Life sucks

stíhám to jen tak tak.

takže. hurikán Sandy. hmm.

jestli jednu věc ("věc") opravdu nesnáším, tak to jsou Američani a ta jejich domnělá nadřazenost nad zbytkem zeměkoule. haló? je tu ještě tak 10 miliard lidí (by oko..) a všechno, na co myslíte, jste vy sami. americkej prezident není hlava celý zeměkoule a už vůbec mě to vaše shlížení na každýho z patra vůbec nezajímá.

zpátky k Sandy.

jako vážně, jakej stupeň demence to je, když si Američani místo toho, aby křičeli, bílili police v obchodech a na okna si přibíjeli dřevěný prkna, jdou ke břehu moře/oceánu, aby si vyfotili/natočili stometrový vlny, před kterýma byli varováni? já říkám stupeň jedenáct z deseti. člověk by si řekl, že když tam mají tak 26 hurikánů ročně, budou na to zvyklí. né, oni jen s pusou dokořán budou ukazovat na masu vody za nima a křičet "hele, mami! to je ale vlna, có?"

možná to vyznělo krutě, ale i don't give a fuck!

miliony dolarů na afgánistán tam, miliony sem. však on ten benzín znova poteče a v NY si hipsteři zase budou moci nabít svoje telefony a na instagramu se dělit s lidma o to, co se zrovna chystají sníst.

poslední dobou mě doběla vytáčí i americké bloggerky. celá tahle fraška, jak po sobě jdou autorky/ři a amatérští čtenáři na stránce goodreads už je vážně trapná. připomíná to válku. mám za to, že bloggerky přilejvají olej do ohně už jen tím, že na knihách shazují každou blbost, na kterou narazí. je to jako by četly jeden odstavec půl dne a podrobně rozebíraly slovo od slova, jestli náhodou něco nedává smysl nebo není přehnaně sexistický (sexismus a věci, co moje morálka taky nezkousne, mi taky vadí, přiznávám), ale tohle je tak stupeň devět z deseti na mé škále americké demence.

ale jde o knížky proboha, když se jim to nelíbí, tak ať to sakra nečtou a nepomlouvají to všude, kam přijdou.
(tady jsem možná ukřivdila americkým bloggerům, protože nejsou jediní, kdo tohle dělá..)

a proč jsem poslední dobou tak vzteklá a unavená z lidí ježíší?! asi začnu chodit na judo, box nebo co já vím, abych ze sebe tuhle geneticky vrozenou indispozici dostala pryč. aspoň na čas.

doma mě to sere. (a proto chci jet příští rok pryč z republiky.)

v práci mě to začíná vytáčet. (ale co s tím můžu dělat?)
jedna věc je jistá, a to sice fakt, že ze sebe nenechám dělat debila. to, jak se k nám poslední dobou chovají - jmenovitě ó ten nejvyšší, manažér -, už je vážně nehoráznost dost těžko tolerovatelná. on ani není schopnej podívat se nám do očí a něco nám říct, od toho tam má svoje podřízené, které s radostí a velkou chutí využívá jako spojky.

i špína na podrážkách jeho bot asi pro něj znamená víc?

taky dále s obrovským zápalem nabírají další lidi a my staří mazáci jen zmateně kroutíme hlavama, proč to jako dělají, když je práce stejně málo i pro nás. novou smlouvu mám až do konce dubna příštího roku, tak to tam snad doklepu do prosince a pak uvidíme.

ale vážně, to tam mají všichni v hlavách ty skartovaný papíry nebo co?

pracuju, pracuju, pracuju.

přijedu domů, udělám si jídlo na další pracovní den a můžu jít skoro hned zase spát, protože zase vstávám brzo do práce. nikdo mi neřekl, že život bude tak depresivní. stereotyp mi nevadí, ale tohle už hraničí s psychickou labilitou (debilitou).

a taky je ta olympiáda v Londýně! ještě než jdu zase spát, abych vůbec vstala do práce, kouknu se na chvilku na plavání. chlapi mě zajímají víc než ženský, hihi. (logicky.)

líbí se mi jak přijdou, svlíknou se, lehce si protáhnou svaly a jdou na věc.

že to znělo nepatřičně? možná to tak znít mělo.

x

bouřky. bláto. lemon. franz ferdinand. klopýtání přes cizí stany. přebíhání od jedné stage ke druhé. bláto. mokrý komenský v peněžence. blesky. pršelo pivo. nacpaná mhd. nevystupující headlineři. blesky. předražený holínky. ranní procházky hradcem. angličtina. deštík. two door cinema club. grep. spálená kůže. moc stageí. přírodní lords of lightning. net v tmobile stanu. růžové pláštěnky. vyhánění z areálu.

Festival si prošel celkem drsnou zkouškou dospělosti, to je fakt.

Den nultý.
Fail dne: ta posraná bouřka.
Začalo to už o půl šestý doma. Všechny nás vzbudila rána jak z děla, což byl ve skutečnosti zásah stromu bleskem asi 50 metrů daleko od našeho domu. Už v tu chvíli jsem začala mít lehkou hrůzu z blesků a bohužel se to za celý týden ani trochu nezlepšilo, spíš naopak. Prostě respekt přírodě.
Když jsem dorazila k bábině jako místu svého dočasného místa na kempování, doufala jsem, že se počasí umoudří a bude pěkně. (Protože já jsem jela zase naprosto připravená - žádná pláštěnka a žádný holínky.) Během jízdy hromadnou dopravou na konečnou zastávku mě ten optimismus ale hodně rychle přešel. Blesk zase šlehnul jen kousek ode mě (někdo tam nahoře něco proti mně má?!) a strhla se naprostá průtrž mračen. Ve výsledku jsme se s kámoškama I. a L. ani vůbec nedostaly do areálu a zpátky domů (cestou jsme sledovaly, jak je v určitých úsecích Hradce téměř po kolena vody a lidi topili svoje auta..) jsem dorazila promoklá skrz na skrz, přičemž ušetřeno nezůstalo vůbec nic. Nevím, jak Česká banka ty bankovky dělá, ale palec nahoru, že se mi v peněžence neroztekly.
Taky šlo o první den ze čtyř na cestě za totálním pojebáním telefonu.

Den první.
Fail dne: bláto a festivalové holínky za 950,-.
Suchá, vyspalá a najedená jsem se vydala na cestu. Málem jsem chcípla v narvané mhd (dokonce i placené) a u vstupu do areálu jsem si přála lehký deštík. Ale fakt jen lehce, protože ve středu byly na programu ty nejlepší kapely.
Grimus - Rumuni, kteří překvapili. I Killed the Prom Queen a Scarred by Beauty - hardcore, který jsem tak docela ještě nedostala pod kůži. Ale dalo se to.
Enter Shikari - podle reakce lidí v kotli asi dobrý, ale taky jsem si na ně ještě úplně nezvykla.
The Subways - pro mě jejich první gig a hned si mě omotali kolem prstu. Přiznávám, to, že si Billy publikum rozdělí publikum na dvě půlky a střídavě je bude nutit křičet, už není nic moc extra. To, že jsme si ale všichni klekli a pak nastala party hard, mě ovšem bavilo. Palec nahoru. Taky, Charlotte je badass. (PS: Konec světa nastane, až mě Billy ukecá abych šla do circle pitu.) A ta čeština! Za chvíli si můžou dávat na festivalech a koncertech "The Subways (UK/CZE)" a třeba i plynně česky budou mluvit.
Franz Ferdinand - nejlepší vystoupení na celém festivalu. Překvapil mě Alex Kapranos s knírkem a ublížil jim jen trošku fakt, že nezahráli This Fire.
Two Door Cinema Club - pro mě jedno ze tří nejlepších vystoupení festivalu. Alex Trimble v reálu je štramák a na songy z alba se fakt dá pařit.
Example - frajer. Jelikož před podiem zbyla ze dne předtím louže velká asi jako Kaspické moře, byla fakt sranda. Během 10-ti minut se moje pravá strana proměnila z "civilizovaný-člověk-co-vypadá-přijatelně" na "prase-co-se-vyválelo-v-příkopu-během-deště". Ty idioty jsme mohli fuckovat jak jsme chtěli, vesele si pařili dál. Ale pak už jsem to brala s úsměvem, protože koukat na ně, jak jsou od bláta doslova naprosto celí, byla švanda.
The Prodigy - nebavili mě, elektronická hudba celkově mě na RfP nebrala. Nejen, že tihle angličtí borci nastoupili se zpožděním 40-ti minut (za což prý můžou oni sami), ale ani nedrželi mou pozornost, takže jsem si radši v t-mobile stanu vesele brouzdala facebookem a twitterem a děkovala Examplovi za blátivou show.
Při koncertech Subways, Franzů a Exampla jsem si připadala jako nejvíc cvičená opice, udělala jsem prakticky všechno, co chtěli. Hlavně ti Subways teda.

Vypařená, neopilá a s bolavýma nohama jsem dorazila domů po třetí hodině ranní, kde jsem si lehce umyla kalhoty a nohy a šla jsem spát. Babička by se zděsila, kdyby mě viděla. Doufám, že jsem zvědavým sousedům poskytla zajímavou show, když jsem si na chodbě za svitu výtahu sundávala boty a ponožky od bahna a že už teď tam mám zajímavou pověst.

Den druhý.
Fail dne: co myslíte? Bouřka jako kráva.
Od čtvrtka už to nebylo nic moc. Kapely už nic moc, počasí naprosto nic moc a tak celkově nic moc.
Mutiny on the Bounty - „Oni asi moc nezpívají, co?“ ptala se I. To ne, ale sympaťáci to byli stejně.
The Feud - viděla jsem je po čtvrté a pořád mě baví. Už to chce to album, lads!
The Computers - hardcoroví páni v bílém z Anglie, co bych na nich neměla ráda? I. z nich byla totálně odvařená (teda hlavně ze zpěváka), ale za zlé jí to nemám.
Selah Sue - sakra, tahle dáma z Belgie obsadila 3. místo (spolu s Annou Calvi) v mých top představeních na festivalu! A její hlas v reálu je fakt nádhernej. A This World zní i naživo úžasně, nejen v reklamě.
Flogging Molly - slyšela jsem z dálky a viděla jsem kousek, ale na žádnou party hard jsem neměla chuť, tak jsem nešla blíž.
The Kooks - hranice zlomu. Lidi šíleli, podupávali si nohama a pivo lítalo vzduchem, prostě paráda. Jenže pak se začalo zatahovat a já se přesvědčila o tom, co všechno se dá posrat během 10-ti minut. VŠECHNO. Bouřka se přihnala tak rychle, že si někteří ani nestihli nasadit pláštěnky (jako já. ale počkat, já vlastně žádnou neměla!) Set Angláni přerušili v půlce Naive (kdokoliv za tu bouřku může, proklínám vás!!!) a pak už to byl jen zběsilý úprk, schovka ve stanech, ze kterých nás stejně vyhnali, pláštěnky zdarma od t-mobilu a cesta blátem a vodou kolem stanů a popadaných stromů domů narvanými autobusy.
Den končil prakticky v devět hodin, kdy se to všechno posralo. Co mě ovšem fakt vadilo byl fakt, že si organizátoři/whoever myslí, že net v mobilu mají všichni a tudíž si změny v programu či předpověď počasí zčeknou všichni. Chyba! Někteří tedy šli už rovnou domů/hotelů a na vystoupení Skrillexe, který se ukázal být velkým frájou, pak po půlnoci už nešli. Dopravní podnik to taky moc nevychytal, když jeli dva busy na to množství lidí.
A lidi, co si koupili jednodenní vstupenku na čtvrtek? Nasranost největší. Nevystoupili ani headlineři Faith No More, ani Orbital nebo Refused. Skrillex se z nich vytáh jako jedinej, ale ostatní prý museli zas pádit dál, tak ok.

Den třetí.
Fail dne: here we go again. Protože jednou to evidentně nestačilo. A taky Pete Doherty.
V programu kromě tří čtyř kapel pro mě už absolutně nic. Tak jsem si aspoň koupila grepa a šla se na ně podívat, aniž bych věděla, co se to na nás za prasárnu zase chystá.
Architects - objev z ostrovů, těšila jsem se na ně, ale naživo mě moc nebavili. Ale to bylo dost pravděpodobně mnou a ne jima.
The Asteroids Galaxy Tour - moc pěkné překvapení, zpěvačka si mě získala i prohlášením, že prostě budou hrát i když bude bouřit.
Anna Calvi - jedno hodně moc velké překvapení. Když jsem si pouštěla nějaký její klip na youtubu, řekla jsem si, že se mi její hudba nelíbí a že na ni nepůjdu. To by ovšem byla chyba. Třetí nejlepší vystoupení festivalu spolu se Selah Sue.
A pak...
... se to všechno zase posralo. Čekali jsme asi 20 minut na info, že se blíží orkán. Za ty tři dny už jsme všichni vypilovali rychlost nasazení pláštěnky k dokonalosti, takže kdy LEHCE sprchlo, byli jsme připravení. Kdo mohl, vzal (ovšem zase nasraně) nohy na ramena a pádil směr zastávka Letiště. Program tak pro některé skončil zase po deváté hodině večerní.
Irie Révoltés nevystoupili vůbec, Crystal Castles vystoupili později aniž by o tom někteří věděli.

Na jednu stranu jsem zklamaná, že už je konec, na tu druhou (a kapku větší částí) jsem ráda, že už je konec. Další vlnu veder a následných prudkých bouří bych tenhle týden asi už neskousla. Nemluvě o blátu. A pivu. Organizátorům bych doporučila nějakou lepší domluvu s dopravním podnikem, víc korýtek na vodu po areálu (já narazila na dvě! a to mluvíme o návštěvnosti okolo 25-ti tisících lidí) a lepší systém organizovanosti a způsobů, jak informovat lidi o tom, co se děje a co se ještě dít bude.

Ale chápu, jestli bych už chtěla moc. Každopádně z tohohle epic průseru nevidím pořadatele tak jako někoho tam nahoře za to pošahaný počasí. Bouřky asi taky mají rády dobrou hudbu, co? x

Nebo ne možná tak úplně bohové a jedna bohyně. V každém případě jde o lidi, kterých si hluboce vážím, respektuju je a skoro je uctívám u oltáře, just sayin'.

A to i když jde o lidi, které asi v životě nepotkám naživo.

1. Florence Welch a 2. Mike Shinoda - tady asi není třeba nic psát, oba jsou géniové v oblasti hudby. Mike Shinoda umí dávat dohromady prakticky nespojitelné, objevuje nové nástroje a techniky a z toho všeho pak vzniká naprosto dokonalá hudba, která dostala miliony lidí na celé planetě.  Flo má zase dokonalý hlas, úžasný texty a i tak celkově je to prostě parádní ženská. Má šmrnc, vkus co se týče módy a evidentně je svá. Nemluvě o tom, že je z Anglie. Úcta k těmhle dvěma osobám je ve mně zakořeněná tak hluboko, že nejspíš nebudu schopná po zbytek života se jí zbavit. Samozřejmě, ne že by mi šlo právě o to.

Letmo jsem si tak pročítala příspěvky z loňského května a říkám si, sakra, to bylo depresivní! Matura ze mě vysávala radost ze života tak jako nic doteď.

Taktéž jsme hráli hokej se Švédskem a evidentně jsme prohráli. Stejně jako letos. A stále si trvám na tom, že Češi jsou strašně blbej národ (jen se uraž sama, Nikolo, way to go). Když prohráváme, lidi hned sypou výtky, svou zlobu a nedejbože nadávky na tým, zatímco vyhráváme-li, pak náš tým tvoří téměř potomci bohů, kteří umí. V tom druhém případě pak mají celonárodní podporu, v tom prvním... ne. Vážně je mezi tím tenká hranice.

Ale konec keců.

Jak jsem říkala, že musím spřádat plány na léto? Už se to rýsuje.

Bohužel ale musím napsat, že letos to zrovna neoplývá originalitou a festivaly si některé interprety přehazují jak horký brambor.

Awolnation 2x
Example 2x
3 Feet Smaller 2x
The Computers 2x

Ale tak beru to pozitivně, dobré hudby není nikdy dost.
Momentálně tak jen musím doma kdesi vyštrachat stan (určitě je někde v krabici!), naposlouchávat kapely a pomalu si začít sepisovat seznam, co budu potřebovat.

Jako bych jela zase na letní tábor a bylo mi dvanáct! A bude tam i Krteček?

Tak hned na začátek:

novej blogger se mi vůbec, ale vážně vůbec nelíbí.

Ok.

Žiju.
Chodím na brigádu a během posledních 14-ti dní jsem si vydělávala na lístek na Novarock, který je zhruba za nějakých 5 týdnů.
Peníze už mám; jen, co dorazí na účet, se přesunou na účet jiný.
Jen aby mi ty lupeny nevyprodali.

Jediný problém, který s onou brigádou mám, je ten, že nemůžu mít více než 4 tisíce za měsíc, jelikož jsem byla hloupá a šla jsem se smlouvou na pracák. Příště už podle zákona hrát nebudu, you can bet.

V sobotu jsem byla s kolegyní indie pozérkou v Praze na Párty v nejlepší formě v pivovaru Staropramen. Vážně, proč mi nikdo neřekl, že je Lemon tak dobrej? Zrádci! A tak jsme objevily ideální nápoj na Rock for People.

V  pátek se v Hradci koná Majáles, tak se se ségrou chystáme. Ovšem jestli mě skolí to nachlazení/chřipka/cokoli to je, tak potěž koště...

Poslední dobou to mám se spánkem bídný. Usínám dlouho po půlnoci, takže jsem si o víkendu naordinovala intenzivní projížďky na kole, což mi pomohlo.

práce,

Tak trošku mám chuť se ohromně radovat, křičet do světa "JOOO!" nebo začít odškrtávat dny na kalendáři, co zbývají do začátku června.

hudba je pro mě všechno. V-Š-E-C-H-N-O. Je špatný, když aspoň dvě hodinky denně neposlouchám hudbu. Jsem ten typ, co spíš poslouchá melodii než text. Ten největší a nejhorší trest pro mě by bylo ohluchnout. S klidem v duši přiznávám, že bych pak vážně uvažovala o sebevraždě. Mám ráda širokej výběr, rozhled, různorodost. Nevadí mi stereotyp. Razím heslo, že změna není život. Je málo lidí a věcí, co respektuju. Nedívám se lidem do obličeje, když s někým mluvím. Občas se podívám, ale delší zírání do něčího obličeje není nic pro mě. Na svém těle mám ráda jen svoje vlasy a oči. Jsem upřímná až to bolí, nedůvěřivá od přírody a věrná. Ráda spím. Dlouho. Šest hodin spánku je minimum, pod které nejsem ochotná jít. Deset a víc je luxus, který mi tělo dopřeje jednou za čas. Pivo a kafe nepiju, protože mi to smrdí, kouřit nikdy nechci a nebudu. Nechci se vázat. Nikdy, s nikým a v ničem. Závazky jsou pro mě jako past, ze které 1) není úniku nebo 2) se z ní hodně špatně utíká. Myslím, že ze mě bude workoholik. Jsem kreativní, ale jen do určité míry – ohledně vlastních věcí rozhodně jsem. Co se týče ostatních lidí a jejich věcí, co je mi do toho? VŠECHNO MÁ SVOU MEZ. V JEDNODUCHOSTI JE KRÁSA. ŽIVOT JE SVINĚ. NIC NETRVÁ VĚČNĚ. Důvěru a respekt si u mě musíte zasloužit. Nevěřím na lásku na první pohled. Vánoce mi s přibývajícími lety přestávají připomínat svátky klidu a Silvester mi už taky nepřipadá jako něco, co by se mělo nadmíru oslavovat. Dětství je asi jediné období mého života, o kterém s nikým nebudu mluvit. Chci tetování. Nemám dobrou náladu celoročně, někdy jsou chvíle, kdy člověk potřebuje trochu depkařit. Nechci potkat svého biologického otce. Neodpustím mámě tu zradu. Lituju, že jsem jednomu člověku neřekla, že ho mám ráda dřív, než bylo pozdě. Věřím, že se protiklady nepřitahují; proč jinak by lidi říkali, kolik společných věcí mají se svým protějškem, kdyby hledali opak? Ještě jsem nezažila kocovinu. Chtěla bych letět letadlem nebo se proletět balónem, přestože mám strach z výšek. Ráda bych se naučila vařit. Nechci mít děti a stát jako vzorná hospodyňka u plotny. Jednou za čas dělám ráda šílený věci. Jsem tichá a mlčenlivá, ale kolem správných lidí umím být i ukecaná. Myslím si o sobě, že jsem povrchní a ne moc hlubokomyslná. Miluju čtení, a to i klidně celou noc až do rána, kdy toho nakonec lituju. Mám ráda pevnou půdu pod nohama. Dělám si srandu prakticky ze všech a všeho. Mám dny, kdy nechci mluvit. Když nemám co říct, neříkám nic. A poslední dobou mám pocit, že se musím obhajovat.

A to znamená, že nám (aspoň podle Mayů) zbývá 356 dní života. 8544 hodin. 512640 minut.

Zbytečně se nerozčilujte, na všechny se dneska vykašlete, nacpěte se cukrovím a prosím vás, neuduste se kapří kostí v krku, ok?

hoj! zase se ozývám.

Už je to přes čtrnáct dní, co jsem odtamtud vypadla. Musím říct, že můj (typický) smysl pro humor se mi vrací stejně jako se mi sarkasmus zase vlévá do žil.

Nikolka se konečně vyspala, takže vám může napsat o svém dobrodružství v noční/ranní Praze s prakticky prázdnou kapsou.

to, co se děje, je k smíchu.

Ne, žádná depkařina.