Life sucks

Jindy večer jdeme spolu kolem Bastilly, osloví nás nějaký chlap, neměly byste prosím pár drobných, sedí opřený zády o výlohu nějakého opuštěného krámku. No po něm koukne, jdeme dál, ani nezpomalíme. Strčím do ní loktem, to je přece Momo, tvůj kámoš z nádraží Austerlitz! Zastaví se, chviličku váhá, otočí se, jde k němu, řekne, Ahoj, Momo, a podá mu dvacetieurovku. Momo vstane, napřímí se před ní, sjede ji pohledem shora dolů a zdola nahoru, bankovku si nevezme, odplivne si, zas si sedne. Je mi jasné, na co No myslí, když zas jdeme dál, už do tohohle světa nepatří, ale ani do toho našeho, není ani mimo ani uvnitř, je někde mezi, tam, kde není nic.

Než jsem potkala No, věřila jsem, že zlo spočívá v křiku, ranách, válce a krvi. Teď vím, že zlo je taky v tichu, že je často na první pohled neviditelné. Zlo je čas na zacelení ran, ten nezkratitelný sled dnů, nemožnost návratu. Zlo je to, co nám uniká, mlčí, neukazuje se, zlo je to, co nemá zdůvodnění, to, co zůstane navždy neproniknutelné.

Šéfe, chtěl bych si vzít dovolenou. Jak nejspíš víte, neměl jsem dovolenou přes šest let.
- Ano, Dane, toho jsem si vědom. Ale odpověď zní „ne“. Podle tvých záznamů ses za těch šest let hodil marod v průměru na šestatřicet dní ročně.
To můžu snadno vysvětlit, šéfe. Víte, trpím chorobou, kvůli níž jsem vysoce citlivý na etylalkohol a různé léky.
- Tak ti dám radu... nechoď do práce každej den ožralej nebo zfetovanej.
Šéfe, vážně... copak bych si mohl nechat ujít ten opojný pocit, když se pode mnou vlní a hopsá dodávka, zatímco asfalt bouří a vyvrhuje zelenomodré magma vzhůru k nebi barvy cucavých bonbónů? To by asi nešlo.

Lidi jsou někdy krásný.
Ne tím, jak vypadaj.
Ne tím, co říkaj.
Jenom tím, co jsou.

Detektivové si vyměnili letmý pohled a já poznal, že mám vyhráno. Zase za tím byl pan Semerdjian. Budu muset Oberona /pes/ požádat, aby mu nechal dáreček před prahem. Pošlu ho tam zamaskovaného, takže i kdyby se pan Semerdjian díval - což nejspíš bude -, dostal by nezvratný, hmatatelný důkaz, že občas se prostě něco posere samo od sebe.

(...)
„On ti řekl, že jsem sociopat?“ To bylo vážně skvělé. Vždycky jsem si to o sobě myslel, ale byl jsem rád, že někdo vyslovil oficiální diagnózu.
„Že máš antisociální poruchu osobnosti,“ odvětila zvýšeným hlasem. „Vyhledala jsem si to. Je to psychóza.“ Odvrátila se ode mě. „Můj syn je psychotik!“
„APO se v první řadě definuje jako nedostatek empatie,“ řekl jsem. Před několika měsíci jsem si to také vyhledal. Empatie lidem umožňuje interpretovat emoce, stejně jako uši umožňují interpretovat zvuk; bez empatie je člověk emocionálně hluchý. „To znamená, že se neumím emočně spojit s jinýma lidma. Byl jsem zvědavej, jestli vytáhne tuhle poruchu.“
„A jak to, že to víš? Vždyť je ti patnáct, pro Kristovy rány, vždyť ty bys měl... já nevím, běhat za děvčaty nebo hrát počítačové hry.“
„Ty říkáš sociopatovi, aby běhal za holkama?“

Silní hrdinové, záchrana žen v nesnázích, zajatých princezen a dívek bez odvozu, založeno roku 1684. Co pro vás můžeme udělat?

“Do you ever think this world is a totally unfair, pointless, fucked-up place?”

You don’t get to choose if you get hurt in this world, old man, but you do have some say in who hurts you.

“(...) But yes, to answer your unasked question, I do understand the trust Charlotte has placed in us, and I do intend to behave myself. I don't want to see that squinty-eyed Benedict Lightwood and his hideous sons in charge of the Institute any more than anyone else does.“

“They're not hideous,“ said Tessa.

Will blinked at her. “What?“

“Gideon and Gabriel,“ said Tessa. “They're really quite good-looking, not hideous at all.“

“I spoke,“ said Will in sepulchral tones, “of the pitch-black inner depths of their souls.“

Tessa snorted. “And what color do you suppose the inner depths of your soul are, Will Herondale?“

“Mauve,“ said Will.

(...) We are discussing how awkward it must be to have everyone always recognising her wherever she goes.

“Oh, not really,” shrugs Florence Welch as every diner in the room cranes to get a better look. “Only on days like today when I'm dressed as a parody of myself.

“Besides,” she continues, “you can't constantly worry if everyone's noticing you, because then you'll get detached from actually being in the world and being present. I mean, it would be slightly grandiose to thi...”

Um, do you hear that?

“No, what is it?”

Listen!

“What? The song? I kind of recognise it. What is it?”

It's you. They've just put your new single on.

“So it is! Oh how embarrassing...”

“I’ve been thinking about you all night.”

I pounded on the door. “That’s not me!”

“Oh, yeah?” Justin’s voice echoed inside the bathroom. “You’ve been on my mind a lot too.” His voice sounded different. Lower. It made me stop knocking.

“What are you wearing?” Naomi continued.

“A pair of tube socks. What about you?”

“Just some lacy nighty I found in a gutter somewhere.”

I slid against the door, putting my face in my hands. This was a nightmare. He’d never talk to me again.

“Wow,” he said. “That’s hot.”

“You should come over and check it out.”

“Sure—on one condition.”

“Anything.”

“You take me off speakerphone and give Drea her phone back.”

“You’re no fun,” Naomi said in her normal voice. “And that’s technically two conditions.” She opened the door.

‘Where do you think Shadow is right now?’ I ask, because I can’t make my mouth say that it’s okay if Ed doesn’t want to leave.

‘Waiting for you to come and do it with him,’ Ed says, and I don’t have to look to know that he’s grinning again.

Don’t worry about wanting to change; start worrying when you don’t feel like changing anymore. And in the meantime, enjoy every version of yourself you ever meet, because not everybody who discovers their true identity likes what they find.

He had dropped out of college; he’d never felt such freedom in his life as the day he drove away from campus.

“My first instinct is to push you until you break, just to see how hard I have to press,“ he says, his fingers squeezing at the word "break". My body tenses at the edge in his voice, so I am coiled as tight as a spring, and I forget to breathe.

His dark eyes lifting to mine, he adds, “But I resist it.“

“Why...“ I swallow hard. “Why is that your first instinct?“

“Fear doesn't shut you down; it wakes you up. I've seen it. It's fascinating.“ He releases me but doesn't pull away, his hand grazing my jaw, my neck. “Sometimes I just... want to see it again. Want to see you awake.“

(...) But I'm learning it's human nature to want the things you can't have. What changes is how you go about pursuing the things you want. When you're a little kid and you're told no, you scream and throw a temper tantrum. When you're a teenager and your parents tell you no, you're old enough to internalize your temper tantrum. But you're smarter and you're sneakier this time around. So you nod and act like you care when they say no, when they tell you who you can be friends with, when they say they know what's best.

But then you go behind their backs to do it anyway.

“I don’t know what love is,” I told her truthfully. “Only that it’s a weakness, and it should never be allowed to consume you. It will break you in the end.”

„Do not ever let anyone make you feel like you're less. Do not ever let anyone make you feel invisible. Do not let anyone–not even a teacher who constantly sends you for coffee–push you around.“

(...) Myslím na Travise a Harryho a na tuhle nekonečnou pouť a dochází mi, že někdy smrt přijde dřív, než ji očekáváte. Výjimečně jsme sice připraveni na to, že zemřou naši přátelé, rodina a milovaní, ale nikdy nejsme připravení na to, že zemřeme také my. Nikdy nejsme připraveni na vlastní neštěstí.