
Kucíí mi umřeli a jestli pojedu na školu daleko za hranice kraje, nemělo by moc velkou cenu kupovat si živočicha, o kterého by se mi moje sestra stejnak nestarala.. ta má teď plnou hlavu osmáků.

Ve čtvrtek měla naše třída stužkáč.
Měli jsme se všichni oblíknout za šprty. A skutečně jsme tak všichni přišli.

Problém nastal, když jsem já, I. a Á. stály u jinýho podniku, než kam jsme původně měly namířit. A tak jsem se po telefonu domlouvala se spolužákem, kterému helium pomalu ale jistě lezlo na mozek. V sukni mi mrznul zadek, aspoň že jsem měla ty podkolenky, co mi tak krásně ladily s fialovýma keckama, do kterých jsem místo žlutých dala černý tkaničky :D Nakonec pro nás došel, my dorazily a mohlo se začít.
Předem říkám, že jsem v krvi neměla tolik alkoholu, abych se třeba nametená válela pod stolem, ačkoliv si to moje rodiče evidentně myslí. Na druhou stranu nemůžu říct, že jsem v krvi žádnej neměla.
Dlouho jsme čekali na třídní, chvílema místností zazníval smích ala šmoulové a na raut, který nás každého přišel docela draho, se všichni vrhli jako slepice po flusu.
Ostužkovali jsme se (klečeli jsme na učebnicích, pasovalo se bambusovou tyčí, ale původně to mělo být ukazovátko) a všichni si v už v náladě začali prozpěvovat u karaoke.
Kdo by to řekl, že mě ty český šlágry budou tak bavit.

Původně se mělo odcházet ve dvě, jenže se to protáhlo a část odcházela až o půl třetí. I. nás táhla skrz Hradec domů, já balonek s heliem v ruce, a po cestě jsme narazili na hlídku policajtů, kteří se v tom autě prostě museli nudit. Tak jsem jim zamávala :D

Zhruba ve tři jsme dorazily do bytu, ve čtvrt na čtyři jsme šly spát a já v 6:50 vstávala a jako blbec šla do školy. Bylo nás 18 z 33, a z toho L. byl tak mimo, že spal na lavici a na agličtinu dokonce zůstal s naší skupinou.. protože nebyl schopen se probrat a jít o patro výš :D Ani dva balonky, které mu nad hlavou bouchnul další spolužák, s ním nehli :D

No prostě sranda byla. Zjistila jsem, že jako třída jsme výbornej kolektiv, i když se častokrát na ničem neshodneme. Už jen pár měsíců a bude to všechno pryč..

Francouzština je občas krásnej jazyk. Nadpis znamená smrt.

V noci mě parádně vyděsil sen. No, dalo by se říct, že to skoro byla noční můra.
Nějak jsem se dozvěděla o smrti mého nevlastního bratra. Toho mladšího. Toho, se kterým byla vždycky sranda a se kterým jsem vyváděla různé lumpárny, když jsem byla menší. Ve snu se objevil babiččin panelák a nějaký obchod, kde už jsem to nevydržela a emocionálně se sesypala. Po probuzení jsem zjistila, že mi tečou slzy po tvářích.
Ve snu to vypadalo tak, že mi na něm dost záleželo, ve skutečnosti je to spíše ale pravý opak. Divila jsem se, proč jsem ronila slzy kvůli někomu, kdo mě tak nebere. Zároveň jsem si to ale vyjasnila. Prostě zvláštní sen, který mi nejde na mozek.

Škola sucks. Učitelé se rozhodli, že nám pokoj prostě nedají. Dnešní čtvrtletka z matiky ale byla dost vtipná.
Já, jelikož si zhruba poslední měsíc nepíšu nic do sešitu, jsem se neměla z čeho učit, a proto jsem asi dvacet minut s lízátkem v puse koukala střídavě z okna a na zadaní písemky, které jsem naprosto nerozuměla. S pomocí Ivina zázračného sešitu jsme nakonec opsaly alespoň jeden příklad, protože ty ostatní nám naprosto nic neříkaly.

O víkendu jsem byla makat u máti v práci. Slyšet byl neustálý smích a já si říkala, aby se kolegyně se svými soukromými vtipy podělily, protože mi ostatní se chtěli taky pobavit. V sobotu jsem domů přijela o půlnoci, udělala jsem si popkorn, z lednice vytáhla energeťák a šla dočítat dvě knížky. Spát jsem šla v pět ráno a v neděli šla zase makat. Velice vyčerpávající. Ale devět stovek v kapse :)

Angličtinářka se z nás pokoušela vytáhnout nějaký věty a zadala nám různá témata.
Kdybych zabila nevinného člověka a tím ukončila hlad ve světě, udělala bych to?
Kdybych měla dar zabít člověka tak, aby to vypadalo jako přirozená smrt, udělala bych to? Odpověď: rozhodně ANO.
Kdybych mohla na měsíc kamkoliv odjet, kam by to bylo? Logické, ne? :)
A poslední, nad kterou jsem dumala trochu dýl:
Kdybych měla možnost zvolit si 25 let naprosté spokojenosti a štěstí, ale po uplynutí dané doby bych zemřela, zvolila bych si ji?
Nejdřív mě napadlo: no jasně! Měla bych všechno, mohla bych si plnit sny. Po těch letech bych se prostě rozloučila s těmi, které miluju/bych milovala a bylo by to. Na druhou stranu i těch 25 let uteče jako voda..

Možná si to budete muset zvětšit, abyste to dobře viděli.

A teď o co jde.
Tohle jsou moje výsledky maturitní generálky.
Opět mě zaskočilo - i když by vůbec nemělo! - to, že jsem měla výsledek z ajiny lepší než ten z češtiny. Ale o 32%!

Situace doma mě začíná dost lézt na nervy. Prakticky bych mohla říct, že moje matka nesnáší otčíma, a opačně. Prostě dusno. Včera jsem šla dobrovolně se sestrou na bruslení, protože jsem s nima nechtěla být doma. Solidně jsem vymrzla a domů přišla s rybníkem v botě.
Letákama z vysokých škol jsem se už prohrabala a našla jsem asi 6 škol, kam bych mohla jít: Hradec, Liberec, Jihlava, Praha a Brno. We'll see.

Alespoň pro mě.

Dnešní výlet na veletrh vysokých škol začal tím, že jsem ráno v Hradci na nádraží naháněla Ivu, abychom zpacifikovali dalších pár lidí ze třídy a koupili si hromadnou jízdenku do Brna.
Když jsme úspěšně dojely do Pardubic, utíkaly jsme na vlak do Brna. Potkaly jsme dalších pár spolužáků, kteří už den předtím prohlašovali, že rozhodně nezůstanou střízliví. Nebyli, táhlo to z nich solidně :D
Po dvou hodinách (a 60-ti přečtených stránkách :D - to víte, neznámé okolí rozptyluje :D) jsme dojeli všichni do Brna. Pobavilo nás, že když jsme se chystali koupit si jízdenku na tramvaj (šalinu, jak má Iva v oblibě :D), našli jsme pouze za okýnkem papírek s nápisem: Jízdenky za 14 Kč nejsou. Nakonec jsme je sehnali, nastoupili do tramvaje, a to i přesto, že jsme si nebyli jistý, jestli na to výstaviště dojedem :D
Povedlo se, dolezli jsme do pavilonu F, kde bylo vedro a asi tak milion lidí. Domů jsem si vezla asi tak 10 kilo letáků a dalších serepetiček, ale výlet prostě stejnak stál za to.
Volala jsem kůstce, kterej měl praxi (článek o naší bandě na chatu bude :D), abych se dozvěděla, kde je bontonland, řekl: „Bontonland? To musíš jedničkou zpátky na hlavák..“ a pak: „Ty vole, vypni to, neslyšim!“ Z toho druhýho bude hláška ještě hodně dlouho :D
Jediný kaz představovalo naprosto nečekané zahlédnutí Honzy. Víte, jak bolí zlomený srdce? Od osudu docela rána pod pás. Ignorovala jsem ho, vystoupila na jiný zastávce a už ho pak neviděla.
Na náměstí jsme se dostaly a nyní bych chtěla vysvětlit, proč Brno považuju za ráj na Zemi. Jen na náměstí (!!!) jsou čtyři knihkupectví společně s bontonlandem, kde měli i první album Coldplay a taky pár od Radiohead. Nemluvim ani o Hurts, který skoro nikdo nezná.
S Ivou jsem včera vtipkovala na téma vraždění slepic.
„Něco bych po nich hodila.. třeba dlažební kostku,“ pronesla jsem k bandě slepic, které včera žvanily na zemáku a nechtěly zavřít zobák. Iva se tlemila.
Dneska jsme v Brně na chodníku narazily na volnou dlažební kostku, a hned nás trknul můj včerejší vtip.
„Měla sis ji vzít! A zabalit si ji!“ Sršela jsem sarkasmem a Iva určitě taky snila o tom, že by po mně jednu hodila :D
Poseděly jsme v asijský restauraci, daly si kuřecí salát, já snila o tom, že půjdu do Palace Cinema (když Cinestar zdražuje, parchanti) a pak jsme prakticky skoro znova klusaly na vlak. Mě a Ivu pobavila název obchodu Cimrman. Ani kdybyste se snažili sebevíc (ty z Brna nepočítám! :D), neuhodli byste, co se tam prodává - domácí potřeby :D

Přiznávám, z Brna se mi nechtělo. Člověk si akorát musí dávat pozor, aby ho nezajela nějaká tramvaj, ale jinak je to fajn město :D

Je 1.16 ráno.
Nespím, bdím a nevím, co dělat.
Na nočním stolku mi teplá zelenej monster, ale moc mi to nejede. Jsem prostě moc rozmlsaná a redbull je prostě nejlepší.

Zhruba 9 hodin (a kousek) jsem hltala druhý díl Zavrženého. Wow, to byla jízda! Jenže Becca neví, o kolik těžší je teď čekat na finále. Asi 12 měsíců čekání..

PS: Dá se nějak otrávit kofeinem..? Protože mi je jako kdybych měla dostat infarkt..

Jsem:
naštvaná, znechucená, naštvaná, unavená, nevyspalá, nechápající, naštvaná a vystrašená.

Včera na angličtině jsem se spolužačkou byla jediná, kdo se přišel na Shanea podívat. Ze 17 lidí. Ale bylo to v pohodě. V životě jsem snad víc nemluvila anglicky a když jsem ukazovala fotky z Anglie, rozplývala jsem se a komentovala jak o závod.
Prakticky celý den jsem řešila zítřejší den. Máti dělala uraženou a naštvanou, Kristýna to brala v pohodě. Já byla někde mezi.
Dneska byl v plánu zubař. Bože, já bych tu zubařku něčím přetáhla! Pinda jedna!
Na cestě k zubařce:
„Tak Kristýna zejtra nejde.“
„To je dobře. Co by tam vůbec dělala?“
„Bože, já nevim.“
„Ještě mi řekni, že jde na ples.“
„No jde.“ *chvilka hřejivého uspokojivého pocitu zadostiučinění*
Celou cestu pak se mnou máti nepromluvila a mně to bylo buřt. Ať si klidně trucuje, ségra prostě jde.
Zejtra teda budu trpět a vybírat si něco na sebe. Toho dne se už dlouho děsím, dokonce mi to leze i do snů. Asi budu dělat, že jsem zaspala nebo tak něco. Držte mi palce!

Předem se omlouvám za ty výrazy.

Věc, která mě opravdu hodně sere, je to, že mi vztek nahání slzy do očí.
No a dneska mě vytočila máti.
Ta, jelikož moji nevlastní sestru urputně nesnáší a jen při doslechnutí jejího jména prská kyselinu široko daleko, se rozhodla, že jí vadí, když se mnou sestra půjde vybírat šaty na maturiťák.
Už takhle je to pro mě peklo, a ona si do toho začne stavět hlavu.

Přišla jsem k bábině a probrala to s ní. V životě jsem snad nebyla radši, že jsem si s někym mohla pokecat. Mámino chování je prostě nepochopitelný, nasere se prakticky kvůli ničemu a důvod k hádce taky nehledá daleko. Takže to sestra nakonec odpískala s tím, že se na to vykašle.
Nabídla mi, že bysme mohly jít v pátek chlastat (já a chlast? :D) a zahrát si kulečník. S tím, že řekla, že mě to naučí, jsem souhlasila, a tak asi vyrazíme a pořádně pokecáme. Protože doma už je solidní dusno.

Tenhle týden byl pěkně.. náročnej. Výsledkem je celotýdenní nevyspání a naprostá vyčerpanost.
Prakticky každej den nějaká písemka, navíc jedna slohovka z frániny (ó díky, google překladači!) a referát na zemák, díky nemuž jsem se nevyspala a navíc jsme ho s I. ani neměly.
Pan učitel na matematiku se k nám začal chovat jako samice od prasete. Dřív mu nevadilo (a ani si toho nevšímal), že jsem prostě nedělali matiku. Já si třeba ráda četla při hodině. Teď ho rozčiluje i neustálé žvanění kurníku v zadní části třídy a nadávek užívá víc než dřív.
Jak jsem dopadla v generálce na maturu nevím. Výsledků se hrozím.
Z normálních snů se postupně stávají noční můry; dneska jsem si zkoušela plesové šaty a bála se, že to ze mě spadne.
V plánu na tento týden bylo i natáčení maturitního videa. Půlka třídy šla za flákače (včetně mě :D), ta druhá za šprty. Ti byli tak dokonale oblečení, že jsem se smála až mi slzy tekly. Zkuste se pak nesmát, když jdete kolem nich, jenže už se točí naostro!
Konečně jsem se zmohla na to, abych si objednala knížku From The Inside o Linkin Park; má formát A4 a je plná naprosto nádhernejch fotek.
„Co si to pořád objednáváš?“ Co ti je do toho, mami? Peníze na účtu jsou moje, tak co?! Když se do toho vložil i otec, myslela jsem, že vzteky začnu křičet.
Tímto tedy - aby se maminka nemusela znepokojovat - slibuju, že další knížky, které si objednám, nepřijdou dříve než 1. prosince!

Jinak venku už je podzim :)
Nádhera, to žlutý listí. Problémem trochu je, že se ve škole moc nemůžu soustředit, protože ráda a často koukám z okna. Teda, ne že bych se ve škole nějak hodně soustředila, to ani ne.
Poslední dobou si na sobě taky všímám, že se nějak měním. I. můj hudební vkus kazí mainstreamovým popíkem, místo bundy jsem si pořídila kabát a noha přes nohu už se mi tolik neprotiví. Naštěstí slabost pro barevný kecky a odpor k růžové barvě zůstávají :)

Mám plán, ale bojím se, že je dost šílenej.

Napadlo mě, že bych po střední šla do těch Budějovic na vyšší odbornou. Během těch tří let bych si vydělala (nějak?) na školný a poté bych zamířila do Prahy na soukromou cestovního ruchu.

Babička i máti si z toho udělaly vtípek; že prý mi bude 40 než vylezu ze školy..

Bude to tak 12 let. Ale nejsem si jistá.

Už včera se mě moje drahá sestřička ptala, co ode mě dostane k dnešnímu svátku. Já jí na to odpověděla, že by si ji mohli v tom cirkuse nechat, jenže to byste nejspíš považovali za dárek pro mě.
Skoro jsme přišly pozdě. Už na začátku jsem si připadala skvěle, znova jako malý dítě, který netuší, jak ty triky kouzelníci dělají.
Chybí mi ta doba.
Viděli jsme poníky, opici, která na jednoho skákala za běhu, holubice, psy, nějaké kousky s ohněm a na závěr "motorkářskou show". Jo, a "kouzelník" čaroval; zajímalo by mě, jak se ta slečna stíhala tak rychle převlíkat - samozřejmě, je mi jasný, že na sobě měla toho oblečení víc vrstev, ale někdy mi přišlo, že by to tak prostě nešlo.
Poznámka, kterou nemusíte číst: jsou ve všech cirkusech kluci, co vypadají jako totální sympaťáci? :D
O přestávce jsem si koupila slanej popkorn, ségra cukrovou vatu. A tleskaly jsme a tleskaly.. i když to bylo docela složitý s tím popkornem/vatou.
Poté jsme se šly stavit pro její kámošku, která u nás prý přespí (zítra má přijít druhá..) Nudila jsem se, a tak jsem po ségře házela popkorn, pak jsem už hledala jen nepuklou kukuřici.
Přišly jsme domů a otec: „Tak jaký to bylo, Terino?“
A já: „Viděly jsme tohle a tohle..“
„To vypadá, jako kdyby si to Nikola užila víc než ty!“ No a co jako.

Ujíždím zase na jiným songu.
Slečna z Anglie má skvělou jednu písničku:

I. mě na twitteru setřela tím, že je to prej starý. No a co jako.

Sloh, abych byla přesná.
120 slov na téma "Moje nejlepší narozeninová oslava", dalších 60 slov jsem měla napsat, abych požádala kamaráda, aby mi vrátil knihu.
Nemálo jsem listovala slovníkem. S časem to taky vyšlo jen tak tak.

No a zítra poslech a čtení. Rovnou můžu říct, že bez slovníku jsem totálně nahraná! :D

Dneska do školy až v jednu.. konec ve tři.
Angličtina (poslech + čtení) pro mě docela jednoduchý.
Krásný počasí.
Po škole návštěva knihkupectí, kde bych prostě mohla bydlet.
Linkinům už pomalu přicházím na chuť.
Ke všemu dneska nemusim nic dělat, tak si asi večer pustim The Tudors.

Na závěr dávám fotku svojí rozšiřující se kolekce originálních CDs:
Kdyby začalo hořet a já si musela vzít jednu věc, nejspíš bych popadla všechny originály :D

Mně se o tom vážně nechce psát :D
Proč? Protože o mně kamarádka tvrdí, že jsem něco hulila, což není pravda. Čím déle nad tím ale uvažuju.. :D

„Nesmíte pít, jíst. Když budete chtít jít na záchod, nesmíte se vrátit zpátky. Mobilní telefony musí být vypnuté.“ Tomu já říkám šikana.
Didaktickej test z češtiny jsem teda zčásti nějak otipovala. Slohu jsem se trochu hrozila, protože to mělo být na 500 slov. Ovšem na úvodní stránce bylo napsáno: Napište alespoň 250 slov. Z témat si člověk taky moc nemohl vybírat, nakonec jsem nasmolila nějakých 350 slov na téma: Každý má svůj životní příběh aneb Život píše romány. Trochu jsem si přibarvila skutečnost, ale čert to vem..
Docela paradoxně jsem si myslela, že sloh z angličtiny bude lepší než ten z češtiny. Téma: School rules are not necessary in modern schools. Nebo tak nějak to bylo. No a teď na to vymyslete cca 225 slov! Já ani nevěděla, co na to napsat česky, natož anglicky.. Nakonec z toho "nic" vylezlo asi 180 slov. Odevzdala jsem a šla domů.

Zítra docela luxusní den, protože mám až od jedný do tří.
Ve středu i čtvrtek se uliju z několika dalších hodin, protože ještě budu zkoušet francouzštinu. Další sloh, potěž koště..

A Thousand Suns dorazilo, takže se v nejbližším čase podívám na to, jak to veleslavné album natáčeli.
„Ještě něco ti přijde?“ komentovala máti, když jsem se jí šla chlubit s ATS.
„Jo, knížka, která vychází 14.,“ odvětila jsem jí.

Začínám mít špatnej pocit.
Hodně špatnej.
Byla jsem už rozhodnutá, že z těch dvou bloků k maturitě si vyberu ten ekonomickej. Jenže to jsem ještě nevěděla, z čeho se dělají přijímačky na cestovní ruch v Hradci.
A co takhle začít zpracovávat nějaký maturitní otázky, hm? Ta povinná četba na mě taky asi čekat nebude..

Co se týče mých snů, začíná to být pěkně šílený.
Nedávno jsem byla v Anglii. Vyrojili se tam policajti a vyhnali nás turisty z nějakýho mostu. Nějaká paní mě tak táhla s sebou, aby si koupila termosku.
O Anglii se mi tenhle týden zdálo ještě jednou.
Nebo jsem jela na kole do Brna - cca 170 km - přes pole a luka. V Brně byla pouť či co a já něco hledala. A zase tam byli policajti.

Proč..
.. mě včerejší ranní cesta busem málem rozbrečela?
.. se mi dneska mihla mozkem vzpomínka na Honzu?
.. mě všechno poslední dobou vytáčí?
.. už neskončí škola? Už to trvá moc dlouho!
.. vím, že na vysokou půjdu, jen nevím kam?
.. chci být na plese za princeznu?
.. se na mě ta holčička s čokoládově hnědýma očima v MHD dneska tak krásně smála a já si připadala úžasně? Vždyť jsem po dětech nikdy moc netoužila.
.. jsem závislá na twitteru? Vždyť facebook je přeci lepší, co tak všichni tvrdí.
.. jsem si právě objednala A Thousand Suns, i když mi moc nejede?
.. jsem zrovna včera přišla na jeden úžasnej song (Airplanes), když už prý rotoval v rádiu už o prázdninách? Na to si odpovím otázkou: poslouchalas vůbec rádio o prázdninách?

Hodně otázek, málo odpovědí.
Jinak tohle už je můj 500. příspěvek. Aby těch pětistovek nebylo málo, včera jsem tweetla 500. tweet.

Učení se na mě začíná valit.
Co mě štve je to, že nemám čas číst. A když, tak knížku, která se týká zase školy.
Teď nemyslím povinnou četbu, to je zas jiná kapitola.

Excuse moi, je dois apprendre nějaký blbosti..

Evidentně jsem se včera nudila, a tak jsem projížděla premiéry filmů.
Pár mě jich zaujalo.
Letopisy Narnie: Plavba Jitřního poutníka (ČSFD/IMDB)
Trailer nejde vložit, podívat se na něj můžete tady.
Půjdu už jenom z důvodu, že podívat se na Bena Barnese na plátně je velice.. lákavé.

Saw 3D (ČSFD/IMDB)

Můžete si říkat, že jsem morbidní, ale chci vidět vraždu Chazze.

The Runaways (ČSFD/IMDB)

Sice jsem už tenhle film viděla, ale což. Dakota válí.

Paranormal Activity 2 (ČSFD/IMDB)


(poslední) Harry Potter - 1. část (ČSFD/IMDB)

Nevím ještě, jestli na tenhle film půjdu, protože celá „Potterománie“ jde kolem mě.

I Am Number Four (ČSFD/IMDB)

Další Anglán mi učaroval - Alex Pettyfer.

Beastly (ČSFD/IMDB)

Zase Alex..
Film měl mít premiéru už dávno - v červenci. Nevím, co se zapříčinilo jeho premiéru až na březen příští rok.

Z dalších filmů se těším třeba už na třetí pokračování Transformers, Priest, druhého Sherlocka Holmese a v neposlední řadě taky na Breaking Dawn.

Mám špinavý boty.
A to počasí už mě taky pěkně sere!

Ten osud, ta mrcha.
Pravopis neřešte :D

The Feud znovu poctí tu naši republiku návštěvou. A to hned dvakrát!
14. prosince buď v Olomouci, nebo 15. v Praze.

Zbývá už jen zpacifikovat Ivu, aby jela taky. Jináč bych se v Práglu ztratila mrknutím oka..

Kenny mi umřel.

Na jednu stranu jsem ráda, protože vypadal nemocně něco přes týden (co hůř, umřel s otevřenýma očima..), na tu druhou ale: co teď budu dělat? Asi si pořídím džungaráky, nebo se doma zbláznim.

Nobody said it was easy, no one ever said it would be so hard.. *the best song*

Ovšem bez kapky alkoholu v krvi. Tomu se říká výkon! :D

Po roce k nám opět přijela pouť. Já se jako malá těšila na centrifugu. Peněz jsem moc nedostala, ale můj nevlastní bratříček nás pozval na autodrom a tak jsem se v jedenáct večer vozili, naráželi do sebe a já se tlemila.
Z důvodu, abych si neudělala trapas někde na náměstí :D, jsem od oběda nic nejedla. Sestru jsem překecala, aby se mnou šla na kamikazi. Ou, jak dobře jsem udělala, že jsem neměla nic v žaludku! Pohyb dozadu můj žaludek prostě nemá rád. Navíc jsme pak se sestrou nemohly mluvit. Myslím, že jednou ročně tahle atrakce bohatě stačí. Nebo nevím, že bych ještě v pondělí večer šla..
EDIT: slíbila jsem video; je to špatně natočený, setřin telefon prostě není nic moc.

Se ségrou jsem se docela dlouho neviděla, takže jsme hezky pokecaly. Bratříček se hádal se svojí přítelkyní, ale to takovým stylem, že ona na něj řvala, odešla, on jenom zíral a ona se nakonec pak stejně vrátila, aby ho seřvala znova. Blondýna, no. Sestřička pak potřebovala na záchod, tak jsme zapadly na konec náměstí. Jenže tam se to hemžilo nějakýma mlaďákama, takže si musela počkat.
„Kolektivní chcaní skončilo, asi už můžeš jít,“ řekla jsem jí. Někdy jsem si vážně připadala jako nalitá.
„Ha ha ha.“ A výtlem.
Nebo taky hodnotila zadky.
„Ten byl docela pěknej,“ řekla.
„Kterej? Ten blonďák u strašidelnýho hradu?“
„No.“
„Ten se mi nelíbí.“
Když jsem navrhla já jednoho, prostě řekla:
„Toho ti neschvaluju.“
„Jak neschvaluješ? Tobě to může bejt fuk!“
Nakonec jsme skončily u jeho zadku, když prošel kolem nás :D

V jedenáct jsem dobrovolně nasedla do káry na autodromu se svojí sestrou a nechala se omlátit. Modřiny se začínají vybarvovat. I když nevim, od čeho některý jsou.. :D
Domů jsem dorazila o půl dvanáctý promoklá až na kost. Tak jsem ze sebe pracně sundala nalepený kalhoty, špinavý (já budu asi brečet! ty boty byly žlutý!) kecky a šla jsem spát.

Dneska si nás třídní nahnala do třídy a prozradila, kdy, co a jak.
Vím tedy, kdy a jak. Co mi dělá větší starosti.

Naostro tak budu maturovat stopro z češtiny a ájiny. Taky budu psát praktickou zkoušku z účta a dál nevim. Ekonomický blok nebo ten společenskovědní? A co profilové části? Zemák, nebo fráninu?

Zajímavé, že řeším to, co bude až od března. Kdežto maturiťák v lednu..

Narazila jsem na novou stránku podobnou Book Depository. Princip je stejný - neplatí se poštovné -, jen se tam dají najít hry, DVD a co je pro mě důležité: hudba :D Check this out :)Muse mají velice zajímavá céda.. jinak duhy si nevšímejte, ta tam není, to je jen hra světla :D

Florence dneska přišla.
Clockwork Angel dneska přišel.
Tudíž předpokládám, že Muse přijdou zítra.

Jedno je jisté: v ČR kradou a proto už odsud nic neobjednám!

Teprve včera jsem si udělala čas a podívala se na poslední díl třetí řady True Blood.
Bill si pěkně zhatil skóre, za tým Eric nekopu už od začátku.
Ale tenhle vlkodlak.. ten se mi dostal pod kůži.

Krom toho jsem taky zhltla další díl Vampire Diaries.
Nedošlo mi, že když si ta bitch Katherine vesele odkrágrovala Caroline, dotyčná měla v sobě véčko (uff, kdepák, to je z TB!) a tudíž se probrala jako jedna z pijavic (óó a tady Twilight..)

Ještě že příští středu začíná 6. série Bones a v neděli beloved Dexter!

Přibližně od pondělí se hádáme kvůli tomu, že prakticky každá osoba v naší třídě chce jinou barvu na stužku. Někdo černou, tyrkysovou, vínovou nebo - bože, ne!! - růžovou.
Mně už to je tak nějak jedno, ale proti tý růžový budu bojovat až do konce.
S šerpou už to tak špatně nevypadá. Ovšem dneska se to zase všechno komplet změnilo.

Momentálně jsem naprosto spokojená: knížka je na cestě a cédo Florence by mělo dorazit příští týden v pondělí. Na druhou stranu mi z účtu během jednoho dne zmizel litr. Nu což.