Varování: tento článek bude nepřiměřeně dlouhý. Možná i nudný.

Mohla bych napsat, že jsem dobývala Anglii, ale lhala bych, protože jsem byla i ve Skotsku. Takže nadpis nechám takhle.

Co říct celkově? Bylo to famózní. Až na pár věcí, kterým se do příště ale jednoduše můžu vyhnout.

dojmy:

  • chtěla bych vidět VŠECHNO! (alespoň co se západní Evropy týče)

K cestě. Vůbec jsem nebyla nadšená z toho, že se čas odjezdu posunul o několik hodin dopředu, což mi značně zhatilo páteční plány, ale proboha, jedu do Anglie! říkala jsem si. Čekala jsem, že 'děti' z gymnázia budou přibližně v mém věku, jenže část té skvadry, se kterou jsem týden sdílela autobus, byla o dost mladší. Dětí kolem 12-ti let tam bylo nějak moc. Ale aspoň moje sestra zapadla. :D
Cesta přes český tankodrom (aka dálnice) byla docela problematická pro můj močák. Všechno to drkocání a houpání fakt nemusel, takže jsem cestou po německých dálnicích naházela do automatů na záchodech docela slušnou částku v eurech. Svým způsobem celá cesta z Jaroměře až na odpočívadlo kdesi před Londýnem byla jedním velkým kocháním. Vážně bych chtěla vidět letiště ve Frankurtu nad Mohanem, Kolín jinak než z mostu nebo Brusel za denního světla... Prostě všechno! Jednoduše řečeno, nedovolila jsem si spát a místo toho jsem měla hlavu přilepenou k okýnku autobusu.
Zatímco cesta tam byla jen dlouhá a plná filmů puštěných v autobusu a mixlepixle a knížky.. tak ta zpátky byla neúnosně dlouhá, bez filmů puštěných v autobuse, prázdného žaludku a naprosto neuvěřitelné únavy, která nechtěla jít pryč. A taky ucpanýho nosu; kdesi v Londýně (nebo na Skotský vysočině?) jsem chytla bacila a teď už se jen vezu.. Fakt, že jsme urazili cestu dlouhou 5100 km (v buse jsme strávili celkem tři noci z celého týdne) mě moc nepřekvapila, začínala jsem už totiž mít dojem, že jsem se sedadlem srostlá...

trošku faily
  • pobočka Waterstone's na Greenwichi měla v neděli v deset ráno zavřeno, to jsem považovala skoro za osobní urážku
  • tůra po Skotské vysočině
Greenwich, nejlepší místo na světě
Když se nevyspíte, Británie dokáže být strašně unavující - a myslím to v dobrém slova smyslu. Po dvou hodinách spánku - a to ještě ne vcelku, ale po kouskách - jsem čekala, že pak padnu kdesi do postele v F1 hotelu a budu spát sto let. Ale Londýn nám ukázal záda a já pak akorát mohla prohlásit podzim za skutečně započatý.
Věděla jsem, že v neděli bude pršet, s sebou do tašky jsem si proto přibalila i pršiplášť, který mi v závěru dne byl ale stejně celkem k ničemu. Tentokrát jsme začali tam, kde jsme před dvěma lety končili - na Greenwichi. Oficiálně a se vší parádou prohlašuju Greenwich nejkrásnější částí Londýna. Za ten výhled bych zabíjela, letos mi to jen trochu kazily ty tribuny, které tam zůstaly po olympiádě. Pak cesta kolem City, kolem "slánky" a "okurky", tunelem pod Temží.. Sranda to byla ve chvíli, kdy začalo pršet. Při přechodu Tower Bridge jsme všichni promokli od kolen dolů až na kost a nezachránily to ani pláštěnky. Takže jsme s mokrýma nohama odjížděli do Coventry. Moje bývalá učitelka na fráninu měla pravdu v tom, že hotely typu F1 jsou jen na to, aby člověk přišel, umyl se a šel spát.

poznatky #1
  • dva naši páni řidiči byli podle mého přesvědčení kuchařky v převlečení. Obávala jsem se, že strava bude připomínat jídla ze školních jídelen, ale opak byl pravdou. Už jen za tohle bych jim zatleskala. A taky za to, že nás nevyklopili kdesi na skotských dálnicích.
  • na skotské benzínce jsem si kupovala pomerančový džus a na etiketě byl strašně dobrý text: „Thanks for hand picking our juice. If you're reading this, you've possibly already taken your first sip - how is it, good hey? At Johnsons Juice Company, we're a pretty open-minded bunch, but we're single minded when it comes to our approach to quality. We have one goal - TASTE! And bundles of it! Welcome to our world.“ No nekoupili byste si radši tohle než nějakej produkt, kde je popis nemastnej neslanej?
  • když už jsem u tý benzínky.. koupila jsem si NME (vyšlo 22.9.2012 s Johnem Lennonem na obálce) a strašně mě tam pobavili historky čtenářů ohledně festivalových záchodů.. :D (pro lepší čitelnost klik na obrázek)
Následují dny cestování po Skotsku (popřípadě Yorku na severu Anglie) se nesly v podobném duchu: snídaně, balení, cesta na místo dané programem - železniční muzeum v Yorku, námořní muzeum, zámky, hrady, procházky, tůry po vysočině.. - pak nějaká ta výtečná večeře, klimbání hlavou v buse, teplá sprcha a postel.
Počasí. Huh, počasí. Zatímco první dva dny se Británie ukázala jako Británie (když nepršelo, tak aspoň mrholilo), třetí den dovolené se asi na tři vteřiny ukázalo slunce a následující den dokonce svítilo celý den! To bylo naprosto k nezaplacení.. a taky mi stihly konečně proschnout kecky. Deštivé/větrné počasí mi ani tak nevadilo, dalo se to čekat. Při případném stěhování se na ostrovy bych si ale musela zásadně změnit šatník.
Co si budu nakecávat, na Skotsku mě nejvíc bavilo jezero Loch Ness. I když autobusem kolovaly různé řeči o tom, že kdosi Nessie chytí nebo že se ukáže (ha..), pravda to nebyla a žadná fantastická událost se nekonala. Místo toho jsem si nakoupila zase nějaký pohledy (to už je typický) a pak jsme kolem břehu jezera (37 kilometrů) zamířili do Inverness, turistického centra na severu, nejseverněji co jsme byli. Tam mě zaujal obchod, kde měli všechno za 1 libru. Myslím naprosto všechno - jídlo, kosmetiku, hračky, halloweenský kostýmy, céda, knihy.. Dovedete si představit, co by tenhle krám provedl s českýma důchodcema? Tolik infarktů popřípadě dlouhodobé kempování před obchodem... Podobně na tom byla i pizzerie na Oxford Street v Londýně. Zaplatíte zhruba 8 liber a něco málo za pití a můžete jíst a pít dokud třeba neprasknete.. hmm-mm, good times.

poznatky #2
  • už nikdy nejedu s žádným mým příbuzným za hranice České republiky
  • mít víc peněz, vykoupila bych hmv do posledního cédéčka
  • byla jsem v Británii jen týden, ale i za tu dobu jsem si už stihla zvyknout chodit všude na levé straně
  • skotská whisky a já nikdy nebudeme kámošky
Celý týden byl dokonalý.. až na nálady mojí matky a ufňukanost mojí mladší sestry, která evidentně vůbec nečekala, že bude většinu dne chodit. To mě vážně nasíralo. Víc tohle rozmazávat nebudu.
paní učitelky krmily pávy.. český knedlík sklidil úspěch
Whisky. Hehe, Skoti jsou na tuhle svoji zlatavou tekutinu z dubových sudů nepochybně hrdý jako my na Káju Gotta, ale mně to vážně nechutnalo. Ať žije prohibice! Cucla jsem si tekutiny, která měla podíl alkoholu 43% a zrála v sudu 12 let. Jak se říká, že zkusit se má všechno, takže tohle si ze svého seznamu škrtám a posouvám se dál. Výklad v muzeu byl ale fakt zajímavý a pán si zaslouží palec nahoru.
To chození nalevo.. trvalo mi, než jsem si zvykla, ale koncem týdne jsem začala říkat i takový ty zdvořilosti typu "please" na konci věty.
Poslední den v Londýně jsem byla neskutečně mrtvá.. tedy, unavená. Po nočním přejezdu ze Skotska jsme měli v plánu asi 11 hodin chození. Ale stálo to za to: prošli jsme Hyde Park, část Soho, kolem Westminsteru, na Trafalgar Square jsme vlezla do Národní galerie.. i když na ni bylo málo času, stejně jako na Národní muzeum v Edinburghu. ALE! Konečně jsem si prolezla i tak chválenou Oxford Street, kde bylo vážně hezky. Nejen, že tam má obchod Waterstone's (kam jsem pro nedostatek peněz ani nevlezla, nač se týrat), ale i HMV, kde jsem si koupila dvě céda za 12 liber... a tak mám diskografii Linkinů zase kompletní.

poznatky #3
  • jestli někdy chcete vědět, jaké to je být ožralá/ý, jeďte trajektem přes La Manche. nebo aspoň já mám za to, že to bylo jako pořádně se namazat
  • už nepojedu se školním zájezdem dál než na Rozvadov
  • tam (na Rozvadově) mimochodem dělají parádní cheesecake
  • songem výletu se stal 'Always Be' od Jimmy Eat World. vážně, tuhle písničku jsem slyšela asi milionkrát
Na závěr si nechám ten největší fail/dobrodružství z celého týdne: (ne)očekávanou túru po Skotské vysočině. Nevím, asi si nikdo z nás pořádně nepročetl program, protože když jsme začali slejzat po mokrých a zablácených kopcích dolů a pak zase šplhat po kluzkém blátě nahoru, byli jsme značně zaskočení. Starší "dámy" (o chlup mladší než já) to nebraly sportovně a nadávaly. Kdesi nahoře na parkovišti nám páni kuchařky vařili oběd a dudák si tam vydělával na živobytí, když předváděl svůj červený kilt.. Pan průvodce mě vážně naštval, protože bylo řečeno, že se půjde vycházkovým tempem a ne moc daleko. Opak byl pravdou. I jedna z učitelek tvrdila, že kdyby věděla, jakej výšlap nás čeká, nebrala by všechna děcka nahoru ale jen dobrovolníky. Nakonec to nebylo tak špatné, celkem sranda. Přežili jsme to všichni ve zdraví. Svoje nové modré kecky jsem přivezla domů i s památkou z vysočiny, která moc nešla smýt.
Chci tam žít, v zemi Mini Cooperů a dobrých sendvičů a angličtiny, kterou by moje uši mohly poslouchat celé dny..  krutě závidím panu průvodci, který tam v tuto chvíli zase někde šmajdá s další skupinou. Fotky najdete tady. Časem možná přihodím i nějaký to video :)

THE ULTIMATE QUESTION: Nosí něco Skotové pod kiltem nebo ne?

0 komentářů: