Jindy večer jdeme spolu kolem Bastilly, osloví nás nějaký chlap, neměly byste prosím pár drobných, sedí opřený zády o výlohu nějakého opuštěného krámku. No po něm koukne, jdeme dál, ani nezpomalíme. Strčím do ní loktem, to je přece Momo, tvůj kámoš z nádraží Austerlitz! Zastaví se, chviličku váhá, otočí se, jde k němu, řekne, Ahoj, Momo, a podá mu dvacetieurovku. Momo vstane, napřímí se před ní, sjede ji pohledem shora dolů a zdola nahoru, bankovku si nevezme, odplivne si, zas si sedne. Je mi jasné, na co No myslí, když zas jdeme dál, už do tohohle světa nepatří, ale ani do toho našeho, není ani mimo ani uvnitř, je někde mezi, tam, kde není nic.(str. 133)
Než jsem potkala No, věřila jsem, že zlo spočívá v křiku, ranách, válce a krvi. Teď vím, že zlo je taky v tichu, že je často na první pohled neviditelné. Zlo je čas na zacelení ran, ten nezkratitelný sled dnů, nemožnost návratu. Zlo je to, co nám uniká, mlčí, neukazuje se, zlo je to, co nemá zdůvodnění, to, co zůstane navždy neproniknutelné.
(str. 151)
Delphine de Vigan - No a já
0 komentářů:
Okomentovat