Life sucks

Nebo ne možná tak úplně bohové a jedna bohyně. V každém případě jde o lidi, kterých si hluboce vážím, respektuju je a skoro je uctívám u oltáře, just sayin'.

A to i když jde o lidi, které asi v životě nepotkám naživo.

1. Florence Welch a 2. Mike Shinoda - tady asi není třeba nic psát, oba jsou géniové v oblasti hudby. Mike Shinoda umí dávat dohromady prakticky nespojitelné, objevuje nové nástroje a techniky a z toho všeho pak vzniká naprosto dokonalá hudba, která dostala miliony lidí na celé planetě.  Flo má zase dokonalý hlas, úžasný texty a i tak celkově je to prostě parádní ženská. Má šmrnc, vkus co se týče módy a evidentně je svá. Nemluvě o tom, že je z Anglie. Úcta k těmhle dvěma osobám je ve mně zakořeněná tak hluboko, že nejspíš nebudu schopná po zbytek života se jí zbavit. Samozřejmě, ne že by mi šlo právě o to.

3. Fernando Alonso - dvakrát mistr světa, který má našlápnuto na titul třetí. V dnešní VC Evropy - kterou jsem mimochodem neviděla a hrozně mě to čílí - vyhrál. (Co jsem tak četla reakce, tak vyhrál fenomenálně.) Fandím mu už přes šest let a doteď mě to neomrzelo. Jeho dnešní slzy na stupních vítězů mě tak trochu dostaly do stejného stavu jako před lety - respekt hraničící s pubertálním zamilováním. Já vím, já vím, dětinské. Nic to nemění na tom, že kdykoli se v minulosti vztekal a tisk si z něj dělal blázny, já mu pořád držela palce a ostatní jezdce jsem proklínala až hrůza.
(Jako třeba dneska Hamilton a Vettel, jakto, že hoši nedojeli? Ha ha.)

4. Vynálezce popcornu do mikrovlnky. Vypadá to, že bych musela hodně googlovat, abych přišla na to, kdo to byl, tudíž vám v této chvíli neřeknu, kdo to byl. Je dost dobře možné, že už je po smrti, ale můj respekt mu patří dál.
Stejný obdiv sklízí vynálezce žehličky na vlasy.

Jen tak, aby bylo jasno. x

[šajze!] pikaču a banán. bláto. kofein. pivo. prach. částečná hluchota. nevyspání/usínání u Metallicy. „Ja.“ spálený ramena. soused Turek a jeho "dobré ráno". zase fascinace větrnýma elektrárnama. úžasně rychlý vlaky. černá. zásuvky na bratislavském nádraží. „Helga!“ bouřka. pohlední polizei. zima až do morku kostí. mokrej stan. a tak dále...

„Tak jste se zase kochal?“

Nova Rock ročník číslo 2. Moc dobré, ale ne perfektní.

Počítala jsem s tím, že letos to bude větší hardcore než to bylo loni, protože 1 den novarockého času se v žádném případě nerovná dnům čtyřem. Byla jsem ovšem připravená (evidentně ne) na vše.

Cesta tam byla v pohodě. Ve vlaku jsem si sedla, kámoš D. (který je mimochodem strašně fajn) mě taky našel a tak jsme si v kupé spolu s jednou jeptiškou povídali, co že nás to teda čeká. Nevím, možná jsem místy utrousila nějaké obhrublé slovo, ale jeptiška nevypadala, že by jí to nějak vadilo. Ach ta naše generace. V Bratislavě jsme se zase museli vyznat ve všech linkách mhd, nastoupit do toho správného busu a jet směr Petržalka. Tam jsem zase měla problém s mluvou pána u okýnka, který nám nabídnul výhodnější jízdenku do Nickelsdorfu. Pro mě za mě, hlavně když to nebude stát víc než těch 50 euro, co mám. Aji do areálu jsem později trefili, tak ok.

Ale proboha, ta cesta tam. S taškama, který byly logicky těžší než kdy jsme odcházeli se cesta Nickelsdorf nádraží - stan na páskování rovnala skoro výšlapu na Mount Everest. Pak čekání, fronta až do zadní části těla a když se slečny přeci jen konečně uráčily nás opáskovat, mohli jsme skoro slavit. Skoro, protože jsme ještě neměli postavenej stan.
Hledat toho správnýho fleka taky nebylo nic jednoduchýho. Chodili jsme od stage I (blue) k stage II (red) a v jejím okolí jsme pak zakempovali. Mít jednu z hlavních stage asi 100 metrů za zadkem byla vážně sranda, aspoň že ta Metallica hrála v neděli u blue na druhý straně areálu. Spát jsme nakonec šli oba už docela brzo, protože já měla plný kecky prachu (obrazně i doslova myšleno) a D. den předtím viděl Ozzyho v Praze.

První den.
A že to začalo pěkně zostra. Royal Republic. Musím říct, že do začátku to byla naprosto skvělá show. Zpěvák je strašnej sympaťák a to, co předváděl na podiu, se musí vidět několikrát. Takže v říjnu v LMB, už se těším hoši! Celej festival jsem měla lehce problém s tím, že jsem v programu měla třeba i tříhodinovou díru, během které jsem neměla co dělat. Vyřešila jsem to návštěvou sprch, jelikož v osm ráno při otvíračce tam byla fronta skoro až do Vídně. Když jsem chtěla studenou vodu (pražilo sluníčko), tekla teplá; když jsem potřebovala teplou (pršelo), tekla jen studená. A zmrzni si.
Zašla jsem si s D. na Steel Panther. Řekla bych, že šlo o největší šílenost festivalu, jelikož texty skupiny byly neskutečně oplzlý a jejich kytarista (nebo basák?) vypadal jako slečna, co se mezi písničkama pořád díval/a do zrcátka. Ale špice večer pořád měla přijít.

The Offspring, Rise Against a Linkin Park. Hezky za sebou byl pro mě tenhle blok to nejlepší, co Nova Rock letos mohl nabídnout. Offspringy jsem chytala, jen mi začátek utekl, protože ta slečna, co lila pití, se mi prostě nevěnovala. Její smůla. Poté, co se Dexter se všema rozloučil, se na obrazovkách začalo objevovat varování před bouřkou (díky bohu za tu jednu anglickou větu!). Nebrala jsem to vážně, přiznávám. Jenže když nás pak polizei (fakt pohlední, už jsem to zmínila?) vyhnali za pásku zhruba 200 metrů od podia, začala jsem mít obavy.

Phi mi utekl.

Zřejmě se organizátoři báli tohohle, ale jistý německy i anglicky mluvící muž mi pověděl, že prý potřebovali zkontrolovat elektroniku a tak. No asi po 50-ti minutách nás polizei pustili.
Usain Bolt by se mnou v běhu na sto metrů prohrál, přičemž bych měla v cíli náskok tak sedmi vteřin. Vážně, ty sprinty směrem k podiu byly neuvěřitelné. A skoky přes dvoje zábradlí? Sranda! Každopádně jsem byla mnohem blíž u podia než loni a bylo to f-a-m-ó-z-n-í. Foťák do kapsy abych měla volný ruce a už to jelo. Hlasivky dostaly zase zabrat, ale už si asi zvykají, protože tak špatně jako loni na tom nebyly. Burn It Down naživo nezní špatně a Lies Greed Misery (oh ach ten nenáviděný song) mi pořád nesedí. Stejně na mě ale největší dojem udělal Chester, když na konci stál u pravého konce podia tak moc blízko, že bych mu dokázala spočítat i naušnice v uších.
Co mě ale naštvalo byl fakt, že díky bouřce, která se nakonec ani neukázala (ale prý to byl hlavně vítr, čeho se organizátoři báli), měli kratší set jak Rise Against, tak i Linkini.

Tady máte rozmazanýho Phiho, abyste neřekli.

Ale viděla jsem je, viděla! Tempo 1 koncert Linkinů za rok se mi líbí, prosím.
Příští rok do třetice?

Ano, jak jinak, nevyspala jsem se. A málem jsem ani nenašla stan. Nevyspala jsem se dřív než doma, ale s tím jsem počítala. Dál.

Den druhý. Den, kdy jsem se nenáviděla.
Nepřítel číslo jedna je bláto.
Po poledni to bylo všechno ještě v cajku. Livingston (Angláni) byli fakt dobří, ta chvíle jak tři členi z pěti hráli na bubínky/bicí je fakt nezapomenutelná. Puddle of Mudd? Taky oukej. Pak zas díra. A poté už Kasabian, kvůli kterým bych teď byla ochotná prodat lístek na Rock for People a jet na Pohodu. V Rakousku je stejně jako nás diváky chytil déšť, což bylo fakt příjemný. Po hodině (kterou jsem si užila, zvlášť když Tom /zpěvák/ nejspíš vyfuckoval Limp Bizkit) jsem byla zmrzlá, tak jsem se šla zahřát do stanu. (Hahaha.) Cesta ke stanu vedla mírně z kopce a to byla další ze srand, protože z prachu a suché špíny se stalo celkem kluzké bláto, které moje festivalové kecky dost zaskočilo. (Byly žluté, btw., a hned po návratu letěly do koše. Bez rozloučení.) Chtěla jsem jít na Pulled Apart By Horses, fakt chtěla!, jenže jsem s sebou neměla adekvátní oblečení. (Nikolo, příště s sebou:

• holínky (za každého počasí)
• krém na/po opalování (-//-)
• repelent (funguje i na kobylky?)
• NE světlé oblečení)

Jelikož jsem gumáky neměla a klouzat po zadku jsem se nechtěla, tak padli jak Pulled Apart, tak i s nima se lehce kryjící Billy Talent a večer Limp Bizkit, jejichž 'My Way' jsem slyšela ve stanu. Nějak mě dostihla i únava a spala jsem snad nejlíp ze všech čtyřech dní.

Nevím, možná jsem tu o nich už někdy psala?
Každopádně jde v současnosti snad možná i o to nejlepší, co se na britské scéně děje (možná i s Twin Atlantic, to jsou taky rockeři.). Mají u mě naprosto obrovské plus, jelikož jako kapela složená z instrumentů v sestavě bicí/basa/2 kytary do své hudby necpou syntezátory, umělý beaty a ani podobný elektronický serepetičky, které jsem v poslední době začala fakt nesnášet. Tahle hudba u mě bude mít VŽDYCKY větší váhu než ta umělá z počítače. Přeci jen, kdybych to uměla, mohla bych se i já vydávat třeba za Skrillexe. V dnešní době žádný velký umění.
Včera jsem propadla téhle písničce poté, co jsem se podívala na klip a řeknu vám.. jak to z Lukea i Mikea leje? Šlehačku na hlavu a snědla bych je. Tákže, jakmile přijdou peníze, hned si předobjednávám Heavy in the Day. Tak.

Jednoduše řečeno, asi je fakt miluju.

Jo, pak je tu ta lehce depresivní záležitost týkající se skutečnosti, že Linkin Park jsou momentálně ode mě vzdálení něco přes 400 kilometrů. Na to, že si normálně válejí šunky kdesi v Kalifornii, je tohle vážně kousííííček.

Co je daleko lepší a o to víc vzrušující je fakt, že je za nějakých 112 hodin (né, neodpočítávám to) uvidím naživo. Zase. Vážně, plnění některých svých snů mě nikdy nepřestane bavit.

Když jsem tak koukala na livestream z Rock am Rio, uvnitř jsem se až dětinsky radovala z výkonu, jaký Linkini předvedli. No jo, pořád to kucí mají v sobě, ale vrátit se do dob HT/Meteory prostě nehodlají. Na jednu stranu to respektuju, na druhou mě to strašně vadí, protože to, co tvoří teď (Lies Greed Misery? To je vtip? Jeden z jejich nejhorších songů.) mi je hrubě proti srsti. Ale hůl nad nima nezlomím, zatím ne, na to je uctívám a miluju už strašně dlouho.

Tak se soudruhové mějte fanfárově! Ozvu se po návratu z Nova-hardcore (aka Novarock). x