Life sucks

Ve škole nic moc. Ráno na mě Verča kývla, jako že pojedeme dvojkou, která zrovna přijela. Tak teda že jo. Já vylezla z autobusu, podívala jsem se, kde je a ona zběsile běžela, aby dvojku stihla. Řekla jsem si, tak to ne, takže jsem jí zamávala a jela devítkou.
Po škole v šestce jsem stála vedle nějakýho kluka v oranžový mikině. Taky blízko u mě seděl pán, kterej měl asi značně upito. Nejdřív mě hypnotizoval pohledem, pak se na mě smál, nakonec přikyvoval asi ve smyslu, jestli bych nechtěla něco mít s tim klukem, co u mě stál. Víte jak. Jestli bych ho jako nechtěla sbalit. Nechtěla, byl blond. Musím se přiznat, že jsem jeho slovům moc nerozumněla. Pochytila jsem jenom asi 2 celý věty. Jestli prý jsem na koleji a na kterou fakultu chodím. Víc jsem absolutně nerozumněla a jen přikyvovala. Na hlavním nádraží mi popřál hodně štěstí, řekl:„ Nashledanou,“ a vystoupil. Uff.
Ve dvě jel taky 'ten z autodromu' (pozór, nový pojmenování :D). Já musela potlačovat smích, ale jenom takovej lehkej, stydlivej (co to se mnou dneska je??). Nevím proč. Asi proto, že jsem si vzpomněla na pouť. Taky mě chytla taková melancholie, protože v autobusu to vonělo popkornem z pouti. Tak zase za rok :(
Vylezla jsem ven z busu, tam stál Chorvat a hovořil chorvatsky, pak jsem kopla do skořápky od vlašáku a jedna holka se otočila, co to. Já dělala, že nic..