Life sucks

dalo by se říct, že mám už měsíce stejnou noční můru. (nebo ani ne tak noční můru jako že spíš si něco ve mně přeje, aby ten sen nebyl jen sen, ale i skutečnost.) děj, okolnosti a všechno okolo se sen od snu liší, co se týče tématu toho snu, je to pořád jedno a to samé: nejsem rozhádaná se svou nejlepší kámoškou.

což samozřejmě jsem, už to bude přes pět let.

kdysi dávno před mnoha a mnoha lety, když jsme se s maminou přestěhovaly do téhle díry, co se tváří jako město, jsem ve druhé třídě potkala jednu holku. znáte to, staly se z nás kámošky, časem dokonce i nejlepší. učitelé nám hrozili prsty, proč to jako děláme, sedět dvě holky se stejným jménem vedle sebe. přespávala jsem u ní a měly jsme motto "i ženy mají své dny". trajdaly jsme po okolí a smály se stejným vtipům. rostly jsme a pak se to nějak začalo kazit.

už nevím, jestli to bylo v osmičce nebo devítce, ale pohádaly jsme se tak, že spolu nemluvíme do dnešního dne. a asi to ještě bude trvat.
příčinou té hádky byla naprostá blbost - nebudu zacházet do detailů, protože nejsou podstatný - a taky můj stále častěji se objevující smysl pro ironii a sarkasmus. to, co jsem řekla/napsala jsem myslela ze srandy, ne vážně, ovšem druhá strana to nepochopila tak, jak to bylo myšleno a byl konec. třetí strana na tom taky měla svoje zásluhy.

nejlepší kámošky? kdepak, už ne.

ten sen mě prakticky mučí už měsíce, fakt. vždycky, když se ségry zeptám "hádej, o kom se mi zdálo?", vždycky odpoví správně, protože tak už to prostě je. vždycky, když se mi o ní zdá, jsme kámošky a nikdy nejsme rozhádaný tak, jak je to v reálu. je to pěkný, to přiznávám, ale nevím, jestli bych chtěla, aby to bylo tak, jak to bylo dřív. já se změnila (uzavřenější/samostatnější/ironičtější s nezájmem o cokoli, co si říká přítel), ona určitě taky (tipla bych si společenská/chodící na pařby/s přítelem). naše přátelství mi chybí, ale nejsem si prostě jistá, jestli bych to teď brala.
dřív (čerstě po hádce) to byly vražedný pohledy, šeredný slova na adresu té druhé a tak. girls stuff. pochybuju, že je na mě pořád tak nasraná, jako byla před lety, ale jistá si být nemůžu. ale už mi to je jedno. život jde dál.

ale ty sny mě fakt začínají trošku děsit.