Life sucks

Slova ó velkého Gustava Wooda, člověka s nejmagičtějšíma očima co jsem zatím kdy viděla, na to, že mu je absolutně volný, jestli jsme si nový cédo stáhli nebo koupili. Okay.

Just for the record, já si ho pořídila.

Bez mučení přiznávám, že tyhle svoje soukromý cesty do Prahy si náramně užívám. S nikým se nemusím vybavovat nebo spoléhat na někoho jinýho než sama na sebe.
Což občas není žádná procházka růžovou zahradou.
Už před nějakou dobou jsem si vytiskla mapu, abych do Rock Café trefila. V Praze je stále moc klubů, kde jsem ještě nebyla (a chtěla bych!) a Rock Café byl jedním z nich.Takže díky té mapě...
... nebo možná protože prostě můj orientační smysl sucks big time - obzvlášť pokud jde o naše hlavní město -, jsem špatně na Václaváku odbočila a ztratila asi dvacet minut, díky kterým jsem přišla o půlku setu nějaké české předkapely.. Criminal něco.

Když mi něco nejde, začnu se vztekat. Chodila jsem proto ulicema Prahy a pod vousama si mumlala jedno konkrétní sprosté slovo. Moje hrdost mi nedovolila kohokoli se na cestu optat, protože to prostě zvládnu sama a vy všichni ostatní můžete jít do kopru. Skoro jsem propukla v jásot, když jsem před Rock Café konečně přišla, možná byl nápovědou i ten zelenej tourbus s britskou poznávací značkou před vchodem?
Nevermind.

Přišla jsem... a nějak nevěděla, kam dál. Než se člověk v Rock Café dostane před podium, projde kolem tří barů a to mě docela zmátlo. Tak jsem stála u vchodu a dělala že píšu smsku, když kolem mě prošel Gustav.. ha, co bych se ozývala nahlas a dávala najevou svou přítomnost.
Odchytla jsem jakýsi starší pár, který šel na výstavu, já dostala na ruku razítko s krtkem a žábou na kole a šla jsem. Šatna levná, pití levný, klub celkem útulnej a merch drahej. Za ten kus gumy, co nosím kolem ruky, jsem dala nechutně velkou částku. Ale žiju jen jednou, že jo.

Dala jsem si frisco (protože co bych se ožírala, když jsem dvacet minut od nádraží a ještě ke všemu sama) a čekala na tu druhou předkapelu. Celej večer jsem žila mylně v předpokladu, že jde o Parkway Drive, jenže to byli Your Demise, co spustili ten svůj randál. Ale ono to obojí zní dost stejně.
Předkapely mě nezajímali ani v nejmenším. Na většinu českých kapel koukám přes prsty a to, co Your Demise předvedli, bych já osobně nenazvala hudbou. Jen takovou směskou neidentifikovatelného rachotu, ze kterého jsem nejvíc slyšela bicí a občas kytaru či zpěv. Taky jsem doteď neviděla tolik crowdsurfingu jako tam.

Ale Young Guns!
... z nich jsem taky nebyla nějak odvařená.
Vzhledem ke svojí trpasličí velikosti mám tendenci cpát se dopředu, abych viděla aspoň něco, a dopadlo to tak, že jsem se posunula o několik metrů na stranu.
Protože: absolutně nesnáším circlepity. Ať si to Subways cpou na festivalech na poli do lidí, ale mně se to v malých klubech prostě nelíbí. Young Guns..
... Gustav Wood získává cenu za nejkrásnější oči (ano, napíšu to znova) a Fraser Taylor byl tak nehorázně cute až to ani nebylo možný!
Další bod, co pánům nechám: zahráli Stitches. Song, který chovám ve skoro posvátné úctě (tetování, brzoooo), ale naprosto zanikl ve všem tom rachotu a bordelu, co lidi dělali, takže jsem z toho neměla skoro nic. Zazpívala jsem si, ale to je tak vše. Jak tak koukám na tohle video, tak jsme hezky všichni zpívali a tleskali.
D.O.A. se povedlo moc, stejně jako Winter Kiss nebo Bones. Hmmm.

Na afterparty jsem nebyla, místo toho jsem skoro hluchá nijak nepospíchala na nádraží, zatímco jsem se cestou vyhýbala pohledu všem a říkala si, že to je v pohodě, že vlak dneska asi evidentně dobíhat nebudu.
Ve vedlejším kupéčku ve vlaku nějaká holka týrala absolutně krásnou bílou kočku; skoro jsem za ní šla a seřvala ji. Stepovala jsem na hradeckým nádraží, protože mi byla zima a mhd nejelo a nejelo. Vědět co mě čeká, šla bych pěšky. Jen co jsem vlezla do autobusu, málem mě porazil odér, co ze sebe vypuzujou jen ožralý lidi - nechutná část č. 1. O zastávku dál pak nastoupil jakýsi důchodce, který se s největší pravděpodobností podělal - naprosto nechutná část č. 2. A zase jsem šla spát ve tři, bábina jen ráno řekla: "ve tři! že se na to nevysereš."

Ale proč bych to dělala, když mě to tak baví :)

O tomhle prostě musím napsat!

Včera do Prahy podruhé zavítali Royal Republic, švédská rocková banda, která vznikla před pěti lety.

A bylo to naprosto úžasný!

Příjemně mě překvapilo, kolik lidí přišlo. Nečekala jsem, že jich bude tolik. Ještě před hlavní hvězdou začala hrát předkapela Kopek (Irové, znělo to zajímavě), ale jako vážně, přijeli jsme hlavně kvůli headlinerům. Ti začali hrát v deset a začalo to pěkně zostra; předvedli skoro všechny moje oblíbený songy, přiváděli lidi do varu a prostor před podiem po celou dobu jejich setu byl jeden velkej mosh pit. Adam se bavil s fanouškama, bavil nás a zahráli nám i spešl verzi "Addictive", při který jsme se všichni mohli akorát tak tlemit. Takže jsme prostě všichni pili, skákali, tleskali, pískali, zpívali...

Nechtělo se mi pryč. Chci je vidět znova. Prokletá jsem nejspíš já a ne kámoška I., protože jsem dobíhala vlak o půl druhé ráno, a to jsem jela sama. Spát jsem šla před třetí hodinou ráno, spala jsem lehce 6 hodin, ale.. zaplaťpánbůh že jsem nemusela do práce! #epicwin

Další životní pravda: není moc věcí lepších než rockový koncert.

Nekonečně dlouhý cestování. Divný lidi. Eura, eura, eura. Technický problémy. První řada. Mráz. Sláma. Brusinky. Toi toiky. Studenej spacák. „Hovnó! Pervitin! UFO porno!“ Pivo ve vlasech. Natěšenost největší.

Nevím, moc se mi nechce psát o tom, jak jsem podruhé navštívila Grape festival v Piešťanech. Místo psaní o tom bych se tam radši hned zase vrátila.

Grape, (prozatím celkem) malinkatej festival, jehož návštěvnost nepřekročí deset tisíc lidí a kde se pravidělně protáčejí barevný větrníky.. mám to tam hodně ráda. Po letošku jsem si dokonce přiznala, že zážitky z Grapu převažují nad těma z Novarocku a Rock for People dohromady.

Dlouhé cestování. Zručné stavění stanu. Lehká sváča. A pak první řady. Tolikrát jsem stála až u podia! Vím, že jsem někdy minule tvrdila, že první řada je pro sebevrahy, ale na Grapu jsou fakt příjemní lidi, kteří to nehrotí (pokud už nejsou pod parou.) Blood Red Shoes, Wolf Gang a New Ivory jsem viděla od zábradlí. V prvních dvou případech naprostá paráda, v tom třetím naprostej propadák. Nejen že se po celé hodinové vystoupení (které začalo ještě o deset minut dýl) po podiu promenádoval tatík/manažer/whoever a kázal na dálku a držel bedny, na které necharismatický zpěvák vylezl, on si ještě se svým kolegou natáčel svoje chráněnce od chlupů v nose po ošmajdaný kecky. Byla jsem naprosto vytočená. Všechno, absolutně všechno na mě na tom koncertě působilo uměle a neupřímně, ať šlo o hudbu, která mě nezajímala, nebo triko Joy Division basáka (nebo kdo to byl.) Už nikdy více!

Edit: tu máte největší hit od Wolf Gang:
Wolf Gang - Lions in Cages @ Grape '12 from nicole on Vimeo.

Ale dál k hudbě. The Subways - moje druhé vystoupení lepší než to první, možná za to mohl delší setlist nebo publikum, kde valnou část tvořili hipsteři. Každopádně já v kotli nebyla, protože už ráno při probuzení jsem prostě neměla festivalou náladu. Morcheebu jsem slyšela ze stanu, kde jsem byla až po uši zalezlá ve spacáku. Nemyslela jsem si, že by v půlce srpna mohla být taková zima, ale já měla dojem, že mrzlo. Čaj za 1,50€ to spravil jen na půl hodiny, pak jsem mrzla dál. Na Exampla jsem se těšila a nakonec to dopadlo tak, že jsem ve stanu vytuhla a vzbudila se až na poslední minutu Changed The Way You Kiss Me. Epic fail, Nicole, epic fail.
Z cz/sk hudební scény jsem si nenechala ujít Tata Bojs - kteří byli perfektní jako obvykle -, Airfare, kteří vážně bavili, Billy Barman - jejichž zpěvák (bo kdo) vtipkoval na účet pořadatelů (čili sám sebe), Republic of Two - kteří svou pomalou hudbou prakticky uspávali - nebo A Banquet, kdy jsem si před podiem připadala jak kůl v plotě.

Nedoporučovala bych vám jíst čerstvý brusinky a ani chodit na toi toiku po dvou dnech festivalu, ale nebylo jiného zbytí :D Levnej kofein bodnul, sezení na balících sena v sedm ráno taky paráda, ledová sprcha byla peklo a ta festivalová únava je fakt mrcha největší. Nebyla bych to já, kdybychom s I. nemusely dobíhat nějaký ty vlaky a ta finální cesta domů byla už jen zkouškou zbytku mých nervů. Ale vyspala jsem se pak krásně.

A při všem tom festivalovém nadšení mi došlo, jak kurevsky komerční Rock for People je, jak moc na všem vydělávají (možná i pod zástěrkou "péče o návštěvníky") a že už tam nechci příští rok jet. Na Grapu mě uvidíte znova, pokud neodjedu za hranice.

(jo a tenhle článek je strašně suchej ale mě už se fakt nic nechtělo psát)

bouřky. bláto. lemon. franz ferdinand. klopýtání přes cizí stany. přebíhání od jedné stage ke druhé. bláto. mokrý komenský v peněžence. blesky. pršelo pivo. nacpaná mhd. nevystupující headlineři. blesky. předražený holínky. ranní procházky hradcem. angličtina. deštík. two door cinema club. grep. spálená kůže. moc stageí. přírodní lords of lightning. net v tmobile stanu. růžové pláštěnky. vyhánění z areálu.

Festival si prošel celkem drsnou zkouškou dospělosti, to je fakt.

Den nultý.
Fail dne: ta posraná bouřka.
Začalo to už o půl šestý doma. Všechny nás vzbudila rána jak z děla, což byl ve skutečnosti zásah stromu bleskem asi 50 metrů daleko od našeho domu. Už v tu chvíli jsem začala mít lehkou hrůzu z blesků a bohužel se to za celý týden ani trochu nezlepšilo, spíš naopak. Prostě respekt přírodě.
Když jsem dorazila k bábině jako místu svého dočasného místa na kempování, doufala jsem, že se počasí umoudří a bude pěkně. (Protože já jsem jela zase naprosto připravená - žádná pláštěnka a žádný holínky.) Během jízdy hromadnou dopravou na konečnou zastávku mě ten optimismus ale hodně rychle přešel. Blesk zase šlehnul jen kousek ode mě (někdo tam nahoře něco proti mně má?!) a strhla se naprostá průtrž mračen. Ve výsledku jsme se s kámoškama I. a L. ani vůbec nedostaly do areálu a zpátky domů (cestou jsme sledovaly, jak je v určitých úsecích Hradce téměř po kolena vody a lidi topili svoje auta..) jsem dorazila promoklá skrz na skrz, přičemž ušetřeno nezůstalo vůbec nic. Nevím, jak Česká banka ty bankovky dělá, ale palec nahoru, že se mi v peněžence neroztekly.
Taky šlo o první den ze čtyř na cestě za totálním pojebáním telefonu.

Den první.
Fail dne: bláto a festivalové holínky za 950,-.
Suchá, vyspalá a najedená jsem se vydala na cestu. Málem jsem chcípla v narvané mhd (dokonce i placené) a u vstupu do areálu jsem si přála lehký deštík. Ale fakt jen lehce, protože ve středu byly na programu ty nejlepší kapely.
Grimus - Rumuni, kteří překvapili. I Killed the Prom Queen a Scarred by Beauty - hardcore, který jsem tak docela ještě nedostala pod kůži. Ale dalo se to.
Enter Shikari - podle reakce lidí v kotli asi dobrý, ale taky jsem si na ně ještě úplně nezvykla.
The Subways - pro mě jejich první gig a hned si mě omotali kolem prstu. Přiznávám, to, že si Billy publikum rozdělí publikum na dvě půlky a střídavě je bude nutit křičet, už není nic moc extra. To, že jsme si ale všichni klekli a pak nastala party hard, mě ovšem bavilo. Palec nahoru. Taky, Charlotte je badass. (PS: Konec světa nastane, až mě Billy ukecá abych šla do circle pitu.) A ta čeština! Za chvíli si můžou dávat na festivalech a koncertech "The Subways (UK/CZE)" a třeba i plynně česky budou mluvit.
Franz Ferdinand - nejlepší vystoupení na celém festivalu. Překvapil mě Alex Kapranos s knírkem a ublížil jim jen trošku fakt, že nezahráli This Fire.
Two Door Cinema Club - pro mě jedno ze tří nejlepších vystoupení festivalu. Alex Trimble v reálu je štramák a na songy z alba se fakt dá pařit.
Example - frajer. Jelikož před podiem zbyla ze dne předtím louže velká asi jako Kaspické moře, byla fakt sranda. Během 10-ti minut se moje pravá strana proměnila z "civilizovaný-člověk-co-vypadá-přijatelně" na "prase-co-se-vyválelo-v-příkopu-během-deště". Ty idioty jsme mohli fuckovat jak jsme chtěli, vesele si pařili dál. Ale pak už jsem to brala s úsměvem, protože koukat na ně, jak jsou od bláta doslova naprosto celí, byla švanda.
The Prodigy - nebavili mě, elektronická hudba celkově mě na RfP nebrala. Nejen, že tihle angličtí borci nastoupili se zpožděním 40-ti minut (za což prý můžou oni sami), ale ani nedrželi mou pozornost, takže jsem si radši v t-mobile stanu vesele brouzdala facebookem a twitterem a děkovala Examplovi za blátivou show.
Při koncertech Subways, Franzů a Exampla jsem si připadala jako nejvíc cvičená opice, udělala jsem prakticky všechno, co chtěli. Hlavně ti Subways teda.

Vypařená, neopilá a s bolavýma nohama jsem dorazila domů po třetí hodině ranní, kde jsem si lehce umyla kalhoty a nohy a šla jsem spát. Babička by se zděsila, kdyby mě viděla. Doufám, že jsem zvědavým sousedům poskytla zajímavou show, když jsem si na chodbě za svitu výtahu sundávala boty a ponožky od bahna a že už teď tam mám zajímavou pověst.

Den druhý.
Fail dne: co myslíte? Bouřka jako kráva.
Od čtvrtka už to nebylo nic moc. Kapely už nic moc, počasí naprosto nic moc a tak celkově nic moc.
Mutiny on the Bounty - „Oni asi moc nezpívají, co?“ ptala se I. To ne, ale sympaťáci to byli stejně.
The Feud - viděla jsem je po čtvrté a pořád mě baví. Už to chce to album, lads!
The Computers - hardcoroví páni v bílém z Anglie, co bych na nich neměla ráda? I. z nich byla totálně odvařená (teda hlavně ze zpěváka), ale za zlé jí to nemám.
Selah Sue - sakra, tahle dáma z Belgie obsadila 3. místo (spolu s Annou Calvi) v mých top představeních na festivalu! A její hlas v reálu je fakt nádhernej. A This World zní i naživo úžasně, nejen v reklamě.
Flogging Molly - slyšela jsem z dálky a viděla jsem kousek, ale na žádnou party hard jsem neměla chuť, tak jsem nešla blíž.
The Kooks - hranice zlomu. Lidi šíleli, podupávali si nohama a pivo lítalo vzduchem, prostě paráda. Jenže pak se začalo zatahovat a já se přesvědčila o tom, co všechno se dá posrat během 10-ti minut. VŠECHNO. Bouřka se přihnala tak rychle, že si někteří ani nestihli nasadit pláštěnky (jako já. ale počkat, já vlastně žádnou neměla!) Set Angláni přerušili v půlce Naive (kdokoliv za tu bouřku může, proklínám vás!!!) a pak už to byl jen zběsilý úprk, schovka ve stanech, ze kterých nás stejně vyhnali, pláštěnky zdarma od t-mobilu a cesta blátem a vodou kolem stanů a popadaných stromů domů narvanými autobusy.
Den končil prakticky v devět hodin, kdy se to všechno posralo. Co mě ovšem fakt vadilo byl fakt, že si organizátoři/whoever myslí, že net v mobilu mají všichni a tudíž si změny v programu či předpověď počasí zčeknou všichni. Chyba! Někteří tedy šli už rovnou domů/hotelů a na vystoupení Skrillexe, který se ukázal být velkým frájou, pak po půlnoci už nešli. Dopravní podnik to taky moc nevychytal, když jeli dva busy na to množství lidí.
A lidi, co si koupili jednodenní vstupenku na čtvrtek? Nasranost největší. Nevystoupili ani headlineři Faith No More, ani Orbital nebo Refused. Skrillex se z nich vytáh jako jedinej, ale ostatní prý museli zas pádit dál, tak ok.

Den třetí.
Fail dne: here we go again. Protože jednou to evidentně nestačilo. A taky Pete Doherty.
V programu kromě tří čtyř kapel pro mě už absolutně nic. Tak jsem si aspoň koupila grepa a šla se na ně podívat, aniž bych věděla, co se to na nás za prasárnu zase chystá.
Architects - objev z ostrovů, těšila jsem se na ně, ale naživo mě moc nebavili. Ale to bylo dost pravděpodobně mnou a ne jima.
The Asteroids Galaxy Tour - moc pěkné překvapení, zpěvačka si mě získala i prohlášením, že prostě budou hrát i když bude bouřit.
Anna Calvi - jedno hodně moc velké překvapení. Když jsem si pouštěla nějaký její klip na youtubu, řekla jsem si, že se mi její hudba nelíbí a že na ni nepůjdu. To by ovšem byla chyba. Třetí nejlepší vystoupení festivalu spolu se Selah Sue.
A pak...
... se to všechno zase posralo. Čekali jsme asi 20 minut na info, že se blíží orkán. Za ty tři dny už jsme všichni vypilovali rychlost nasazení pláštěnky k dokonalosti, takže kdy LEHCE sprchlo, byli jsme připravení. Kdo mohl, vzal (ovšem zase nasraně) nohy na ramena a pádil směr zastávka Letiště. Program tak pro některé skončil zase po deváté hodině večerní.
Irie Révoltés nevystoupili vůbec, Crystal Castles vystoupili později aniž by o tom někteří věděli.

Na jednu stranu jsem zklamaná, že už je konec, na tu druhou (a kapku větší částí) jsem ráda, že už je konec. Další vlnu veder a následných prudkých bouří bych tenhle týden asi už neskousla. Nemluvě o blátu. A pivu. Organizátorům bych doporučila nějakou lepší domluvu s dopravním podnikem, víc korýtek na vodu po areálu (já narazila na dvě! a to mluvíme o návštěvnosti okolo 25-ti tisících lidí) a lepší systém organizovanosti a způsobů, jak informovat lidi o tom, co se děje a co se ještě dít bude.

Ale chápu, jestli bych už chtěla moc. Každopádně z tohohle epic průseru nevidím pořadatele tak jako někoho tam nahoře za to pošahaný počasí. Bouřky asi taky mají rády dobrou hudbu, co? x

[šajze!] pikaču a banán. bláto. kofein. pivo. prach. částečná hluchota. nevyspání/usínání u Metallicy. „Ja.“ spálený ramena. soused Turek a jeho "dobré ráno". zase fascinace větrnýma elektrárnama. úžasně rychlý vlaky. černá. zásuvky na bratislavském nádraží. „Helga!“ bouřka. pohlední polizei. zima až do morku kostí. mokrej stan. a tak dále...

„Tak jste se zase kochal?“

Nova Rock ročník číslo 2. Moc dobré, ale ne perfektní.

Počítala jsem s tím, že letos to bude větší hardcore než to bylo loni, protože 1 den novarockého času se v žádném případě nerovná dnům čtyřem. Byla jsem ovšem připravená (evidentně ne) na vše.

Cesta tam byla v pohodě. Ve vlaku jsem si sedla, kámoš D. (který je mimochodem strašně fajn) mě taky našel a tak jsme si v kupé spolu s jednou jeptiškou povídali, co že nás to teda čeká. Nevím, možná jsem místy utrousila nějaké obhrublé slovo, ale jeptiška nevypadala, že by jí to nějak vadilo. Ach ta naše generace. V Bratislavě jsme se zase museli vyznat ve všech linkách mhd, nastoupit do toho správného busu a jet směr Petržalka. Tam jsem zase měla problém s mluvou pána u okýnka, který nám nabídnul výhodnější jízdenku do Nickelsdorfu. Pro mě za mě, hlavně když to nebude stát víc než těch 50 euro, co mám. Aji do areálu jsem později trefili, tak ok.

Ale proboha, ta cesta tam. S taškama, který byly logicky těžší než kdy jsme odcházeli se cesta Nickelsdorf nádraží - stan na páskování rovnala skoro výšlapu na Mount Everest. Pak čekání, fronta až do zadní části těla a když se slečny přeci jen konečně uráčily nás opáskovat, mohli jsme skoro slavit. Skoro, protože jsme ještě neměli postavenej stan.
Hledat toho správnýho fleka taky nebylo nic jednoduchýho. Chodili jsme od stage I (blue) k stage II (red) a v jejím okolí jsme pak zakempovali. Mít jednu z hlavních stage asi 100 metrů za zadkem byla vážně sranda, aspoň že ta Metallica hrála v neděli u blue na druhý straně areálu. Spát jsme nakonec šli oba už docela brzo, protože já měla plný kecky prachu (obrazně i doslova myšleno) a D. den předtím viděl Ozzyho v Praze.

První den.
A že to začalo pěkně zostra. Royal Republic. Musím říct, že do začátku to byla naprosto skvělá show. Zpěvák je strašnej sympaťák a to, co předváděl na podiu, se musí vidět několikrát. Takže v říjnu v LMB, už se těším hoši! Celej festival jsem měla lehce problém s tím, že jsem v programu měla třeba i tříhodinovou díru, během které jsem neměla co dělat. Vyřešila jsem to návštěvou sprch, jelikož v osm ráno při otvíračce tam byla fronta skoro až do Vídně. Když jsem chtěla studenou vodu (pražilo sluníčko), tekla teplá; když jsem potřebovala teplou (pršelo), tekla jen studená. A zmrzni si.
Zašla jsem si s D. na Steel Panther. Řekla bych, že šlo o největší šílenost festivalu, jelikož texty skupiny byly neskutečně oplzlý a jejich kytarista (nebo basák?) vypadal jako slečna, co se mezi písničkama pořád díval/a do zrcátka. Ale špice večer pořád měla přijít.

The Offspring, Rise Against a Linkin Park. Hezky za sebou byl pro mě tenhle blok to nejlepší, co Nova Rock letos mohl nabídnout. Offspringy jsem chytala, jen mi začátek utekl, protože ta slečna, co lila pití, se mi prostě nevěnovala. Její smůla. Poté, co se Dexter se všema rozloučil, se na obrazovkách začalo objevovat varování před bouřkou (díky bohu za tu jednu anglickou větu!). Nebrala jsem to vážně, přiznávám. Jenže když nás pak polizei (fakt pohlední, už jsem to zmínila?) vyhnali za pásku zhruba 200 metrů od podia, začala jsem mít obavy.

Phi mi utekl.

Zřejmě se organizátoři báli tohohle, ale jistý německy i anglicky mluvící muž mi pověděl, že prý potřebovali zkontrolovat elektroniku a tak. No asi po 50-ti minutách nás polizei pustili.
Usain Bolt by se mnou v běhu na sto metrů prohrál, přičemž bych měla v cíli náskok tak sedmi vteřin. Vážně, ty sprinty směrem k podiu byly neuvěřitelné. A skoky přes dvoje zábradlí? Sranda! Každopádně jsem byla mnohem blíž u podia než loni a bylo to f-a-m-ó-z-n-í. Foťák do kapsy abych měla volný ruce a už to jelo. Hlasivky dostaly zase zabrat, ale už si asi zvykají, protože tak špatně jako loni na tom nebyly. Burn It Down naživo nezní špatně a Lies Greed Misery (oh ach ten nenáviděný song) mi pořád nesedí. Stejně na mě ale největší dojem udělal Chester, když na konci stál u pravého konce podia tak moc blízko, že bych mu dokázala spočítat i naušnice v uších.
Co mě ale naštvalo byl fakt, že díky bouřce, která se nakonec ani neukázala (ale prý to byl hlavně vítr, čeho se organizátoři báli), měli kratší set jak Rise Against, tak i Linkini.

Tady máte rozmazanýho Phiho, abyste neřekli.

Ale viděla jsem je, viděla! Tempo 1 koncert Linkinů za rok se mi líbí, prosím.
Příští rok do třetice?

Ano, jak jinak, nevyspala jsem se. A málem jsem ani nenašla stan. Nevyspala jsem se dřív než doma, ale s tím jsem počítala. Dál.

Den druhý. Den, kdy jsem se nenáviděla.
Nepřítel číslo jedna je bláto.
Po poledni to bylo všechno ještě v cajku. Livingston (Angláni) byli fakt dobří, ta chvíle jak tři členi z pěti hráli na bubínky/bicí je fakt nezapomenutelná. Puddle of Mudd? Taky oukej. Pak zas díra. A poté už Kasabian, kvůli kterým bych teď byla ochotná prodat lístek na Rock for People a jet na Pohodu. V Rakousku je stejně jako nás diváky chytil déšť, což bylo fakt příjemný. Po hodině (kterou jsem si užila, zvlášť když Tom /zpěvák/ nejspíš vyfuckoval Limp Bizkit) jsem byla zmrzlá, tak jsem se šla zahřát do stanu. (Hahaha.) Cesta ke stanu vedla mírně z kopce a to byla další ze srand, protože z prachu a suché špíny se stalo celkem kluzké bláto, které moje festivalové kecky dost zaskočilo. (Byly žluté, btw., a hned po návratu letěly do koše. Bez rozloučení.) Chtěla jsem jít na Pulled Apart By Horses, fakt chtěla!, jenže jsem s sebou neměla adekvátní oblečení. (Nikolo, příště s sebou:

• holínky (za každého počasí)
• krém na/po opalování (-//-)
• repelent (funguje i na kobylky?)
• NE světlé oblečení)

Jelikož jsem gumáky neměla a klouzat po zadku jsem se nechtěla, tak padli jak Pulled Apart, tak i s nima se lehce kryjící Billy Talent a večer Limp Bizkit, jejichž 'My Way' jsem slyšela ve stanu. Nějak mě dostihla i únava a spala jsem snad nejlíp ze všech čtyřech dní.

Letmo jsem si tak pročítala příspěvky z loňského května a říkám si, sakra, to bylo depresivní! Matura ze mě vysávala radost ze života tak jako nic doteď.

Taktéž jsme hráli hokej se Švédskem a evidentně jsme prohráli. Stejně jako letos. A stále si trvám na tom, že Češi jsou strašně blbej národ (jen se uraž sama, Nikolo, way to go). Když prohráváme, lidi hned sypou výtky, svou zlobu a nedejbože nadávky na tým, zatímco vyhráváme-li, pak náš tým tvoří téměř potomci bohů, kteří umí. V tom druhém případě pak mají celonárodní podporu, v tom prvním... ne. Vážně je mezi tím tenká hranice.

Ale konec keců.

Jak jsem říkala, že musím spřádat plány na léto? Už se to rýsuje.

Bohužel ale musím napsat, že letos to zrovna neoplývá originalitou a festivaly si některé interprety přehazují jak horký brambor.

Awolnation 2x
Example 2x
3 Feet Smaller 2x
The Computers 2x

Ale tak beru to pozitivně, dobré hudby není nikdy dost.
Momentálně tak jen musím doma kdesi vyštrachat stan (určitě je někde v krabici!), naposlouchávat kapely a pomalu si začít sepisovat seznam, co budu potřebovat.

Jako bych jela zase na letní tábor a bylo mi dvanáct! A bude tam i Krteček?

Tak trošku mám chuť se ohromně radovat, křičet do světa "JOOO!" nebo začít odškrtávat dny na kalendáři, co zbývají do začátku června.

Dav na Rock for People? Lidi měli alkohol v krvi (a i ve vlasech) a sluníčko nám všem pražilo na hlavy (i když míň, než by se v létě dalo čekat), takže to bylo, ehm, prudčí?

Nikolka se konečně vyspala, takže vám může napsat o svém dobrodružství v noční/ranní Praze s prakticky prázdnou kapsou.

Dlouhé cestování. Slovenština znějící jako čínština. Levnej redbull. Natěšenost. Stavění stanu podruhé v životě. Myši pod stanem. Zima. Sluníčko, co pálí. Placky. Eura všude. Mačkání se. Skoro holčičí bitka. Modřiny. „Plechovky máte?“

Ožralej Honza z Olomouce. Bláto. Zima. Uřvaná Kate Nash. Pendulum = extáze. Pařba na Wombats. Úsměv Harryho z White Lies. Divoký cesty MHD. „Teď jsem to posral.“ Noční/ranní procházky Hradcem. Paranoia. Výpadky proudu. Pivo všude, i ve vlasech. Zničený kecky. Shock! Celková nehorázná únava. Nálepky s nápisy "Božkov inside" nebo "Jsem volná!". Bolavý nohy. Zablokovaná krční páteř. Žádný fotky. „Hovnóóó!“

Ok, včera zastávka s The Feud no. 2.

moje nezdravá závislost na kapele Framing Hanley (Kenneth Nixon <3) se projevila: moooc ráda bych jela na Nova Rock do Rakouska.

Wow, nejdelší název v historii! :D

Dnes mě vyděsila představa, že za tři měsíce maturuju z češtiny a angličtiny (z čehož umím docela.. nic) a za šest týdnů skládám praktickou zkoušku z účetnictví. Musím přiznat, že četba knih teď dostává na zadek od hudby. Stejně tak učení.

„Myslím, že máme lupen na špatnej festival,“ bylo první, co mi Iva řekla, když dneska přišla do třídy. Já si myslela: Že bych si vytiskla něco úplně jinýho...? a ta představa mě parádně vyděsila.
„Na Sázavu přijedou Hurts a Subways,“ uvedla vše na pravou míru. Dodávám, že tím celý den prakticky zabila, protože jsem nebyla schopna vyhnat si tu větu z hlavy. Následovalo prodiskutovávání možností, co by kdyby se jelo...

Možná nakonec byla asi dobrá věc, že jsem si nekoupila lupen na Prague City Festival (30 Seconds To Mars, blink-182, Hadouken!), protože teď mám možnost (přeci jen, narozeniny se blíží..) vidět Billyho ze Subways naživo. Hurts jsou taky parádní, protože lístky do Lucerny, kde budou hrát 13. března, zmizely dost rychle. Jo, pořád tady je Clare Maguire, jejíž debutové album považuju po čtvrtém poslechu za dokonalé a která mi stejnak ujede, ale...
Hlavní ale je, že už mám lupení na Rock for People (The Wombats, Sum 41.. jsem zvědavá, kdopak bude letos headliner).
Každopádně budu bojovat za to, aby mi cesta na SázavaFest (Kosheen, Hurts, The Subways) vyšla - když jo, můžu začít shánět stan. :D

Otázkou je, kdo další kam/kdy přijede?

EDIT: Linkini 23.6. v Praze? Kachna nebo prozatím jen nepotvrzená informace? Jestli se to potvrdí, Sázava padá...

Svět postihla ekonomická krize loni, mě až teď.

1) Lupen na RfP
Tohle už není problém. V pondělí bych si ho snad už mohla koupit, takže předejdu možnosti (a taky depresi), že mi zase někdo ujede. UŽ NE!

2) Lupen na Prague City Festival
Poté, co jsem včera přišla na to, že mají přijet 30 Seconds to Mars, jsem si řekla: Sakra, já bych na ně chtěla jet! Navíc přijedou blink-182 a Angláni Hadouken!, takže bylo celkem snadno rozhodnuto, že pojedu... tedy pokud zoufalé náctileté fanynky nevykoupí lupení už 3 měsíce před akcí jako takovou. Mám sice v brzké době narozeniny, ale kdoví, jak propukne celá ta marsmánie.

3) Knížky/Books/Les Livres
Jelikož jsem knihomol a není den, kdy bych naprosto nic nečetla a vím, že v dubnu vychází tři knížky, které bych moc chtěla, netuším, jak tohle pořeším. Asi si zakážu si je objednávat/předobjednávat. V souvislosti s RfP jsem chtěla začít šetřit, abych si když tak mohla koupit nějakej ten merchandising, ale to bylo ještě předtím, než se Marsové dohodli, že teda přijedou...

4) Hudba jako taková
Cédo na konci února vydává Clare Maguire a 25. března taky svůj debut vypustí do světa Natalia Kills, který bych si moc ráda pořídila. Nemluvě o tom, že už delší dobu básním o tom, že si pořídím Hurts a poté, co jsem přišla na to, že placka The Wombats stojí na amazonu 4 libry, jsem začala toužit i po něm...

5) Kino
Možná je poněkud troufalé, že se považuju za filmového fajnšmejkera, ale beru za povinnost chodit do kina alespoň jednou dvakrát za 2 měsíce. I Am Number Four, Beastly, Red Riding Hood a Your Highness... tyhle vidět prostě chci.

6) Barva na vlasy
Posledním zanedbatelným bodem, na který jsem si teď vzpomněla, je projev mé rebélie nabarvit si alespoň část vlasů na modro. Jenže ona ta barva taky není zrovna nejlevnější, víte...