Mezi způsoby, jak ze mě dostat to nejlepší, rozhodně nepatří, že budu muset prezentovat svou seminární práci řekněme tak 60-ti naprosto neznámým lidem nebo sdílení bytu s pěti dalšími osobami.
Ani nezmiňuju to, že jsem tento týden byla vysoce nespolečenská a uzavřená sama do sebe.
Jako vážně. První týden vysoký a já jsem ráda, že žiju.
Stálo mě to hodiny spánku, většinu nervů a mám pocit, že jsem si rozhodila i zažívací systém. Moc jsem se nesmála a nikdo mi neposkytoval munici k tomu, abych proti nim obracela slova zatížená sarkasmem. Takže ho v tomhle článku najdete dost.
Místo uvítání "vítej na vysoký!" bych použila "vítej v pekle!" (kde si jacýsi profesoři/démoni o sobě myslí kdovíco, když mají dvacet titulů před jménem a dalších deset za jménem.)
Přednášky jsou nudné (některé i nepovinné), na cvičeních se ještě nic nedělo, na bytu nešel net a tak jsem prakticky celý týden krutě nudila. Když jsem nechodila do City Parku očumovat těch milion obchodů, co tam je (je tam všechno, ale nic pro mě), seděla jsem na vrzající černé kožené sedačce a koukala na Glee/Vampire Diaries/Na doživotí/Dariu. Nebo jsem četla Divergent, vřele moc doporučuju, je to snad jediná knížka, kterou jsem přečetla dvakrát za měsíc.
Moc si nemyslete, přijela jsem vybavená.
Spolubydlící (a to pozor, rovnou PĚT místo tří!) jsou celkem v pohodě, dvě slečny nás v lednu opustí a pak tam zbydu s těmi, co se znají z okolí Brna nebo odkud to jsou. Řekněme, že ta jedna z oněch tří mi zrovna nesedla, protože má nejspíš tak trochu nos nahoru, ale což...
K Jihlavě: je to nesnesitelná díra. Oproti Hradci mi přijde, že ulice tam jsou až moc dlouhý a zbytečně roztažený do všech směrů; jen na Masarykovo náměstí se snad dá dostat z tisíce ulic ze všech čtyř světových stran. V neděli, kdy jsem tam byla vlastně potřetí v životě, jsem jen valila bulvy na všechno okolo mě, během dalších dvou dnů jsem si byla schopna dojít i nakoupit do (celkem) vzdáleného City Parku, kde se to každodenně množí puberťáky. Stále jsem nebyla schopna najít knihovnu, která na tom náměstí prostě někde je.
Jediná věc, kterou jsem vážně nemusela hledat příliš dlouho, jsou cikáni. Všude, vždycky. Myslete si o mě třeba že jsem rasista (kdo to v sobě v tuhle dobu nemá), ale Jihlava by měla mít přízvisko černé město.
Ke škole: bordel, zmatek. Samozřejmě jsem nečekala, že budu připravená a hledat třídy, kde mám hodinu, nebude žádnej problém. Posluchárny mám ráda, tam se dá sedět vzadu a číst si knížky/spát, zatímco děláte, že posloucháte. Je poznat, že škola je stará. Třídy jsou malý a lavice nebezpečně připomínají ty ze střední školy. Profesoři vypadají zatím docela v pohodě (i když oni se do nás zatím pořádně neobuli), až na jednu černovlasou krávu, která se po prohlášení, že do pondělí zpracujeme pětistránkovou seminární práci na zadané téma (Roberte Schumane, doufám, že se obracíš v hrobě!), ihned dostala na můj seznam těch naprosto nejoblíbenějších učitelů ever. Seminárku možná dostane, ale ať nečeká, že v úterý budu stát před lidma a prezentovat ji. Naopak na cvička z mikroekonomie máme takovýho mile prdlýho inženýra. Doufám, že zdání neklame a že z nás nestáhne kůži zaživa. Možná to bylo tím nedostatkem smíchu, ale včera navečer při hodině jsem měla tendenci se bezdůvodně culit.
Byt má mrňavou koupelnu, nešel a plyn a paní domácí je nějaká slepice, která asi ráda kecá lidem do obličeje. Pozitivem je ona černá kožená sedačka a to, že to do školy není daleko.
A jako slušná chodím i po přechodu a ne na červenou! Kdoví, co se mnou Jihlava provede...
PS: Ano, minulý týden na autodromu byl ten chlapík, co nás zval loni. Letos nás pozval zase, takže jsem se krásně povozila. Modřiny zdobí moje nohy ještě teď.
PS2: Brusinkový Frisco nejlepšííííííí!
