A girl who wants to live in England, never fall in love, buy an iPod 32GB, read all books from Stephen King and see Linkin Park at least 10 more times. Yeah, it’s not really hard to please me.
Aneb hudební kousky, které nenechají můj mozek ani na chvíli si odpočinout. Dneska jich vyjímečně bude víc.
Evidentně jsem se už definitivně dala na popík. Ovšem dokud tuhle Britku nikdo moc nezná, je to v pohodě...
Její debutové album s názvem Perfectionist vychází už 25. března. Mirrors a Love is a Suicide jsou jednoznačně ty nejlepší songy na něm. I když, ještě jsem neslyšela všechny, tak kdo ví?
Song včerejšího dne: Magic od Ladyhawke
Tady máte na ukázku sice ne Magic, ale My Delirium, ale to je fuk. Oba jsou famózní. Magic si můžete vygooglovat, if you want :)
Heh, prvních pár sekund mi připomíná reklamu na jedno rádio, kterou neustále vídám v kině :D The Famous and Naked nejsou téměř (nebo vůbec?) známí, a v tom je právě to kouzlo, který mě přitahuje. Kromě Girls Like You doporučuju ještě Punching In A Dream.
Včera mě užírala jedna myšlenka, a to: chybí mi nejlepší kámoška. Však víte, taková, která by vás brala tak, jak jste se narodili, která by měla podobný suchý smysl pro humor (a která by se tudíž smála stejným vtipům, nad kterými ostatní jen kroutí hlavou), která by vás tahala z depresí a hlavně která by s váma chodila na koncerty kapel, které netvoří hlavní náplň vysílání onoho rádia s názvem po světadílu s číslem, které si hodně fandí.
Uh, já prostě nesnáším mainstream. To, že strčili Hurts do hitparády onoho rádia, mi taky není zrovna po chuti...
Jo, přece nejde, aby byl kluk nejlepším kámošem, ne? Nejsem zastáncem názoru, že přátelství mezi holkou a klukem prostě nejde (protože JDE), ale bylo by to docela na hlavu..
Včera to vypuklo. Naráz se vyřešily problémy číslo 1 a 6.
Musím se přiznat, že z maturiťáku jsem byla nervózní už od prváku. Byl to tak trochu strašák. Já a v šatech, navíc mít podpatky? Směšná představa! Šaty jsem zvládla, do podpatků jsem si kvůli předtančení ala Dáda Patrasová/Michael Jackson/Pomáda netroufla. A víte, jak to vypadalo? Tak, že jsem byla snad nejmenší. Aspoň z jednoho videa je to vidět. Z vlastní zkušenosti ale vím, že to nebyla pravda. Na vlasy a líčení jsem si zamluvila svou sestru, která měla přijet z práce. Přijela dřív a odepřela mi tak šanci na chvíli si zdřímnout, což se projevilo v jednu ráno a v autě cestou domů. Teplo ze mě vysávalo poslední šťávu a i ten kofein, kterého jsem v sobě měla víc miligramů než obvykle, působil snad opačně nebo co.
Vlasy jsem měla za hodinu hotový. Makaly na nich ségra s bábinou a výsledek stál celkem za to: dalo by se s klidem říct, že jsem vypadala jako čarodějnice. Jak jsem si barvila vlasy na modro, dopadlo to tak, že jsme to pak barvily znovu a výsledná barva byla dofialova. + střípky na hlavě, milion spinátek a tuna laku na vlasy... Představa mytí si vlasů a následného rozčesávání mě děsila. V šatech jsem zpočátku nemohla dýchat, z čehož si moje nevlastní bábina udělala další Vánoce. Vlézt si do auta? Taky docela složitej úkol! Na místo plesu jsem ale dojela v pořádku.
„Maturantka?“ zeptal se mě sekuriťák u vchodu. „Mm-hm,“ zamručela jsem na souhlas. Zeptal se na třídu, uvedla jsem, že jsem první v abecedě a šla jsem. Nervozita, která se projevovala už od rána, začala gradovat. Nakonec se ukázalo, že jsem přijela akorát na nácvik předtančení. Už když jsme nacvičovali v aule si mnozí stěžovali na nedostatek místa. V šatech to bylo horší. Ale víte vy co? My to zvládli! Jsme prostě elita. ^^ Spolužáci si předávali drb, že se na naši třídu přijde podívat nejvíce lidí. Kolik jich z těch 13-ti set (čísly: 1300!!) přišlo kvůli nám? No to je fuk, předtančení jsme zvládli, vysloužili jsme si potlesk, úspěšně jsme se i ošerpovali – a já nespadla ze schodů! :D –, mnozí z nás dostali do hlavy mincemi a potom už přišlo na řadu video.
Znáte ten pocit, že jste tak nehorázně šťastný, až se vám chce brečet? Já měla namále. Mirek vytvořil z našich a učitelských hereckých výkonů dokonalost:
Z hlavních protagonistů bych chtěla vypíchnout pana učitele Vodu („Já věděl, že to jednou přijde.“), paní učitelku třídní (ukazovátko o tabuli ala Igor Hnízdo) a pana učitele na tělocvik, který si už svůj první týden na škole vysloužil nové jméno Chuck Norris. You rock! Na plese se ukázal i náš bývalý pan učitel třídní, který se smál od ucha k uchu.
(Dobrovolně přiznávám, že mě víc pobavilo video třídy 4.SL, které způsobilo smích až k slzám. Kdo by to do vás řekl, esesáci? Nicméně pořád kopu za naši třídu. :D) EDIT: Kochejte se, vážení! :D
Celou noc jsem usrkávala (svou oblíbenou) vodku s džusem. Ta druhá už byla silnější, takže se mi pak lehce motala škeble... ale dostal mě z toho Red Bull. Toho druhýho jsem si smíchala s nápojem džus+griotka své bábiny, která evidentně o alkohol nejevila zájem. Chtěla sice tancovat, ale projevilo se, že nejsem ani moc společenský typ, ani si moc nepotrpím na tancování. O půlnoci se zašlapovali šerpy za zpěvu „Já na to mám!“ a všudypřítomného veselí. Ve čtvrt na dvě jsme odjížděli, ve dvě jsem šla spát poté, co jsem si za pomoci mámy z vlasů vymotala všechny nezbytnosti.
Sloh na šest set slov, ale musela jsem. Tohle se děje jednou za život a náš ples byl prostě famózní. Možná že nebudeme až tak špatnej ročník. ^^
Poslední dobou nemám vůbec šťávu. Minulej pátek jsem zalehla o půl deváté večer a spala dvanáct hodiny, dneska to vidím na zalehnutí už v osm, což by znamenalo 10 hodin spánku. Stejnak zítra přijdu domů vycuclá jak baterka, takže je to jedno.
Protože jsem si přihlášku na vysokou dala i do Jihlavy a moje spolužačka též, ukecala svého tatíka, aby nás tam odvezl autem, jelikož spoje jsou naprosto katastrofální. Příští rok - pokud se tam dostanu - to vidím tak, že nebudu vůbec jezdit domů. Nebudu mít jak.
Cesta uběhla rychle: Lucky táta držel rychlost snad nad 100 km/hodinu, což znamenalo necelé dvě hodiny cesty. Občas volantem zmítal tak, že nebýt pásu, lítala bych z jedný strany na druhou. A to vše jen proto, aby se vyhnul dírám, do kterých bych se občas vešla i já celá.
Školu v Jihlavě mají pěknou, se žlutou omítkou a dostatečným prostorem. Jen to město je hnusný. Potvrdilo se mi tak to, co jsem slyšela.
Přednášející pán se na dotaz, zda je na škole možnost vyjet si na zahraniční pobyt, docela rozpovídal a prozradil, že ta možnost skutečně je. A protože předtím s vášnivým zaujetím povídal o Chorvatsku, domnívám se, že se můžu s Anglií rozloučit.
To, že nesnáším lidi, je v mém okolí všeobecně známá informace. Ale jestli je jenom jeden typ lidí, které vážně nemusím ze všeho nejvíc, tak jsou to.. no, říkejme jim třeba pejsánci.
(Ano, budu mluvit o jedné konkrétní osobě. Nebo že bych jich znala i víc?) Pejsánci jsou lidi, kteří se za vámi plazí doslova jako pejsek, nemají vlastní představivost (neříkám, že nemají nápady) a oplývají neuvěřitelnou nerozhodností. Bez cizího přičinění nevědí, co dělat - a protože mluvím o konkrétní osobě, mám na mysli mé přičinění nebo i někoho dalšího. Rovněž snaha být na světě (nebo řekněme třídě, skupině..) ten/ta nejlepší u mě nenachází porozumění.
Hmm, asi se díky své dnešní mimořádně špatné náladě půjdu utopit. #joke
