Life sucks

„No né, ty tady ještě bydlíš?“ počastovala jsem sestřičku pozdravem. Vůbec je divný, že vydržela celý týden u (pro mě) neznámého strýce.

„A co tam budeš dělat?“ zeptala se máti se smíchem. Otázka pro vás: přijde vám normální, že vaše drahé rodičovstvo nepůjde na váš maturitní ples, který je jen jednou za život? Btw. sama mám neskutečnou hrůzu z podpatků (ty kecky prostě nějak narafičím!) a společenských šatů, ale beru to jako mezník v životě. Za tuhle otázku bych máti vážně zabila, protože tím dává jasně najevo, že se nehodlá účastnit jakýchkoliv společenských akcí. Na ni už ani sarkasmus nezabírá. Nejlepší je mlčet, a proto se to teď pilně učím. Možná, že ta škola v Českých Budějovicích bude daleko tak akorát...

Že prý už bude nová státní maturita. Což je skvělé, protože mi to geniálně boří plány. S Kýťou jsme si říkaly, že červen+červenec+srpen pojedem do Anglie na brigádu. Já se nad nápadem rozzářila, a to i za předpokladu, že mi STOPRO zase někdo ujede na Rock for People.

„Půjdeš s náma do města?“ Tereza se ptá.
„Proč? Co bych tam dělala?“ odpovídám.
„Je tam nějaký rádio Blaník, tak se tam pudem podívat,“ oznamuje.
„Jo? A kdo tam bude?“
„Prej Petra Janů a já nevim kdo ještě..,“ jmenuje.
„Ahá, tak to si to tam hezky užijte!“ popřeju jí. Já a Petra Janů, proboha!!

Život je někdy tak neuvěřitelně posr...