Life sucks

pracuju, pracuju, pracuju.

přijedu domů, udělám si jídlo na další pracovní den a můžu jít skoro hned zase spát, protože zase vstávám brzo do práce. nikdo mi neřekl, že život bude tak depresivní. stereotyp mi nevadí, ale tohle už hraničí s psychickou labilitou (debilitou).

a taky je ta olympiáda v Londýně! ještě než jdu zase spát, abych vůbec vstala do práce, kouknu se na chvilku na plavání. chlapi mě zajímají víc než ženský, hihi. (logicky.)

líbí se mi jak přijdou, svlíknou se, lehce si protáhnou svaly a jdou na věc.

že to znělo nepatřičně? možná to tak znít mělo.

x

dalo by se říct, že mám už měsíce stejnou noční můru. (nebo ani ne tak noční můru jako že spíš si něco ve mně přeje, aby ten sen nebyl jen sen, ale i skutečnost.) děj, okolnosti a všechno okolo se sen od snu liší, co se týče tématu toho snu, je to pořád jedno a to samé: nejsem rozhádaná se svou nejlepší kámoškou.

což samozřejmě jsem, už to bude přes pět let.

kdysi dávno před mnoha a mnoha lety, když jsme se s maminou přestěhovaly do téhle díry, co se tváří jako město, jsem ve druhé třídě potkala jednu holku. znáte to, staly se z nás kámošky, časem dokonce i nejlepší. učitelé nám hrozili prsty, proč to jako děláme, sedět dvě holky se stejným jménem vedle sebe. přespávala jsem u ní a měly jsme motto "i ženy mají své dny". trajdaly jsme po okolí a smály se stejným vtipům. rostly jsme a pak se to nějak začalo kazit.

už nevím, jestli to bylo v osmičce nebo devítce, ale pohádaly jsme se tak, že spolu nemluvíme do dnešního dne. a asi to ještě bude trvat.
příčinou té hádky byla naprostá blbost - nebudu zacházet do detailů, protože nejsou podstatný - a taky můj stále častěji se objevující smysl pro ironii a sarkasmus. to, co jsem řekla/napsala jsem myslela ze srandy, ne vážně, ovšem druhá strana to nepochopila tak, jak to bylo myšleno a byl konec. třetí strana na tom taky měla svoje zásluhy.

nejlepší kámošky? kdepak, už ne.

ten sen mě prakticky mučí už měsíce, fakt. vždycky, když se ségry zeptám "hádej, o kom se mi zdálo?", vždycky odpoví správně, protože tak už to prostě je. vždycky, když se mi o ní zdá, jsme kámošky a nikdy nejsme rozhádaný tak, jak je to v reálu. je to pěkný, to přiznávám, ale nevím, jestli bych chtěla, aby to bylo tak, jak to bylo dřív. já se změnila (uzavřenější/samostatnější/ironičtější s nezájmem o cokoli, co si říká přítel), ona určitě taky (tipla bych si společenská/chodící na pařby/s přítelem). naše přátelství mi chybí, ale nejsem si prostě jistá, jestli bych to teď brala.
dřív (čerstě po hádce) to byly vražedný pohledy, šeredný slova na adresu té druhé a tak. girls stuff. pochybuju, že je na mě pořád tak nasraná, jako byla před lety, ale jistá si být nemůžu. ale už mi to je jedno. život jde dál.

ale ty sny mě fakt začínají trošku děsit.

bouřky. bláto. lemon. franz ferdinand. klopýtání přes cizí stany. přebíhání od jedné stage ke druhé. bláto. mokrý komenský v peněžence. blesky. pršelo pivo. nacpaná mhd. nevystupující headlineři. blesky. předražený holínky. ranní procházky hradcem. angličtina. deštík. two door cinema club. grep. spálená kůže. moc stageí. přírodní lords of lightning. net v tmobile stanu. růžové pláštěnky. vyhánění z areálu.

Festival si prošel celkem drsnou zkouškou dospělosti, to je fakt.

Den nultý.
Fail dne: ta posraná bouřka.
Začalo to už o půl šestý doma. Všechny nás vzbudila rána jak z děla, což byl ve skutečnosti zásah stromu bleskem asi 50 metrů daleko od našeho domu. Už v tu chvíli jsem začala mít lehkou hrůzu z blesků a bohužel se to za celý týden ani trochu nezlepšilo, spíš naopak. Prostě respekt přírodě.
Když jsem dorazila k bábině jako místu svého dočasného místa na kempování, doufala jsem, že se počasí umoudří a bude pěkně. (Protože já jsem jela zase naprosto připravená - žádná pláštěnka a žádný holínky.) Během jízdy hromadnou dopravou na konečnou zastávku mě ten optimismus ale hodně rychle přešel. Blesk zase šlehnul jen kousek ode mě (někdo tam nahoře něco proti mně má?!) a strhla se naprostá průtrž mračen. Ve výsledku jsme se s kámoškama I. a L. ani vůbec nedostaly do areálu a zpátky domů (cestou jsme sledovaly, jak je v určitých úsecích Hradce téměř po kolena vody a lidi topili svoje auta..) jsem dorazila promoklá skrz na skrz, přičemž ušetřeno nezůstalo vůbec nic. Nevím, jak Česká banka ty bankovky dělá, ale palec nahoru, že se mi v peněžence neroztekly.
Taky šlo o první den ze čtyř na cestě za totálním pojebáním telefonu.

Den první.
Fail dne: bláto a festivalové holínky za 950,-.
Suchá, vyspalá a najedená jsem se vydala na cestu. Málem jsem chcípla v narvané mhd (dokonce i placené) a u vstupu do areálu jsem si přála lehký deštík. Ale fakt jen lehce, protože ve středu byly na programu ty nejlepší kapely.
Grimus - Rumuni, kteří překvapili. I Killed the Prom Queen a Scarred by Beauty - hardcore, který jsem tak docela ještě nedostala pod kůži. Ale dalo se to.
Enter Shikari - podle reakce lidí v kotli asi dobrý, ale taky jsem si na ně ještě úplně nezvykla.
The Subways - pro mě jejich první gig a hned si mě omotali kolem prstu. Přiznávám, to, že si Billy publikum rozdělí publikum na dvě půlky a střídavě je bude nutit křičet, už není nic moc extra. To, že jsme si ale všichni klekli a pak nastala party hard, mě ovšem bavilo. Palec nahoru. Taky, Charlotte je badass. (PS: Konec světa nastane, až mě Billy ukecá abych šla do circle pitu.) A ta čeština! Za chvíli si můžou dávat na festivalech a koncertech "The Subways (UK/CZE)" a třeba i plynně česky budou mluvit.
Franz Ferdinand - nejlepší vystoupení na celém festivalu. Překvapil mě Alex Kapranos s knírkem a ublížil jim jen trošku fakt, že nezahráli This Fire.
Two Door Cinema Club - pro mě jedno ze tří nejlepších vystoupení festivalu. Alex Trimble v reálu je štramák a na songy z alba se fakt dá pařit.
Example - frajer. Jelikož před podiem zbyla ze dne předtím louže velká asi jako Kaspické moře, byla fakt sranda. Během 10-ti minut se moje pravá strana proměnila z "civilizovaný-člověk-co-vypadá-přijatelně" na "prase-co-se-vyválelo-v-příkopu-během-deště". Ty idioty jsme mohli fuckovat jak jsme chtěli, vesele si pařili dál. Ale pak už jsem to brala s úsměvem, protože koukat na ně, jak jsou od bláta doslova naprosto celí, byla švanda.
The Prodigy - nebavili mě, elektronická hudba celkově mě na RfP nebrala. Nejen, že tihle angličtí borci nastoupili se zpožděním 40-ti minut (za což prý můžou oni sami), ale ani nedrželi mou pozornost, takže jsem si radši v t-mobile stanu vesele brouzdala facebookem a twitterem a děkovala Examplovi za blátivou show.
Při koncertech Subways, Franzů a Exampla jsem si připadala jako nejvíc cvičená opice, udělala jsem prakticky všechno, co chtěli. Hlavně ti Subways teda.

Vypařená, neopilá a s bolavýma nohama jsem dorazila domů po třetí hodině ranní, kde jsem si lehce umyla kalhoty a nohy a šla jsem spát. Babička by se zděsila, kdyby mě viděla. Doufám, že jsem zvědavým sousedům poskytla zajímavou show, když jsem si na chodbě za svitu výtahu sundávala boty a ponožky od bahna a že už teď tam mám zajímavou pověst.

Den druhý.
Fail dne: co myslíte? Bouřka jako kráva.
Od čtvrtka už to nebylo nic moc. Kapely už nic moc, počasí naprosto nic moc a tak celkově nic moc.
Mutiny on the Bounty - „Oni asi moc nezpívají, co?“ ptala se I. To ne, ale sympaťáci to byli stejně.
The Feud - viděla jsem je po čtvrté a pořád mě baví. Už to chce to album, lads!
The Computers - hardcoroví páni v bílém z Anglie, co bych na nich neměla ráda? I. z nich byla totálně odvařená (teda hlavně ze zpěváka), ale za zlé jí to nemám.
Selah Sue - sakra, tahle dáma z Belgie obsadila 3. místo (spolu s Annou Calvi) v mých top představeních na festivalu! A její hlas v reálu je fakt nádhernej. A This World zní i naživo úžasně, nejen v reklamě.
Flogging Molly - slyšela jsem z dálky a viděla jsem kousek, ale na žádnou party hard jsem neměla chuť, tak jsem nešla blíž.
The Kooks - hranice zlomu. Lidi šíleli, podupávali si nohama a pivo lítalo vzduchem, prostě paráda. Jenže pak se začalo zatahovat a já se přesvědčila o tom, co všechno se dá posrat během 10-ti minut. VŠECHNO. Bouřka se přihnala tak rychle, že si někteří ani nestihli nasadit pláštěnky (jako já. ale počkat, já vlastně žádnou neměla!) Set Angláni přerušili v půlce Naive (kdokoliv za tu bouřku může, proklínám vás!!!) a pak už to byl jen zběsilý úprk, schovka ve stanech, ze kterých nás stejně vyhnali, pláštěnky zdarma od t-mobilu a cesta blátem a vodou kolem stanů a popadaných stromů domů narvanými autobusy.
Den končil prakticky v devět hodin, kdy se to všechno posralo. Co mě ovšem fakt vadilo byl fakt, že si organizátoři/whoever myslí, že net v mobilu mají všichni a tudíž si změny v programu či předpověď počasí zčeknou všichni. Chyba! Někteří tedy šli už rovnou domů/hotelů a na vystoupení Skrillexe, který se ukázal být velkým frájou, pak po půlnoci už nešli. Dopravní podnik to taky moc nevychytal, když jeli dva busy na to množství lidí.
A lidi, co si koupili jednodenní vstupenku na čtvrtek? Nasranost největší. Nevystoupili ani headlineři Faith No More, ani Orbital nebo Refused. Skrillex se z nich vytáh jako jedinej, ale ostatní prý museli zas pádit dál, tak ok.

Den třetí.
Fail dne: here we go again. Protože jednou to evidentně nestačilo. A taky Pete Doherty.
V programu kromě tří čtyř kapel pro mě už absolutně nic. Tak jsem si aspoň koupila grepa a šla se na ně podívat, aniž bych věděla, co se to na nás za prasárnu zase chystá.
Architects - objev z ostrovů, těšila jsem se na ně, ale naživo mě moc nebavili. Ale to bylo dost pravděpodobně mnou a ne jima.
The Asteroids Galaxy Tour - moc pěkné překvapení, zpěvačka si mě získala i prohlášením, že prostě budou hrát i když bude bouřit.
Anna Calvi - jedno hodně moc velké překvapení. Když jsem si pouštěla nějaký její klip na youtubu, řekla jsem si, že se mi její hudba nelíbí a že na ni nepůjdu. To by ovšem byla chyba. Třetí nejlepší vystoupení festivalu spolu se Selah Sue.
A pak...
... se to všechno zase posralo. Čekali jsme asi 20 minut na info, že se blíží orkán. Za ty tři dny už jsme všichni vypilovali rychlost nasazení pláštěnky k dokonalosti, takže kdy LEHCE sprchlo, byli jsme připravení. Kdo mohl, vzal (ovšem zase nasraně) nohy na ramena a pádil směr zastávka Letiště. Program tak pro některé skončil zase po deváté hodině večerní.
Irie Révoltés nevystoupili vůbec, Crystal Castles vystoupili později aniž by o tom někteří věděli.

Na jednu stranu jsem zklamaná, že už je konec, na tu druhou (a kapku větší částí) jsem ráda, že už je konec. Další vlnu veder a následných prudkých bouří bych tenhle týden asi už neskousla. Nemluvě o blátu. A pivu. Organizátorům bych doporučila nějakou lepší domluvu s dopravním podnikem, víc korýtek na vodu po areálu (já narazila na dvě! a to mluvíme o návštěvnosti okolo 25-ti tisících lidí) a lepší systém organizovanosti a způsobů, jak informovat lidi o tom, co se děje a co se ještě dít bude.

Ale chápu, jestli bych už chtěla moc. Každopádně z tohohle epic průseru nevidím pořadatele tak jako někoho tam nahoře za to pošahaný počasí. Bouřky asi taky mají rády dobrou hudbu, co? x