White Lies se rychle stávají jednou z mých hodně oblíbených britských kapel. Keep it up, guys!
One of us, one of us, you could be one of us..♥

Zpívat si happy birthday to me, happy birthday to me.. už nebudu, poněvadž nějak nemám náladu na slavení. (Jen tak mimochodem, co je to volný čas?) 28. březen jsem brala za normální všední den i loni, kdy to bylo přeci jen o trochu víc významnější. 18 není 19.
Tudíž slavit asi nebudu, i když se mě sestra stále snaží donutit, abych s ní šla někam chlastat. Obdržela jsem hromadu přání a jediné, na co se jakž takž těším, je to, že si v noci zalezu do pelechu a budu spát. Možná i *zaspím* a bodnu se na nultou hodinu.
A i když se vám tady snažím nakecat, jak je dnešní den pro mě naprosto normální, tak.. není. Je to jiné. Můj den, řekla jsem si možná. Smutnou ironií osudu je to, že den narození se mnou sdílí i Lady Gaga. Samozřejmě, o pár let dříve, ale stejně...

A na svou soukromou vnitřní oslavu toho, že nastává poslední rok, kdy jsem náctiletá, si pustím White Lies nebo The Naked and Famous. ^^

Dneska je tomu přesně osm let, co vyšlo druhé studiové album od Linkin Park. Meteora. Jediné, které na net neuteklo ještě před datem vydání.
Vzpomínka na to, jak jsem k Linkinům přišla, mi do mozku zalezla tak hluboko, že si ji dodneška pamatuju celkem přesně.
V té době mi bylo.. *přemýšlí* 11 let. Chápete to? Už v jedenácti jsem měla dost rozumu na to, abych začala poslouchat kapelu, která to jednoho dne někam dotáhne. Před vydáním Meteory nemuseli být Linkini zrovna mega slavný, ale poté už to šlo jako po másle.
Ale zpátky k té daleké minulosti. První song, který jsem od nich slyšela - Faint - vyšel jako singl v červnu 2003. Kdysi jsem kdesi našla údaj, že videoklip vyšel tentýž měsíc. Teoreticky bych tak dneska neměla oslavovat. Video jsem viděla u babičky. Byla sobota a dávali Eso. (Tehdy mi ještě Mareš nepřipadal za takovýho blbce jako teď.) No a bylo to.

Dalším okamžikem a zároveň zlomem, kdy se ukázalo, že to s nima myslím vážně, byla chvíle, kdy jsem vyhrála kompletní diskografii. Bez singlů, samozřejmě. Ty si časem budu muset dokoupit. Šťastná jako blecha jsem tomu nemohla uvěřit. Já a vyhrát? Ke všemu céda v hodnotě asi 3500,-? Nemohla jsem tomu uvěřit do chvíle, kdy jsem si pro výhru došla.
A byly tam. Včetně toho nejnovějšího, Minutes to Midnight. Nejlepším/nejvýraznějším songem na něm je podle mého názoru Given Up. Linkini se už v době před vydáním začali odpoutávat od své nálepky nu-metal a podle mnohých na poslední studiovce A Thousand Suns dospěli. Obě poslední alba mají podle mě svoje mouchy (Hands Held High, Robot Boy), ale zvykla jsem si. Jestli skončili s experimentováním a jedou už jenom na jistotu,
tak prosím. Po ATS a LPU 8 už se nebudu ničemu divit.

Třikrát jsem si je nechala ujet, ale počtvrté už tu stejnou chybu neudělám. V současnosti jsou na turné, při kterém zavítají několikrát do Německa nebo třeba i do Finska. Stále tak uchovávám naději, že se k nám zase po třech letech podívají. Tak snad to Rock for People jistí.

Guys,
I've been listening to you for years!
And I will.
Just like I'll love you.
'Cause you're my biggest love!
♥

Dobíhám autobusy.
Učím se do školy až do pozdních večerních hodin.
Nestíhám číst. Ale škola to jistí! Nechodím na obědy, takže polední pauza je jako relax přímo stvořená.
Hladovím ve škole.
Zoufale si přeju některé věci, které nemůžu mít.
Koukám lidem na boty, popřípadě téměř slintám u výlohy s converskama.
Zamilovávám si ten pocit, když mi sluníčko prohřívá kůži. To je vážně krása!
Začínám razit heslo, že se pořádně vyspím až v hrobě. Poslední dobou to dost odflakuju.
Lakuju si nehty. Stálice: fialová a černá.
Hýřím sarkasmem, ironií a nadsázkou.
Místo učení ve škole s holkama paříme karty. Občas se zadaří, občas ne.
Neustále něco poslouchám. Poslední dva dny vedou White Lies (které jsem si stylově nechala ujet!) a The Naked and Famous, jejichž deluxe version studiového alba mě stála skoro 19 liber.
Honí mě myšlenky na to, že za pár dnů budu oficiálně o rok starší.
Vysedávám na twitteru, last.fm a goodreads. Neustále a každý den.
A na maturu mi jaksi nezbývá čas.

Jelikož od zítra za tři týdny píšu praktickou část matury, myslím, že celkem s právem řeknu, že mi hoří koudel za zadkem.

Je čas začít něco dělat.
O víkendu začínám. Musím.

Vstanu, za dvacet minut téměř dobíhám autobus na vlakové nádraží a v Hradci se klusání na MHD nevyhnu ani týden. Po skončení školy podobný cyklus. Přijdu domů utahaná jako pes a vyhlídka toho, že se budu muset učit pouze do školy na písemky, kterýma nás teď mučí, mě zrovna ze židle nezvedá.
To se pak někteří nemůžou divit, že nemám náladu na vtípky, které mi dříve přišly zábavné. Asi jsem si to hold srovnala v hlavě a mám jinak srovnané priority. Bože, snad nezačnu filosofovat! Přísahám, hned po maturitě si tenhle... bordel smažu z hlavy. S radostí a ďábelským úsměvem na tváři.

Britská hudba se šíří jako oheň. Iva podlehla už nejedné z kapel, které jsem jí dala poslechnout. Ona se mě na druhou stranu snažila naučit mít ráda Toxique, jenže to nějak nefungovalo a v nejbližší době hlas Kláry Vytiskové nechci slyšet. O víkendu musím spatlat dohromady the best of Muse pro spolužačku, protože po poslechu Starlight (ach, osudový to song ♥) se jí zachtělo více.
Když už si tady píšu takový strašně podstatný věci, tak se zmíním, že moje last.fm knihovna čítající 450 interpretů je z cca 30-ti % tvořena Brity. Nejprve mě napadlo, že je to docela málo, ale ono to odpovídá.. Hned v závěsu jsou Amíci, Švédi - upřímně, ani jsem nevěděla, že jich poslouchám tolik - Kanaďani nebo Kiwiové - rozumějte, ti z Nového Zélandu.

Jestli jste neslyšeli o tom, co se stalo v Japonsku, tak zřejmě nežijete na planetě, která se jmenuje Země. Záběry valící se vody, která se před ničím a nikým nezastaví, mi naháněla husí kůži. Napadla mě myšlenka, že se nás příroda snaží zbavit. Ublížili jsme my jí a ona teď na oplátku ubližuje nám...
Další špatnou zprávou je to, že už našli Aničku. Bohužel, ne v takovém stavu, jak si lidé přáli.

A teď jsem si uvědomila, že mi stydne čaj. Whatever.
Držte mi palce. Kdybych se delší dobu neozývala, jsem buď: mrtvá, tzn. že si celková únava konečně vybrala svou daň, nebo mě zatkli za vraždu učitelky. See ya.

Vím, že porovnávat knížku a film je ošemetná záležitost. Co se týče filmového zpracování nějaké knížky, vždycky se najde někdo, komu nebude vyhovovat herecké obsazení nebo si bude říkat, že tahle a tamta scéna tam chyběla.
Na začátek varuju před minimálně jedním velkým spoilerem.

I Am Number Four si svou filmovou premiéru odbyl 18. února tohoto roku. Knižní předloha od autorů s pseudonymem Pittacus Lore vyšla zkraje srpna loňského roku.
Jako u všeho někteří knihu vychvalují, jiní zatracují. Já si knihu pořídila v originále, protože se český překlad v nejbližší době nechystá. Zhruba na 370-ti stránkách je popsán život Čísla 4, který byl nucen se svým strážcem a dalšími 16 marťany uprchnout na Zem ze své rodné planety Lorien, protože ji nenasytní Mogadoriané začali ničit. Tihle bad guys s vyholenou a potetovanou hlavou - pokud jste viděli Legii, víte, o čem mluvím - nepřišli ovšem jen ničit: jejich úkolem je i zlikvidovat Číslo 1 až 9. Protože jsou již tři pryč, na řadě je John Smith (Alex Pettyfer), který se na Zemi zatím beznadějně zamilovává do bývalé roztleskávačky Sarah (Dianna Agron)...

Knižní předloha není nijak složitý příběh a je spíš na odreagování. Moc si u něj nezapřemýšlíte. Místy je kniha úsměvná; vztah Johna a Sarah nemá přílišnou hloubku, ale i tak je to.. sweet. Občas jsem se zasmála (vyzvánění Johnova telefonu, které tam dal Henri: Somebody's Watching Me, pointu pochopíte, až film uvidíte) a jako přibitá k zemi jsem hltala závěrečnou část knihy, která je hodně akční. Zatímco knižní John dostává mnohá kázání od Henriho (kterého brilantně zahrál Timothy Olyphant) a je terorizován Sářiným bývalým přítelem, ten filmový si to moc dlouho líbit nenechá. Jedna scéna ve filmu mi vyloženě nesedla: Henriho ve filmu zabili podstatně dřív než v knize. Taky nečekejte happy end, série bude pokračovat. Jo, a z Čísla 6 se stala blondýna místo tmavovlásky.

Překvapilo mě, že film přišel tak brzo. Přeci jen, kniha vyšla a za sedm měsíců tu máme jeho verzi na filmovém plátně! Nutno podotknout, že je nabitý akcí stejně jako kniha. Oba případy mají tempo a děj není nijak složitý. Zdá se, že se efektů alá Matrix světová kinematografie už nikdy nezbaví. Přiznám, že jsem se na film těšila právě kvůli Alexovi... jehož výkon na mě ovšem neudělal valný dojem. Na druhou stranu by se dalo uvěřit tomu, že s Diannou nejsou jen kolegové... No uvidíme, dojdu si znova do kina, abych si vychutnala tu akci, třeba najdu další mouchy.
Jinak z Alexe se stává hvězda; v nedávné době si odbyli premiéru dva jeho filmy. I Am Number Four a také Beastly (pod českým názvem Netvor). To znamená, že blonďatý Anglán/marťan dostane ještě jednu šanci na to, aby mě oslnil svými hereckými schopnostmi.

Knize jsem dala 70%, filmu 80%. Neváhejte a sedmého dubna do kina!

PS: Doporučuju vám si sehnat i soundtrack a z něho hlavně song od Civil Twilight s názvem Letters from the Sky. Nemá chybu a já si ho dneska dala snad třicetkrát! ^^

Wow, nejdelší název v historii! :D

Dnes mě vyděsila představa, že za tři měsíce maturuju z češtiny a angličtiny (z čehož umím docela.. nic) a za šest týdnů skládám praktickou zkoušku z účetnictví. Musím přiznat, že četba knih teď dostává na zadek od hudby. Stejně tak učení.

„Myslím, že máme lupen na špatnej festival,“ bylo první, co mi Iva řekla, když dneska přišla do třídy. Já si myslela: Že bych si vytiskla něco úplně jinýho...? a ta představa mě parádně vyděsila.
„Na Sázavu přijedou Hurts a Subways,“ uvedla vše na pravou míru. Dodávám, že tím celý den prakticky zabila, protože jsem nebyla schopna vyhnat si tu větu z hlavy. Následovalo prodiskutovávání možností, co by kdyby se jelo...

Možná nakonec byla asi dobrá věc, že jsem si nekoupila lupen na Prague City Festival (30 Seconds To Mars, blink-182, Hadouken!), protože teď mám možnost (přeci jen, narozeniny se blíží..) vidět Billyho ze Subways naživo. Hurts jsou taky parádní, protože lístky do Lucerny, kde budou hrát 13. března, zmizely dost rychle. Jo, pořád tady je Clare Maguire, jejíž debutové album považuju po čtvrtém poslechu za dokonalé a která mi stejnak ujede, ale...
Hlavní ale je, že už mám lupení na Rock for People (The Wombats, Sum 41.. jsem zvědavá, kdopak bude letos headliner).
Každopádně budu bojovat za to, aby mi cesta na SázavaFest (Kosheen, Hurts, The Subways) vyšla - když jo, můžu začít shánět stan. :D

Otázkou je, kdo další kam/kdy přijede?

EDIT: Linkini 23.6. v Praze? Kachna nebo prozatím jen nepotvrzená informace? Jestli se to potvrdí, Sázava padá...

Kdyby se jen povedlo dotáhnout je na RfP! O četnosti poslechu této písně v posledním týdnu se můžete přesvědčit zde.

Měla bych být ve škole, ale nejsem.
Měla bych se učit, ale momentálně to nedělám.
Možná bych mohla jít i spát, ale nechce se mi.
A možná už by se vážně mohlo potvrdit, že ty Linkini letos vážně přijedou!