Life sucks

Nemůžu být s ní v jedný místnosti. To nefunguje a mě přepadává neuvěřitelnej vztek. Tak jsem se vydala na balkon. Seděla jsem tam a četla Paní Bovaryovou. Opruzovala mě tam nějaká včela, tak jsem jí praštila sešitem matiky. A pak jí vítr zfouknul dolů ze stolu. Poté jsem toho samozřejmě litovala.
Chytla jsem náladu "nechci-s-nikym-mluvit". Zase. Po jaký době ale?
Zlost ze mě opadla až v době, kdy moje sestra zmalovaná jak bárbína a navoněná jak nějakej tchoř opustila pokoj směr vlakové nádraží.
Ještě že mi jakštakš Muse a jejich záznam z Wembley zvedaj náladu...