Moje recenze:
na to, jak to zní ze začátku, musím říct, že mě to chytlo. Britové, jak jinak.
Všude je hodnotili nadprůměrně, tak jsem se rozhodla s tím něco udělat. Když jsem viděla Crystalised na YT, sehnala jsem si celý album. Skvělý. Dobře se u toho přemýšlí.
Ve škole nic, s Shanem jsme se bavili o počasí a ve školním časopise je s ním rozhovor. Jen co dopíšu Kevina, dojde na něj.
A smutek. Slzy se nějak nedostávají.
Zapomeň na Komára, přece mu jen tak neskočíš na špek. I kdyby to, co říkal na lyžáku, myslel vážně, nemělo by to dlouhý trvání. Zapomeň i na toho z autodromu, už by dávno něco řekl! Snad přeci nechceš, aby tě potkalo to, co jsi zažila s Honzou, znovu a znovu...
Takhle můj mozek válčil včera večer. Než jsem usnula, dost jsem přemýšlela. Už ani moc nevím o čem.
Den předtím se mi zdál sen. Hrála jsem na bicí nebo na nějaký jiný hudební nástroj a někdo tam seděl u mě. Mám takový jedno zlý tušení, že už mi hrabe. Dál v jiným snu byl Chazz, myslím.
Včera celý den se moji pánové honili po kleci a zuřivě se kousali či co. Když to ani v deset hodin nepřestalo, vstala jsem, odnesla je do koupelny a šla spát.
Vzbudila jsem se a počítala, kolik hodin jsem naspala. Jedenáct. To už se mi dlouho nepovedlo. Na druhou stranu jsem to potřebovala jako sůl.
Šla jsem do koupelny podívat se na ty neřády. Hledala jsem Kevina, protože jsem viděla jenom Kennyho. Chvíli mi trvalo, než jsem si všimla, že tam jen tak leží. Pak mi to došlo.
Trošku jsem ho prohlídla a zjistila, že má (měl) pokousanej ocas a packu. Nic víc jsem nehledala, bolelo to :(
Nikdo si ze mě nestřílel, žádnej sarkasmus, jen trocha lítosti. A bylo ticho, to jsem ocenila.
Když si vzpomenu na moment, kdy umřela Pištunka, tak jsem to vzala dost v klidu. Ale to teprve přijde, protože jsem prakticky nebyla chvíli sama.
Žádnej hrobeček pod meruňkou, jen jsem ho spolu s pilinama vyslala směr popelnice.
Kenny trpí, řekla bych. Dala jsem mu misku jídla, čistý písek, ruličku ale nic. Nějak ho to nebere.
Jen teď nevím, jak to udělám. On bude sám skoro celej den, což by neměl. Asi se porozhlédnu po kamarádovi.
Zlato, budeš mi chybět, Kennymu taky :(
Dvanáct kapitol mám za sebou. Teď to teprve všechno přijde.
Ráno jsem měla pěkně mizernou náladu. Mračila jsem se, v autobuse jsem koukala celou cestu z okna a na terminálu jsem na Verču rovnou vysypala, že mám špatnou náladu. Nepochopila jsem její otázku proč. To člověk musí mít vždycky dobrou náladu a hýřit optimismem?
Při pomyšlení, co si na nás Chuck zase vymyslí, se mi dělalo zle.
Nakonec kondičně „jen“ 4 kolečka.
Sedím u otevřenýho okna, fouká na mě studenej vítr a já už si přeju, aby byla zima. Sníh.
Když jsem vycházela ven ze školy, bylo mi krásně. Konec týdne, víkend, minimálně 10 hodin spánku a možnost číst do brzkého rána mě zklidnili tak, že špatná nálada zmizela. Ta svoboda se mi taky dost líbila. Asi se nikdy nevdám.
Vybila jsem si telefon, pokecala se Čmelákem a teď mám hlad. Ale jsem moc líná, místo toho radši budu...
Fernando Alonso jde příští rok do Ferrari. No to mám ale radost.
Moji hlavu zdobí fialová barva. Taky starší informace.
Dneska se mi zdála noční můra a jednu z hlavních rolí v ní měl Chuck Norris. Ještě, že mi v 6:05 zazvonil budík.
Včera jsem v deset večer dočetla NM a teď se jdu vrhnout na Eclipse...
V říjnovém čísle se objevilo pár věcí, u kterých jsem se ve škole hlasitě zasmála. I. na mě koukala jako na blázna.
(...) Není se čemu divit, že poplašený Bellamy zabíjí svou domácí drůbež, pěstuje vlastní zeleninu a v místním koloniálu vykoupil všechny zásoby plechovek s fazolemi, protože se pomalu připravuje na kolonizaci „těmi“ ze vzdáleného vesmíru. (...)
Na titulní stránce je napsáno: Matt Bellamy „Mám talent na zabíjení slepic!“
(...) To, co jeho italská přítelkyně nazývá „lehkým schizoidním stavem“, je ve skutečnosti obsesivní úcta k vrcholným dílům klasiků, kteří jsou sice mrtví, ale jejich hudba a její odkaz je děsivě živý natolik, že když si vnímavý Bellamy přehrává Chopina, má pocit, že mistr sedí vedle něj na stoličce. (...)
A na závěr rozhovor...
Otázka: Popiš toho druhého třemi přídavnými jmény...
Matt o Domovi: Vlídný...Ješitný, blonďatý...Nevím.
Dom o Mattovi: Šílený, někdy matoucí, hnědé vlasy...
Otázka: Čím byste byli, kdybyste nehráli v Muse?
Dom: To je těžká otázka...Asi bych zřejmě dělal něco spojeného s hudbou, možná nějakou jinou formu umění, na škole mě bavilo malování...Nebo možná astronaut?
Matt: Já bych byl profesionální hráč pokeru.
Otázka: Nejhorší talent?
Matt: Mám talent na zabíjení slepic, protože jich mám plnou zahradu, takže jsem se naučil je rychle vzít za nohy, otočit hlavou dolů a bleskově jim zakroutit krkem. To není zrovna hezký talent, jsem jednoduše řečeno vrah.
Blonďák mě dostal. Jednoznačně.
Na to, abych si koupila kupu skvělejch knížek.
Úplný ilustrovaný průvodce filmem.
Nejlevnější jsem našla ZDE za 311 ,- oproti Popronu, kde ji mají za 399 ,-. Zloduši.
Tuhle bych ale radši. Dokonce jsem ji našla i u nás za přijatelnou cenu 357 ,-. ZDE
Jinak na ájině jsme koukali na Sex ve městě. U některých scén na nás Shane se smíchem křičel, abychom si zakryli oči :D
... a našla opravdu zajímavou věc. (Asi) Scénář k NM.
New Moon Script
Začnu tím nejzajímavějším. Moje podvědomí se zřejmě vzbouřilo proti neustálému přikazování mého otce. Zdálo se mi, že jsem uklízela nádobí, ve dřezu bylo ještě nějaké neumyté, otec přišel a začal se mě ptát, proč ještě není umytý. Já na něj křikla, že mám jenom dvě ruce a přidala jsem do věty slušně ostrou nadávku.
Pak jsem se ocitla na náměstí, byla tam zřejmě zase pouť nebo tak, já brečela, někdo tam seděl se mnou a poslouchal. Tohle nechápu.
Třetí sen, nebo část, tvořilo to, že jsem chytala ještěrku na našem dvoře, mladýho samce podle zelenýho pruhu na hřbetě. Jenže tu ještěrku chytla kočka, strčila si ji do tlamy, já jí otevřela tlamu otevřela a ještěrku vyndala. Zkoumala jsem ji a ona vypadala jako střihavka. Taky nechápu.
Závislost na Twilight sáze na mě znovu dolehla celou svojí silou. Včera jsem seděla odhadem 5 nebo 6 hodin a četla Twilight, prokládala jsem to Půlnočním sluncem. Nevím, jestli se dneska ještě dostanu k tomu, abych začala číst New Moon, ale budu si muset našetřit čas aspoň na 2 kapitoly, jinak budu mít absťák. Ke všemu se objevily tyhle naprosto luxusní fotky. Však na můj svátek to začne...
Nejsem hluchá, jaká úleva.
Šla jsem tam ráno, byla tam asi půl hodiny, poté jsem zamířila k mámě do práce, kde jsem se učila. Upřímně, nechtěla jsem tělák, tak jsem to protahovala jak to šlo. O půl devátý jsem odcházela na autobus. Cestou jsem potkala svoji 'bývalou lásku' - Michala.
„Čáu,“ pozdravil.
„Čáu,“ odpověděla jsem a hodila úsměv.
„Nějak brzo ze školy, ne?“
„To spíš do školy,“ řekla jsem a zasmála se.
Holá hlava mu nesluší. Zvláštní náhodou jsem ho odpoledne potkala ještě jednou. Zase pozdravil, já jenom pokynula hlavou. Může mít někdo sexy, zatraceně přitažlivej hlas? Ten jeho rozhodně je.
Ve škole jsem seděla dvě hodiny - napsala jsem slovíčka z ájiny a na matice jsem rovnou mohla odevzdat čistý papír, ale nakonec ne, je popsanej ale hodně stroze.
Potom jsem zase letěla na zastávku, na terminál a ve 12:05 busem domů a zase k ušnímu. Jel ten z autodromu a já se zase musela přemáhat, abych se neusmála. Jednu chvíli jsem si dokonce říkala (jako k němu): „No ták, řekni už něco!“ Bohužel, prosba nebyla vyslyšena a on jenom za mýma zádama sledoval, jak jsem se bavila se Čmelákem.
Uvnitř autobusu, kde bylo krásně teplo (dneska byla obzvlášť kosa), jsem si vytáhla sýrovou housku a pustila si Roswell. Poslední dobou jsem do tohohle seriálu až moc zažraná. Ale teď už jdu číst Twilight a Midnight Sun.
Z pohledu Belly
„Máš několikanásobný rozštěp osobnosti?“ zeptala jsem se přísně.
„Děláš to znovu.“
Povzdechla jsem si. „Tak fajn. Na co se mě chceš zeptat?“
„Říkal jsem si, jestli od soboty za týden – víš, v den toho jarního plesu –“
„Snažíš se být vtipný?“ přerušila jsem ho a přiblížila se k němu. Můj obličej byl celý zmáčený, jak jsem vzhlédla do jeho tváře. Díval se na mě uličnicky pobaveným pohledem.
„Necháš mě prosím tě domluvit?“
Kousla jsem se do rtu, sepjala ruce a zkřížila prsty, abych nemohla udělat nic ukvapeného.
„Slyšel jsem tě, jak říkáš, že ten den pojedeš do Seattlu, a tak mě napadlo, jestli nechceš svézt?“
To bylo nečekané.
„Cože?“ Nebyla jsem si jistá, kam tím míří.
„Chceš svézt do Seattlu?“
„S kým?“ zeptala jsem se, vyvedená z míry.
„Se mnou, samozřejmě.“ Kladl důraz na každou slabiku, jako kdyby mluvil s mentálně retardovanou osobou.
„Máš několikanásobný rozštěp osobnosti?“ zeptala se mě přísně.
Musel jsem tak opravdu vypadat. Moje nálada byla velice nevypočitatelná kvůli všem těm emocím, které mě prostupovaly.
„Děláš to znovu.“ upozornil jsem ji.
Povzdychla si. „Tak fajn. Na co se mě chceš zeptat?“
„Říkal jsem si, jestli od soboty za týden“ – sledoval jsem, jak jí přes tvář přeběhlo zděšení a musel jsem potlačit další výbuch smíchu – „víš, v den toho jarního plesu –“
Přerušila mě a konečně se mi podívala do očí. „Snažíš se být vtipný?“
Jo. „Necháš mě prosím tě domluvit?“
V tichosti čekala a hryzala si horní ret.
Ten pohled mě na chvíli vyrušil. Zvláštní, neznámé pocity se pohnuly kdesi hluboko v mém zapomenutém lidském já. Snažil jsem se je zaplašit, abych mohl dohrát svoji roli.
„Slyšel jsem tě, jak říkáš, že ten den pojedeš do Seattlu, a tak mě napadlo, jestli nechceš svézt?“ zeptal jsem se. Totiž uvědomil jsem si, že místo abych se jí jen ptal na její plány, je s ní můžu podnikat.
Tupě se na mě dívala. „Cože?"
„Chceš svézt do Seattlu?“ Sám s ní v autě – moje hrdlo pálilo při té myšlence. Zhluboka jsem se nadechl. Zvykej si.
„S kým?" zeptala se, oči rozšířené a zmatené.
„Se mnou, samozřejmě.“ Řekl jsem pomalu.
Ve škole nic moc. Ráno na mě Verča kývla, jako že pojedeme dvojkou, která zrovna přijela. Tak teda že jo. Já vylezla z autobusu, podívala jsem se, kde je a ona zběsile běžela, aby dvojku stihla. Řekla jsem si, tak to ne, takže jsem jí zamávala a jela devítkou.
Po škole v šestce jsem stála vedle nějakýho kluka v oranžový mikině. Taky blízko u mě seděl pán, kterej měl asi značně upito. Nejdřív mě hypnotizoval pohledem, pak se na mě smál, nakonec přikyvoval asi ve smyslu, jestli bych nechtěla něco mít s tim klukem, co u mě stál. Víte jak. Jestli bych ho jako nechtěla sbalit. Nechtěla, byl blond. Musím se přiznat, že jsem jeho slovům moc nerozumněla. Pochytila jsem jenom asi 2 celý věty. Jestli prý jsem na koleji a na kterou fakultu chodím. Víc jsem absolutně nerozumněla a jen přikyvovala. Na hlavním nádraží mi popřál hodně štěstí, řekl:„ Nashledanou,“ a vystoupil. Uff.
Ve dvě jel taky 'ten z autodromu' (pozór, nový pojmenování :D). Já musela potlačovat smích, ale jenom takovej lehkej, stydlivej (co to se mnou dneska je??). Nevím proč. Asi proto, že jsem si vzpomněla na pouť. Taky mě chytla taková melancholie, protože v autobusu to vonělo popkornem z pouti. Tak zase za rok :(
Vylezla jsem ven z busu, tam stál Chorvat a hovořil chorvatsky, pak jsem kopla do skořápky od vlašáku a jedna holka se otočila, co to. Já dělala, že nic..
Včera tedy 27.9.
Protože doma bylo dusno, neměla jsem odvahu říkat si o peníze. Takže jsem si vzala 200,- ze svýho a s Kristýnou jsme šly. Tričko seděl na svým místě – pro změnu v růžovým tričku. Byly jsme asi 4x na autodromu. Jen už tam nebyl ten chlap, co nás sponzoroval. Přišel Luděk s Pavlem, tak jsme tam do nich narážely. Taky tam byl nějakej chlap, co narážel do nás. Jednou, když jel za náma, jsme otočila volantem tak, abychom jely do kolečka, on jel za náma jenže to pak nevytočil a nemohl do nás narazit. Kristýna se tlemila, já snad ještě víc. Moje koleno zbarvuje hnědá a zelená barva. Chorvat tam taky byl, jen moc do nikoho nenarážel, Kristýna to do něj pálila kdykoli mohla. Večer – mohlo být tak 23:00 – jsme tam viděla toho s handicapem. Překvapilo mě, že přijel. Dal si dvě jízdy na autodromu, pak nějaká slečna ztratila telefon tak se hledal a pak odešel. Spolu s ním jel tu druhou jízdu Pavel s Luďou.
U atrakce kamikaze Luďa odšrouboval takovou žlutou věc, která sloužila k tomu, aby světlo bylo žlutý. Pavel odšrouboval další a řekl: „No dobrý mi to tady kradem pod kamerou.“ Potom šli s náma domů. Pavel se doma stavil pro psa, aby nám ho ukázal. Hezkej. Při slově mamut štěká a kouše vodítko. Nakonec se s náma rozloučil i přiopitej Luďa. Domů jsme dorazily skoro ve dvanáct. „Luďa ten po tobě jede,“ zakončila den Kristýna.
Dnes tedy 28.9.
Doma mě to neskutečně vytáčelo. Chtěla jsem jít na náměstí koupit si prstýnek, jenže mi máti odmítla vydat moje peníze. Nakonec jsem s Terezkou odcházela směr pouť. Prstýnek mám, hezkej, s ještěrkou z chirurgický oceli. Byly jsme jednou na autodromu, tam pak přišel ten chlap, co do nás včera pálil ze všech stran a mrknul na mě, jenže já už nechtěla utrácet, tak jsem se usmála a odešla domů. Tričko zase v růžovém, Chorvat taky přítomen. Nikdo jiný.
Prostě naprosto skvělej víkend, kterej neměl chybu!
Včera jsme s Kristýnou vyrážely asi v sedm večer. Vrátily jsme se v 23:40. A dneska jsme vstaly asi v 10:20.
Nejdřív jsme šly na centrifugu, pak jsme každá byla s Terezkou na autodromu. Chodily jsme okolo, šly na kamikaze - kdybych neměla prázdnej žaludek, dopadlo by to špatně, navíc jsme asi 6 vteřin visely hlavou dolů a já vyklouzávala ze sedačky takže jsem se musela držet co to dá - následně 2x na autodrom s Jirkou a Míšou, dvakrát jsme si autodrom zakásly samy a nakonec nás pozval na jednu jízdu neznámý chlapík, co tam do nás narážel a vždycky se u toho tak roztomile smál. (EDIT: Silně jsem si musela říkat, že nejsem na zajíčky, pár jedinců, co mi padlo do oka tam totiž bylo a byli rozhodně mladší než já!) Když jsme vylezly ven a ani on už nejel, zeptal se, co dál, my řekly, že nemáme prachy a on odešel s poznámkou, jestly jsme nebyly na katapultu, že on tam byl dvakrát. Fuj, ani náhodou.
Takže,
Tričko (týpek, kterej sedí u horský dráhy) pořád sedí u horský dráhy. Už včera jsme ho s Kristýnou viděly. Říkáme mu tak proto, že asi před dvěma roky nosil růžový tričko. My si tam sedly na schody k podloubí a koukaly na něj. Není zas tak špatnej, ale já bych s ním asi nic mít nemohla.
Tak jsme tam přišly, podívaly se, jestli tam sedí, prošly si celý náměstí a Kristýna pak šla se svojí kámoškou na mixér. Mě by tam nedostali! Ale obsluhoval to tam takovej fešnej kluk. Myslím, že každej rok tam je.
S Terezkou jsem šla na autodrom, potkaly jsme Růžičku, kterej po mě jel na táboře před x lety. Taky mi Kristýna ukázala jistýho Martina, kterej ji balí. Nedávno mi ukazovala fotku, na který měl černý vlasy a emo patku. Že prej ho určitě musim znát. Řekla jsem, že ne. Až dneska mi došlo, kdo to je. Chodil na stejnou základku. Dobrej výběr, setřičko.
Taky jsem narazila na Čmeláka, Denise a Hofiče jak vesele nasávali.
Každopádně příští týden bude mít ušař radost, až k němu přijdu. Stát u repráků je docela nanic.
Náš milý pan učitel na tělocvik se docela jistě zbláznil.
Prostě se mu nepodaří z nás holek udělat profesionální sportovce. Debil.
Dneska - basketový míče, kotouly, sedy lehy 1 minutu, 2x2 kolečka a pak ještě posilovna.
Zítra ráno nevstanu.
Fakt už mi začíná lízt na nervy. Nejen mě..
Na této stránce jsem můžete hlasovat v různých kategoriích. Mě zaujalo jen pár jmen:
Linkin Park - Best World Stage Performance, Best Rock
Muse - Best Alternative
Placebo - Best Alternative
The Veronicas - Best Pust Artist
Metro Station - Best Push Artist
Paramore - Best Alternative
David Guetta feat. Kelly Rowland - When Love Takes Over - Best Song (zní sakra dobře!)
Otázkou je, kde všude budu muset hlasovat, abych podpořila všechny. LP mají samozřejmě přednost:)
Tenhle rok už jsme neměli mít fyziku. Na rozvrhu jsme ji měli, takže jsem se odhodlali a dohodli se, že napíšeme petici.
Dneska ředitel přišel k nám do třídy, řekl, že fyzika nebude, že prý jsme moc dobří studenti a proto nám ji dali zase (velký dík!). No prostě nás vychvaloval až hrůza.
Včera na anglině nic moc, já řekla: „I'm sick,“ a Shane to zopakoval a začal kašlat. Pak se mě zeptal, co že mi to jako je. „I have...“ začala jsem. On dodal: „Rymu?“ takovym tim svym způsobem.
Na dnešní anglině jsme hráli takovou tu hru, kdy si člověk potichu říká abecedu a někdo řekne stop. Pak na to písmeno musí začínat státy, zvířata, věci, jména atd. Teda, vypátrat v mý hlavě anglický slovíčka je celkem obtížný.
Zítra už zase do školy.
Na všechny ty skvělý předměty - právo, ekonomiku, účto...
Konečně jsem měla možnost vidět fotky z Častolovic. Já se tam tvářím jak debil, ale jedna se mi líbila:
Já jak sedím v Častolovicích na nádraží na patníku.
Včera jsem se se setřičkama vydala k rybníku. No, on už to rybník ani není. Není v něm voda, místo toho tam stojí pár mega bagrů a vypadá to tam strašně. V takový šachtě tam jsme objevily rybičky, jak si tam vesele plavaly. A taky užovku. Dámy byly strašně udivený, co to bylo. Bože, měly by chodit víc do přírody...
Jsem doma.
Do půl desátý jsem spala, teď půjdu koukat na Bones a Grey's Anatomy a pak půjdu zase spát.
Včera jsem složila takovej krásnej kaligram na češtinu. Vyfotim to a dám to sem, až mi bude líp.
