Rozhodla jsem se, že začnu běhat.
Přemisťování veškerých mých věcí mi vlastně poskytlo skvělou příležitost, protože tu mám trasu, která může měřit tak 700-800 metrů (možná kilometr), přičemž bych půlku běžela parkem. A ze schodů dolů, ne nahoru.
V neděli jsem sama se sebou vedla takovou vnitřní bitvu. Váhala jsem, jestli jít už odpoledne, nebo to nechat až na pondělní ráno. S jednomyslnou shodou jsem kývla na pondělí a měla jsem tak začít ničit svoje tělo. Viděla jsem v tom - a stále vidím - způsob, jak spalovat přebytečnou energii, která mi brání v noci spát, vztek, který bych si po cestě nějakým způsobem vybila a taky bych si zlepšila fyzičku.
Tolik k onomu skvostnému plánu.
Pondělní ráno jsem sice vstala dřív, ale ven jsem nešla. Mým dlouhotrvajícím problémem je neuvěřitelně slabá vůle. Hodně věcí či plánů v mém případě končí ještě v zárodku. Ovšem stále jsem se nevzdávala a říkala si, že bych mohla jít třeba odpoledne... ha ha.
Premiéru v úterý jsem si taky neodbyla, jelikož jsem odpoledne měla jet na kole na nádraží (žádný kousek to není.) Musím říct, že jsem cestou domů - což bylo před desátou hodinou večer - vymrzla a řekla si, že příště už žádný frajeřinky nebudou a hezky si s sebou vezmu bundu, ať si sluníčko svítí sebevíc.
Středa padla úplně, úterní návštěva kina mě nejspíš společensky moc vyčerpala, o té skoro smrtící jízdě na kole ani nemluvě. Já jsem strašně společenská osoba - vystačím si vážně sama.
Včera, tedy ve čtvrtek, už jsem si ale opravdu říkala, že půjdu. Jenže mi plány překazil sníh. For fuck's sake, really?! Nehodlala jsem riskovat zlámanou končetinu nebo zápal plic nebo tak něco, proto jsem to raději odložila.
Dnešní zamlžené ráno jsem též odolávala a sníh se pořád držel, neřád jeden bílej studenej.
A tak to šlo do kopru. Ale nevzdávám to a odteď si budu hlídat předpovědi počasí.
Do kina jsem jela na Válečného koně a musím říct, že jsem byla příjemně překvapená. Nevím, jestli si Spielberg v dětství hrál na vojáčky nebo s nima, ale on snad ani filmy s jiným motivem netočí, ne? I když má Válečný kůň přes dvě hodiny, vůbec mi to tak nepřišlo a v sedačce jsem seděla prakticky jako přivařená. Nejvíc se mi asi líbil fakt, že film měl víc dějových linek; nešlo jenom o Alberta a Joeyho, ale za ony dvě hodiny se setkáte s dalšími postavami, které se zapletou do dobrodružství Joeyho. Celkově byl film občas vtipný, občas emočně náročný (být citlivější povaha, bulela bych) a hlavně působivý. Doporučuju! x
0 komentářů:
Okomentovat