Nadšení. Nervozita. Tisíce lidí. Desítky větrných elektráren. Vyřvaný hlasivky. Stavění stanu. „Hovnóóó!“ Red Bull za pět euro i s ledem. Puchýře na nohách. Toi toiky. Němčina/lámaná angličtina. Stokilová taška. Bolavý rameno. Nápomocní Rakušané. Pošlapané nohy. Nespavost. Lidi. Snahy o konverzaci. A pak taky čekání na headlinera.
No prostě, moje malé evropské dobrodružství nemělo chybu.
Původně jsem měla jet se dvěma klukama s tím, že bychom si dali sraz v Břeclavi a jeli přes Bratislavu. Nedopadlo to a já si jela v sobotu dopoledne autem z Brna. Bála jsem se, že nestihnu Framing Hanley a tak trochu s tím i počítala. Na parkovišti byly stovky aut a já se mezi nima v jednu odpoledne prodírala směrem.. ani jsem vlastně nevěděla k čemu.
Bloudila jsem. Hodně. Chvílema jsem si říkala, že jsem asi naprostej blázen, že jsem se vydala sama na festival do Rakouska, kam jezdí desetitisíce lidí. Na druhou stranu jsem to nechtěla vzdát. Dostala jsem se tak daleko jenom abych se otočila a jela zpátky? Ani náhodou. Po telefonu jsem se domlouvala s jedním z těch, se kterýma jsem měla jet. Naštěstí jsem pak fakt dorazila do cz/sk stanového městečka, kde jsem si z posledních sil postavila příbytek na večer. Mrzla jsem v noci, ale to doma nemůžu říct, jinak by mamina byla samý "Já ti to říkala, že.."
Courala jsem od blue stage k red stage. Koukala jsem, co bych si koupila za merch, jenže protože chtěli 30 € za triko, rozmyslela jsem si to. Když hráli Wolfmother, stála jsem tak blízko, že ve mně všechno dunělo. Jakýsi Rakušák/Němec se se mnou snažil bavit, ale po otázce „Can you speak English?“ si se mnou jenom přiťukňul a já šla radši pryč.
Bylo tam tolik lidí, až jsem si říkala, jak se sakra dostanu někam, odkud bych ty Linkiny viděla? A taky že jsem je viděla. Ještě předtím ovšem zahráli 30 Seconds To Mars.
Ehm.. no, já je tak úplně nežeru, takže pro mě vynikající nebyli. Nepočítala jsem, kolik songů zahráli, ale mohlo jich být tak 10-11. Jared se snažil komunikovat s lidma, jenže to vypadalo, že všichni šetří dech na Linkiny. Při Kings & Queens si Jared vzal na podium snad 50 lidí.. a hej, ty výrazy. Skoro hrozilo, že tam začnou slintat :D
A pak..
.. jsem přišla o hlasivky.
Měla jsem chuť břečet jen co nastoupili. Prostě oh. my. god.
Našla jsem si playlist a Linkini zahráli 22 songů. Při každém zpívali lidi. Někdy víc (Given Up, Numb, In The End), někdy míň (intra). Joe vypadal jako samuraj, Mike má zase kratší vlasy a Chazz v reálu nevypadá tak vychrtle jako na fotkách.
Nevím, jak je to možný, ale znova a stejnou silou mě dostali. Hochy šlechtí i to, že zahráli Faint a ne Robot Boy. Celý dvě hodiny se na mě někdo ze všech stran mačkal. Za mnou řvali nějaký kluci tak, že jejich hlasivky na tom jsou špatně asi ještě teď. Klasika, na závěr přišla One Step Closer. Nejlepší a svým způsobem i nejkratší dvě hodiny mého života.
Dostat se ven mi zabralo asi o půl hodiny víc času než dostat se dovnitř. Jako kdyby to nestačilo, znova mi lidi pošlapali boty. „Hi! How are you?“ otázka ve čtvrt na dvě ráno po LP. „Tired. Can't speak.“ Jednoduché a pravdivé. A pak mi nechtěli prodat parchanti red bull, protože už neměli kelímky! Agghr. Vtip byl v tom, že jsem šla ke stanu nějakou úplně jinou cestou než kudy jsem normálně chodila, takže jsem si začala říkat, že jsem pěkně v pr... a že nejspíš přespím někde pod stromem. Počkat, v areálu nebyli žádné stromy. Ty byly (jeden dva) až za plotem. Naštěstí (za tohle musím klukům poděkovat :D) jsem našla výchozí a bod a šla už správně. Jenže.. o půl druhý ráno najít svůj stan? Ty bláho, to bylo něco neuvěřitelnýho :D Po chvilkovém bloudění jsem našla, lehla si na čtyři hodiny a v pět se vzbudila, když přestala hrát hudba u red stage. Došla jsem si nabít telefon (jako frajer, nikdo tam nebyl), využila toi toiku (bože už néééé) a cestou potkala několik neuvěřitelně ožralých lidí.
Cesta domů byla zajímavější než cesta do Nickelsdorfu. Jela jsem sama. Ráno jsem nějak sbalila stan a zase se vydala přes celej kemp. Poptala jsem se svou angličtinou na cestu, ale zdálo se mi, že si ta paní ani sama není jistá, jestli nějaký autobusy z areálu jezdí. Jel. Pak vlakem (super tichým, tam jezdí normálně, u nás se tomu říká "první třída") přes Rakousko do Bratislavy (kde mi cpali voňavky a hodinky + dala jsem 7 euro /debile/ nějakýmu cikánovi, co tvrdil, že nemá na jídlo.. to nesmím říct doma, jinak už nikam nikdy nepojedu) a pak tříhodinová snaha vydržet vzhůru a nezavírat oči na dýl než pět minut. Po dvanácti hodinách spánku už mi je dobře, teď jenom ze sebe umejt ten prach, kterej mám i za nehtama a bude to cajk.
Přišla jsem to, že kapely nejsou na festivalech to hlavní. To ta atmosféra. Přišla jsem na to, že na lidi se nedá spoléhat a že jediným, komu můžu věřit, jsem jedině já sama. Přišla jsem na to, že se nedá tleskat s kelímkem v ruce bez toho, aniž byste se polili. Přišla jsem na to, že domluvit se dá i rukama. A už vím, co je to davové šílenství. Was part of it. Ach bože, já chci zpátky.
Takže za tři týdny v podobným stylu na Rock for People a v půlce srpna možná na Grapeu v Piešťanech ave! \m/
0 komentářů:
Okomentovat