Life sucks

Něco v tom smyslu mi dneska na zastávce řekla I. „Seš úplně bílá,“ naznačila. Já na ní hodila takovej obličej, který měl vyjadřovat něco jako: Teda díky, že jsi mi řekla něco, co už vím! Ale popořádku...
Ráno to bylo v pohodě. V autobusu jsem si četla Kinga. Na terminálu jsem si koupila dvě kytičky (jak se kupují a výtěžek jde na léčbu proti rakovině). Asi 10 minut před hodinou to začalo. Učitelka přišla do třídy a řekla: „Takže, je 8.01, vybírat budeme v 8.23.“ Při písemce mi to vůbec nemyslelo a ze všeho nejdůležitější, chtělo se mi spát. Říkala jsem si, jaký peklo mě dneska čeká, že nemám nárok na přežití. Lilo ze mě jako z konve a tak jsem se rozhodla, že to po fyzice zabalim. Šla jsem do kabinetu to oznámit, že mi je špatně, že pojedu domů. „Vy dneska z něčeho píšete?“ zeptal se s úsměvem na tváři třídní. „Ne, to ne,“ v klidu jsem odpověděla. Je to celkem paradox, že jedinou písemku, kterou jsme měli psát, jsem psala a naprosto ji zvorala.
V deset jsem dorazila domů, v jedenáct mě uspal Brufen, co mi dala I. a vzbudil mě až dupot mojí sestry v jednu. Dneska než usnu tak budou čtyři ráno...