On promluví a ve mně se zvedá vlna vzteku. Když promluví ona, neodpovídám a ignoruju. Zradila mě. Zatajovala pravdu a to je stejně špatné jako lhaní, že? Bavím se s kočkama, protože ty jsou kámošky.
On řekne: „Vzbuď Terezu.“ Dojdu k ní, stáhnu jí deku a řeknu: „Máš vstávat.“ Jdu pryč. Co mi je po ní. Co mi je po něm. Nejsem jeho otrok. Už mi není třináct. Nesnáším ho, protože mi pořád říká, co mám dělat. Ne říká, nakazuje.
V pokoji se chci zahrabat do peřiny a brečet. V tomhle momentě ho nesnáším, protože celou dobu věděl, co se děje a nic nedal najevo. Teď to řeší dost zoufale a já jsem z toho akorát nasraná. Kazí mi to náladu. Nechci se stěhovat. Co mi je kurva do nějakýho paneláku, kde se to stejnak bude hemžit jenom důchodcema, který budu muset zdravit? Ji nesnáším, protože mi o H. mohla říct už dřív. Nesnáším ji proto, protože i ona tajila ono zoufalé řešení. Nesnáším ji, protože tajila tolik věcí a teď je mi z toho tak zle, že se mi chce jen brečet a s nikým se nebavit. Nesnáším že do toho šla.
Ségra na mě ušila boudu, takže když jsem se dneska trochu probrala, stála jsem před H. Zmohla jsem se na "my se známe?". Pak mě to trklo. Je v pohodě. Rád chlastá. Asi začínám přicházet na to, co na tom všichni mají. Ségra to slízla, ale je jí odpuštěno. Sama dobře věděla, že kdybych věděla, co se chystá, nešla bych do toho. Nejspíš. Nevím.
Ještěže nepíšu perem na papír - rozmazala bych si inkoust.
0 komentářů:
Okomentovat