Life sucks

Varování: tento článek bude nepřiměřeně dlouhý. Možná i nudný.

Mohla bych napsat, že jsem dobývala Anglii, ale lhala bych, protože jsem byla i ve Skotsku. Takže nadpis nechám takhle.

Co říct celkově? Bylo to famózní. Až na pár věcí, kterým se do příště ale jednoduše můžu vyhnout.

dojmy:

• chtěla bych vidět VŠECHNO! (alespoň co se západní Evropy týče)

K cestě. Vůbec jsem nebyla nadšená z toho, že se čas odjezdu posunul o několik hodin dopředu, což mi značně zhatilo páteční plány, ale proboha, jedu do Anglie! říkala jsem si. Čekala jsem, že 'děti' z gymnázia budou přibližně v mém věku, jenže část té skvadry, se kterou jsem týden sdílela autobus, byla o dost mladší. Dětí kolem 12-ti let tam bylo nějak moc. Ale aspoň moje sestra zapadla. :D
Cesta přes český tankodrom (aka dálnice) byla docela problematická pro můj močák. Všechno to drkocání a houpání fakt nemusel, takže jsem cestou po německých dálnicích naházela do automatů na záchodech docela slušnou částku v eurech. Svým způsobem celá cesta z Jaroměře až na odpočívadlo kdesi před Londýnem byla jedním velkým kocháním. Vážně bych chtěla vidět letiště ve Frankurtu nad Mohanem, Kolín jinak než z mostu nebo Brusel za denního světla... Prostě všechno! Jednoduše řečeno, nedovolila jsem si spát a místo toho jsem měla hlavu přilepenou k okýnku autobusu.
Zatímco cesta tam byla jen dlouhá a plná filmů puštěných v autobusu a mixlepixle a knížky.. tak ta zpátky byla neúnosně dlouhá, bez filmů puštěných v autobuse, prázdného žaludku a naprosto neuvěřitelné únavy, která nechtěla jít pryč. A taky ucpanýho nosu; kdesi v Londýně (nebo na Skotský vysočině?) jsem chytla bacila a teď už se jen vezu.. Fakt, že jsme urazili cestu dlouhou 5100 km (v buse jsme strávili celkem tři noci z celého týdne) mě moc nepřekvapila, začínala jsem už totiž mít dojem, že jsem se sedadlem srostlá...

trošku faily

• pobočka Waterstone's na Greenwichi měla v neděli v deset ráno zavřeno, to jsem považovala skoro za osobní urážku
• tůra po Skotské vysočině

Greenwich, nejlepší místo na světě

Když se nevyspíte, Británie dokáže být strašně unavující - a myslím to v dobrém slova smyslu. Po dvou hodinách spánku - a to ještě ne vcelku, ale po kouskách - jsem čekala, že pak padnu kdesi do postele v F1 hotelu a budu spát sto let. Ale Londýn nám ukázal záda a já pak akorát mohla prohlásit podzim za skutečně započatý.
Věděla jsem, že v neděli bude pršet, s sebou do tašky jsem si proto přibalila i pršiplášť, který mi v závěru dne byl ale stejně celkem k ničemu. Tentokrát jsme začali tam, kde jsme před dvěma lety končili - na Greenwichi. Oficiálně a se vší parádou prohlašuju Greenwich nejkrásnější částí Londýna. Za ten výhled bych zabíjela, letos mi to jen trochu kazily ty tribuny, které tam zůstaly po olympiádě. Pak cesta kolem City, kolem "slánky" a "okurky", tunelem pod Temží.. Sranda to byla ve chvíli, kdy začalo pršet. Při přechodu Tower Bridge jsme všichni promokli od kolen dolů až na kost a nezachránily to ani pláštěnky. Takže jsme s mokrýma nohama odjížděli do Coventry. Moje bývalá učitelka na fráninu měla pravdu v tom, že hotely typu F1 jsou jen na to, aby člověk přišel, umyl se a šel spát.

poznatky #1

• dva naši páni řidiči byli podle mého přesvědčení kuchařky v převlečení. Obávala jsem se, že strava bude připomínat jídla ze školních jídelen, ale opak byl pravdou. Už jen za tohle bych jim zatleskala. A taky za to, že nás nevyklopili kdesi na skotských dálnicích.
• na skotské benzínce jsem si kupovala pomerančový džus a na etiketě byl strašně dobrý text: „Thanks for hand picking our juice. If you're reading this, you've possibly already taken your first sip - how is it, good hey? At Johnsons Juice Company, we're a pretty open-minded bunch, but we're single minded when it comes to our approach to quality. We have one goal - TASTE! And bundles of it! Welcome to our world.“ No nekoupili byste si radši tohle než nějakej produkt, kde je popis nemastnej neslanej?
• když už jsem u tý benzínky.. koupila jsem si NME (vyšlo 22.9.2012 s Johnem Lennonem na obálce) a strašně mě tam pobavili historky čtenářů ohledně festivalových záchodů.. :D (pro lepší čitelnost klik na obrázek)

Následují dny cestování po Skotsku (popřípadě Yorku na severu Anglie) se nesly v podobném duchu: snídaně, balení, cesta na místo dané programem - železniční muzeum v Yorku, námořní muzeum, zámky, hrady, procházky, tůry po vysočině.. - pak nějaká ta výtečná večeře, klimbání hlavou v buse, teplá sprcha a postel.
Počasí. Huh, počasí. Zatímco první dva dny se Británie ukázala jako Británie (když nepršelo, tak aspoň mrholilo), třetí den dovolené se asi na tři vteřiny ukázalo slunce a následující den dokonce svítilo celý den! To bylo naprosto k nezaplacení.. a taky mi stihly konečně proschnout kecky. Deštivé/větrné počasí mi ani tak nevadilo, dalo se to čekat. Při případném stěhování se na ostrovy bych si ale musela zásadně změnit šatník.

Nekonečně dlouhý cestování. Divný lidi. Eura, eura, eura. Technický problémy. První řada. Mráz. Sláma. Brusinky. Toi toiky. Studenej spacák. „Hovnó! Pervitin! UFO porno!“ Pivo ve vlasech. Natěšenost největší.

Nevím, moc se mi nechce psát o tom, jak jsem podruhé navštívila Grape festival v Piešťanech. Místo psaní o tom bych se tam radši hned zase vrátila.

Grape, (prozatím celkem) malinkatej festival, jehož návštěvnost nepřekročí deset tisíc lidí a kde se pravidělně protáčejí barevný větrníky.. mám to tam hodně ráda. Po letošku jsem si dokonce přiznala, že zážitky z Grapu převažují nad těma z Novarocku a Rock for People dohromady.

Dlouhé cestování. Zručné stavění stanu. Lehká sváča. A pak první řady. Tolikrát jsem stála až u podia! Vím, že jsem někdy minule tvrdila, že první řada je pro sebevrahy, ale na Grapu jsou fakt příjemní lidi, kteří to nehrotí (pokud už nejsou pod parou.) Blood Red Shoes, Wolf Gang a New Ivory jsem viděla od zábradlí. V prvních dvou případech naprostá paráda, v tom třetím naprostej propadák. Nejen že se po celé hodinové vystoupení (které začalo ještě o deset minut dýl) po podiu promenádoval tatík/manažer/whoever a kázal na dálku a držel bedny, na které necharismatický zpěvák vylezl, on si ještě se svým kolegou natáčel svoje chráněnce od chlupů v nose po ošmajdaný kecky. Byla jsem naprosto vytočená. Všechno, absolutně všechno na mě na tom koncertě působilo uměle a neupřímně, ať šlo o hudbu, která mě nezajímala, nebo triko Joy Division basáka (nebo kdo to byl.) Už nikdy více!

Edit: tu máte největší hit od Wolf Gang:
Wolf Gang - Lions in Cages @ Grape '12 from nicole on Vimeo.

Ale dál k hudbě. The Subways - moje druhé vystoupení lepší než to první, možná za to mohl delší setlist nebo publikum, kde valnou část tvořili hipsteři. Každopádně já v kotli nebyla, protože už ráno při probuzení jsem prostě neměla festivalou náladu. Morcheebu jsem slyšela ze stanu, kde jsem byla až po uši zalezlá ve spacáku. Nemyslela jsem si, že by v půlce srpna mohla být taková zima, ale já měla dojem, že mrzlo. Čaj za 1,50€ to spravil jen na půl hodiny, pak jsem mrzla dál. Na Exampla jsem se těšila a nakonec to dopadlo tak, že jsem ve stanu vytuhla a vzbudila se až na poslední minutu Changed The Way You Kiss Me. Epic fail, Nicole, epic fail.
Z cz/sk hudební scény jsem si nenechala ujít Tata Bojs - kteří byli perfektní jako obvykle -, Airfare, kteří vážně bavili, Billy Barman - jejichž zpěvák (bo kdo) vtipkoval na účet pořadatelů (čili sám sebe), Republic of Two - kteří svou pomalou hudbou prakticky uspávali - nebo A Banquet, kdy jsem si před podiem připadala jak kůl v plotě.

Nedoporučovala bych vám jíst čerstvý brusinky a ani chodit na toi toiku po dvou dnech festivalu, ale nebylo jiného zbytí :D Levnej kofein bodnul, sezení na balících sena v sedm ráno taky paráda, ledová sprcha byla peklo a ta festivalová únava je fakt mrcha největší. Nebyla bych to já, kdybychom s I. nemusely dobíhat nějaký ty vlaky a ta finální cesta domů byla už jen zkouškou zbytku mých nervů. Ale vyspala jsem se pak krásně.

A při všem tom festivalovém nadšení mi došlo, jak kurevsky komerční Rock for People je, jak moc na všem vydělávají (možná i pod zástěrkou "péče o návštěvníky") a že už tam nechci příští rok jet. Na Grapu mě uvidíte znova, pokud neodjedu za hranice.

(jo a tenhle článek je strašně suchej ale mě už se fakt nic nechtělo psát)

bouřky. bláto. lemon. franz ferdinand. klopýtání přes cizí stany. přebíhání od jedné stage ke druhé. bláto. mokrý komenský v peněžence. blesky. pršelo pivo. nacpaná mhd. nevystupující headlineři. blesky. předražený holínky. ranní procházky hradcem. angličtina. deštík. two door cinema club. grep. spálená kůže. moc stageí. přírodní lords of lightning. net v tmobile stanu. růžové pláštěnky. vyhánění z areálu.

Festival si prošel celkem drsnou zkouškou dospělosti, to je fakt.

Den nultý.
Fail dne: ta posraná bouřka.
Začalo to už o půl šestý doma. Všechny nás vzbudila rána jak z děla, což byl ve skutečnosti zásah stromu bleskem asi 50 metrů daleko od našeho domu. Už v tu chvíli jsem začala mít lehkou hrůzu z blesků a bohužel se to za celý týden ani trochu nezlepšilo, spíš naopak. Prostě respekt přírodě.
Když jsem dorazila k bábině jako místu svého dočasného místa na kempování, doufala jsem, že se počasí umoudří a bude pěkně. (Protože já jsem jela zase naprosto připravená - žádná pláštěnka a žádný holínky.) Během jízdy hromadnou dopravou na konečnou zastávku mě ten optimismus ale hodně rychle přešel. Blesk zase šlehnul jen kousek ode mě (někdo tam nahoře něco proti mně má?!) a strhla se naprostá průtrž mračen. Ve výsledku jsme se s kámoškama I. a L. ani vůbec nedostaly do areálu a zpátky domů (cestou jsme sledovaly, jak je v určitých úsecích Hradce téměř po kolena vody a lidi topili svoje auta..) jsem dorazila promoklá skrz na skrz, přičemž ušetřeno nezůstalo vůbec nic. Nevím, jak Česká banka ty bankovky dělá, ale palec nahoru, že se mi v peněžence neroztekly.
Taky šlo o první den ze čtyř na cestě za totálním pojebáním telefonu.

Den první.
Fail dne: bláto a festivalové holínky za 950,-.
Suchá, vyspalá a najedená jsem se vydala na cestu. Málem jsem chcípla v narvané mhd (dokonce i placené) a u vstupu do areálu jsem si přála lehký deštík. Ale fakt jen lehce, protože ve středu byly na programu ty nejlepší kapely.
Grimus - Rumuni, kteří překvapili. I Killed the Prom Queen a Scarred by Beauty - hardcore, který jsem tak docela ještě nedostala pod kůži. Ale dalo se to.
Enter Shikari - podle reakce lidí v kotli asi dobrý, ale taky jsem si na ně ještě úplně nezvykla.
The Subways - pro mě jejich první gig a hned si mě omotali kolem prstu. Přiznávám, to, že si Billy publikum rozdělí publikum na dvě půlky a střídavě je bude nutit křičet, už není nic moc extra. To, že jsme si ale všichni klekli a pak nastala party hard, mě ovšem bavilo. Palec nahoru. Taky, Charlotte je badass. (PS: Konec světa nastane, až mě Billy ukecá abych šla do circle pitu.) A ta čeština! Za chvíli si můžou dávat na festivalech a koncertech "The Subways (UK/CZE)" a třeba i plynně česky budou mluvit.
Franz Ferdinand - nejlepší vystoupení na celém festivalu. Překvapil mě Alex Kapranos s knírkem a ublížil jim jen trošku fakt, že nezahráli This Fire.
Two Door Cinema Club - pro mě jedno ze tří nejlepších vystoupení festivalu. Alex Trimble v reálu je štramák a na songy z alba se fakt dá pařit.
Example - frajer. Jelikož před podiem zbyla ze dne předtím louže velká asi jako Kaspické moře, byla fakt sranda. Během 10-ti minut se moje pravá strana proměnila z "civilizovaný-člověk-co-vypadá-přijatelně" na "prase-co-se-vyválelo-v-příkopu-během-deště". Ty idioty jsme mohli fuckovat jak jsme chtěli, vesele si pařili dál. Ale pak už jsem to brala s úsměvem, protože koukat na ně, jak jsou od bláta doslova naprosto celí, byla švanda.
The Prodigy - nebavili mě, elektronická hudba celkově mě na RfP nebrala. Nejen, že tihle angličtí borci nastoupili se zpožděním 40-ti minut (za což prý můžou oni sami), ale ani nedrželi mou pozornost, takže jsem si radši v t-mobile stanu vesele brouzdala facebookem a twitterem a děkovala Examplovi za blátivou show.
Při koncertech Subways, Franzů a Exampla jsem si připadala jako nejvíc cvičená opice, udělala jsem prakticky všechno, co chtěli. Hlavně ti Subways teda.

Vypařená, neopilá a s bolavýma nohama jsem dorazila domů po třetí hodině ranní, kde jsem si lehce umyla kalhoty a nohy a šla jsem spát. Babička by se zděsila, kdyby mě viděla. Doufám, že jsem zvědavým sousedům poskytla zajímavou show, když jsem si na chodbě za svitu výtahu sundávala boty a ponožky od bahna a že už teď tam mám zajímavou pověst.

Den druhý.
Fail dne: co myslíte? Bouřka jako kráva.
Od čtvrtka už to nebylo nic moc. Kapely už nic moc, počasí naprosto nic moc a tak celkově nic moc.
Mutiny on the Bounty - „Oni asi moc nezpívají, co?“ ptala se I. To ne, ale sympaťáci to byli stejně.
The Feud - viděla jsem je po čtvrté a pořád mě baví. Už to chce to album, lads!
The Computers - hardcoroví páni v bílém z Anglie, co bych na nich neměla ráda? I. z nich byla totálně odvařená (teda hlavně ze zpěváka), ale za zlé jí to nemám.
Selah Sue - sakra, tahle dáma z Belgie obsadila 3. místo (spolu s Annou Calvi) v mých top představeních na festivalu! A její hlas v reálu je fakt nádhernej. A This World zní i naživo úžasně, nejen v reklamě.
Flogging Molly - slyšela jsem z dálky a viděla jsem kousek, ale na žádnou party hard jsem neměla chuť, tak jsem nešla blíž.
The Kooks - hranice zlomu. Lidi šíleli, podupávali si nohama a pivo lítalo vzduchem, prostě paráda. Jenže pak se začalo zatahovat a já se přesvědčila o tom, co všechno se dá posrat během 10-ti minut. VŠECHNO. Bouřka se přihnala tak rychle, že si někteří ani nestihli nasadit pláštěnky (jako já. ale počkat, já vlastně žádnou neměla!) Set Angláni přerušili v půlce Naive (kdokoliv za tu bouřku může, proklínám vás!!!) a pak už to byl jen zběsilý úprk, schovka ve stanech, ze kterých nás stejně vyhnali, pláštěnky zdarma od t-mobilu a cesta blátem a vodou kolem stanů a popadaných stromů domů narvanými autobusy.
Den končil prakticky v devět hodin, kdy se to všechno posralo. Co mě ovšem fakt vadilo byl fakt, že si organizátoři/whoever myslí, že net v mobilu mají všichni a tudíž si změny v programu či předpověď počasí zčeknou všichni. Chyba! Někteří tedy šli už rovnou domů/hotelů a na vystoupení Skrillexe, který se ukázal být velkým frájou, pak po půlnoci už nešli. Dopravní podnik to taky moc nevychytal, když jeli dva busy na to množství lidí.
A lidi, co si koupili jednodenní vstupenku na čtvrtek? Nasranost největší. Nevystoupili ani headlineři Faith No More, ani Orbital nebo Refused. Skrillex se z nich vytáh jako jedinej, ale ostatní prý museli zas pádit dál, tak ok.

Den třetí.
Fail dne: here we go again. Protože jednou to evidentně nestačilo. A taky Pete Doherty.
V programu kromě tří čtyř kapel pro mě už absolutně nic. Tak jsem si aspoň koupila grepa a šla se na ně podívat, aniž bych věděla, co se to na nás za prasárnu zase chystá.
Architects - objev z ostrovů, těšila jsem se na ně, ale naživo mě moc nebavili. Ale to bylo dost pravděpodobně mnou a ne jima.
The Asteroids Galaxy Tour - moc pěkné překvapení, zpěvačka si mě získala i prohlášením, že prostě budou hrát i když bude bouřit.
Anna Calvi - jedno hodně moc velké překvapení. Když jsem si pouštěla nějaký její klip na youtubu, řekla jsem si, že se mi její hudba nelíbí a že na ni nepůjdu. To by ovšem byla chyba. Třetí nejlepší vystoupení festivalu spolu se Selah Sue.
A pak...
... se to všechno zase posralo. Čekali jsme asi 20 minut na info, že se blíží orkán. Za ty tři dny už jsme všichni vypilovali rychlost nasazení pláštěnky k dokonalosti, takže kdy LEHCE sprchlo, byli jsme připravení. Kdo mohl, vzal (ovšem zase nasraně) nohy na ramena a pádil směr zastávka Letiště. Program tak pro některé skončil zase po deváté hodině večerní.
Irie Révoltés nevystoupili vůbec, Crystal Castles vystoupili později aniž by o tom někteří věděli.

Na jednu stranu jsem zklamaná, že už je konec, na tu druhou (a kapku větší částí) jsem ráda, že už je konec. Další vlnu veder a následných prudkých bouří bych tenhle týden asi už neskousla. Nemluvě o blátu. A pivu. Organizátorům bych doporučila nějakou lepší domluvu s dopravním podnikem, víc korýtek na vodu po areálu (já narazila na dvě! a to mluvíme o návštěvnosti okolo 25-ti tisících lidí) a lepší systém organizovanosti a způsobů, jak informovat lidi o tom, co se děje a co se ještě dít bude.

Ale chápu, jestli bych už chtěla moc. Každopádně z tohohle epic průseru nevidím pořadatele tak jako někoho tam nahoře za to pošahaný počasí. Bouřky asi taky mají rády dobrou hudbu, co? x

Nevím, možná jsem tu o nich už někdy psala?
Každopádně jde v současnosti snad možná i o to nejlepší, co se na britské scéně děje (možná i s Twin Atlantic, to jsou taky rockeři.). Mají u mě naprosto obrovské plus, jelikož jako kapela složená z instrumentů v sestavě bicí/basa/2 kytary do své hudby necpou syntezátory, umělý beaty a ani podobný elektronický serepetičky, které jsem v poslední době začala fakt nesnášet. Tahle hudba u mě bude mít VŽDYCKY větší váhu než ta umělá z počítače. Přeci jen, kdybych to uměla, mohla bych se i já vydávat třeba za Skrillexe. V dnešní době žádný velký umění.
Včera jsem propadla téhle písničce poté, co jsem se podívala na klip a řeknu vám.. jak to z Lukea i Mikea leje? Šlehačku na hlavu a snědla bych je. Tákže, jakmile přijdou peníze, hned si předobjednávám Heavy in the Day. Tak.

Jednoduše řečeno, asi je fakt miluju.

Jo, pak je tu ta lehce depresivní záležitost týkající se skutečnosti, že Linkin Park jsou momentálně ode mě vzdálení něco přes 400 kilometrů. Na to, že si normálně válejí šunky kdesi v Kalifornii, je tohle vážně kousííííček.

Co je daleko lepší a o to víc vzrušující je fakt, že je za nějakých 112 hodin (né, neodpočítávám to) uvidím naživo. Zase. Vážně, plnění některých svých snů mě nikdy nepřestane bavit.

Když jsem tak koukala na livestream z Rock am Rio, uvnitř jsem se až dětinsky radovala z výkonu, jaký Linkini předvedli. No jo, pořád to kucí mají v sobě, ale vrátit se do dob HT/Meteory prostě nehodlají. Na jednu stranu to respektuju, na druhou mě to strašně vadí, protože to, co tvoří teď (Lies Greed Misery? To je vtip? Jeden z jejich nejhorších songů.) mi je hrubě proti srsti. Ale hůl nad nima nezlomím, zatím ne, na to je uctívám a miluju už strašně dlouho.

Tak se soudruhové mějte fanfárově! Ozvu se po návratu z Nova-hardcore (aka Novarock). x

A to znamená, že nám (aspoň podle Mayů) zbývá 356 dní života. 8544 hodin. 512640 minut.

Dav na Rock for People? Lidi měli alkohol v krvi (a i ve vlasech) a sluníčko nám všem pražilo na hlavy (i když míň, než by se v létě dalo čekat), takže to bylo, ehm, prudčí?

Po sto padesáti letech se na mě zase usmálo štěstí a já vyhrála něco, co souvisí s hudbou. (Nic ve stylu/rozsahu diskografie Linkinů, ale stejně.) V Medúze jsem vyhrála lupení na Charlie Straight do Prahy.

All I wanna do is talk, but seeing you fucks me up..

Dlouhé cestování. Slovenština znějící jako čínština. Levnej redbull. Natěšenost. Stavění stanu podruhé v životě. Myši pod stanem. Zima. Sluníčko, co pálí. Placky. Eura všude. Mačkání se. Skoro holčičí bitka. Modřiny. „Plechovky máte?“

Ok, včera zastávka s The Feud no. 2.

Našli se někteří, kteří dnešní událost století nesledovali a bylo jim upřímně jedno, kdo si koho kde bere.

Kdo nezná, měl by neprodleně poznat!

Vařit po anglicku znamená přivést potravinu do stavu vysušené hmoty bez chuti a zápachu, příp. smíchat všechny dostupné suroviny dohromady a rozmixovat na mokrou kašovitou hmotu. Ve druhém případě je dovoleno používat koření, ale jedině ve velkém množství a všechno najednou. Angličané často ani netuší, nejenže jejich kuchyně ve srovnání s kteroukoliv jinou ve světě neobstojí, ale dokonce je navíc už ze své podstaty špatná a dokonce proti základním gastronomickým pravidlům. Vezmi si už ten jejich podivný vynález fish and chips - smažené se smaženým!

Už jsem to psala. Napíšu to znova.

TOHLE BYL ZATÍM TEN NEJLEPŠÍ ROK!!!

Událostí roku byl dárek k osmnáctinám - poznávací zájezd do Anglie. Tím se ni naprosto splnil sen. V nejbližší době si chci začít hledat brigádu na prázdniny, abych tam byla 3 měsíce, a ne 4 dny.
3 měsíce v ráji. Oh. My. God.
Můj vysněný výlet ale znamenal utrpení v podobě neslyšení řady špičkových kapel na fesťáku Rock for People. Matt Bellamy byl tak blízko, tak blííízko! Přiznávám, že jsem si (myslím, že ne) na ně v Anglii ani nevzpomněla. Měla jsem plno práce očumováním okolí, Mini Cooperů a Conversek :D
(Abych si RfP 2011 pojistila, chtěla jsem po Ježíškovi lupen. To, co jsem chtěla nejvíc, jsem stejně nedostala; prý v lednu?)

Ale zase zpátky na zem. Stal se ze mě maturant. Paní učitelka třídní - seč se snaží - stále nepatří mezi mé oblíbené. A pak tu taky máme tu záležitost se státními maturitami. Možná že náš ročník bude ten jediný, který je naostro bude psát. Mnozí - a to i včetně mě - si myslí, že náš ročník představuje pokusné králíky. Buď to vyjde, nebo ne.
Situace doma stagnuje. Moji drazí starší nevlastní sourozenci (3, prosím) už nejsou doma, a protože mě tatík už nezpracuje do svého ideálu, svou snahu může soustředit na moji mladší sestru, která už začíná zatínat drápy. Jestli z ní bude někdy právnička..
Nedávno jsem zažila svůj první rockový koncert. It was awesome! A ještě ke všem šlo o indie z Anglie.. Hoši se mi dostali jak pod kůži, tak i do hlavy, kde nějakou dobu po koncertu stále Jamie zpíval: „I can't get enough, I can't get enough.. everytime I think of you it takes me over.. I can't get enough, I can't get enough.. everytime you punish me it takes me closer..“
To jsem se zamilovala. Fakt.

Slíbila jsem si, že (už) si žádnýho kluka nepustim k tělu. Což docela odporuje tomu, co jsem napsala před chvílí, co? Jenže jsou věci, který mít můžu a který ne.. it's the way it is.
Pomalu jsem začala uvažovat, co po střední. Říkala jsem si co nejdál od domu a rodičů!! jenže nakonec u mě na celé čáře vyhrála škola, která se stejně jako obchodka nachází v Hradci. Problém? Na tu fakultu se hlásí nejvíc lidí z celé univerzity. Jo, docela problém.

Moje anglofílie se utužila, stal se ze mě bilbliofil - nebo knihomol, whatever - a závislost na hudbě se taky prohlubuje, samozřejmě že směrem k Anglii. Album roku? Lungs od Florence and The Machine! Florence je prostě skvělá a ty její songy jsou dost chytlavý. Jenže to album ovšem nevyšlo letos. Letošním nejlepším bych zvolila asi Happiness od Hurts. Ten jejich popík je tak slaďoučkej, až je dobrej. Ke všemu mají v březnu přijet do Lucerny, tak doufám, že se tam s Ivou nějak propašujem. Jej, a kde jsou Linkini? Sorry, guys, ale za Robot Boy vás fakt nemůžu vybrat jako cédo roku. Takhle by to prostě nešlo. Filmem roku byl dala asi Black Swan a to i přesto (!!!), že jsem ho ještě neviděla. Do konce roku to snad ale stihnu! :D Četla jsem recenze a koukala na hodnocení, což mě přesvědčilo, že by to mohlo stát za to. Knížky jsem rozebrala tady.
Propadákem byl pro mě Harry Potter. Jít na druhou část by pro mě znamenalo jít tam za trest. Ale pokud se to někomu líbí, tak jim to neberu.
EDIT: Ano, Black Swan byl vážně výbornej film! A teď jsem si vzpomněla na ten totálně nejhorší film (teď už) loňského roku - Skyline. Hodnocení: -5/10

Tak Vám teda přeju šťastnej novej rok a takový ty věci, co se ještě přejou.. Ne, přání mi fakt nejdou. :D

Vážení, tento týden (počítám od soboty) byl jedním z nejlepších tohoto roku.
Ale Anglii prostě nic nepřebije!

Už jsem tady psala o tom, že jsem v sobotu neočekávaně byla v kině na první části posledního dílu Harryho Pottera. O tom psát ale nechci. Na náměstí jsme měli trhy a moje blonďatá sestra tam vystupovala. Stihla jsem jenom kousek.
Zaskočilo mě, že nemá nějakou významnější roli; hrála soba.
Atmosféra i v tom mrazu byla skvělá, dokonce i máma mi přišla na chvíli v pohodě.
V pondělí to bylo taky všechno v suchu. Psali jsme sice pololetku z ajiny, ale jak se dneska ukázalo, učit se nebylo potřeba (i bez přípravy 89%?).
V úterý jsem si došla do kina na film Na doraz, na který jsme šla hlavně kvůli Robertu Downeyovi Jr. Ty prachy za shlédnutí jeho hereckého výkonu rozhodně stály.
Středa byla oním dnem, na který jsem se těšila asi 2 měsíce. Paní učitelka na zeměpis udělala mně a Ivě ohromnou radost tím, že byla nemocná. Odpadly nám totiž dvě poslední hodiny a já měla dost času dojet si domů nachystat se na večer. V plánu totiž byl pražský koncert Anglánů The Feud.
A byla to sranda:
Vlak z Pardubic do Prahy nám téměř ujel (doteď si říkám, že tomu průvodčímu dlužíme alespoň čokoládu..), v Praze byly velice kluzké chodníky a v Palladiu mají moc hezké knihkupectví i s koutkem, kde prodávají originální knížky. Iva dokonce zparodovala i Open Card - nebo co to vy Pražáci máte :D
„Já vím, kde to je. Tam trefíme za pět minut.“
Omyl. Šly jsme asi 15 minut a bloudily kolem hotelu Paříž. Klub Chapeau Rouge prý je pajzl. To není pravda; je sice zastrčenej tak, že není snadné ho najít, i když je doslova na rohu, ale bylo to tam fajn. Hodně červené, malé, útulné.

A Banquet jsem doslova brala jako předkapelu a asi po pěti písničkách se nemohla dočkat Anglánů. A že ti to rozjeli!
Sice zahráli jenom asi 8-9 songů, ale to mně vůbec, ale vůbec nevadilo. Lidi byli fajn, komunikovali, zpívali a tleskali. „Make some noooooooise!“ Po show jsem si koupila cédo. Iva si odchytila Stephena, se kterým se vesele vybavovala už na Rock for People '10, aby se jí podepsal.
„I don't have a pen.“
„I do!“ Já prostě věděla, že tu černou fixu budu potřebovat.
„That's good. 'I do.'“ Zeptala jsem se ho, jestli by tam nemohl počkat. Jenže než mi ty slečny daly cédo do ruky, Stephen se vypařil na záchod. Takže jsme tam čekaly.
Vyplatilo se to; mám je komplet všechny tři ^^

Co mě ale rozsekalo byla návštěva Nicelanda. Jednu chvíli stál ode mě dokonce asi tak na dva kroky. Ještě teď se užírám, že jsem si neřekla o podpis.

Odcházely jsme a já byla šťastná jak blecha. Ve vlaku v kupéčku jsme jely s nějakýma cizincema. Jeden tam chrápal, z toho druhýho jsem si dělala srandu a Iva se nemohla přestat řehtat.. Prostě já :D
Spát jsem šla ve dvě ráno. Vůbec jsem se nevyspala, takže jsem to doháněla včera, když jsem na dnešek naspala 10 hodin. Neuvěřitelný.
Včera jsem zase byla v kině, tentokrát jsem chtěla vidět Bena Barnese, čímž jsem tu mojí anglofílii hezky zakončila.

Můžu si ten týden zopakovat, prosím?

Tak jsem doma. Ale chci zpátky co nejdřív.
Všechno bylo naprosto perfektní.. až na moji matku. Kdybych mohla a kdybych věděla, že se nedostane ven, zavřela bych ji do nejbližší telefonní budky a rychle utekla pryč. Měla štěstí, že jí v krámech nikdo nerozumněl, jinak by ji asi vyvedli ven. Prostě ponorková nemoc. Nevím, jestli to dělala schválně, každopádně já se tetelila radostí už jenom z vědomí toho, že se nacházím na Britských ostrovech.
Cesta byla celkem v pohodě. Němci zuřivě staví nové kusy dálnic, ve Frankfurtu mají nádherný letiště a v Belgii v jednu ráno je dost rušno. Já blbec nespala ani cestu tam, ani cestu zpátky. Místo toho jsem koukala z okýnka se sluchátky v uších a usrkávala red bull. Já ho nemít, tak asi umřu.
Ještě k tý Belgii: v jednu ráno jsme tam na nějaký benzínce stáli frontu na záchod. Nevím proč, ale přišlo mi to náramně zábavný :D
Trajektem jsme nejeli, místo toho jsme se naložili do vagónu a hezky se svezli tunelem. Byl to divnej pocit jet, a přitom vlastně stát na místě.
Pak nás vyhodili v Londýně, kde jsme prošli část City, kolem Globu, katedrály sv. Pavla k Monumentu, dovnitř Toweru a pak na hotel. K tomu, abychom se šli podívat na korunovační klenoty do Toweru, jsem musela máti skoro dokopat.
Katedrála v Canterbury ani v Salisbury ji nebrala, místo toho ohrnovala nos a já věděla, že si místo toho představuje, jak se válí kdesi v Řecku na pláži.
Hotelovej pokoj byl dobrej, tak akorát. V televizi jsem sice nechytala MTV, ale místo toho jsem si mohla dělat srandu z máti a říkat jí, že se jenom kouká na obrázky na BBC :D
V Canterbury jsem narazila na první knihkupectví Waterstone's. Já bych tam byla třeba hodinu, jenže maminka měla hlad (ta pořád myslela jenom na jídlo!) a tak jsem se pokochala Jaceovým tělem na coveru City of Bones a zase jsme šly. S sebou jsem si nesla Shiver.
V hotelu byla větší sranda. Vždycky ráno, když se všichni seběhli ke snídani (toasty mňam), se čekalo jenom na toasty. Přišla obsluha, položila tác a než se skoro stačila otočit a odejít, toasty byly pryč :D Jeden pán, co s náma jel a seděl u nás u stolu si dělal srandu z toho, že ho naučili jíst zrní pro slepice. Čekal asi totiž, že dostaneme klasickou britskou snídani :D A než se stačil otočit, ani ty toasty si nedal :D
Druhá část Londýna byla lepší, zajímavější. Taky namáhavější, ale to mi bylo jedno. Na ten den nám zbylo nějakých 120 liber k utrácení. Greenwich mě normálně zachránil! Tam bylo další knihkupectví Waterstone's! A to už jsem si nesla knížky 3. Zarazilo mě jenom, že jsem nikde neviděla nějakej krám s hudbou. Vůbec žádnej. A to jsem přitom vídala Brity s bílými sluchátky v uších skoro nepřetržitě. Stejně jako Mini Coopery a Conversky.. autama jsem máti štvala, a to mě bylo jaksi jedno. Ona mi taky lezla na nervy.
Britové vypadají.. dobře. Inteligentně, jako kdyby všichni chodili na Oxford nebo Cambridge :D
Školní uniformy jsou taky slušivý :D
Cestou zpátky jsem teda taky nespala. V Rozvadově jsem si pak koupila dalšího red bulla, kterej mnou protekl snad za dvacet minut. Cesta Plzeň-Praha byla vážně docela těžká.
Po příjezdu domů jsem šla spát. Spala jsem zhruba od tří hodin odpoledne do sedmi ráno, ne v kuse. Ale stejně je 16 hodin dost.

Táákže.. i přes mámin sarkasmus, za kterej bych ji nejradši nechala doma, se tenhle výlet dost vydařil. Bylo to perfektní, dokonalé. Až budu moct, s obrovskou radostí pojedu znova, klidně i s cestovkou, ALE BEZ rodinných příslušníků!
Nějaký fotky jsem už hodila na facebook, ale nejsou tam všechny. Na ostatních se pracuje. // Pár jich najdete tady, omezuje mě limit, takže než je tam všechny nacpu, bude to pár dní trvat.


Přišla jsem o Muse a o The Subways, ale musím doufat, že přijedou ještě samostatně. Podle videí na YT to pěkně rozjeli pro mě dvě nejlepší kapely na fesťáku, kvalitní videa songů Muse můžete najít tady. Linkini konečně odhalili oficiální datum vydání alba - 14. září, o něco dřív - konkrétně 2. srpna - vyjde i pilotní singl. Nezbývá nic jinýho, než se těšit.

Na úplný závěr bych sem chtěla hodit jedno video. Je to z telefonu, takže horší kvalita, ale já prostě musela :D

Co já vlastně vím o jejich kultuře?

• čajík s mlíkem
• arašídový máslo
• fish and chips (to chci ochutnat)
  
• hudba, hudba, hudba!
• břitký humor, ironie
• seriály :D
• výzkumy :D :D (např. Nejúspěšnější anekdota)
  
• památky
  

Kam že se to vlastně chystám?

• Londýn, Canterbury, Leeds, Salisbury
• jinak: Houses of Parliament, Trafalgar Square, Westminster Abbey, Leeds Castle, Stonehenge, Tower of London and many more...
  

To už si ze mě asi střílej, ne?
Chápu, že je olympiáda a ták, ale 40 minut seriálu by se do programu určitě vešlo. Navíc to je jenom jednou za týden. Ale místo toho se televizní stanice CW rozhodla, že 15. díl TVD budeme moct zkouknout až 25. března. Díky, suprovej dárek k narozkám!
Místo toho, abych skučela, že jsem táák moc závislá, jsem si našla jinou zábavu. Supernatural - pro ty, kteří radši českej dabing Lovci duchů. Včera jsem si dala pilot a dneska budu pokračovat.
Taky jsem našla dalších pár knížek k přečtení - Anitu Blake, takže kromě Steva, Rozbřesku a Čtvrtýho rozměru lásky mám co dělat.
Kromě toho se taky musím učit. Už se vidím, celá žhavá.
Jenom týden a ty naši hokejisti začnou hrát hokej.. jaj!

Trošku jsem surfovala na imdb.com, abych našla další herce z obsazení Eclipse. A překvapila mě tam jedno jméno - no, jméno, ani ji neznám.

Takže tahle slečna má hrát novorozenou upírku Bree, která tak dychtí po Bellině krvi. Ta scéna se mi líbila. Bree, s karmínově červenýma očima, klečí na zemi a čeká, co se s ní bude dít. A přitom pořád probodává Bellu pohledem.

A tenhle týpek má hrát Rileyho? No, Eclipse bude nejlepším dílem. Na papíře i na plátně. Trochu mi připomíná herce z Eragona. Jen si nemůžu vzpomenout na jméno...Jo, Ed Speleers. Co já bych bez tý databáze dělala?

Nakonec tenhle úžasnej obrázek. Jelikož máme do školy na ájinu udělat nějakou prezentaci na téma záhady a já se rozhodla pro Stonehenge (zase Anglie, sledujete to, jo?), hledala jsem obrázky a našla tenhle. Originál najde tady.

Dneska jsem špatně naložená. Začíná mě chytat depka.
Už jsem myslela, že ta sněhová kalamita je v klidu, jenže jsem se ráno zase musela brodit sněhem, ve kterým se blbě chodí i se zimní výbavou na nohou.
Třídní mě rozčiluje. Všeobecná nenávist k lidem se u mě poslední dobou zase silně projevuje. V sobotu mi pěnila krev z otce. On si snad myslí, že mám 10 rukou a že můžu dělat několik věcí najednou. Moje sestra mě rozčiluje právě teď. A já pěním!!!
Přišla jsem ze školy, chtěla jsem si udělat něco k jídlu, jenže mi absolutně všechno padalo z ruky. Hlasitě a sprostě jsem nadávala v kuchyni.
Trošku zklidňuje soundtrack z TVD. Trošku.
Dnešek je prý nejdepresivnější den roku. Začíná to působit. Britové zase jednou něco objevili, no...

Nemáte nejmenší tušení, jak moc mě naštvalo, že se ve Snídani s Novou soutěží o zájezd do Anglie na 5 dní v březnu. A já tou dobou, co říkaj otázku, musím sedět ve škole jako blb. Naštěstí jsem to prozkoumala a zjistila, že soutěžit můžu pořád.
Takže zítra!
Btw. souvisí to s filmem Sherlock Holmes, na který asi příští týden půjdu se spolužačkama. No neříkejte, že Robert Downey Jr. nevypadá jako sympaťák :)
Britové se prostě nezapřou.
V souvislosti s touhle soutěží jsem našla stránku Visit Britain. Hned to první video, kde je Mini Cooper s britskou vlajkou na střeše je krásný :)

Zítra sem asi hodím amatérský překlad, kde povídají něco o TVD Paul a Nina.
Ale už se jdu učit, jinak dostanu pětku z ekonomiky...