Life sucks

(...)
„On ti řekl, že jsem sociopat?“ To bylo vážně skvělé. Vždycky jsem si to o sobě myslel, ale byl jsem rád, že někdo vyslovil oficiální diagnózu.
„Že máš antisociální poruchu osobnosti,“ odvětila zvýšeným hlasem. „Vyhledala jsem si to. Je to psychóza.“ Odvrátila se ode mě. „Můj syn je psychotik!“
„APO se v první řadě definuje jako nedostatek empatie,“ řekl jsem. Před několika měsíci jsem si to také vyhledal. Empatie lidem umožňuje interpretovat emoce, stejně jako uši umožňují interpretovat zvuk; bez empatie je člověk emocionálně hluchý. „To znamená, že se neumím emočně spojit s jinýma lidma. Byl jsem zvědavej, jestli vytáhne tuhle poruchu.“
„A jak to, že to víš? Vždyť je ti patnáct, pro Kristovy rány, vždyť ty bys měl... já nevím, běhat za děvčaty nebo hrát počítačové hry.“
„Ty říkáš sociopatovi, aby běhal za holkama?“

Dan Wells - Nejsem sériový vrah
(str. 33)

doma mě to sere. (a proto chci jet příští rok pryč z republiky.)

v práci mě to začíná vytáčet. (ale co s tím můžu dělat?)
jedna věc je jistá, a to sice fakt, že ze sebe nenechám dělat debila. to, jak se k nám poslední dobou chovají - jmenovitě ó ten nejvyšší, manažér -, už je vážně nehoráznost dost těžko tolerovatelná. on ani není schopnej podívat se nám do očí a něco nám říct, od toho tam má svoje podřízené, které s radostí a velkou chutí využívá jako spojky.

i špína na podrážkách jeho bot asi pro něj znamená víc?

taky dále s obrovským zápalem nabírají další lidi a my staří mazáci jen zmateně kroutíme hlavama, proč to jako dělají, když je práce stejně málo i pro nás. novou smlouvu mám až do konce dubna příštího roku, tak to tam snad doklepu do prosince a pak uvidíme.

ale vážně, to tam mají všichni v hlavách ty skartovaný papíry nebo co?

Nekonečně dlouhý cestování. Divný lidi. Eura, eura, eura. Technický problémy. První řada. Mráz. Sláma. Brusinky. Toi toiky. Studenej spacák. „Hovnó! Pervitin! UFO porno!“ Pivo ve vlasech. Natěšenost největší.

Nevím, moc se mi nechce psát o tom, jak jsem podruhé navštívila Grape festival v Piešťanech. Místo psaní o tom bych se tam radši hned zase vrátila.

Grape, (prozatím celkem) malinkatej festival, jehož návštěvnost nepřekročí deset tisíc lidí a kde se pravidělně protáčejí barevný větrníky.. mám to tam hodně ráda. Po letošku jsem si dokonce přiznala, že zážitky z Grapu převažují nad těma z Novarocku a Rock for People dohromady.

Dlouhé cestování. Zručné stavění stanu. Lehká sváča. A pak první řady. Tolikrát jsem stála až u podia! Vím, že jsem někdy minule tvrdila, že první řada je pro sebevrahy, ale na Grapu jsou fakt příjemní lidi, kteří to nehrotí (pokud už nejsou pod parou.) Blood Red Shoes, Wolf Gang a New Ivory jsem viděla od zábradlí. V prvních dvou případech naprostá paráda, v tom třetím naprostej propadák. Nejen že se po celé hodinové vystoupení (které začalo ještě o deset minut dýl) po podiu promenádoval tatík/manažer/whoever a kázal na dálku a držel bedny, na které necharismatický zpěvák vylezl, on si ještě se svým kolegou natáčel svoje chráněnce od chlupů v nose po ošmajdaný kecky. Byla jsem naprosto vytočená. Všechno, absolutně všechno na mě na tom koncertě působilo uměle a neupřímně, ať šlo o hudbu, která mě nezajímala, nebo triko Joy Division basáka (nebo kdo to byl.) Už nikdy více!

Edit: tu máte největší hit od Wolf Gang:
Wolf Gang - Lions in Cages @ Grape '12 from nicole on Vimeo.

Ale dál k hudbě. The Subways - moje druhé vystoupení lepší než to první, možná za to mohl delší setlist nebo publikum, kde valnou část tvořili hipsteři. Každopádně já v kotli nebyla, protože už ráno při probuzení jsem prostě neměla festivalou náladu. Morcheebu jsem slyšela ze stanu, kde jsem byla až po uši zalezlá ve spacáku. Nemyslela jsem si, že by v půlce srpna mohla být taková zima, ale já měla dojem, že mrzlo. Čaj za 1,50€ to spravil jen na půl hodiny, pak jsem mrzla dál. Na Exampla jsem se těšila a nakonec to dopadlo tak, že jsem ve stanu vytuhla a vzbudila se až na poslední minutu Changed The Way You Kiss Me. Epic fail, Nicole, epic fail.
Z cz/sk hudební scény jsem si nenechala ujít Tata Bojs - kteří byli perfektní jako obvykle -, Airfare, kteří vážně bavili, Billy Barman - jejichž zpěvák (bo kdo) vtipkoval na účet pořadatelů (čili sám sebe), Republic of Two - kteří svou pomalou hudbou prakticky uspávali - nebo A Banquet, kdy jsem si před podiem připadala jak kůl v plotě.

Nedoporučovala bych vám jíst čerstvý brusinky a ani chodit na toi toiku po dvou dnech festivalu, ale nebylo jiného zbytí :D Levnej kofein bodnul, sezení na balících sena v sedm ráno taky paráda, ledová sprcha byla peklo a ta festivalová únava je fakt mrcha největší. Nebyla bych to já, kdybychom s I. nemusely dobíhat nějaký ty vlaky a ta finální cesta domů byla už jen zkouškou zbytku mých nervů. Ale vyspala jsem se pak krásně.

A při všem tom festivalovém nadšení mi došlo, jak kurevsky komerční Rock for People je, jak moc na všem vydělávají (možná i pod zástěrkou "péče o návštěvníky") a že už tam nechci příští rok jet. Na Grapu mě uvidíte znova, pokud neodjedu za hranice.

(jo a tenhle článek je strašně suchej ale mě už se fakt nic nechtělo psát)