V posledních dnech mám zmatek v tom, kde je vlastně doma.


V domě, kde jsem strávila 12 let, kde mě vytáčely narážky mých nevlastních sourozenců a kde jsem neměla dveře v pokoji, takže o slovu soukromí se moc mluvit nedalo?
Nebo v domě, kde jsem se zatím dvakrát vyspala, měla už jednu dost hnusnou noční můru a kde mám vlastní kout zařízený podle svého? (Situace dveří je tu lepší, ale pořád to není ono.)

Nevím.

Kdyby se mě teď někdo zeptal, jestli jsem šťastná, odpověděla bych, že ne, nejsem.

Už v době, kdy tohle celé šílenství jménem stěhování začalo (a o kterém jsem do určité doby nevěděla, ale nakonec jsem si složila 2 + 2 dohromady), se mi do toho nechtělo. Nyní, kdy už to celé končí a kdy bychom si z prázdných krabic mohli postavit nedobytnou pevnost a žít v ní, jsem už ráda, že je konec. Ale spokojená nejsem stejně.

Neříkám, že nový dům je špatný. Mám sice s mladší sestrou společný pokoj, ale to se dá přežít. Věc, která je snad rozčiluje nejvíc, je ta, že v dodatečně postavené stěně, která půlí obrovský pokoj na dva, je průchod, kterým je do našeho pokoje vidět. Hm, takže soukromí se zase nekoná. Všechno, co otčím musí udělat, je efektně se natáhnout a uvidí mi prakticky až do krku.
Samozřejmě, přeháním, ale stejně. Je tam naštěstí jakási roleta, takže se můžu spokojit s relativním soukromím.

O víkendu, kdy jsem tam poprvé strávila celé dny, byla docela nuda, protože ještě nemáme internet. Bavila jsem se tak, že jsem na sestřině kolečkové židli jezdila po pokoji z jedné strany na druhou, přičemž mi to následně bylo zakázáno, protože jsem prý dělala čáry. Aneb způsob, jak mi kazit zábavu.
Hudbu si nemůžu pouštět tak nahlas, jak bych chtěla, takže musím spoléhat na svoje sluchátka.
Sprcha je úžasná (doposud jsme měli jen vanu), lépe se holí nohy vestoje :D
Velkým mínusem je taky to, že tam není žádný otevřený prostor, kde bych si v létě mohla natáhnout nohy a opalovat se.
Kuchyň je malinká. Jsem zvědavá, kdy mamimě poprvé rupnou nervy.

Tohle všechno ale nebudu muset řešit dlouho (alespoň doufám), protože až si najdu práci, stejnak tam nebudu moc přes den. A v létě na festivalech, opalovat se.

You don’t get to choose if you get hurt in this world, old man, but you do have some say in who hurts you.

John Green - The Fault in Our Stars
(str. 307)

(Dneska si dovolím i poznámku: krásné, smutné a s předvídatelným koncem, ale přesto mě tahle knížka skoro doslova srazila na kolena. Po tvářích mi tekly slzy, ale dokázala jsem se i smát. Prostě ta kombinace prvků v knížce, co mě vždycky dostane.)

„Pro mě za mě,“ odpověděl otčím na to, zda bych si na zeď mohla něco napsat.


Dopadlo to následovně: 28 songů od různých interpretů od Linkinů přes Canterbury až po Wavves. Krása.

Ale taky bolest zad/ruky, unavenost, bílá barva všude a strach ze spadnutí ze žebříku. Žádná sranda, ale přežila jsem to i přes to neustálé klepání kolen a rukou.
Taky jsem tam nasekala dvě chyby a ulítlo mi jedno slovo. Ale nezasvěcení neporozumí, so don't worry.