Omlouvám se za ty výrazy, ale jinak to nešlo.
Jak možná jistě víte, v Norsku došlo ke dvěma událostem: v Oslu bouchla bomba a na ostrově nedaleko od hlavního města se rozhodl jeden magor postřílet desítky mladých lidí.
Událost s bombou jsem nějak vážněji nebrala na vědomí, ale o Anderse B. Breivika jsem se zajímala už více. Nechápu, jak se mohl přestrojit za policistu a zabít přes 80 lidí. Špatnou náladou moc netrpím, ale dnešní den se střídala špatná nálada se vztekem a smutkem. Dostala jsem vztek na lidi. Na rovinu, lidi jsou svině, byli a vždycky budou. Vždycky budou dělat to, co se jim nejvíc hodí (ať už to znamená hromadný masakr nebo ne...). Kdyby se mi Anders dostal pod ruku, zabila bych ho. Řekněme, že se jednalo o první krok k depresi.
Zpráva, která obletěla svět a která mě zasáhla daleko více, je o úmrtí Amy Winehouse, britské zpěvačky. Bože, bylo jí teprve 27 a příčinou její smrti byl nejspíš alkohol a drogy. Nevěnovala jsem jí nijak velkou pozornost, ale zítra si nejspíš na památku její hudbu pustím. Ti, kteří se na různých webech nebo sociálních sítích vyjadřovali ve smyslu, že si to zasloužila by si měli jít políbit záda. Fakt lidi, běžte se už vysrat. Je to o to smutnější, že letos byla v hledáčku lidí od Rock for People. Ve Festivalových novinách (je možné, že článek přepíšu) se ovšem psalo, že byla docela klika, že ji sem nedovezli.
Nu, teď si sypejte popel na hlavu. Měli jste příležitost a promarnili jste ji, jiná už nebude.
Lidi, dnešní den je mimořádně divnej. (A špatnej.) Jdu se zase ponořit do melancholický hudby od Placeba a depkařit, na nic víc už dneska nemám náladu. R.I.P. Amy.
0 komentářů:
Okomentovat