Life sucks

Máme novej monitor. Čím jsme si to zasloužily?
Najít na netu audio knížky je docela fuška. Když jsem našla Twilight, NM i Eclipse, jako na potvoru jsem nemohla najít BD. Už ji snad mám.
Asi to hodim na uloz.to. Bude to jednodušší je najít než abych pak zase prohledávala půlku sítě.
Počítač se zbláznil.
Stačí ho jen vypnout a za pár hodin zase zapnout a část programů, co tam byla, zmizí. Prostě se odinstalujou či co. Měla jsem jich tam asi 20, teď jich tady je tak 6, možná 7. Hry taky zmizely. Už jsem to i nahlásila, ale tatík s tím zatím nic neudělal. Snad se zítra dostanu na net, než počítač smázne i Mozillu...
EDIT: Pro srovnání (nakonec se mi rozběhnul i Gimp, hurá) nalevo co bylo, napravo co je:

Včera jsem to nějak splácala dohromady.
Nakonec z toho vzniklo to nahoře. Vím, že to vypadá dost amatérsky.
Britská vlajka představuje prostě Anglii. Je tolik britských věcí, co miluju, že tohle bylo to nejjednodušší řešení.
Ten chlapík je Earl a je z komiksu Red Meat. Původně v bublince mělo být "Přestaňte na mě koukat.", ale vzhledem k závislosti na sáze jsem tam dala něco jinýho.
Citát je z filmu Tuck Everlasting. Až se mi přestane líbit, vyměním ho.

Už jsem hezkých pár hodin vzhůru. Od tří, myslím. Udělala jsem tu chybu, že jsem šla spát se sluchátkama v uších. Přehrání všech téměř 150-ti songů taky chvíli trvá. Kdykoliv se o mě pokoušel spánek, nějaká písnička to utla. Decode, Fallen Leaves, This Suffering, The Nerve...
Takže dneska budu mít vážně hezkou náladu.

Slibovaný kaligram:

Rozhodla jsem se, že si trošku vylepším blog. Změnila jsem pozadí i barvy. Když se mi bude chtít a když toho budu schopná, možná přibyde i obrázek.
Barvy jsem volila celkem jednoduše. Nejdřív jsem váhala nad žlutou, oranžovou a červenou, ale změnila jsem to. Na mě moc veselé barvy. Teď to znázorňuje:

• zelená - příroda
• modrá - zima
• fialová - hm, moje vlasy?

V noci se mi zdál zvláštní sen. Jak jinak.
Byla jsem ve škole. A teď co jsem tam dělala. Skákala jsem z okna. Skočila jsem v pondělí, úterý, středu i ve čtvrtek. Vždycky tam na chodníku dole stála moje nevlastní bábina. Chodila se mnou k doktorovi, ten se mi pořád díval na pravou nohu, která byla asi zlomená. V pátek jsem po ní chtěla, aby mi napsala omluvenku, abych nemusela jít na tělocvik. Nevím, co si o tom myslet.

Ten pavouk, kterýho jsem vystříkala biolitem se mi asi chtěl pomstít.
Večer jsem koukala na Tuck Everlasting, hověla jsem si na posteli. Jenže na koberci se něco pohlo. Rozsvítila jsem a zděsila se - ten pavouk! Vzala jsem plácačku a odehnala ho mezi skříně. Za dalších 10 minut už to bylo mnohem horší. Najednou jsem viděla něco na stropě. Blik. Ten hnusnej pavouk, kterej mohl měřit možná tak 5 centimetrů si tam vesele lezl. Já se zhrozila, oči vytřeštěný hrůzou, zrychlenej tep. Fuj. Chvíli jsem váhala, jak se ho zbavit. Zase jsem vzala plácačku, odmrštila ho a bylo to. Dneska jsem se zbavila důkazů.

Tomáš Kaberle včera zazářil. Dal jeden gól a na další čtyři přihrál. Podrobněji tady.
Zabrousila jsem na stránku stmivani.eu a přečetla si pár povídek. Jedna s názvem Pleurs mě zaujala. Budu si muset hlídat pokračování. Ta druhá, no řekněme, že se sem nehodí... :-D
Už strašně dlouho jsem nemluvila s R.. Koukala jsem mu na profil na chatu. Úmyslně si ho zase smazal, nemá tam žádný přátele, vyplnil ho hodně stroze. What's the matter with you man?

Hledala jsem ke stažení MTV Ulalume festival, protože jsem našla tohle video od Paramore:


V noci jsem se vzbudila ve 23:49. Tak jsem si strčila sluchátka do uší. Žral mě komár. Rozsvítila jsem, komára zabila, zjistila, že mám v rohu toho hnusnýho velkýho pavouka a málem se osypala. Dneska jsem zakročila - vzala jsem Raid a pavouka vystříkala. Ha.

V plánu bylo nakupování.
Vlezly jsme s mámou do krámu a já sháněla nějaký kalhoty. Ta paní, co tam prodávala, byla velmi příjemná. Vnucovala mi tyhle, tamty... Pak volal mámě otčím, že dovezli domů poklice, tak jestli nepřijde otevřít těm, co je přivezli. Tak mě tam nechala samotnou s tou šílenou paní. Naštěstí to uteklo rychle. To mě chce zabít?! To mě vážně má tak moc ráda? Rychle jsme se zdekovaly pryč. Na náměstí jsme potkaly moji učitelku z druhý třídy, kupodivu mě poznala a taky učitelku francouzštiny. Domů jsem šla ověšená taškama jako Ježíšek.
Včera večer jsem úspěšně dočetla Breaking Dawn. Musela jsem si slíbit, že nejprve dočtu BD, pak Brisingra a nakonec si nechám Hostitele. Prostě nemám nárok na to, číst víc věcí najednou. Už ne. Pak v tom mám akorát bordel.
Na téhle stránce se objevil rozhovor s představitelem Felixe v NM. Jméno mi stihlo vypadnout. Překlad zde.

Beating the shizz out of Robward feels like…fun

Je to chvíle, co jsem přišla z města. Byla jsem u ťongů a v knihovně. Když jsem procházela kolem základky, musela jsem se usmát. Prostě musela. Nešlo to zastavit. Pak jsem váhala, jestli si sednout na lavičku ke kostelu, jenže nejspíš byla mokrá, tak jsem tam nešla.

Pan ředitel se umoudřil. Dal nám prázdniny celý týden.
To znamená, že se můžu flákat, spát dlouho a koukat na filmy.
Když už jsem u toho, v sobotu jsem se poprvé podívala na Transformers 1. Nemůžu uvěřit, že jsem dva roky vydržela bez toho, abych se na to podívala. It was awesome!
Včera jsem už byla přichystaná ponořit se do snů, jenže přišla máma, pustila si superstar, aby slyšela Chodúra. Pak do toho ještě přišla kočka, takže jsem musela vstát a vyhodit ji ven.
Ten klid, co byl, to ticho v mojí hlavě. Proboha, to zní jako bych byla blázen. Ne to zase ne, jen že neustále nad něčím přemýšlím.

Ráno jsem byla zase mrzutá.
Na těláku nás tentokrát chtěl naučit lítat, nebo tak něco. Vymlátit zuby jsem si fakt nechtěla.
Už mám víc jedniček než pětek. Jen tak dál :-D
Před matikou nás ve třídě bylo 24 z 34! Po matice (před češtinou) nás bylo už 22. Učitelka slibovala zkoušení, takže se na to dost lidí vybodlo a nešlo do školy vůbec. Ti z nás, co zbyli, tu hodinu nazvali popravou. Jenže my psali srovnávací test, kterej nebude mít hodnotu známky nijak vysokou.
Bus měl zpoždění, takže jsem se vezla domů v 12:40. Ne, odjížděli jsme z terminálu v 12:54.
Začaly prázdniny! Celý příští týden jsem doma, takže se hodlám flákat a pořádně se naučit češtinu. Už je to celkem potřeba...

Na facebooku se objevilo toto:

Cinestar S radostí oznamujeme, že film Twilight sága: Nový měsíc bude promítán od 26. listopadu ve všech multikinech CineStar. Pro vás, věrné fanoušky, navíc připravujeme něco speciálního!

No tak to jsem zvědavá, co to bude. A protože to nejspíš bude něco k premiéře, můžu si nechat zajít chuť, protože než si já stihnu zarezervovat místo k sezení, bude sál plnej a ještě budou lidi stát u východu, aby NM viděli...
A až do 26.11. se nepodívám na žádný scény z NM! Mám pocit, že ze všech fotek a videí by se dal poskládat celej film. Tak to ne! Já to chci vidět v kuse!

Tady jsou scany, nicméně originál je prostě nejlepší.


Text nahoře u toho, jak Ed drží jablko:

21.10., 18:11
Už mě to věčný odpojování síťovýho kabelu leze na nervy.
I. už od pondělí perlí. Dneska to vyústilo v to, že jsme při matice dostaly výtlem, jako už dlouho ne. Učitel nám nadiktoval příklad.
„Lyceáni, já vám to namaluju a tím vám píchnu, ale víc už vám neporadím, protože vy ho stejně neuděláte,“ řekl.
„Značka důvěra,“ řekla jsem mírně ironicky. Nedoufala jsem, že to uslyší. Tohle říká vždycky, když chce vědět, jestli látku doopravdy chápeme.
„Značka důvěra,“ odvětil s úsměvem a pohledem zamířil k naší lavici. S I. jsme se začaly tlemit, až jí z toho vyhrkly slzy. Já k tomu neměla daleko. Trvalo to asi minutu, než jsme se dostatečně zklidnily. Poté nám začal vysvětlovat, co je to poměr.
„Když se vás u maturity zeptají, co je poměr, tak odpovězte, že je to vztah,“ řekl. Srovnával to s milenkou. Třídou se začínal ozývat tichý smích.
„Ne hele lyceáni, tohle není sranda tak se nesmějte.“ Jenže to neměl říkat. Třída vybuchla smíchy a všichni se smáli o to víc. Tak si jen sednul na katedru a se smíchem nás pozoroval. Na angličtinu jsme si měli donést fotky, když jsme byli malí. Jenže S. měl rýmu či co, takže jsme místo toho koukali na How I Meet Your Mother.

Zkratkou:
V sobotu jsem koukala na superstar na kluky a teda zpívaj docela dobře. Průběžně jsem přepínala mezi Novou a jedničkou, kde dávali Knihu mého srdce. Stmívání skončilo 4. (TADY jsem našla dokument, co ukazovali)
V neděli se Jenson Button stal mistrem světa F1.

Včera asi nic, jen že mi přišla knížka.
Dneska jsem si pro tu knížku byla. Paráda. Byla jsem natěšená jak beruška. (EDIT: Jednou jsem našla scany z týhle knížky - tady)
A teď jdu číst/překládat..

Protože by se moje paměť dala přirovnat k cedníku, občas mě napadne, že sny, které byly nějakým způsobem zvláštní, si někam napíšu. Jako tyhle.
3.3.
Hádala jsem se s mámou. Nejdřív na mě křičela „To je moje vina!“ ale potom „To je tvoje vina!“ Já jí řekla „Myslíš si, že jsi středem vesmíru? Nebuď tak sebestředná!“ Odehrávalo se to u nás v kuchyni, pak jsem odešla a vycházela z budovy obchodky. Byl sníh a někde i rozbředlej.
4.3.
Zdálo se mi, že jsem byla upír, co spal. Byla jsem unavená, tak jsem usnula. (Pozn. – tohle má určitě na svědomí Twilight sága, protože to nebylo moc dlouho po tom, co jsem ji poprvé zhltla.)
7.3.
Jela jsem na kole u Hvězdy (v HK), moc mi nefungovaly brzdy, málem jsem se vysekala, zírali na mě lidi, bylo náledí. Hráli jsme přehazovanou. Hřiště bylo zvláštně rozdělené (viz obrázek :-D). Já stála vzadu a chytala míče. 15.10.
Můj pubertální strýček se měl ženit. Když jsem to řekla mámě, odpověděla: „Ten tak jo!“ Tohle je naprostá utopie.

Jsem tak strašně unavená a zrmzlá, že nevím, jak z toho ven. Buď si přečtu pár kapitol z Breaking Dawn, nebo si pustim Roswell / Bones, nebo si lehnu, zabalim se do deky a do minuty vytuhnu.
Včera jsem si objednala Twilight Director's Notebook. Počítám s tím, že už v úterý bych ho mohla držet v ruce, protože ho dneska doporučeně odeslali.
Ve škole nic.
Tenhle týden byl na známky opravdu bohatý. Musím to tajit, jinak mi maminka knížku nezaplatí.
Zrovna chumelí. Když já šla z autobusu domů, pršelo. Zákon schválnosti.
Bála jsem se, že si rozmočím zelený kecky. Moje nohy byly skoro jako kus ledu, nohavice u kalhot nacucaný vodou a ruce se mi červenaly mrazem. Proč jsem teda měla v kapse rukavice?!

Ne, že bych si stěžovala, to ne, ale nemusely by mi mrznout prakticky všechny části těla.
Právě si na facebooku píšu s nějakou slečnou z Indonésie. Je to zajímavý. Napsala mi, že tam mají něco po devátý hodině večer a že nikdy neviděla sníh, jenom v televizi. A nezná Twilight ságu. Na to jsem jí odepsala, že to zná každý a všichni to milují. A ona si vzpomněla na film.
Dostala jsem chuť na cini minis, takže si je půjdu dát, pak půjdu koukat na Roswell asi, večer číst. Stihnu toho dost, protože se nemusím nic učit, projednou...
Dneska mám nějakej nabroušenej jazyk. Verča hýřila sarkasmem ve své obvyklé míře, ale já víc. Narazila na to, že mi je doma zimní bunda ve skříni nanic a já jí hned zazdila slovy, že její rukavice, který má v batohu jí jsou taky nanic. Použila jsem přitom stejný slova, co sama řekla asi před dvěma minutama. Monča s Verčou se jenom tlemily, ale já byla ráda za tu narážku.
Když jsem šla domů, potkala jsem souseda. Hezkej, řekla jsem si a můj mozek zase začal žvanit.

No to snad ne... Viděla jsem kluka, co vypadal jako Honza. Přísahala bych, že jsem ho už dřív potkala. Můj mozek hnedka začal žvanit. Chtělo by to do mozku si zapojit nějakej drátek, k němu přístroj, který by zapisoval moje myšlenky. Po nějaký době už si to nepamatuju přesně tak, jak jsem to chtěla napsat...
Už neeeeee...Nesmíš se nechat oblbnout, znova ne...Víš, jak to s tebou naposled dopadlo... Koukej si ho vyhnat z hlavy, Honzu i tohohle...


Též musím poznamenat, že jsem viděla první sníh.
Tohle je bílo-šedé cosi. Kdyby něco, fakt je to sníh.
Taky jsem ho viděla i padat. Zima začala brzo, doufám, že tím dýl bude trvat.

Moje recenze:
na to, jak to zní ze začátku, musím říct, že mě to chytlo. Britové, jak jinak.
Všude je hodnotili nadprůměrně, tak jsem se rozhodla s tím něco udělat. Když jsem viděla Crystalised na YT, sehnala jsem si celý album. Skvělý. Dobře se u toho přemýšlí.
Ve škole nic, s Shanem jsme se bavili o počasí a ve školním časopise je s ním rozhovor. Jen co dopíšu Kevina, dojde na něj.

A smutek. Slzy se nějak nedostávají.

Zapomeň na Komára, přece mu jen tak neskočíš na špek. I kdyby to, co říkal na lyžáku, myslel vážně, nemělo by to dlouhý trvání. Zapomeň i na toho z autodromu, už by dávno něco řekl! Snad přeci nechceš, aby tě potkalo to, co jsi zažila s Honzou, znovu a znovu...

Takhle můj mozek válčil včera večer. Než jsem usnula, dost jsem přemýšlela. Už ani moc nevím o čem.
Den předtím se mi zdál sen. Hrála jsem na bicí nebo na nějaký jiný hudební nástroj a někdo tam seděl u mě. Mám takový jedno zlý tušení, že už mi hrabe. Dál v jiným snu byl Chazz, myslím.

Včera celý den se moji pánové honili po kleci a zuřivě se kousali či co. Když to ani v deset hodin nepřestalo, vstala jsem, odnesla je do koupelny a šla spát.
Vzbudila jsem se a počítala, kolik hodin jsem naspala. Jedenáct. To už se mi dlouho nepovedlo. Na druhou stranu jsem to potřebovala jako sůl.
Šla jsem do koupelny podívat se na ty neřády. Hledala jsem Kevina, protože jsem viděla jenom Kennyho. Chvíli mi trvalo, než jsem si všimla, že tam jen tak leží. Pak mi to došlo.
Trošku jsem ho prohlídla a zjistila, že má (měl) pokousanej ocas a packu. Nic víc jsem nehledala, bolelo to :(
Nikdo si ze mě nestřílel, žádnej sarkasmus, jen trocha lítosti. A bylo ticho, to jsem ocenila.
Když si vzpomenu na moment, kdy umřela Pištunka, tak jsem to vzala dost v klidu. Ale to teprve přijde, protože jsem prakticky nebyla chvíli sama.
Žádnej hrobeček pod meruňkou, jen jsem ho spolu s pilinama vyslala směr popelnice.
Kenny trpí, řekla bych. Dala jsem mu misku jídla, čistý písek, ruličku ale nic. Nějak ho to nebere.
Jen teď nevím, jak to udělám. On bude sám skoro celej den, což by neměl. Asi se porozhlédnu po kamarádovi.

Zlato, budeš mi chybět, Kennymu taky :(

Dvanáct kapitol mám za sebou. Teď to teprve všechno přijde.
Ráno jsem měla pěkně mizernou náladu. Mračila jsem se, v autobuse jsem koukala celou cestu z okna a na terminálu jsem na Verču rovnou vysypala, že mám špatnou náladu. Nepochopila jsem její otázku proč. To člověk musí mít vždycky dobrou náladu a hýřit optimismem?
Při pomyšlení, co si na nás Chuck zase vymyslí, se mi dělalo zle.
Nakonec kondičně „jen“ 4 kolečka.
Sedím u otevřenýho okna, fouká na mě studenej vítr a já už si přeju, aby byla zima. Sníh.
Když jsem vycházela ven ze školy, bylo mi krásně. Konec týdne, víkend, minimálně 10 hodin spánku a možnost číst do brzkého rána mě zklidnili tak, že špatná nálada zmizela. Ta svoboda se mi taky dost líbila. Asi se nikdy nevdám.
Vybila jsem si telefon, pokecala se Čmelákem a teď mám hlad. Ale jsem moc líná, místo toho radši budu...

Fernando Alonso jde příští rok do Ferrari. No to mám ale radost.
Moji hlavu zdobí fialová barva. Taky starší informace.
Dneska se mi zdála noční můra a jednu z hlavních rolí v ní měl Chuck Norris. Ještě, že mi v 6:05 zazvonil budík.
Včera jsem v deset večer dočetla NM a teď se jdu vrhnout na Eclipse...

V říjnovém čísle se objevilo pár věcí, u kterých jsem se ve škole hlasitě zasmála. I. na mě koukala jako na blázna.
(...) Není se čemu divit, že poplašený Bellamy zabíjí svou domácí drůbež, pěstuje vlastní zeleninu a v místním koloniálu vykoupil všechny zásoby plechovek s fazolemi, protože se pomalu připravuje na kolonizaci „těmi“ ze vzdáleného vesmíru. (...)
Na titulní stránce je napsáno: Matt Bellamy „Mám talent na zabíjení slepic!“
(...) To, co jeho italská přítelkyně nazývá „lehkým schizoidním stavem“, je ve skutečnosti obsesivní úcta k vrcholným dílům klasiků, kteří jsou sice mrtví, ale jejich hudba a její odkaz je děsivě živý natolik, že když si vnímavý Bellamy přehrává Chopina, má pocit, že mistr sedí vedle něj na stoličce. (...)
A na závěr rozhovor...
Otázka: Popiš toho druhého třemi přídavnými jmény...
Matt o Domovi: Vlídný...Ješitný, blonďatý...Nevím.
Dom o Mattovi: Šílený, někdy matoucí, hnědé vlasy...
Otázka: Čím byste byli, kdybyste nehráli v Muse?
Dom: To je těžká otázka...Asi bych zřejmě dělal něco spojeného s hudbou, možná nějakou jinou formu umění, na škole mě bavilo malování...Nebo možná astronaut?
Matt: Já bych byl profesionální hráč pokeru.
Otázka: Nejhorší talent?
Matt: Mám talent na zabíjení slepic, protože jich mám plnou zahradu, takže jsem se naučil je rychle vzít za nohy, otočit hlavou dolů a bleskově jim zakroutit krkem. To není zrovna hezký talent, jsem jednoduše řečeno vrah.

Blonďák mě dostal. Jednoznačně.

Na to, abych si koupila kupu skvělejch knížek.

Úplný ilustrovaný průvodce filmem. Nejlevnější jsem našla ZDE za 311 ,- oproti Popronu, kde ji mají za 399 ,-. Zloduši.



Tuhle bych ale radši. Dokonce jsem ji našla i u nás za přijatelnou cenu 357 ,-. ZDE



Jinak na ájině jsme koukali na Sex ve městě. U některých scén na nás Shane se smíchem křičel, abychom si zakryli oči :D

... a našla opravdu zajímavou věc. (Asi) Scénář k NM.
New Moon Script

Začnu tím nejzajímavějším. Moje podvědomí se zřejmě vzbouřilo proti neustálému přikazování mého otce. Zdálo se mi, že jsem uklízela nádobí, ve dřezu bylo ještě nějaké neumyté, otec přišel a začal se mě ptát, proč ještě není umytý. Já na něj křikla, že mám jenom dvě ruce a přidala jsem do věty slušně ostrou nadávku.
Pak jsem se ocitla na náměstí, byla tam zřejmě zase pouť nebo tak, já brečela, někdo tam seděl se mnou a poslouchal. Tohle nechápu.
Třetí sen, nebo část, tvořilo to, že jsem chytala ještěrku na našem dvoře, mladýho samce podle zelenýho pruhu na hřbetě. Jenže tu ještěrku chytla kočka, strčila si ji do tlamy, já jí otevřela tlamu otevřela a ještěrku vyndala. Zkoumala jsem ji a ona vypadala jako střihavka. Taky nechápu.
Závislost na Twilight sáze na mě znovu dolehla celou svojí silou. Včera jsem seděla odhadem 5 nebo 6 hodin a četla Twilight, prokládala jsem to Půlnočním sluncem. Nevím, jestli se dneska ještě dostanu k tomu, abych začala číst New Moon, ale budu si muset našetřit čas aspoň na 2 kapitoly, jinak budu mít absťák. Ke všemu se objevily tyhle naprosto luxusní fotky. Však na můj svátek to začne...

Nejsem hluchá, jaká úleva.
Šla jsem tam ráno, byla tam asi půl hodiny, poté jsem zamířila k mámě do práce, kde jsem se učila. Upřímně, nechtěla jsem tělák, tak jsem to protahovala jak to šlo. O půl devátý jsem odcházela na autobus. Cestou jsem potkala svoji 'bývalou lásku' - Michala.
„Čáu,“ pozdravil.
„Čáu,“ odpověděla jsem a hodila úsměv.
„Nějak brzo ze školy, ne?“
„To spíš do školy,“ řekla jsem a zasmála se.
Holá hlava mu nesluší. Zvláštní náhodou jsem ho odpoledne potkala ještě jednou. Zase pozdravil, já jenom pokynula hlavou. Může mít někdo sexy, zatraceně přitažlivej hlas? Ten jeho rozhodně je.
Ve škole jsem seděla dvě hodiny - napsala jsem slovíčka z ájiny a na matice jsem rovnou mohla odevzdat čistý papír, ale nakonec ne, je popsanej ale hodně stroze.
Potom jsem zase letěla na zastávku, na terminál a ve 12:05 busem domů a zase k ušnímu. Jel ten z autodromu a já se zase musela přemáhat, abych se neusmála. Jednu chvíli jsem si dokonce říkala (jako k němu): „No ták, řekni už něco!“ Bohužel, prosba nebyla vyslyšena a on jenom za mýma zádama sledoval, jak jsem se bavila se Čmelákem.
Uvnitř autobusu, kde bylo krásně teplo (dneska byla obzvlášť kosa), jsem si vytáhla sýrovou housku a pustila si Roswell. Poslední dobou jsem do tohohle seriálu až moc zažraná. Ale teď už jdu číst Twilight a Midnight Sun.

Z pohledu Belly

„Máš několikanásobný rozštěp osobnosti?“ zeptala jsem se přísně.
„Děláš to znovu.“
Povzdechla jsem si. „Tak fajn. Na co se mě chceš zeptat?“
„Říkal jsem si, jestli od soboty za týden – víš, v den toho jarního plesu –“
„Snažíš se být vtipný?“ přerušila jsem ho a přiblížila se k němu. Můj obličej byl celý zmáčený, jak jsem vzhlédla do jeho tváře. Díval se na mě uličnicky pobaveným pohledem.
„Necháš mě prosím tě domluvit?“
Kousla jsem se do rtu, sepjala ruce a zkřížila prsty, abych nemohla udělat nic ukvapeného.
„Slyšel jsem tě, jak říkáš, že ten den pojedeš do Seattlu, a tak mě napadlo, jestli nechceš svézt?“
To bylo nečekané.
„Cože?“ Nebyla jsem si jistá, kam tím míří.
„Chceš svézt do Seattlu?“
„S kým?“ zeptala jsem se, vyvedená z míry.
„Se mnou, samozřejmě.“ Kladl důraz na každou slabiku, jako kdyby mluvil s mentálně retardovanou osobou.

Z pohledu Edwarda

„Máš několikanásobný rozštěp osobnosti?“ zeptala se mě přísně.
Musel jsem tak opravdu vypadat. Moje nálada byla velice nevypočitatelná kvůli všem těm emocím, které mě prostupovaly.
„Děláš to znovu.“ upozornil jsem ji.
Povzdychla si. „Tak fajn. Na co se mě chceš zeptat?“
„Říkal jsem si, jestli od soboty za týden“ – sledoval jsem, jak jí přes tvář přeběhlo zděšení a musel jsem potlačit další výbuch smíchu – „víš, v den toho jarního plesu –“
Přerušila mě a konečně se mi podívala do očí. „Snažíš se být vtipný?“
Jo. „Necháš mě prosím tě domluvit?“
V tichosti čekala a hryzala si horní ret.
Ten pohled mě na chvíli vyrušil. Zvláštní, neznámé pocity se pohnuly kdesi hluboko v mém zapomenutém lidském já. Snažil jsem se je zaplašit, abych mohl dohrát svoji roli.
„Slyšel jsem tě, jak říkáš, že ten den pojedeš do Seattlu, a tak mě napadlo, jestli nechceš svézt?“ zeptal jsem se. Totiž uvědomil jsem si, že místo abych se jí jen ptal na její plány, je s ní můžu podnikat.
Tupě se na mě dívala. „Cože?"
„Chceš svézt do Seattlu?“ Sám s ní v autě – moje hrdlo pálilo při té myšlence. Zhluboka jsem se nadechl. Zvykej si.
„S kým?" zeptala se, oči rozšířené a zmatené.
„Se mnou, samozřejmě.“ Řekl jsem pomalu.

Ou :D

Ve škole nic moc. Ráno na mě Verča kývla, jako že pojedeme dvojkou, která zrovna přijela. Tak teda že jo. Já vylezla z autobusu, podívala jsem se, kde je a ona zběsile běžela, aby dvojku stihla. Řekla jsem si, tak to ne, takže jsem jí zamávala a jela devítkou.
Po škole v šestce jsem stála vedle nějakýho kluka v oranžový mikině. Taky blízko u mě seděl pán, kterej měl asi značně upito. Nejdřív mě hypnotizoval pohledem, pak se na mě smál, nakonec přikyvoval asi ve smyslu, jestli bych nechtěla něco mít s tim klukem, co u mě stál. Víte jak. Jestli bych ho jako nechtěla sbalit. Nechtěla, byl blond. Musím se přiznat, že jsem jeho slovům moc nerozumněla. Pochytila jsem jenom asi 2 celý věty. Jestli prý jsem na koleji a na kterou fakultu chodím. Víc jsem absolutně nerozumněla a jen přikyvovala. Na hlavním nádraží mi popřál hodně štěstí, řekl:„ Nashledanou,“ a vystoupil. Uff.
Ve dvě jel taky 'ten z autodromu' (pozór, nový pojmenování :D). Já musela potlačovat smích, ale jenom takovej lehkej, stydlivej (co to se mnou dneska je??). Nevím proč. Asi proto, že jsem si vzpomněla na pouť. Taky mě chytla taková melancholie, protože v autobusu to vonělo popkornem z pouti. Tak zase za rok :(
Vylezla jsem ven z busu, tam stál Chorvat a hovořil chorvatsky, pak jsem kopla do skořápky od vlašáku a jedna holka se otočila, co to. Já dělala, že nic..