Life sucks

Jak možná jistě víte, v Norsku došlo ke dvěma událostem: v Oslu bouchla bomba a na ostrově nedaleko od hlavního města se rozhodl jeden magor postřílet desítky mladých lidí.

Událost s bombou jsem nějak vážněji nebrala na vědomí, ale o Anderse B. Breivika jsem se zajímala už více. Nechápu, jak se mohl přestrojit za policistu a zabít přes 80 lidí. Špatnou náladou moc netrpím, ale dnešní den se střídala špatná nálada se vztekem a smutkem. Dostala jsem vztek na lidi. Na rovinu, lidi jsou svině, byli a vždycky budou. Vždycky budou dělat to, co se jim nejvíc hodí (ať už to znamená hromadný masakr nebo ne...). Kdyby se mi Anders dostal pod ruku, zabila bych ho. Řekněme, že se jednalo o první krok k depresi.

Zpráva, která obletěla svět a která mě zasáhla daleko více, je o úmrtí Amy Winehouse, britské zpěvačky. Bože, bylo jí teprve 27 a příčinou její smrti byl nejspíš alkohol a drogy. Nevěnovala jsem jí nijak velkou pozornost, ale zítra si nejspíš na památku její hudbu pustím. Ti, kteří se na různých webech nebo sociálních sítích vyjadřovali ve smyslu, že si to zasloužila by si měli jít políbit záda. Fakt lidi, běžte se už vysrat. Je to o to smutnější, že letos byla v hledáčku lidí od Rock for People. Ve Festivalových novinách (je možné, že článek přepíšu) se ovšem psalo, že byla docela klika, že ji sem nedovezli.

Nu, teď si sypejte popel na hlavu. Měli jste příležitost a promarnili jste ji, jiná už nebude.

Lidi, dnešní den je mimořádně divnej. (A špatnej.) Jdu se zase ponořit do melancholický hudby od Placeba a depkařit, na nic víc už dneska nemám náladu. R.I.P. Amy.

Mám momentálně jeden velký problém a ten se jmenuje budoucnost. Nemám tuhle mrchu ráda, protože nemám nejmenší tušení, s čím na mě přijde. Obzvlášť teď.

Odmaturovala jsem, což znamená, že na tohohle strašáka můžu už klidně zapomenout. Další otázka je nasnadě: co dál?

Jsou prázdniny; měla bych mít nějakou zatracenou brigádu, abych nemusela poslouchat máminy kecy o tom, že není zvědavá na to, aby “podporovala moje ty a ty“ (myslela koncerty a festivaly) nebo aby na mě řval můj nevlastní otčím, proč jsem nedala sestře najíst. Když nechce jíst, tak nechce. Cpát do krku jí to nebudu. Hodně jsem se naštvala a odešla. Tak trochu jsem doufala, že mi otčím kvůli mé vrozené vzdorovitosti zase odpojí kabel od netu, aby byla taky sranda. Jenže on ne.

Měla bych plánovat svůj život na vysoké škole. Prosím, hlavně co nejdál od rodičů, kompletní samostatnost je vítána. Měla bych řešit, co budu dělat na kolejích, jak se sama budu poflakovat po (doufejme nějakém větším) městě a užívat si kulturního života. Ale. Jedny přijímačky jsem nestíhala (Brno, pamatujete?), ty druhé jsem zase musela zamítnout kvůli těm třetím, jejichž výsledky mě na školu stejně nedostaly. Jasně, jsou VOŠky a druhá kola, na druhou stranu nechci skončit někde, kde by mě to nebavilo.

Nesčetněkrát mi na rozum přišla i myšlenka, že bych jela pryč. Za hranice, pokud možno na sever od České republiky, v žádném případě na jih. Buď pracovat, nebo jet jako dobrovolník a pomáhat tam, kde je to potřeba. A zase, osamostnit se. Vážně chci tak moc pryč z domu? Anooooo! Minimálně na rok, maximálně do konce života. Poslední dva tři roky mám pocit, že se mě otčím snaží vychovat k obrazu svému. Což je zbytečné, ale proč bych se obtěžovala mu to říkat, že. Ségry je mi trochu líto, že to všechno slízne sama; přeci jen, já měla tři nevlastní sourozence.

V říjnu mají přijet Subways a na konci listopadu pak Wombats (party hard again!) a už z těchto dvou (pro mě důležitých, you can give a fuck) důvodů nad dlouhodobějším odjezdem váhám. Já vím, moc to beru... Kdybych se rozhodla jet dejme tomu od ledna, nabízí se otázka, co do tý doby dělat. Otčím by ze mě doma sedřel kůži. Zase jsem tam, kde jsem byla.

Na závěr se podívejte na ten božskej song Anti-D. Jako antidepresivní.

Za tři týdny v podobným stylu, psala jsem po Nova Rocku. Jak šeredně jsem spletla. Byla jsem na míle daleko od pravdy!

Jedním slovem: divočina.

Ráno jsem z domu odjížděla natěšená a mírně unavená, protože jsem v noci nemohla pořádně usnout. Hodila jsem si věci k bábině, pobrala jen to nejnutnější a vydala se na cestu. Dopravní podnik v Hradci sice posílil dopravu, ale to nic neznamenalo, protože busy jezdily nacpané k

prasknutí. Cestou do areálu mě málem udusil jistý Honza z Olomouce, který byl už solidně pod parou a který tvrdil, že jsme povrchní. Musela jsem ho neustále šťouchat do žeber, jinak bych na Wombaty nezapařila.

Na opáskování se nestály fronty, zato ale na vstup do stanového městečka byla fronta dlouhá několik desítek metrů. To se mě ovšem netýkalo, takže jsem se jen snažila moc nešklebit a šla jsem dál. Chvíli mi trvalo, než jsem se v areálu zorientovala. V neděli už to ale bylo cajk a veděla jsem, kde je jaká stage.

S Ivou a její ségrou Evou jsme večer zapařily (stydím se) na Žlutýho psa. Omlouvá mě snad jenom to, že hráli Satisfaction od Stoneů, ne? No a večer jsme zase dobíhaly autobus. Jsme snad

prokletý nebo co.

Počasí pořád pod psa. Už od rána jsem kontrolovala situaci výhledy z okna v pátém patře paneláku. Cesta MHD pořád divoká, ale už ne tolik. Ještě stále nebolavé nohy. Shock z Tesca.

Šacování u vchodu. A pak taky natěšenost na Paramore.

Stihla jsem UDG, kteří mě trošku zklamali tím, že nezahráli Motýla. To bych si šla skočit do kotle. Chinaski jsou česká mainstreamová klasika. Kate Nash hodně mile překvapila. Z cédéčka na mě působila jako taková milá slaďoučká písničkářka. Naživo se ovšem ukázalo, že v ní dřímá rockerka. Vřískala jako kočka a vůbec to nebylo špatné. Sum 41 šli mimo mě, jenom jsem přihlížela na kopečku, jak to vřelo v kotli.

Jak jinak, při Paramore se mi vybil telefon. To bych prostě nebyla já. Hayley je jako ďáblice.

Válela se po zemi, komunikovala s davem a poskakovala po podiu. Paramore zahráli snad všechny jejich největší pecky + The Only Exception bylo překvapení. První moment, kdy jsem si na festivalu zazpívala.

Den D. White Lies a Wombats.

Únava začínala být znát, ale ještě stále to nebylo nic v porovnání s tím, co mě čekalo v úterý.

Jela jsem dřív kvůli Slovákům From Our Hands a podívat jsem se byla i na "mlátičku" Your Demise. A pak už jenom jít zabrat si co nejbližší místo k podiu na White Lies...

Jen co Harry nastoupil, tak jsem byla v sedmým nebi. On se smál! Ale jak!! Malou fotku spolu s reportem najdete tu.

Headlineři festivalu pro mě byli Wombats. Tahle indie banda mě dostala a přesvědčila (spolu s White Lies, kteří byli oznámeni později), že na RfP letos pojedu. Zahráli songy jak ze svého

debutu, tak i z novějšího This Modern Glitch. Skákalo se, zpívalo se z plných plic, vzduchem létali kelímky s pivem (jo, trefa!), šlapalo se na nohy a mačkalo se a tlačilo na sebe. Po čtyřiceti minutách jsem byla zpocená doslova od hlavy k patě, ale když Wombati na závěr dali Tokyo a Let's Dance to Joy Division, musela jsem tu pařbu dotáhnout do konce. Čtvrtá řada byla krutá, první je nejspíš pro sebevrahy, ne?

Pařba roku a festivalu, už se moc těším do Lucerny.

Kupodivu to moje hlasivky všechno vydržely a nohy po hodině chůze mě kolem druhé ráno taky dovedly domů. Ale byla jsem „so happy, so happy!“

Cestou jsem potkala desítky policajtů, ale že by některý zastavili, vykoukli z okýnka a řekli „Slečno, je jedna hodina ráno, neměla byste tady chodit sama. Nechcete svézt?“, to se mi

nestalo.

Nefotila jsem, protože jsem měla co dělat, aby mě lidi ve čtvrté řadě nezašlapali do země. Fuck that, vzpomínky mám v hlavě a ty mi nikdo nevezme. Večer jsem si koupila wombaťácký triko, na který jsem náležitě hrdá.

A teď krátce k MCR. Nejsem jejich fanda, takže by měli hodně těžkou práci s tím, aby mě přesvědčili, že jsou v podstatě dobří. Fail to pro mě byl proto, že 1) nezahráli moc pro mě známých songů (já chtěla třeba Famous Last Words!) a 2) (haha, a to jsem se hlasitě smála) dvakrát jim vypadl proud. Prý šlo o chybu na straně týmu od MCR, ne festivalu. Navíc měli mizernej zvuk.

Na závěr to pak rozjeli ještě Asian Dub Foundation a měla jsem dost.

Svítilo sluníčko. Já vím, zákon schválnosti, ale stejně. Nehorázně mě bolely nohy, kecky byly zralý na vyhození a měla jsem zčásti zablokovanou krční páteř. Masáž by bodla ještě teď. + nevyspalost, to je fakt mrcha.

Skupinou dne pro mě byli Anberlin. Češi moc nejsou do nemainstreamový hudby, takže asi neznali. Ti, co stáli v první řadě, byli ovšem dobří! Chválím a tleskám jim. Zanotovala jsem si při coveru Enjoy the Silence a vesele si prozpěvovala při finální The Feel Good Drag. Postřeh: zpěvák Stephen měl odřené koleno do krve. Směle odhazoval mikrofon a do davu kousek ode mě letěly obě plastové lahve. Po těch lidé ale nejdou.

Na Jimmy Eat World se utvořil solidní kotel. Byla jsem utahaná, takže jsem si jenom sedla na kopec a koukala. Bleed American jako start? Like it!

Sunshine a Tata Bojs mám ráda, od druhých jmenovaných jsem ukořistila i podpisy. No a pak už jsem běžela (doslova) na Pendulum. Stihla jsem půlku setu a moc se mi to líbilo. Pod podiem bylo plno, přilehlá louka a kopec byl taky obsypanej lidma a všichni se vrtěli do rytmu. I vizuálně to měli vymakaný. Údajně na ně přišlo okolo 24 tisíc lidí. Na závěr jako přídavek dali asi nejznámější Watercolour a kotel zešílel. Žasla jsem nad tím, kde lidi brali tolik energie po třech dnech neustálých pařeb a chlastání.

Celkově to byla dokonalost. Ať už je tu další ročník, prosím!